Ve čtvrtek 15. května 2014 pokračoval před Okresním soudem Bratislava I spor, v němž se navrhovatel Andrej Babiš domáhá soudního výroku, že byl neoprávněně veden jako agent XII. správy Zboru národnej bezpečnosti (SZNB). Odpůrce, jímž je slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) navrhl slyšet další dva svědky – Jerguše Sivoše z ÚPN a Radka Schovánka (dříve ÚPN, nyní Ústav pro studium totalitních režimů, ÚSTR).
Svědek Sivoš úvodem prohlásil, že po prostudování příslušných materiálů dospěl k závěru, že vedení svazku „Bureš“ založeného na Andreje Babiše bylo v souladu s tehdejšími interními předpisy ministerstva vnitra (MV). Podobně se vyjádřil i Schovánek – na základě své 20leté zkušenosti se svazky Státní bezpečnosti (StB) na něho předložené dokumenty působí dojmem autenticity, protože mají všechny náležitosti, které mají mít.
V této souvislosti je ovšem dobré připomenout, že spor se nevede o soulad vedení předmětného svazku s tehdy platnými administrativními předpisy, ale o oprávněnost vedení osoby navrhovatele coby agenta StB. Jinými slovy, zda kontroly administrativních náležitostí svazku, které provedly tehdejší orgány StB včetně Inspekce MV (a předvolaní experti dokumenty zkoumali ze stejného hlediska) mohly odhalit případný nesoulad administrativně předpisově vedeného svazku se skutečností. Tedy konkrétně, zda kontakt Andreje Babiše s příslušníky StB vykazoval znaky agenturní spolupráce, vědomé a úkolované.
Oba svědci se pokoušeli „na základě svých zkušeností“ rekonstruovat z mrtvých svazků StB povahu tehdejší živé reality. Sivoš na přímý dotaz na důvěryhodnost (tedy soulad se skutečností) svazku „Bureš“ odpověděl v podstatě vyhýbavě, že evidence svazku i vedení spisové agendy bylo v souladu s interními směrnicemi resortu. Schovánek na otázku po oprávněnosti evidence Babiše jako agenta odpověděl, že dokumenty splňují všechny administrativní náležitosti, což ho vede k přesvědčení oprávněnosti zaevidování Babiše coby agenta.
Dva sporné momenty
Při předchozím jednání soudu svědek Július Šuman, bývalý příslušník StB, který založil spis „Bureš“ v kategorii důvěrníka (tedy nevědomé a neúkolované spolupráce), vypověděl, že jeho nadřízený Rastislav Mátray si tento spis vypůjčil. Aniž by do něj předpisově zaznamenal, že se s jeho obsahem seznámil, vrátil mu jej za dva týdny s tím, aby podepsal nově vložený dokument psaný Šumanovým jménem.
Popisoval průběh údajné schůzky, na níž spolu s Mátrayem údajně získali Babiše ke spolupráci. Šuman zprvu odmítl, protože na žádné schůzce nebyl a žádný Babišem podepsaný vázací akt neviděl, nakonec jej však na rozkaz podepsal. Svědek Sivoš byl dotázán, zda byl takový postup možný. Odpověděl, že možné by to bylo pouze v případě porušení závazných směrnic.
Dalším sporným momentem bylo údajné schůzkování Babiše s příslušníky v propůjčeném bytě (PB). Existují pouze záznamy v seznamu dokumentů, že byl vypracován návrh na zavedení Babiše do PB, příslušná krycí legenda a návrh na vyvedení Babiše z propůjčeného bytu. Do PB však byli podle Sivoše zaváděni pouze prověření agenti, kteří byli znalí a dodržovali zásady konspirace.
Propůjčený byt
Tito agenti byli prý průběžně prověřováni nejen vyhodnocováním předávaných zpráv, odposlechy či kontrolou korespondence, ale i jinými agenty. Záznamy o těchto úkonech by byly podle Sivoše k nalezení v podsvazku pomocných písemností, který se však nezachoval. Sivoš však neřekl, že výsledek prověřování by musel být zmíněn v memorandu v hlavním svazku. Jak však připustil, v memorandu není žádná zmínka ani o prověřování agenta, ani o jeho znalosti PB.
Svědek Schovánek výslovně uvedl, že nikdy netvrdil, že Babiš byl v PB. Řekl pouze, že napsat o fiktivním agentovi, že fyzicky byl v PB, by znamenalo riziko. Propůjčené byty byly podle Schovánka často vybaveny zpravodajskou technikou, čímž by mohla být fiktivní schůzka vyvrácena.
Schovánkova teze jistě může obecně do jisté míry platit, ale v každém konkrétním případě by bylo třeba vyšetřit, zda byl určitý PB vybaven technikou a kdo ji obsluhoval. Nemohla být spuštěna stále, i když byl byt prázdný (nota bene v propůjčeném bytě pobýval i majitel). Je pravděpodobné, že technika, byla-li v PB vůbec jaká, byla spouštěna operativcem nebo s jeho vědomím, což by prakticky vyvrátilo platnost Schovánkovy teorie.
Co dokazuje svazek „Nosič“
Na agenturní informaci z 6. prosince 1984 spoléhal zřejmě odpůrce nejvíce. Vyjádřili se k ní oba svědci. Informace se nachází ve svazku „Chemapol“ a týkala se dvou Rakušanů, kteří v Tuzexu nakupovali videomagnetofony, jimiž upláceli zaměstnance PZO Chemapol a Petrimex.
