Ani Biľakovi nebyla strana nade vše

Tím, že se zřekl sovětské komunistické strany, dlouholetý vrcholný kádr KSČ Vasil Biľak prokázal, že i on byl přese všechno člověkem.

Vasil Biľak na snímku z prosince 1989. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vasil Biľak na snímku z prosince 1989. | foto: © ČTKČeská pozice
Vasil Biľak na snímku z prosince 1989.

V noci na čtvrtek zemřel bývalý člen předsednictva ÚV KSČ a tajemník ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie Vasil Biľak. Letos by se dožil 97 let. Ve vrcholných funkcích KSČ se objevil už v padesátých letech a zůstal v nich až do pádu socialistické diktatury v Československu v roce 1989. Patřil k radikálně konzervativnímu křídlu komunistické strany a z těchto postojů neslevil ani v období pražského jara v roce 1968; byl jedním ze signatářů zvacího dopisu, který měl dodat legitimitu okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

V době takzvané normalizace pak Biľak až do nástupu Michaila Gorbačova úslužně plnil úlohu prodloužené ruky Sovětského svazu v Československu. V druhé polovině osmdesátých let ztratil v KSČ vliv. Hned v prosinci 1989 byl na mimořádném sjezdu vyloučen z komunistické strany. Nad komunistickou vírou vyučeného krejčího Vasila Biľaka se zamýšlí Přemysl Houda.

Zrovna před pár dny mi kolega historik vyprávěl, že pro jednu ze svých minulých knih plánoval natočit rozhovor s Vasilem Biľakem. Ten nebyl proti, nicméně prý požadoval zdaleka ne nepatrný honorář. Končí bývalí komunističtí ideologové zpeněžováním svých vlastních vzpomínek?

Kolega historik s Biľakem nakonec rozhovor nenatočil a ani já jsem se s jedním z posledních žijících symbolů socialistické diktatury nikdy nesetkal. Kdybych s ním mluvil, asi bych chtěl především vědět, jaký to je pocit, když je člověk zrazen tím, čemu po celý život skálopevně věřil – v jeho případě sovětskou komunistickou stranou.

Těžký odvrat z úslužnosti

Biľak byl jejím praporečníkem v Československu po mnoho normalizačních let. A najednou se stal v roce 1985 generálním tajemníkem KSSS Michail Sergejevič Gorbačov a začaly se proslýchat věci pro Biľaka neslýchané: třeba že pražské jaro v roce 1968 je Gorbačovovi v mnoha ohledech vzorem nebo že každý stát východního bloku je zodpovědný jen sám za sebe, že socialistický internacionalismus brežněvovského typu končí, takže místní vládci už se nemohou spolehnout, že v hodině nejtěžší zakročí vždy připravený sovětský přítel.

Vasil Biľak byl praporečníkem KSSS v Československu po mnoho normalizačních letA tato slova se nešířila pouze šeptandou, stačilo si zalistovat například v česky psaném, nicméně sovětském Týdeníku aktualit. I tam Biľak mohl číst – a bezpochyby četl velmi bedlivě –, jak se mu rozpadá jeho kosmos, jak se sloupy jeho víry hroutí v místech, o nichž nikdy předtím nepochyboval. Co měl v tuto chvíli dělat, na co měl v předsednictvu ÚV KSČ tlačit? Měl po vzoru Ericha Honeckera takové nehoráznosti šířené odvěkým přítelem zastavit, děj se co děj? Erich Honecker to udělal, sovětský časopis Sputnik v NDR přestal vycházet a Honecker se pasoval na pokračovatele pravé víry, když sovětská komunistická strana zradila.

Biľak neměl tu sílu, nebo nechtěl být tak radikální. V roce 1985 v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel kličkoval, když byl dotazován na počínající přestavbu v Sovětském svazu: „Ve skutečnosti bude centrální plánování vždy a všude. Nikdo je neodstraňuje, ani v Sovětském svazu, ani v některém jiném socialistickém státě. Základní otázky jako investice nebo ceny musejí být řízeny centrálně. Klade se ovšem otázka, co má v budoucnosti ústřednímu plánování podléhat. (…) I my hledáme co nejefektivnější metody. Dáváme dobrý pozor, co dělají jiní, pozorujeme všechny jejich experimenty, abychom převzali to dobré. Ale nevrháme se tam po hlavě.“

Stínu pražského jara neutekl

Biľakovo uhýbání už ale v sobě neslo nejvelkolepější (a pro něj nejtragičtější) obrat jeho života: otočil se zády k Sovětskému svazu, ke svému vždy milovanému vzoru, kam si jezdil pro rozumy (nebo jezdil pouze do Milovic?), a stal se národním komunistou, přesně tím typem člověka, kterého předtím potíral, kterého dokonce chápal jako kontrarevolucionáře, odpadlíka, nacionalistu, reakcionáře – jmen měl tento tajemník ÚV KSČ pro otázky politiky a ideologie po ruce vždy více než dost. Biľak zradil své vlastní minulé zarytě internacionalistické já.

Vasil Biľak – zastánce samostatného československého kurzu. Paradox. Prchaje před Gorbačovovými ozvěnami pražského jara, uchýlil se Biľak jen k dalšímu projevu pražského jara – k národnímu komunismu, k možná ještě bazálnějšímu postoji reformních komunistů.

Otočil se zády k Sovětskému svazu, ke svému vždy milovanému vzoru, kam si jezdil pro rozumyJenže tragédii neutekl ani v lůně domovské KSČ. Poté, co s nástupem Gorbačova ztratil sovětské krytí a přestal být prodlouženou rukou Moskvy v Praze, dostihlo ho odsunutí na vedlejší kolej i tady. Nikdo ho už ve straně nebral vážně, nikdo už se nemusel bát jeho vlivu, a už vůbec nikdo nebral vážně jeho stále stejné ideologické projevy, které tak často chrlil.

A logicky byl Biľak nakonec jedním z prvních, které KSČ hodila přes palubu po 17. listopadu 1989 v touze očistit se od pošpiněné minulosti. Na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989 byl vyloučen ze strany a zbyly mu už jen rodina, důchod a vybírání honorářů za poskytnutá interview...

Bezprostředně po smrti se má o zemřelém buď mlčet, anebo říci něco málo dobrého nebo alespoň úsměvného (Biľak třeba kázal, že „pivo je národní chléb“, takže otázky po snížení konzumace tohoto moku chápal jako irelevantní). O Vasilu Biľakovi lze těžko cokoli dobrého říci, ale možná přece: nelze za jeho nejbolestnějším rozhodnutím, na opuštění pro něj dosud božské KSSS, spatřit, že i tento normalizační kolaborant byl přes svou dogmatičnost člověkem pochybujícím, člověkem, který nakonec dal na své vlastní (soukromé) ideály a zradil nadosobní stranu, když si myslel, že ta strana závažně chybuje? Mimochodem, zradit stranu není pro věřícího komunistu tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.