Anderson: Bankéře žene hamižnost. Vládne jim ale strach

„Situace je dnes klidnější, žili jsme v šílené době. Ale hamižnost a bezohlednost v londýnském finančním centru přetrvává,“ říká Geraint Anderson dnes, téměř sedm let po vypuknutí světové finanční krize.

LN: Od doby, kdy jste opustil svět financí, se přehnala globální ekonomická krize, na níž nesou rizikové obchody bank nemalou část viny. Změnilo se za tu dobu nějak prostředí velkých bank v londýnské City?

ANDERSON: Ano, situace se změnila. Zůstal jsem v kontaktu s bývalými kolegy, takže mám stále zprávy z první ruky o tom, jak to v City chodí. Jednoduše se dá říct, že ta práce je dnes mnohem nudnější. Nemáte žádnou letní párty, žádný vánoční večírek. Musíte všechno lépe plánovat, bonusy bankéřů se také snížily, i když samozřejmě stále dosahují vysokých částek. Především se ale každý víc bojí a atmosféra ve finančním světě už tolik nepřipomíná Divoký západ. To je samozřejmě špatné pro bankéře, ale pro společnost jako celek je to přece jen trochu dobrá zpráva.

LN: Takže podle vás se bankéři chytili za hlavu a začali se najednou chovat slušně?

ANDERSON: Ne tak docela. Londýnská City je pořád plná mladých mužů, kteří vydělávají hodně peněz. Proto je to samozřejmě stále o drogách a sexu jako za mých časů. Ale bankéři jsou dnes mnohem větší profesionálové, především proto, že se bojí o místo. Jak se na burzách říká, jsou dvě věci, které pohánějí kola finančního světa – hamižnost a strach. A v City je to teď strach, který vládne. Strach ze ztráty místa, z toho, že budete přistižen, jak šňupete kokain, a vlastně z toho, že uděláte cokoli, co není správně, podle vašeho oddělení compliance (ve firmě dbá na dodržování etických a právních pravidel – pozn. red.).

LN: Jak si ale vysvětlujete tu řadu skandálů, které banky v posledních letech provázejí, ať už jde o manipulace mezibankovní sazby LIBOR, nebo financování nekalých praktik některých zemí?

ANDERSON: Tyto skandály se objevily, ale většinou jejich kořeny sahají ještě do doby před krizí. Můj osobní pocit je, že prostředí ve velkých financích už není tak nelítostné a neúnavné v honbě za ziskem. Ale nedělejme z bankéřů beránky. Hamižnost a touha po penězích jsou konstanta. Lidé se stávají bankéři přece proto, aby vydělali tolik peněz, kolik je možné. Ale když víte, že můžete o svou pozici přijít, chováte se méně šíleně, než když si myslíte, že se vám nemůže nic stát. A ano, mezi bankéři jsou stále ti špatní. Lidé v bankách nemají většinou morální zábrany, udělají všechno pro to, aby vydělali, to se nezměnilo.

LN: Naopak se mluví o tom, že moc bankéřů za poslední roky ještě vzrostla. Že sílí jejich vazba na politiky.

ANDERSON: Třeba v Británii asi 60 procent darů na politické kampaně pochází od bankéřů nebo od bank samotných. Takže je jasné, že současná britská vláda má mezi bankéři mnoho přátel. Že jsou ale mocnější než předtím, bych neřekl. Spíš o něco ze své moci přišli, i když ne o mnoho. Jsou dnes pod větším dohledem, pod přísnější regulací. A především proti bankám je dnes vysazeno veřejné mínění, kterému podléhají i politici.

LN: Z finančního světa jste odcházel těsně před vypuknutím krize. Věděli jste, co se na nás řítí?

ANDERSON: Věděli jsme, že večírek musí jednou skončit. Protože i ten, kdo měl o ekonomii jen základní představy, chápal, že lidé mají příliš mnoho dluhů. A že to tak nemůže jít dál. Pravou příčinu však předvídalo jen málo lidí. Práce na burze je ale tak nejistá, že s tím musíte počítat. Každou chvíli přijde něco nepředvídatelného, technologická bublina a její splasknutí, Enron, 11. září, nakonec to byly hypotéky v Americe. S tím se musíte naučit žít a prostě vydělávat co nejvíc peněz tak rychle, jak jen můžete, protože víte, že až to skončí, budete na ulici bez práce. Proto jsme byli tak nezodpovědní, což celou věc jenom zhoršilo.

LN: Může se to, co jste prožíval v londýnské City, opakovat?

ANDERSON: Myslím, že to byly jedinečné časy. Že to byl vrchol šílenství. Bývalý britský premiér Gordon Brown tu dobu nazval věkem nezodpovědnosti. Bylo tam tolik peněz a tolik možností. Na výběr nových bankéřů se nekladl velký důraz. V podstatě brali každého, i někoho jako mě, který má titul z historie. Londýn byl zaplaven kokainem, nejen bankéři ze City, ale i další lidé šňupali ve velkém. Ve městě bylo mnoho žen ze střední a východní Evropy, které hledaly přítele. Neříkám, že to byly jen Češky, ale i těch tam bylo hodně. Šlo o jedinečný mix všeho – dobré drogy, dobrý sex, hodně peněz. Je ironií, že moje kariéra v City skončila právě v době, kdy skončilo i tohle všechno. Byl jsem tam od roku 1996 do roku 2008.

LN: Takže jste měl štěstí. Čekal by vás jen stres, propady burz, propouštění, pokles bonusů...

ANDERSON: Říká se, že v City znamená správné načasování všechno. Mně se to náhodou povedlo. Za tu dobu jsem si vydělal kolem 2,5milionu liber. Ale když se na to podíváte z druhé strany, zase takové štěstí to není, protože můžete ztratit svou duši. Měl jsem problémy s tím, co dělám. V noci jsem nemohl spát a musel jsem přemýšlet o tom, že nedělám dobrou věc.

LN: Proč jste tam tedy zůstával tak dlouho?

ANDERSON: Myslel jsem, že to budu dělat dva roky, pak se vrátím do Indie s penězi, budu ležet na pláži a užívat si. Ale vydělával jsem tolik, že pro mne bylo těžké odejít. Připadal jsem si jako jeden z těch hrdinů kriminálních filmů, který si říká, že vyloupí poslední banku a pak už toho nechá, a nakonec skončí tragicky. Byl to mix fascinace a znechucení. Vlastně jsem byl znechucen sám sebou. V hloubi duše jsem věděl, že kopu za špatný tým. Že jsem součástí problému. Něčeho, co rozděluje společnost, co ji dělá horší.

LN: Nebylo trochu pokrytecké dál v tomto systému, který považujete za tak zkažený, vydělávat a zároveň na něj vlastně začít donášet formou anonymních sloupků v novinách?

ANDERSON: Nechtěl jsem být svatým. Nechal jsem se přece svést všemi těmi drogami, krásnými ženami a hromadou peněz. A stejně jako katolíci se zpovídají ze svých hříchů, začal jsem psát novinový sloupek. Když ho lidé četli, bral jsem to jako zpověď. Takže jsem v pondělí ráno vstal a už jsem se necítil tak hrozně, protože jsem své hříchy nechal za sebou. Ale protože matka byla silně věřící a otec byl levicový politik, zanechala ve mně kariéra, kterou jsem si vybral – lépe řečeno která si vybrala mě –, pocit viny.

LN: Jak se změnil váš život a pohled na finanční svět za posledních sedm let?

