Zatím stále není jisté, kdo sestřelil malajsijské letadlo nad Ukrajinou a možná se to veřejnost nikdy nedozví. Jedno je ale jisté: ať už mají masakr na svědomí východoukrajinští separatisté, ozbrojené síly Ukrajiny či Ruska, budou se nejspíše snažit setřást ze sebe odpovědnost podobně jako USA při donedávna nejhorším incidentu tohoto druhu z léta 1988.
„Zničení íránského letadla na lince IR655 byla 3. července 1988 děsivá lidská tragédie,“ napsal o čtyři roky později na základě vlastního obsáhlého vyšetřování americký týdeník Newsweek. A dodal: „Vincennes, nejdražší hladinová loď amerického námořnictva, která mohla zneškodňovat až 200 útočících raket najednou, sestřelila při svém prvním bojovém nasazení nevinný civilní letoun.“
Jak zjistil Newsweek, „křižník Vincennes byl navíc v íránských výsostných vodách, což bylo jasné porušení mezinárodního práva. Vedení Pentagonu od samého počátku vědělo, že pokud celá pravda vyjde najevo, bude to znamenat měsíce ponižujících novinových titulků. Takže americké námořnictvo dělalo to, co všechna námořnictva činí po takovém hrozivém selhání: lhalo a rozdávalo medaile.“
Tak popsali američtí novináři incident, který se v mnoha ohledech nápadně podobá dnešnímu dění okolo – podle Kyjeva – „teroristického útoku“ na malajsijský Boeing 777 nad Ukrajinou. O co šlo před 26 lety nad Perským zálivem?
Bezprecedentní incident
Krvavá a zdánlivě bezvýchodná válka mezi Irákem a Íránem se odehrávala osmým rokem, Iráčané pod vedením Saddáma Husajna už několik let před tím začali ničit tankery s íránskou ropou a Chomejního náboženský režim v Teheránu jim oplácel stejně. V Perském zálivu, odkud tankery vozí čtvrtinu světové spotřeby ropy, se ale angažovaly i USA – na Husajnově straně, kterého o 15 let později svrhly a de facto poslaly na šibenici.
Posádka křižníku Vincennes považovala dopravní letadlo za íránský bojový letoun americké výroby F-14 Tomcat |
V irácko-íránské válce USA dodávaly Iráčanům špionážní snímky odhalující pohyby íránských jednotek, a když došlo na zmíněnou „válku tankerů“, poskytli Američané svou vlajku i válečné loďstvo k ochraně plavidel s iráckou surovinou. I proto se občas dostávali do drobných šarvátek s íránskými ozbrojenými silami, které operovaly v blízkosti svého území.
Právě za této situace se odehrál zmíněný bezprecedentní incident. Americký křižník Vincennes, plující íránskými výsostnými vodami, sestřelil v íránském vzdušném prostoru íránský Airbus A300, letící s 290 lidmi na palubě v mezinárodně uznaném koridoru, s jednoznačnou identifikací civilního spoje, na trase Teherán-Bandar Abbás-Dubaj.
Dodnes platné oficiální vysvětlení USA? Posádka křižníku Vincennes považovala 90tunový (v prázdném stavu) dopravní letoun o rozpětí křídel 45 metrů za íránský bojový letoun americké výroby F-14 Tomcat, jehož proměnlivé rozpětí křídel dosahuje maximálně necelých 20 metrů a který bez munice a paliva váží 20 tun.
Žádné pochybnosti
Popisovat detailně celý incident je zbytečné – dotyčný článek týdeníku Newsweek „Moře lží“ je dodnes dostupný a existuje mnoho jiných zdrojů jak o samotném útoku, tak o následném zapírání a vykrucování. Stručně tedy shrňme.
Zatímco jiná západní válečná plavidla v oblasti včetně amerických věděla, že íránský boeing je na vzestupné dráze po mezipřistání v Bandar Abbásu a pokračuje napříč Perským zálivem do Spojených arabských emirátů, u kapitána křižníku Vincennes Willa Rogerse převážilo přesvědčení, že letadlo naopak klesá a dokonce se chystá zaútočit na americkou válečnou loď.
U kapitána křižníku Vincennes Willa Rogerse převážilo přesvědčení, že dopravní letadlo klesá a dokonce se chystá zaútočit na americkou válečnou loď |
Tam, kde jiní důstojníci amerického námořnictva kvůli pochybnostem varovali před jakoukoli unáhlenou akcí, Rogers žádné pochybnosti neměl a zavelel k odpálení dvou raket. „Velitelský můstek zaregistroval skrz mlžný opar záblesk explozí,“ napsal později kapitán Rogers ve svých pamětech Storm Center: The USS Vincennes and Iran Air Flight 655: A Personal Account of Tragedy and Terrorism (V centru zteče. Americký křižník Vincennes a íránský let 655. Osobní výpověď o tragédii a terorismu). A dodává: „Muži se spontánně radovali, spadlo z nich velké napětí.“
Později velitel křižníku Vincennes Rogers zmasakrování tří stovek civilistů ze šesti zemí vysvětloval tím, že pilot IR655 neodpovídal na jeho varování a dotazy vysílané na vojenské frekvenci. Airbus Iran Air však byl podle všech mezinárodních regulí naladěný na civilní kmitočty a řádně komunikoval se všemi relevantními kontrolními věžemi v oblasti.
Ostatně i posádka amerického válečného plavidla USS Sides viděla, že jejich kolega pálí rakety na airbus. Jak zanedlouho zjistil britský novinář Robert Fisk, píšící tehdy pro deník The Times, kapitán USS Sides David Carlson také hned po útoku viděl do moře padat obří křídlo dopravního letounu, ve stejné době se z nebe řítily k hladině desítky pasažérů, často ještě živých…
„Bylo to hrozivé vyvrcholení agresivity kapitána Rogerse, která se poprvé projevila už o čtyři týdny dříve,“ shrnul incident kapitán Carlson, čímž měl na mysli předchozí útoky Vincennesu na íránská civilní plavidla.
Bezectný Reagan
Sledujeme-li dnes s podezřením či se znechucením počínání Kremlu a jeho (přinejmenším nedávných) spojenců na Ukrajině ve věci sestřelení malajsijského letadla, podívejme se, jak v kauze IR655 reagovaly politické špičky USA – za situace, kdy o americkém původu útoku nebylo žádných pochyb.
„S lítostí musím oznámit, že při řádné obranné akci USS Vincennes byl dnes ráno nad Hormuzkým průlivem sestřelen íránský letoun,“ pronesl tehdy americký prezident Ronald Reagan. A dodal: „Je to obrovská lidská tragédie, vyjadřujeme naši účast a soustrast pasažérům, posádce i jejich rodinám. Ministerstvo obrany vše řádně vyšetří.“
Exprezident USA Ronald Reagan nepravdivě tvrdil, že Vincennes byl v mezinárodních vodách a že americké síly v tu chvíli čelily útokům íránských bojových člunů |
Reagan, kterého i řada českých publicistů vydává za vzor ctnosti a staví do kontrastu se sovětskou „říší zla“, později nepravdivě tvrdil, že Vincennes byl v mezinárodních vodách a že americké síly v tu chvíli čelily útokům íránských bojových člunů. V širších souvislostech postup USA vůči Íránu zdůvodňoval i lživým tvrzením, že v irácko-íránské válce nepoužíval chemické zbraně jen Bagdád, ale i Teherán.
Den po sestřelení íránského boeingu Reagan napsal předsedům obou komor amerického Kongresu: „Nenásledovaly žádné další nepřátelské akce íránských sil, americké síly však zůstávají připravené podniknout další obranné kroky k ochraně našich jednotek a vojenského personálu. Považujeme tento incident za uzavřený. Americké síly neutrpěly žádné ztráty ani škody.“
V podobném duchu se pak neslo slíbené objasňování události. „Vyšetřovací zpráva byla směskou zamlčování, polopravd i vyslovených lží,“ shrnul týdeník Newsweek. A dodal: „Bylo to ututlávání posvěcené na nejvyšších místech, admirálem Williamem Crowem, tehdejším náčelníkem Sboru náčelníků štábů.“
Neuznání viny
USA se za zabití stovek Íránců včetně 66 dětí nikdy neomluvily a nepřiznaly vinu. „Nikdy se jménem USA neomluvím,“ prohlásil po čase pozdější prezident George Bush starší, který byl v době útoku na Íránce Reaganovým viceprezidentem. „Je mi jedno, jaká jsou fakta, já nejsem člověk, co se omlouvá za USA.“
Posádka Vincennesu byla po návratu z blízkovýchodní mise na základnu v San Diegu vyznamenána |
Až v roce 1996 Američané odškodnili zabité Íránce celkovou částkou 132 milionů dolarů, aby se vyhnuli mezinárodnímu soudu, kam případ předal Teherán. I tuto kompenzaci však USA označily za dobrovolné gesto, kterým prý neuznaly svou vinu.
Špičkou ledovce tohoto přístupu byl fakt, že posádka Vincennesu byla po návratu z blízkovýchodní mise na základnu v San Diegu vyznamenána, velitel protivzdušné jednotky lodi Scott Lustig dostal Pochvalnou medaili (Commendation Medal) za „hrdinné počínání“, kapitán Rogers byl v roce 1990 vyznamenán Záslužnou legií (Legion of Merit) a příští rok odešel se ctí do penze.
Dezinformace západních novinářů
Novinář Fisk věnuje ve své knize The Great War for Civilisation: The Conquest of the Middle East (Velká válka za civilizaci. Dobytí Blízkého východu) incidentu velký prostor. Nejenže totiž mluvil s mnoha důstojníky, kteří doložili cynismus amerického postupu, ale byl i v chladicím skladu na ovoce a zeleninu v Bandar Abbásu, kde tehdy Íránci ukládali desítky těl vylovených z moře.
Britský novinář Robert Fisk zmiňuje, s jakou vervou někteří jeho kolegové šířili i nepodloženou dezinformaci, že airbus mohl být řízen sebevražedným teroristou |
Fisk ve svých reportážích nikdy nešetří ani morbidními detaily, proto se lze dočíst o kusech těl, malých dětech ve svátečním oblečení, jež letěly do Dubaje na svatbu či o paní Fáteme, která evidentně i při pádu z tříkilometrové výšky svírala v náručí svou malou Zolejle, a tak měly být v této poloze spolu uloženy i do hrobu.
„Jenom těla těch pasažérů, kterým výbuch dvou střel Standard neznetvořil obličeje, měla tu čest dostat se na fotografiích do západních deníků,“ píše hořce Fisk. A zmiňuje, s jakou vervou někteří jeho kolegové šířili i nepodloženou dezinformaci, že airbus mohl být řízen sebevražedným teroristou. „Náš přístup byl předvídatelný – my jsme to tak nemysleli, zničení letadla byl omyl. Celé to byla chyba samotných Íránců,“ ironizuje Fisk ve své knize práci řady západních novinářů.
Nezdravý vztah s vládnoucí mocí
Právě Fisk o tom ví své. Když z Bandar Abbásu poslal do své londýnské redakce první, velkou reportáž o zničujících dopadech amerického útoku, s odstupem několika dní zjistil – poté, co se mu dostal do rukou výtisk Timesů, protože tehdy ještě nebyl internet –, že mu vedení listu článek zcenzurovalo a vyškrtalo z něj pasáže jakkoli kritické k USA.
Fisk vzpomíná, že řadu jeho kolegů tento postup nadřízených pobouřil, navzdory tomu se ho nikdo nezastal dost rázně, aby byl natolik ponižujícího a skandálního překroucení své práce ušetřen. On sám kvůli tomuto incidentu nakonec londýnské Timesy opustil a od té doby píše o Blízkém východě pro deník The Independent.
