Merkelová řešení uprchlické krize zatím nenabídla

Letos 22. listopadu uplyne deset let, kdy se Angela Merkelová poprvé stala německou kancléřkou. Dnes Německo opět rozhoduje o budoucnosti Evropy a Merkelová se buď stane kancléřkou, jež vyřešila největší krizi od založení EU, nebo se podílela na konci evropského projektu.

Kancléřka Angela Merkelová na mimořádném summitu eurozóny. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kancléřka Angela Merkelová na mimořádném summitu eurozóny. | foto: Reuters
Kancléřka Angela Merkelová na mimořádném summitu eurozóny.

Během demonstrací v saském městě Heidenau se letos v srpnu policie několikrát střetla se skupinami radikální pravice protestujícími proti přijímání uprchlíků do Německa. Kancléřka Angela Merkelová na tyto protesty zareagovala návštěvou města a podporou těch, kteří se snaží běžencům pomáhat. V projevu pak zdůraznila, že lidské a důstojné zacházení s každým, kdo se do Německa dostane, je součástí obrazu této země, za což na ni přítomní občané bučeli a volali vlastizrádkyně.

Merkelová není obratný řečník, ale to, co říká, odpovídá jejímu přesvědčení – komplikovanými souvětími vyjadřuje, co si skutečně myslí. Pokud hovoří o lidskosti a důstojnosti, je o tomto postoji vnitřně přesvědčena, a urážky, které ji označují za vlastizrádkyni, se jí hluboce dotýkají.

Evropské hodnoty

Svoboda a demokracie pro Merkelovou nejsou jen pojmy používané v politických projevech, ale evropské hodnoty, které jí v mládí byly upírány a jejichž ohrožení se obává. A její výrok, že na lidskou pomoc nelze uplatnit žádné kvóty, tento postoj vyjadřuje. Tento projev dobré vůle, který mnozí pochopili jako pozvánku do Německa, ale byl jednou z příčin současné uprchlické vlny, jež má potenciál zničit Evropskou unii v její dnešní podobě.

Svoboda a demokracie pro Merkelovou nejsou jen pojmy používané v politických projevech, ale evropské hodnoty, které jí v mládí byly upírány a jejichž ohrožení se obává

Demokratický systém za určitých okolností umožňuje vzestup z okraje společnosti až na její politický vrchol. V německých dějinách byl například Adolf Hitler nezaměstnaným bezdomovcem a i předchůdce Merkelové v postu kancléře, sociální demokrat Gerhard Schröder, pochází z nejnižší společenské třídy.

Ani prvních 35 let života Merkelové nenaznačovalo, že dívka, jež od roku 1957 vyrůstala v provinčním městečku Templin ve východním Německu a kterou později americký časopis Forbes několikrát označí za nejmocnější ženu světa, získá významnou roli v mezinárodní politice.

Pokud první německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898) v roce 1871 Německo sjednotil a jeho nástupci v tomto postu na konci 20. století Helmutu Kohlovi se v roce 1990 podařilo tuto zemi rozdělenou po druhé světové válce znovu sjednotit, pak Angela Merkelová sjednocené Německo ztělesňuje, přičemž její životopis je typický pro toto německé rozdělení.

Příroda a harmonický rodinný život

Angela Dorothea Merkelová se narodila 17. července 1954 v Hamburku v rodině evangelického pastora Horsta Kasnera a jeho ženy Herlindy, kteří se již několik týdnů po narození Angely přestěhovali do Německé demokratické republiky (NDR), kde se narodili její dva sourozenci – bratr Marcus a sestra Irene.

Otec Merkelové toto přestěhování později zdůvodnil jednak tím, že mu jeho představený sdělil, že je v této oblasti nedostatek farářů, jednak tím, že by se v rámci svých povinností, kdyby to bylo nutné, přestěhoval i do Afriky. V té době ale již nikdo nemohl pochybovat o povaze socialistického politického systému ve východní části rozděleného Německa a lze předpokládat, že kdyby Kasnerovi byli tvrdě antisocialističtí, nepřestěhovali by se.

