Americko-íránské vztahy: Uvolnění napětí mění Blízký východ

V současnosti dominuje Blízkému východu syrská občanská válka. Stejně zásadní jsou však pro tento region americko-íránské vztahy. Ty bývají interpretovány z hlediska dohody pěti velmocí v čele s USA a Íránu o omezení jeho jaderného programu. Analyzuje se, zda dohoda zastaví Írán na cestě k atomové bombě, nakolik účinné budou mezinárodní inspekce či nenechaly-li se USA oklamat.

Je však třeba se na americko-íránské vztahy podívat nejen z hlediska této dohody, ale i v širším kontextu jejich vývoje. Ten totiž hrál hlavní roli nejen v uzavření dohody, ale významně bude ovlivňovat i její naplnění. Na obsahu 150 stran dohody však záleží méně, než se zdá. Z realpolitiky totiž vyplývá, že mezinárodní konference nemění mezinárodní situaci, ale pouze odrážejí tuto změnu – mezinárodní právo není příčinou mocenského uspořádání, ale jeho odrazem.

Jaderná dohoda s Íránem není výjimkou – odpovídá mocenské změně na Blízkém východě. Umožnil ji – a současně potvrdil – zájem USA a Íránu uvolnit své napjaté vztahy. Jednání obou zemí však nebylo dané jejich náhlou touhou si vyhovět či se spřátelit – k dohodě je dovedly vlastní zájmy.

Regionální hegemon

Íránské zájmy jsou regionální. Írán v uplynulých deseti letech posílil svou pozici na Blízkém východě natolik, že se začal jevit regionálním hegemonem. Jeho vliv se však zvýšil především díky Američanům, kteří v podstatě odstranili dlouholetou, Brity stanovenou geopolitickou hráz – Irák.

Po demontáži iráckého baasistického sunnitského režimu Íránci díky spřízněným většinovým šíitům a dobrým vztahům s Kurdy učinili z Iráku svého spojence. Řečeno jinak, získali jej od Američanů, nikoliv vlastní mocenskou politikou.

Írán v regionu čelí třem podobně silným geopolitickým protivníkům – bohaté Saúdské Arábii, jež dokáže manipulovat cenami ropy; Turecku se srovnatelným počtem obyvatel, vyspělou armádu a ekonomikou; a za třetí Egyptu, jejž sice v poslední době sužovaly vnitřní problémy, ale jeho populace, armáda a poloha jej předurčují k významné regionální roli. Nevýhoda Íránu spočívá i v tom, že je šíitský, nearabský a Blízký východ není jedinou oblastí jeho zájmu.

Írán ekonomicky zaostává za Tureckem i Saúdskou Arábií – jeho HDP na hlavu je dvakrát nižší než turecký a pětkrát než saúdský. Navíc monarchie Perského zálivu vydává na zbrojení několikanásobně více finančních prostředků než Írán, jehož největší zdroj příjmů, těžební a rafinérský průmysl, je relativně zastaralý. Donedávna například musel dovážet benzín, ačkoliv má páté nejvyšší zásoby ropy na světě. Sankce pak jeho ekonomické problémy ještě zhoršily.

Prvořadý cíl

Írán byl, je a zůstane regionální mocností, ať bude, či nebude mít atomovou bombu. Ani zdaleka však není natolik silný a nebezpečný, jak se tvrdí. Jeho možnosti ovládnout Blízký východ jsou omezené – nadsazují je ti, kdo považují Írán za ztělesnění zla. Snaha o sestrojení atomové bomby měla pozici Íránu posílit a ochránit před zahraniční intervencí. Udržování sféry vlivu od Iráku přes Sýrii až po Libanon však odčerpávalo jeho zdroje, což posilovaly sankce.

Pro Írán se však snaha o sestrojení atomové bomby stala politicky i ekonomicky příliš nákladnou. Navíc původní záměr ochránit se jí začal ohrožovat íránskou mocenskou pozici a zájmy, jako je udržení sféry vlivu, vyšší příjmy z ropy a zemního plynu a zahraniční investice.

Americké zájmy jsou globální. Prvořadým cílem USA je udržet si globální hegemonii – zabránit nástupu mocnosti nebo koalice mocností, která by ovládla Eurasii. Proto se zaměřují na regiony a velmoci, které by jejich pozici mohly ohrozit, a tudíž jsou pro ně prioritní vztahy s Čínou a Ruskem, protože pouze ty ovlivňují globální mocenskou situaci. Tomu pak musí odpovídat politika USA a rozsah jejich aktivit v regionech.

Garant mocenské rovnováhy

Zájmem USA na Blízkém východě je udržet si hlavní pozici, aniž by v něm musely vojensky zasahovat. V prvé řadě to předpokládá zabránit Íránu získat atomovou bombu. Zejména proto, že by to region destabilizovalo a mohlo vést k šíření jaderných zbraní. Nejlepším nástrojem k tomu je mocenská rovnováha regionálních mocností, v níž žádná nedominuje.

V roli garanta mocenské rovnováhy by mohly USA využívat soupeření Saúdské Arábie, Íránu a Turecka ve svůj prospěch tak, aby měly k těmto mocnostem blíže než ony k sobě a o svou podporu by je nechávaly soutěžit. Tato role by USA umožňovala být flexibilní a uzavírat taktické aliance.

Americké zájmy jsou konstantní, měnit se mohou státy, se kterými je budou sdílet. Navíc tyto zájmy musejí určovat americké závazky, nikoliv naopak, a se saúdskými či sunnitskými zájmy se shodují, jen pokud vyvažují íránské či šíitské. Ze zkušenosti pak vyplývá, že na Blízkém východě není dobré sázet na jednu mocnost.

Kvůli konfliktu s Íránem v minulosti nebyly USA na Blízkém východě v pozici garanta mocenské rovnováhy. Těžila z toho především Saúdská Arábie a Turecko, které se při zadržování íránského vlivu mohli spolehnout na USA, a také Rusko a Čína. Normalizace vztahů s Íránem uvolnila USA ruce – z účastníka regionálních střetů se mohou posunout na pozici garanta mocenské rovnováhy na Blízkém východě.

Společné zájmy

Z hlediska USA existují tři podmínky pro jejich politiku k Íránu. Za prvé, Írán nemá kapacitu ohrožovat americkou globální pozici. Za druhé, Írán bez jaderných zbraní nepředstavuje pro USA zásadního protivníka – až kdyby začal významně ohrožovat mocenskou rovnováhu v regionu. To však v důsledku silných tlaků Turecka a Saúdské Arábie momentálně nehrozí.

Za třetí, USA a Írán mají několik společných zájmů, například boj proti sunnitskému extremismu – neoficiálně spolupracovaly v Iráku proti Islámskému státu, stejně jako v minulosti proti Tálibánu v Afghánistánu. V budoucnu je pak mohou mít v oblasti Kaspického moře a Střední Asie, tradiční pro perskou politiku, kde se však íránské zájmy mohou střetávat s ruským vlivem a čínskými ambicemi.

Podstatné však je, že Írán není pro USA hlavním geopolitickým protivníkem, jako je Indie či Pákistán. Pro Írán jsou z geopolitického hlediska prvořadými konkurenty Saúdská Arábie, Turecko a historicky i Rusko. USA nemají žádný důvod těmto antagonismům bránit. Prostor pro normalizaci vztahů USA s Íránem tedy nejen existuje, ale je i žádoucí pro naplňování jejich zájmů.

Kompromis

Z analýzy zájmů a postavení obou zemí vyplývá, že americká potřeba normalizace vztahů s Íránem se setkala s tím, jak mu zabránit získat atomovou bombu. Írán zase potřeboval a byl ochotný tuto svou snahu vyměnit za odstranění sankcí. Obě země mají jiné cíle, ale normalizace vztahů by jim prospěla.