ANDERSON: Mám stále několik přátel mezi bývalými kolegy i klienty a ti všichni říkali už v roce 2000, že s prací v City skončí. A jsou pořád tam. Protože když vyděláváte velké peníze, najdete si „drahou“ ženu, pošlete děti na drahou školu a vezmete si vysokou hypotéku, už nemůžete přestat. Ironií je, že peníze vám měly dát svobodu, ale místo toho vás ještě víc svážou, protože stále musíte platit vysoké účty. Takže jsem nakonec udělal dobrou věc, když jsem si mohl dovolit odejít v 38 letech do důchodu. Od Cityboye jsem napsal další dva romány a připravujeme podle Cityboye film. Což by měl být takový britský Vlk z Wall Street. Natáčení by mělo skončit v lednu 2016.

LN: Už víte, kdo vás bude hrát?

ANDERSON: Bude to jeden z těch kluků, kteří hrají ve Hře o trůny. Samozřejmě nesmíme říkat kdo. Je to zvláštní, ale když jsem byl v bance, zjistil jsem, že lidé tam podvádějí a lžou, pak jsem se stal novinářem, spisovatelem a o tom prostředí můžu říct to samé – a stejné je to teď i u filmu. Takže ať už děláte kariéru kdekoli, vždycky je to stejný „bullshit“. Je to stejné jako v City, hlavně jde o to, aby se vám zvýšil bonus. Protože bonus v City, to není jen finanční odměna. Je to měřítko vašeho úspěchu. Stejně jako dostává dítě ve škole známky, vy dostáváte svůj bonus. Vlastně bonus stanovuje, jakou hodnotu máte vy samotní. Byl jsem svědkem důsledků této politiky, kdy se lidé navzájem bodali do zad, lhali, lezli do zadku šéfovi.

LN: S bonusy je to v City stále stejné jako za vašich časů?

ANDERSON: Myslím, že je to podobné. Bankéři vždycky žili ve vysoce konkurenčním prostředí. A když uděláte na kolegu nějaký podraz, může vám to vynést 200, 300, 400 liber navíc. Bonusová kultura stále existuje. S tou výhradou, že dnes už bonus dělá „jen“ dvojnásobek platu, za mých časů to běžně byl i pětinásobek.

LN: Pozorujete dnes, že by bankéři vytvářeli stejně nebezpečné produkty, jako byly balíčky s hypotékami, které odstartovaly finanční krizi?

ANDERSON: Pokud jste hamižný, bezohledný a chytrý, nevytváříte produkty, z kterých by něco měla společnost. Děláte produkty, z nichž máte něco vy, i když dopad na společnost bude špatný. Nedivil bych se, kdyby nás v dalších deseti letech potkal velký finanční skandál, jako byly balíčky cenných papírů na špatné hypotéky.

LN: Co by to mohlo být tentokrát? Hovoří se o státních dluhopisech i Číně?

ANDERSON: Ano, mohou to být dluhové cenné papíry. Ale většinou to bývá něco, o čem do poslední chvíle nevíme. Z mé zkušenosti jsou šéfové bank buď nekompetentní ignoranti, nebo vědí o všem, co se v bankách děje, a potom to jsou zločinci. Jiná možnost vlastně neexistuje. Myslím si ale, že dnes jsou všechny derivátové produkty tak komplikované, že šéfové bank prostě nevědí, co se děje ani v jejich vlastní firmě.

LN: Je tento finanční systém vůbec udržitelný? Někdy se začíná mluvit o krizi kapitalismu. Dostali jsme se do této fáze?

ANDERSON: Kapitalismus má na rozdíl od jiných režimů, jako byl komunismus, schopnost adaptovat se na změnu podmínek. A existuje společný zájem na tom, aby fungoval dál. Nemyslím si, že za mého života přijde nějaká masivní krize, která by znamenala konec kapitalismu. Místo toho ale vidím společnost, kde jsou stále větší rozdíly mezi bohatými a chudými, kde je sounáležitost a vzájemná pomoc mezi lidmi, která vychází z křesťanství, nahrazena touhou po majetku, prostředí, kde žijeme, se bude zhoršovat. Říkám své ženě, že žijeme ve zlaté bublině, kdy máme všechny výhody kapitalismu, ale ještě se nemusíme setkat s jeho strašlivými následky. To čeká až naše děti.