Při popisu svého dětství v městečku Templin Merkelová zdůrazňuje přírodu a harmonický rodinný život, který se odehrával paralelně vedle reálněsocialistického východoněmeckého komunistického režimu

Při popisu svého dětství v městečku Templin Merkelová zdůrazňuje přírodu a harmonický rodinný život, který se odehrával paralelně vedle reálněsocialistického východoněmeckého komunistického režimu, přičemž rodina získávala informace o světě výhradně ze západoněmeckých televizních stanic.

Od roku 1961 studovala Merkelová na Vyšší polytechnické škole, kde excelovala nejen v přírodních vědách, ale i v cizích jazycích, například v ruštině. Po maturitě začala stejně jako mnoho jiných mladých lidí v komunistických zemích studovat na Univerzitě v Lipsku (od roku 1973) fyziku, protože při studiu přírodních věd nebylo třeba takové ideologické ohnutí páteře jako v případě humanitních oborů. Zde se také v roce 1974 během studentského výměnného pobytu v Sovětském svazu seznámila se svým prvním mužem Ulrichem Merkelem.

Merkelová klade velký důraz na diskrétnost, a proto nejen svůj soukromý život, ale i toto krátké manželství zahaluje mlčením. Příjmení Merkelová si však ponechala i v druhém manželství s kvantovým chemikem Joachimem Sauerem, s nímž se seznámila po nástupu do postu vědecké spolupracovnice Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDR v Berlíně v roce 1978 v oboru kvantové chemie.

Kohlovo děvče

Není známo, že by se Merkelová angažovala v disidentských nebo opozičních evangelických kruzích, ale dle ní se až do pádu berlínské zdi vnitřně distancovala od socialistického režimu a soustřeďovala na vědeckou práci. Na konci roku 1989 začala pracovat nejdříve dobrovolně a později na plný úvazek pro nově založenou stranu Demokratischer Aufbruch (DA), jejíž byla mluvčí a členkou předsednictva.

Výsledek voleb v březnu 1990 – 0,9 procenta hlasů – byl pro stranu katastrofální, ale díky fúzi s východoněmeckými křesťanskými demokraty (CDU) se Merkelová dostala do parlamentu i vlády Lothara de Maizièra, posledního premiéra NDR, v níž se stala druhou mluvčí. Po sloučení obou stran se stala členkou celoněmecké CDU a po znovusjednocení Německa pracovala ve spolkovém tiskovém úřadu.

Po volbách v roce 1994 se Merkelová stala spolkovou ministryní pro ochranu životního prostředí, přírody a bezpečnost atomových reaktorů. Kohlovo děvče, jak byla označována, neustále zvyšovalo svou politickou váhu.

V roce 1991 ji křesťanskodemokratický kancléř Helmut Kohl jmenoval do své vlády jako ministryni pro ženy a mládež, kde začala sbírat zkušenosti z vrcholné politiky. V té době začala pozvolna, ale vytrvale politicky stoupat, v čemž jí velmi pomohly aféry vrcholných představitelů křesťanské demokracie a jejich odchod z politiky. Například Lothar de Maizière se z ní stáhl poté, co byl obviněn ze spolupráce s východoněmeckou tajnou službou Stasi.

V důsledku těchto afér nezůstal ve vedení CDU kromě Merkelové v podstatě nikdo z východního Německa, což posílilo její pozici – po volbách v roce 1994 se stala spolkovou ministryní pro ochranu životního prostředí, přírody a bezpečnost atomových reaktorů. Kohlovo děvče, jak byla označována, neustále zvyšovalo svou politickou váhu.

Žena z východního Německa

Po porážce CDU ve volbách v listopadu 1998 převzal po Kohlovi post předsedy strany Wolfgang Schäuble a Merkelová se stala její generální tajemnicí. Kohl ale nadále zůstával šedou eminencí a jeho politický konec způsobilo až zveřejnění aféry se sponzorskými dary v závěru roku 1999 – přijal v rozporu se zákonem o financování politických stran několik milionů marek, přičemž odmítal zveřejnit jména dárců a odvolával se na to, že jim dal své čestné slovo. V médiích se psalo o aféře „Don Kohleone“ a i Schäuble se dostával pod stále větší tlak.

