Současná norská tragédie dvou velmi krvavých atentátů spáchaných týmž člověkem Andersem Breivikem znovu nastoluje otázky, které se při podobných příležitostech objevují. Pod vlivem konfrontace s tím, co se většině pozorovatelů anebo prostých občanů jeví jako nepředstavitelná, veškerý rozum přesahující monstróznost, to jsou například následující.
Jak je něco takového možné? Jak někdo může spáchat něco tak hrozného? Jaký to je člověk? Jaký je jeho profil, motivace, myšlení, cítění či vztah k druhým?
Banalita zla
Odpověď odborníků často neuspokojuje. Veřejnost očekává k mimořádné události korelativní mimořádnou osobnost. Přitom je pravdou, že pachateli masových vražd a atentátů podobných norskému jsou nezřídka fádní, banální osobnosti bez originality a imaginace. Realita má proto mnohem blíž k tezi Hannah Arendtové o „banalitě zla“ z její analýzy osobnosti masového vraha Adolfa Eichmanna než k romantickým mefistofelským konstrukcím.
Z psychiatrického hlediska jde o lidi trpící tím, co se vágně nazývá „poruchy osobnosti“, přičemž jde o značně neurčitou kategorii. Ostatně, sami psychiatři ji považují za hranici své oblasti, neboť nejde o duševní nemoc ve vlastním slova smyslu. Kategorie má mnoho terminologických variant.
Hovoří se například o narcisistické patologii. A patří sem v jistém smyslu i to, co se nazývá „hraničními stavy“, ve starší psychiatrii se mluvilo o psychopatiích nebo sociopatiích. Ty se částečně překrývají, podléhají módám a mají i sociálně kulturní implikace. Dle toho, co se v dané společnosti a kultuře považuje za ještě snesitelné a co nikoli.
Průběžně sledujeme vývoj událostí po útocích v Norsku.
Narušené „já“
Zjednodušeně řečeno, jde o to, že u těchto lidí byla – z neznámých příčin, ale pravděpodobně velmi brzy v dětství – narušena konstrukce úplného, funkčního a sociabilního „já“. To umožňuje nalézt ve světě své místo mezi druhými, vydělávat si na živobytí, založit rodinu a vést život považovaný za „normální“. Místo toho se konstituuje „já“ v jistém smyslu neúplné, zmrzačené, jakoby současně „příliš velké“ – megalomanské, přesvědčení o vlastní výjimečnosti a všemohoucnosti – a „příliš malé“, jež trpí komplexem méněcennosti a častým pocitem neexistence, který musí zahánět vnějšími oporami, například ideologií, alkoholem nebo drogami.
Z objektivního, pokud možno nezaujatého hlediska jsou tito lidé sice dle vlastního přesvědčení originální a jedineční, ale ve skutečnosti zcela prázdní narcisové
Toto „já“ není schopné konstituovat „druhého“ jako rovnocenného partnera, autenticky s ním komunikovat, „vcítit“ se do jeho myšlení a pocitů ani s ním soucítit. Druhý je nahlížen výhradně jako instrument, funkce, jež slouží k uspokojení vždy nezměrných a v zásadě neuspokojitelných tužeb narcisistického „já“. Přitom z objektivního, pokud možno nezaujatého hlediska jsou tito lidé sice dle vlastního přesvědčení originální a jedineční, ale ve skutečnosti zcela prázdní narcisové, kteří jsou často fádně konformističtí a epigonští. Snadno přebírají dobové stereotypy, s nimiž se ztotožňují.
Jde o častý fenomén, obdobně strukturovaných lidí po světě pobíhají miliony, ne-li miliardy. Najdeme je všude. Obzvlášť v politice se vyskytují v hojném počtu. Vyhovuje jim konvenční fádnost většiny politických diskurzů, protože arteficiální politická konstrukce „já“ se shoduje s jejich dynamikou. Není náhodou, že do této kategorie patřili i totalitní diktátoři, jako byl Hitler či Stalin. Ti nebyli „blázny“ v pravém slova smyslu, ale právě lidmi, kteří trpěli „poruchami osobnosti“.
Ztráta zábran
Nabízí se tedy otázka, kdy se takový člověk může uchýlit k agresivnímu, popřípadě apokalyptickému činu, jak se stalo u Anderse Breivika. Kdy nenávist sebe a druhého – u Breivika koncipovaného jako „muslimové“ a „marxisté“ – přeroste ze snůšky nekonečných a nafoukaných blábolů, jak na mne zapůsobilo zběžné listování jeho 1500stránkovým tlustospisem, v zásah do reality?
To s jistotou odhadnout nelze. Často se dává vina civilizačním faktorům, například násilným hrám na videu, jako tomu bylo při masakru v americké Colombine. V Breivikově případu pak ideologickým faktorům, které se vyskytují v současných krajně pravicových evropských hnutích. To však zavání epistemologickou léčkou zdůvodňování ex post.
Z individuálních faktorů lze uvažovat například o síle zábran u konkrétní osobnosti a snadném přechodu k agresivnímu činu, čili o ztrátu zábran. Kriminální psychologové mají v tomto ohledu prediktivní škály, které umožňují odhadovat nebezpečnost konkrétního člověka. V zásadě však jde o nepředpověditelné chování.
Související články:
