Angela Merkelová by měla následovat svého mistra Helmuta Kohla

Německá kancléřka už svého předchůdce a ochránce Helmuta Kohla předstihla v popularitě a mohla by ho dostihnout i v době v tomto postu. Skutečně zapsat do historie by se však Angela Merkelová mohla, pokud za sebou zanechá stabilní a silnou Evropu.

Helmut Kohl a Angela Merkelová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Helmut Kohl a Angela Merkelová | foto: Reuters
Helmut Kohl a Angela Merkelová

Žena, kterou ve světě plném nebezpečných mužů, potřebujeme. Tak ještě na konci loňského roku americký týdeník The Time zdůvodnil své rozhodnutí udělit titul osobnosti roku Angele Merkelové. Německá kancléřka ve své zemi již ukázala, že svým chytrým mlčením dokáže vnutit svou vůli třeba i velkým politickým kádrům silnějšího pohlaví, což však stále pořád nemusí stačit, aby dospěla až k výšinám svého mistra Helmuta Kohla.

V popularitě svého už ne tak oblíbeného předchůdce předstihla a kancléře sjednotitele by mohla dostihnout i v době v postu kancléřky. Skutečně zapsat do historie by se však mohla spíše v případě, že za sebou téměř po 16 letech v čele křesťanských demokratů (CDU) zanechá stabilní a silnou Evropu.

Německo je totiž pro Evropu příliš velké a silné, nicméně příliš malé, aby se stalo skutečnou velmocí. Osud Německa je proto úzce svázán s osudem Evropy a úspěšné může pouze být, bude-li silná také Evropa. K tomu má však v současnosti dále než dříve.

Doma není zahraničí

Kdyby se v Německu nyní konaly volby, získali by konzervativci podle průzkumů zhruba stejný počet hlasů jako ostatní parlamentní strany dohromady. Unie stran CDU/CSU by mohla ve Spolkovém sněmu mít absolutní většinu. Za svou popularitu mohou konzervativci vděčit především Merkelové, která se podle týdeníku Der Spiegel rozhodla, že se bude o post kancléřky ucházet i počtvrté ve volbách 2017. Podle časopisu Merkelová na interním jednání v úzkém kruhu prohlásila, že své rozhodnutí veřejně oznámí počátkem roku 2016.

To, že Angela Merkelová sklízí úspěch doma, neznamená nutně popularitu také v zahraničí, a proto německá odhodlanost prokazovaná v době řecké krize její pověsti u mnohých spíše uškodila

Jednašedesátiletá politička, která je v čele vlády od roku 2005, zatímco CDU vede od dubna 2000, jednala s předsedou sesterské CSU, bavorským premiérem Horstem Seehoferem, i o tom, s jakým oficiálním cílem by měli jít do kampaně. Podle Seehofera by jím měla být absolutní většina, o čemž však Merkelová dosud není přesvědčena, jelikož němečtí voliči podle ní nemají příliš v lásce jednobarevné vlády.

Popularita konzervativců je v první řadě založena na Merkelové, jež si svým klidným stylem dokázala získat jejich důvěru, zatímco tvrdost, kterou předvedla během řecké krize, kancléřce u nich zajistila ještě více sympatií. Jenže to, že sklízí úspěch doma, neznamená nutně popularitu také v zahraničí, a proto německá odhodlanost – podle jiných krátkozraká umíněnost – prokazovaná v době řecké krize pověsti Merkelové u mnohých spíše uškodila.

Tvrdá ruka

Je příznačné, že někteří analytici o ní už nyní hovoří jako o ironii dějin, jejímž prostřednictvím se socialistická Německá demokratická republika (NDR) i po smrti mstí Evropě. V rámci řecké krize se jednoznačně ukázala samovláda Berlína uvnitř Evropské unie. Za motor EU byl dlouho považován německo-francouzský tandem, jenže nyní jako by se z něj francouzská síla vytratila. Stejně patří minulosti koncept Výmarského trojúhelníku, a tak zbyli jen samotní Němci.

Časy, kdy EU trpěla neschopností v rozhodování kvůli nejednotě 28 členských zemí, jsou pryč. Němci se tvrdou rukou chopili vedení a rozhodují.

Časy, kdy EU trpěla neschopností v rozhodování kvůli nejednotě 28 členských zemí, jsou pryč. Němci se tvrdou rukou chopili vedení a rozhodují. V podstatě sami také zbavili suverenity Řeky, poté, co se dostali do nesnází, když dali svému premiéru Alexisi Tsiprasovi veřejně na holou a otevřeli kapitálu cestu k nákupu majetku – a to ve jménu zachování jednoty.

Samozřejmě, že se to všem nelíbí. Nyní se všichni dohadují, nakolik Berlín svou sílu používá, a jak moc se jeho zájmy setkávají s americkými. Nicméně ještě, než by se všichni začali obávat německé převahy, si je třeba uvědomit, že vývoj evropské politiky stále více ovlivňují USA.

Síla Berlína

To je ještě horší než německá převaha, navíc se tato situace z hlediska EU zhorší poté, co vstoupí v platnost transatlantická dohoda o volném obchodě (TTIP), jež zajistí Washingtonu další trumfy. Evropu stejně oslabuje fakt, že v důsledku ochlazení vztahů kvůli ukrajinské krizi se Rusko chtě nechtě obrátilo více na východ a hledá nové možnosti v podmínkách daných západními sankcemi.

K velké lítosti Merkelové a Němců obecně se Evropa znovu zalekla síly Berlína. Navzdory tomu, že Německo dělá v politickém smyslu všechno proto, aby nebyla vytvořena dominantní situace.

Stručně řečeno, k velké lítosti Merkelové a Němců obecně se Evropa znovu zalekla síly Berlína. Navzdory tomu, že Německo dělá v politickém smyslu všechno proto, aby nebyla vytvořena dominantní situace. Ta se neprojevuje ani tolik jako geopolitická, ale spíše ekonomická otázka. I když Německo nelze považovat za vojenskou velmoc, zhodnotila se jeho hospodářská síla, která navíc spolu s eurem udělala z Berlína evropského obra.

Německý model je však sám o sobě zranitelný. Konkurenceschopnost německých podniků vzrostla díku tomu, že umístily výrobu do východní Evropy, což však drží při zemi i domácí platy, v důsledku čehož by se mohlo ještě zvýšit vnitřní napětí. Podíl exportu mezitím přesáhl 50 procent, což rovněž zvyšuje citlivost země vůči vnějším šokům. Tato situace navíc znemožňuje snížit protiklad mezi severem a jihem v rámci Evropy.

Slabé evropské země

Německá ekonomika, která včas provedla potřebné reformy, čímž dostala impuls od rozvíjejících se zemí, by jen sotva dokázala prodat svoji produkci, nebýt zemí, ve kterých se kumuluje deficit. Jde o patovou situaci, jejíž podstatou je, že německé úspěchy mohou z dlouhodobé perspektivy ohrozit budoucnost Evropy. A bez silné Evropy nebude silné ani Německo.

Začarovaný kruh, jehož prolomení nepomůže ani pochopitelná, i když v mnoha případech přehnaná a zoufalá angažovanost Berlína ve vztahu k euru a EU. Tato násilnost, jež v rámci EU posiluje nerovnosti i nejednotu, vytváří jinak oblíbenému Německu čím dál více nepřátel. Nejostřeji se tato paradoxní situace projevuje v souvislosti s řeckou krizí.

Angela Merkelová se musí ještě hodně učit, co se slabými evropskými zeměmi, jež o pověstné německé disciplinovanosti nanejvýš někdy slyšely

Přestože má Berlín na zřeteli skutečně záchranu eura a evropské jednoty, jeho křečovité lopocení nahrává u většiny spíše Aténám, které samy sebe i celou Evropu již dlouho oslabují. Na zvětšení této krize sice nesou svůj díl odpovědnosti i Němci, ale nelze jej jednoho dne vysvětlovat pouze nezodpovědností jednotlivých po sobě jdoucích řeckých vlád. Berlín teď navíc dostává i lekci od Mezinárodního měnového fondu, jenž ostatně není známý tím, že by jen tak odpouštěl splácení jím poskytnutých úvěrů.

Nadarmo se proto Merkelová těší ve své vlasti popularitě, ke slávě je to evidentně málo. Nadarmo kancléřka překročila tradiční politické pojetí a dokáže si padnout do noty jak s křesťanskými demokraty, tak se sociálními demokraty i liberály, ještě se musí hodně učit, co se slabými evropskými zeměmi, jež o pověstné německé disciplinovanosti nanejvýš někdy slyšely.

Nemožnost návratu

Merkelová, která je známá tím, že nikdy nejedná unáhleně a vždy se rozhoduje, až prozkoumá každý problém ze všemožných hledisek, zváží různé scénáře, rizikové faktory i možné reakce, to může dokázat. Tím spíš, že ke všemu přistupuje také s jistou mírou empatie. Až dosud jí účinně razila cestu mužským světem politiky nezúčastněnost a opatrnost, jež jsou vlastní vědcům, v kombinaci s ženskou ironií a vrozenou uzavřeností, nyní by však v sobě měla nechat zaskvět také dosud nevídané ctnosti.

Ani Německo se v transformujícím se světě a v Evropě potýkající se s vážnými problémy nemůže vrátit do časů, kdy tento kontinent obestíral mír a střední třída se mohla soustředit výhradně na zvyšování blahobytu

Jakkoliv je to bolestivé a nepopulární, ani Německo se v transformujícím se světě a v Evropě potýkající se s vážnými problémy nemůže vrátit do časů, kdy tento kontinent obestíral mír a střední třída se mohla soustředit výhradně na zvyšování blahobytu. Stále znovu je třeba bojovat za vnitřní kohezi nejen národa, ale i celé Evropy a nelze ustupovat dokonce ani významnému spojenci, od něhož by Berlín dostal výměnou za svou loajalitu volnou ruku, ale ve slabé Evropě.

Síla se musí projevovat tak, aby zároveň nikoho neděsila. A právě v tom si je dobré připomenout mistra Kohla, jenž dokázal vnímat střední Evropu, která v té době opět nabyla svobody, nejen jako trh a kterého sice mnozí zrovna nemilovali, zato si ho velmi vážili, protože měl nejen charisma, ale i vizi. Byl jedním z posledních politiků, kterým mohou být nejen Němci, ale i celá Evropa za tuto vizi vděční.