Základna CDU požadovala očistu a Merkelová, žena a navíc z východního Německa, se nabízela jako optimální řešení

Dva tehdejší nejdůležitější představitelé CDU byli oslabeni a Merkelová instinktivně vycítila svou šanci. V prosinci 1999 zveřejnila v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung článek, ve kterém Kohla, jenž ji až do té doby prosazoval, kritizovala a vyzvala stranu, aby se od něho konečně osamostatnila.

Stranická základna požadovala očistu a Merkelová, žena a navíc z východního Německa, se nabízela jako optimální řešení. Zpočátku ji podpořil šéf dolnosaské CDU Christian Wulff, kterého na oplátku později pomohla prosadit do postu německého prezidenta.

Správný odhad

Předsedkyní CDU se Merkelová stala v dubnu 2000 a především se snažila tuto stranu stabilizovat, a aby se vyhnula nedostatečné podpoře západoněmeckých křesťanskodemokratických veteránů, takticky stáhla svou kandidaturu na kancléřku ve volbách 2002 a přenechala ji tehdejšímu bavorskému ministerskému předsedovi a šéfovi křesťanských sociálních demokratů (CSU) Edmundu Stoiberovi.

Merkelová svou popularitu posílila, když správně odhadla náladu obyvatel a na podzim 2004 prohlásila, že multikulturní společnost selhala

Ten podlehl vládní červeno-zelené koalici Gerharda Schödera a nezbylo mu než se oslabený vrátit do Mnichova. Oproti tomu byla Merkelová potvrzena 93,6 procenty hlasů v čele CDU. V důsledku reforem Schröderovy vlády omezujících sociální programy poklesla sociální demokracii podpora voličů, přičemž Merkelová svou popularitu posílila, když správně odhadla náladu obyvatel a na podzim 2004 prohlásila, že multikulturní společnost selhala.

Její kandidaturu na post kancléřky v roce 2005 již nikdo nezpochybňoval a jako šéfka nejsilnější strany se po předčasných parlamentních volbách 18. září dostala 22. listopadu do čela velké koalice CDU/CSU a sociální demokracie. Letos tedy zřejmě bude deset let v tomto postu.

Vliv na evropské záležitosti

Merkelová obsazuje nejvyšší příčky v žebříčcích nejmocnějších lidí světa a firma Matell podle ní dokonce vytvořila jednu ze svých Barbie panenek. Od počátku finanční krize Merkelová nenechává nikoho chladným, přičemž její příznivci i odpůrci se shodují, že je schopná ovlivnit evropské záležitosti. Podle prvních se jí podaří zachránit projekt společné měny euro, druzí jsou zase přesvědčeni, že Německo v čele s Merkelovou bude zhoubou, protože zotročí zbytek Evropy.

Od počátku finanční krize Merkelová nenechává nikoho chladným, přičemž její příznivci i odpůrci se shodují, že je schopná ovlivnit evropské záležitosti

Odpůrcům Merkelové je třeba přiznat větší fantazii ohledně budoucnosti. Podle francouzského pravicového deníku Le Figaro Německo ztělesňuje pangermánské nebezpečí, přičemž Francie se musí rozhodnout, zda se v germánském moři rozpustí, nebo skončí na periferii. V levicovém britském týdeníku New Statesman zase byla Merkelová vyobrazena s obličejem terminátora a vedle srovnání s Hitlerem označena za větší ohrožení světové stability než severokorejský vůdce Kim Čong-un nebo bývalý íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád.

Merkelová umí skvěle vyjednávat a ve světě politiky ovládaném muži si vytvořila vlastní taktiku, jak dosáhnout svých cílů. Spolupráce je jí milejší než konfrontace, pragmatismus nezná mezí a dogmatismus nebo ideologie v jejím systému nemají místo, protože každý postoj, za který údajně nelze jít, by ji omezoval ve vyjednávání a hledání cíle.

Každý problém se snaží řešit, jako by byl vědecký – krok po kroku, metodicky, v klidu a analyticky. Dialog hledá na všech úrovních včetně opozice, jež se tím dostává do nebezpečné pasti – účastí v diskusi totiž přijímá politickou zodpovědnost, ale z případného úspěchu nemá žádný profit.