Západní novináři, zejména ti američtí, mají naprosto nezdravý vztah s vládnoucí mocí. Nechtějí ji s ničím konfrontovat, vystavovat tvrdým otázkám. |
„Vidím tři základní problémy,“ řekl mi Fisk, když jsme v roce 2008 v Bejrútu mluvili o roli západních médií v blízkovýchodních konfliktech. A vysvětlil: „Zaprvé západní novináři, zejména ti američtí, mají naprosto nezdravý vztah s vládnoucí mocí. Nechtějí ji s ničím konfrontovat, vystavovat tvrdým otázkám, raději se k ní přimknou a vyhřívají se v jejím kožichu.“
A dodal: „Ne že bych vám to doporučoval – stačí se ale podívat na tiskové konference v Bílém domě ve Washingtonu. Novináři se hlásí: Pane prezidente, pane prezidente! A on nebo jeho mluvčí blahosklonně vyvolává: Ano, Barbaro! Ano, Marto! Stále více novinářů si prostě myslí, že čím blíže jsou k moci, tím více vědí. Ve skutečnosti ale čím blíže k moci jsou, tím více jsou využíváni.“
Fisk shrnul problém, který je evidentní i v českém prostředí následovně: „Je to samé ,prezident řekl‘ nebo ,premiér řekl‘, ,podle bezpečnostních zdrojů‘… Přestáváme ale být reportéři, kteří by měli moc kontrolovat. Pokud jsou média takto poslušná, pak vlastně ani vlády nepotřebují cenzuru.“
Důvod Lockerbie
Sestřelení letu IR655 však možná přineslo i jiné mezinárodní komplikace než jen další vyostření vztahů mezi USA a Islámskou republikou Írán. Jen o půl roku později se nad skotským Lockerbie po výbuchu bomby zřítil Boeing 747 americké společnosti PanAm a zahynulo 270 lidí.
Sestřelení letu IR655 možná přineslo i jiné mezinárodní komplikace než jen další vyostření vztahů mezi USA a Islámskou republikou Írán |
I když oficiální, skotskou justicí posvěcená verze zní, že za teroristickým útokem byl libyjský režim Muammara Kaddáfího, řada odborníků se dodnes kloní k původní hypotéze, že šlo o íránskou odvetu za let IR655 a že letadlo nezničili Libyjci, ale teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny – všeobecného velení (PFLP-GC), kteří to měli učinit z popudu Íránu a Sýrie, kde mají dodnes své hlavní sídlo.
Odklonění pozornosti od původní íránsko-syrsko-palestinské stopy k Libyi v letech 1990 a 1991 mnozí analytici vysvětlují tím, že USA tehdy potřebovaly otevřenou spolupráci Sýrie a tichou asistenci Íránců, protože se chystali zahájit válku proti svému dosavadnímu partnerovi Husajnovi. Tato válka o osvobození Kuvajtu vypukla s posvěcením OSN v lednu 1991 a Sýrie skutečně patřila k Američany vedené mezinárodní koalici.
Překvapivá ponaučení
Ve vztahu k šokujícímu sestřelení malajsijského letadla z minulého týdne může zničení letu Iran Air nabízet řadu překvapivých ponaučení. Možná i nějaká další země bude nyní tvrdit, že si spletla dva zcela odlišné typy letadel, ačkoli se liší čtyřnásobnou velikostí. A možná bude mít pravdu, či se ji nepodaří usvědčit ze lži.
Ve vztahu k šokujícímu sestřelení malajsijského letadla z minulého týdne může zničení letu Iran Air nabízet řadu překvapivých ponaučení |
Třeba se pachatelé masakru nad separatistickými enklávami Ukrajiny budou hájit technickými či právními detaily nebo přílišnou horlivostí jednoho osamoceného velitele, jen aby od sebe odvrátili podezření či politickou vinu. Stejně jak se to dělo okolo íránského airbusu, který byl rovněž sestřelen ve válečné zóně.
Každopádně se ukáže, zda už má mezinárodní společenství více síly a nástrojů přinutit původce útoku – ať už separatisty, Rusy nebo Ukrajince – aby se při objasňování svého činu a uznání viny zachovali méně hanebně, než o 26 let dříve Američané.