Podle Sivoše vykazuje tato informace známky úkolované agenturní činnosti a nemůže pocházet z informací, jimiž disponoval podnikový útvar zvláštních úkolů. Ten shromažďoval povinně zpracovávané záznamy zaměstnanců, kteří při své služební činnosti přišli do styku s valutovým zahraničím.
Dle Schovánkova sdělení byl pak na jednoho z Rakušanů zaveden svazek rozpracování „Nosič“. Z toho Schovánek vyvozuje, že „informace vedená pod TS (tajný spolupracovník – pozn. red.) Bureš“ byla pravdivá. Všimněme si Schovánkova šikovného vyjádření, s nímž lze souhlasit, protože se jím vyhnul označení Babiše alias Bureše za autora informace. Významné též bylo, že Schovánek neznal odpověď na další otázku, jak by se asi Babiš, tehdy referent na odboru hnojiv, dostal k informaci týkající se tuzexových nákupů a uplácení vedoucích lidí v podniku.
Situace se projasní, když připomeneme Šumanovu výpověď na tutéž otázku, totiž že autor této agenturní zprávy, František Hákač, byl ve velmi úzkém soukromém styku s ředitelem Tuzexu. Zde se tedy s největší pravděpodobností informace narodila. Podle Schovánka však nedává smysl, aby Hákač kryl svůj zdroj a legalizoval informaci tak, že by ji připsal zdroji jinému. Zakrýval by prý zdroj „pouze sám před sebou“.
Tento názor odhaluje tradiční nedostatek praktických vědomostí o realitě zpravodajské práce, jímž trpí administrativní badatelé. Ke svazkům totiž měli podle směrnic přístup i jiní, zejména nadřízení a inspekční důstojníci. Povaha vztahu operativce se zdrojem pak mohla být dostatečným důvodem k takovéto krycí praxi (k níž se ostatně přiznal i o mnoho let později příslušník Bezpečnostní informační služby Vladimír Hučín).
Falšování svazků
Podle Schovánka, mají-li se výpovědi bývalých příslušníků StB před soudem brát vážně, jen odhalují skutečnost, že dlouhodobě porušovali tehdejší zákony a směrnice a podváděli, rozkrádali a falšovali, byť byli pod služební přísahou. Podle Schovánka je důvěryhodnost takových lidí malá.
Dlužno položit logickou otázku: kdyby ti bývalí příslušníci StB nyní prohlásili, že nic nefalšovali (byť by to bylo v rozporu se závěry inspekčního šetření v roce 1987), pak by z toho pro Schovánka zřejmě vyplynulo, že to jsou lidé důvěryhodní, protože neboří jeho obraz světa, v němž Babiš byl agentem?
K výsledkům inspekčního šetření na XII. správě v roce 1987 Schovánek vůbec přistupoval mnohem rezervovaněji než tehdejší vedení resortu. To shledalo situaci na útvaru natolik závažnou, že následovaly personální změny a postihy a mnoho svazků bylo unikátně převedeno z kategorie agenturní (vědomá a úkolovaná spolupráce) do kategorie důvěrnické (nevědomá a neúkolovaná spolupráce). Z logiky věci vyplývá, že vědomá spolupráce se nemůže změnit na nevědomou, ale že vědomou nikdy nebyla.
To by se alespoň typově mohlo shodovat s velmi ojedinělým záznamem v položce 30 seznamu dokumentů svazku „Bureš“, kde se má agenturní svazek změnit na důvěrnický (za předpokladu, že tento Andrejem Kuľhou rekonstruovaný seznam dokumentů byl skutečně řazen chronologicky, což již dnes nezjistíme).
Vylepšování výsledků činnosti registrací fiktivních agentů si Schovánek podle svých slov dovede představit jen krátkodobě, v řádu měsíců, s tím, že před prověrkou by byl takový svazek archivován. Nebere však v úvahu specifiku svazku „Bureš“, který byl podle všeho skutečně zfalšován, a to právě nadřízenými dotyčného operativce, tedy těmi, kteří měli svazek kontrolovat.
Obtížná rekonstrukce skutečnosti
Bývalý příslušník StB Šuman minule uvedl, že do takto „shůry“ zavedeného svazku na agenta, jehož vůbec neznal, zařazoval informace porůznu získané, a vyúčtovával k nim příslušné výdaje. Na otázku, zda to bylo možné, Sivoš odpověděl, že ano, ale pouze s porušením směrnic.
Tato douška se objevuje podezřele často. Pokračující soudní jednání pouze potvrdilo obtížnost, ne-li nemožnost, z mrtvých administrativních materiálů rekonstruovat skutečnou, leckdy mnohavrstevnatou povahu reálných vztahů. Proto je velmi ošidné pojednávat dílčí záležitosti, účelově vytrhané z kontextu, a snažit se z nich vyvodit závěry, které mohou i dnes ovlivňovat lidské životy. K takové lustrační hysterii totiž nemělo nikdy dojít, a jediné, co lze od ctihodného soudu očekávat, není nalezení nesporné pravdy, ale minimalizace škodlivých důsledků.
Ono to je v životě, obzvlášť v tom zpravodajském, jako s jezevčíkem, který stojí před jezerem a musí se dostat na druhou stranu. Nesmí ale jezero ani přeplavat, ani obejít. Jak se tedy dostane na druhou stranu? Nu, přeplave ho. Jak to, vždyť nesmí! Nesmí, ale přeplave.