Cesta na poltický vrchol

Merkelová považuje evropskou politiku za německou a v tomto jejím pojetí ztrácí současný ministr zahraničí za SPD Frank-Walter Steinmeier na významu. Z případného úspěchu dnešní velké koalice, jež vzešla z voleb v roce 2013, jednoznačně profitují křesťanští demokraté.

A fascinuje, jak se Merkelové podařilo vmanévrovat sociálnědemokratické partnery ve vládě do bezvýznamné role. Jejich pochybnosti o sobě jsou natolik velké, že již dnes diskutují o kandidátovi na post kancléře, s nímž má smysl jít do příštích voleb v roce 2017 proti údajně neporazitelné Merkelové.

Na cestě na politický vrchol se Merekelová musela naučit, že politiku tvoří nejen promyšlená argumentace a analytické schopnosti, ale i optický dojem – na představu, že oblečení a zevnějšek jsou druhořadé, protože v první řadě jde o věc, musela rychle zapomenout

Merkelová nemá ráda symboly moci, důležitější pro ni jsou sebekontrola a střídmost. Její fotografie z dovolených neexistují, peníze u ní nehrají žádnou roli. Sama se vidí ve službě veřejnosti, jejímu způsobu života se protiví nabubřelost některých politiků, spíše se podobá evangelické asketičnosti – pronajatý byt v Berlíně a chata jí stačí.

Nenápadnost až šedivost byly zpočátku výhodou Merkelové, protože podceňováním neznámé političky z východního Německa získávala náskok, který v diskusích ještě zvyšovala, když proti politickým frázím argumentovala fakty a odborností. Na cestě na politický vrchol se ale musela naučit, že politiku tvoří nejen promyšlená argumentace a analytické schopnosti, ale i optický dojem – na představu, že oblečení a zevnějšek jsou druhořadé, protože v první řadě jde o věc, musela rychle zapomenout.

Dnes ji nestále doprovází osobní vizážistka a v jejích zavazadlech nikdy nechybí černý kostým pro případ tragické události. Její tiskové oddělení s sebou vždy veze skládací modrou stěnu, která tvoří neutrální pozadí a umožňuje Merkelové, aby se kdykoliv a kdekoliv na světě mohla vyjádřit k aktuální situaci.

Arogance mužů

Na počátku působení v mezinárodní politice Merkelovou její protějšky mužského pohlaví často přehlíželi a jednali s ní arogantně. Například italští politici s oblibou nejdříve dokončili své osobní telefonní hovory, než se jí začali věnovat, přestože na ně čekala. Když byla ministryní pro ženy a mládež, její francouzský kolega, absolvent elitní školy ENA, ji při společných jednáních zcela ignoroval, nechal mluvit svého tajemníka a demonstrativně studoval dokumenty.

Na počátku působení v mezinárodní politice Merkelovou její protějšky mužského pohlaví často přehlíželi a jednali s ní arogantně

Ani její vztah s bývalým francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym nebyl bezproblémový. Ten byl zvolen 1,5 roku po Merkelové, a proto se jí podle diplomatického protokolu jel představit do Berlína. Nechal však svou limuzínu zastavit ve velké vzdálenosti od vchodu do kancléřství a vystoupil.

Merkelová čekala na konci červeného koberce, jenže Sarkozy zůstal stát, a nezdálo se, že vykročí. Podle něho to měla první učinit Merkelová. Ta ale zachovala klid a po trapné chvilce se k ní francouzský prezident vydal. Francouzští politici bývají vůči Merkelové nepříjemní, ale zůstávají galantní a kladou důraz na dobré společenské chování.

Putinovy provokace

Jejich opakem je ruský prezident Vladimir Putin, který se rád ukazuje v maskulinních pozicích. Životní cesty Merkelové a Putina si jsou v mnoha aspektech podobné, jen jsou jakoby v protikladu.

Putin se narodil o dva roky dříve než Merkelovou, žil pět let v saských Drážďanech, kde se naučil německy, zažil zhroucení východního Německa a konec Varšavské smlouvy. Merkelová vyrostla v Templinu, kde byla posádka Rudé armády, ovládá ruštinu a s pádem berlínské zdi si spojuje nabytí svobody. Pro Putina však představuje konec komunismu a rozpad Sovětského svazu trauma a historickou prohru.

Putin začal se svými provokacemi v roce 2006 při návštěvě Merkelové Moskvy, kdy jí daroval plyšového psa

Putin má rád psy a ví, že Merkelová je nejen neoblibuje, ale má z nich i strach. V roce 1995 ji totiž kousl při jízdě na kole do kolena lovecký pes a od té doby se psům vyhýbá. Putin začal se svými provokacemi v roce 2006 při návštěvě Merkelové Moskvy, kdy jí daroval plyšového psa.

O rok později najednou do místnosti, v níž oba politici diskutovali, vběhl černý labrador, očuchal Merkelovou a pak se uvelebil u jejích nohou. Kamery zaznamenaly, jak křečovitě tiskne kolena k sobě a proti ní Putina s povýšeným úsměvem. Od té doby je v každém protokolu pro její setkání s Putinem uvedeno, že přítomnost psů není žádoucí.

Proti zájmům USA

Putin se zpočátku při setkáních s Merkelovou na ni pokoušel používat postupy z dob sovětské tajné služby KGB, například vyhrožování a vulgarismy, jež přecházely v naléhání doprovázené gestikulací. Merkelová kontrovala odbornými znalostmi, fakty a pamětí, která přiváděla k zoufalství nejen členy ruské delegace, ale i její štáb.

Merkelová dělá i proruskou politiku a proti zájmům USA, dospěje-li k závěru, že je v souladu s jejím přesvědčením

Jednou ze schopností lidí, kteří prošli školou KGB, je poučit se z vlastních chyb a Putin není výjimkou. Dnes se nesnaží Merkelovou zatlačit do kouta, ale používá její argumentační postupy. Když například kritizuje zacházení ruských úřadů s nevládními organizacemi, Putin jí uvede německý zákon regulující činnost zájmových svazů a nadací včetně všech podmínek, jež je nutné splnit k povolení a vykonávání politické činnosti, čímž naznačuje, že příliš velký rozdíl mezi oběma zeměmi nevidí.

Navzdory tomu dělá Merkelová i proruskou politiku a proti zájmům USA, dospěje-li k závěru, že je v souladu s jejím přesvědčením. Například v dubnu 2008 nepodlehla tlaku Američanů, aby byly provedeny politické kroky umožňující přijetí Gruzie a Ukrajiny do NATO. Na summitu Aliance v Bukurešti pak odmítla jejich přijetí do programu Akční plán členství (MAP), předstupně pro členství v NATO.

Způsob práce

K pochopení Merkelové je třeba porozumět jejímu způsobu práce a řešení problémů. K 1. lednu 2007 převzalo Německo předsednictví v Radě Evropské unie. Unijní společenství rozšířené o země středovýchodní Evropy a po francouzských a nizozemských referendech v roce 2005, jež odmítly „Ústavu EU“, se stalo neřiditelné a k Merkelové se upínaly naděje spojené s řešením této krize.

K pochopení Merkelové je třeba porozumět jejímu způsobu práce a řešení problémů

Její tým nejprve analyzoval unijní problémy, dohody a politiky. Postup během šestiměsíčního německého předsednictví byl přesně naplánován, přičemž výsledkem měla být nová unijní smlouva. Merkelové plán měl části, které bylo třeba postupně splnit – stejně jako vědec problém analyzovat, rozdělit a krok po kroku vyřešit.

Proto sestavila žebříček nejdůležitějších států, politiků a vlivných poradců pro vypracování nové unijní smlouvy, přičemž se zaměřila na emoce a ješitnosti politiků, které občas v politice hrají hlavní roli. Detailně zkoumala, co přesně znamená, je-li konkrétní poradce třeba francouzského prezidenta vůči některému tématu skeptický a jaké jsou šance ho ovlivnit s pomocí někoho z jiné členské země Evropské unie.

Postmoderní politička

Merkelová začala rozhovory s jednotlivými lidmi, poté s většími skupinami a následovaly víkendové konference v Německu. Jako správná vedoucí pionýrského tábora pravidelně navštěvovala každý stan a s blížícím se summitem v Bruselu získala jasnou představu o situaci v členských zemích EU a znala většinu slabin jeho účastníků.

O Merkelové se mluví jako o postmoderní političce, která pochopila podstatu Evropy – jakákoliv změna je možná jen jako výsledek permanentní diskuse

Nakonec zůstal jediný politik, který torpédoval její snahy o uzavření nové smlouvy – tehdejší polský prezident Lech Kaczyński. Neustále přicházel s novými návrhy na řešení poměru hlasů členských zemí EU a opouštěl jednání, aby se telefonicky poradil se svým bratrem Jarosławem. Poláci dávali najevo, že pro ně je to otázka života a smrti, ale tento jejich patetický postoj nenacházel u ostatních členských zemí pochopení.

Když se zdálo, že nová unijní smlouva uzavřena nebude, opustila Merkelová jednání. Poláci ale nevěděli, že se může spolehnout na Francouze, kteří si vzali polskou delegaci stranou, jež pod jejich tlakem nakonec s novou Lisabonskou smlouvou souhlasila. Od té doby se o Merkelové mluví jako o postmoderní političce, která pochopila podstatu Evropy – jakákoliv změna je možná jen jako výsledek permanentní diskuse.

Zvážení a promyšlení problémů

Postmoderního nebo postpolitického politika typu Merkelové nezavazuje pevný postoj, nemá žádné nezměnitelné přesvědčení, popřípadě jen několik, a je neustále schopný zaujmout ve vhodný okamžik nový názor. Racionální, technokratické a analytické uvažování, jež je oproštěné od patetických slibů, odpovídá německé mentalitě upřednostňující pořádek před nejasností.

Dcera evangelického faráře a vědkyně Merkelová dává přednost pečlivému zvážení a promyšlení problémů a následné kritice, což vyžaduje čas. Tak může politika fungovat za příznivých podmínek, ale času se Evropě stále více nedostává.

Merkelová je zosobněním vlády odborníků a předvídatelné politiky předcházející konfliktům, za což je odměněna velkou oblíbeností – taktika změn po krocích se jí vyplácí. Od Merkelové nelze nikdy očekávat radikální návrh, jenž způsobí zlom v dějinách, jak se děje v USA – třeba vesmírný program Apollo, který v roce 1961 ohlásil tehdejší prezident John Fitzgerald Kennedy a jehož cílem bylo přistání člověka na Měsíci.

Postupu Merkelové, kdy nejprve analyzuje problém a následně jej rozdělí na části, jež postupně řeší, odpovídá její politika krok po kroku. Když se jeden nepodaří, nikdo si toho v podstatě nevšimne. Naopak velkolepá prohlášení jsou spojená s velkými očekáváními a ten, kdo je pronesl, je podle nich hodnocen.

Dcera evangelického faráře a vědkyně Merkelová dává přednost pečlivému zvážení a promyšlení problémů a následné kritice, což vyžaduje čas. Tak může politika fungovat za příznivých podmínek, ale času se Evropě stále více nedostává. Hlavním tématem kancléřky Merkelové je řešení různých krizí, z nichž však za prvé vyplývá, že evropská konstrukce má vážné nedostatky, a za druhé, že na pečlivé zvážení všech možností není dost času, protože události se vyvíjejí mnohem rychleji.

Řecko, Ukrajina, uprchlíci

Prvním problémem je permanentní krize eurozóny. Merkelové nelze upřít ochotu Řekům pomoci, ale jen v případě reforem, přičemž na tomto jejím postoji nic nemění ani fakt, že po úsporných opatřeních se řecká ekonomika nadále propadá a roste celkové zadlužení. Řecké potíže není možné vyřešit, aniž by eurozóna změnila svou fiskální politiku, ale každá výzva ke změně naráží na hranice politiky, již zastává Angela Merkelová.

Řecké potíže není možné vyřešit, aniž by eurozóna změnila svou fiskální politiku, ale každá výzva ke změně naráží na hranice politiky, již zastává Angela Merkelová

Druhým krizovým problémem je konflikt na Ukrajině a ruská anexe Krymu, jež obnažily názorovou nejednotnost a deficity ve vojenské a zahraniční politice EU. Merkelová dobře ví, že evropské sankce na Putina v podstatě nepůsobí, navzdory tomu vrcholní němečtí politici trvají na tom, že je třeba s ním vést dialog.

Třetí krizový problém představuje současná uprchlická vlna, která staví členské země EU do neřešitelné situace. Evropě chybí definice politické mapy, kde začíná a končí, tedy její hranice a jak je chránit. Ve středověku zákony, jež udržovaly pořádek a jejich vymahatelnost, většinou platily jen uvnitř městských hradeb. Za nimi byla šedá zóna, kde často platil zákon silnějšího. Moderní stát rozšiřuje oblast práva na celé své území a je jeho suverénním vykonavatelem.

Vážná hrozba

Nekontrolovaný příliv uprchlíků do Evropy však vede stále více Evropanů k otázce, kdo rozhoduje: Suverénní stát, nebo uprchlíci a mafie, jež je pašují? Pokusy uprchlíků ve francouzském přístavu Calais dostat se do Velké Británie se spíše podobají dobývání hradu ve středověku než právnímu státu 21. století.

Pokud nebude uprchlická krize brzy a uspokojivě vyřešena, hrozí, že nesystémové síly a radikální pravice začnou hnát demokratickou politiku před sebou

Pokud nebude uprchlická krize brzy a uspokojivě vyřešena, hrozí, že nesystémové síly a radikální pravice začnou hnát demokratickou politiku před sebou. Její jedinou odpovědí budou represivní opatření, jež omezí všechny svobody a způsob života, za něž Evropané dlouho bojovali.

Německo se opět dostává do role, kdy rozhoduje o budoucnosti Evropy, přičemž jeho největším problémem je nečitelná politika způsobená neochotou k rychlým rozhodnutím a vyčkávací taktikou Merkelové. Německo je zastáncem tvrdých zásahů vůči Řecku, protože pravidla se mají dodržovat, ale společně s Francií, takzvaný evropský integrační motor, dlouhou dobu kritéria pro společnou evropskou měnu porušovalo.

Porušení základního pravidla

Německé rozhodnutí, že nebude vracet uprchlíky do členských zemí, ve kterých poprvé překročili hranice EU, porušuje jedno ze základních pravidel Dublinské úmluvy, na jejímž vzniku se Německo významně podílelo. Tím se dostávají pod tlak země jižní Evropy, které tvoří vnější hranici EU a mají povinnost ji chránit. Navíc ještě v roce 2013 Německo žádné kvóty pro solidární přerozdělování uprchlíků nechtělo.

Německé rozhodnutí, že nebude vracet uprchlíky do členských zemí, ve kterých poprvé překročili hranice EU, porušuje jedno ze základních pravidel Dublinské úmluvy, na jejímž vzniku se Německo významně podílelo

Několikadenní přerušení vlakového spojení mezi Rakouskem a Německem a opětovné zavedení hraničních kontrol mezi oběma zeměmi kritizovala nejen opozice, ale i vládní bavorská CSU. Na tuto kritiku z Mnichova zareagovala Merkelová emocionálně: „Pokud se začneme omlouvat za to, že jsme se v krizové situaci zachovali lidsky, pak to není moje země.“ Zůstává tím sice věrná svému přesvědčení o lidském a důstojném zacházení s uprchlíky, ale praktické řešení uprchlické krize nenabízí. A jako obvykle vyčkává.

Kancléřství Angely Merkelové proto bude v učebnicích dějepisu spojeno s řešením uprchlické krize. Do dějin se zapíše buď jako kancléřka, která vyřešila největší krizi od založení EU, k čemuž má Německo – nejlidnatější členský stát s největší ekonomikou – potenciál. Nebo jako kancléřka, která se na konci evropského projektu a dalšího historického selhání Německa podílela.

J. Šejnoha Re: imigrace? Přesně. 22:12 28.9.2015

Počet příspěvků: 19, poslední 5.10.2015 08:39 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.