Regionální velmoc Írán potřebuje USA k legitimizaci své pozice a k ekonomické obnově. Globální velmoc USA zase ztratila deset let příliš velkým zacílením na jeden region, přičemž jí skuteční protivníci vznikli jinde. Uvolnění napětí (détente) s Íránem umožňuje USA zaměřit se na skutečné vyzyvatele jejich globální pozice a současně na efektivnější udržování mocenské rovnováhy na Blízkém východě. Obě země si tedy mohou pomoci v upevnění svých pozic – Írán regionální a USA globální.

Jaderná dohoda je kompromisem. Írán zůstává nuclear threshold state – státem, který disponuje prostředky a know-how k výrobě atomové bomby –, ale dohoda posunula dobu, kdy by ji mohl mít, ze dvou měsíců zhruba na rok. Navíc souhlasí s mezinárodními inspekcemi, za což získává přístup k financím obstaveným v zahraničí a zrušení sankcí. Součástí dohody je i ustanovení v podobě obnovy sankcí, pokud ji Írán poruší.

Nepodstatná jaderná dohoda

Otázkou je, zda Západ nemohl získat více, pokud by Írán ještě více dusil sankcemi. Opomíjí se však, že je nebylo možné prodlužovat donekonečna. USA hrály o čas – stejně jako Írán. Pokud by dohoda nebyla uzavřena, mezinárodní konsensus o sankcích by se zřejmě začal rozpadat. Za současné mezinárodní situace by například Rusko využilo každé příležitosti k sabotování jediného účinného tlaku na Írán a k utvrzení střetu USA s Íránem. Pokračovat v sankcích kvůli větším ústupků by tudíž bylo chybou.

Bude-li mít Írán atomovou bombu, či nebude, závisí mnohem více na vývoji americko-íránských vztahů a vůli USA tomu zabránit, než na jaderné dohodě. Podstatné bude, zda Američané inspekcemi a satelitní špionáží dokážou zajistit, aby Írán tajně neusiloval o atomovou bombu, což nelze vyloučit.

USA musejí být připraveny nejen vynucovat dodržování dohody, ale i zasáhnout, pokud by Írán nadále usiloval o atomovou bombu, a zabránit mu, aby ji skutečně získal. Začnou-li Íránci považovat snahu o sestrojení atomové bomby za kontraproduktivní pro své zájmy, nebudou o ni usilovat.

Saúdská Arábie a Turecko

Dohoda byla důsledkem i katalyzátorem toho, že vztahy USA přestávají být hrou s nulovým součtem. Navíc vytvořila rámec, jak mírovou cestou zabránit Íránu získat atomovou bombu a otevřela prostor pro standardní diplomatické vztahy obou zemí, což bude mít zásadní dopad na Blízký východ. První náznaky změn je již vidět.

Donedávna se považovalo za samozřejmé, že náklady na zadržování Íránu ponesou USA, z čehož měli největší prospěch američtí spojenci Saúdská Arábie či Turecko. Ještě před pár lety by nepochybovaly, že USA budou na opačné straně než Írán, ale dnes jsou připravené samy vojensky zasáhnout v Sýrii proti režimu podporovanému Íránci.

V důsledku uvolnění americko-íránského napětí Ankara a zejména Rijád značně znervózněly. Saúdská Arábie, která se věnovala se spíše šíření wahhábismu, začala budovat protiíránskou koalici a dokonce vojensky zasáhla proti šíitským Hutiům v Jemenu. To je v ostrém protikladu k době, kdy za sebe v Perském zálivu nechávala bojovat Američany.

Obdobně Turecko využívalo americký ochranný deštník, přičemž se tehdejší premiér Recep Tayyip Erdogan často nechával strhnout antiamerikanismem, rozdmýchal střet s Izraelem či se dvořil Íráncům. Poté, co USA přestaly být hlavním nepřítelem Íránu, stal se nejen historicky geopolitickým protivníkem Turecka, ale i jeho současným konkurentem v Sýrii. Normalizace americko-íránských vztahů přiměla americké spojence převzít vlastní odpovědnost.

Prostor pro případnou spolupráci

Vojenský zásah Turecka a Saúdské Arábie v Sýrii by byl ještě před pár lety nemyslitelný. Nechtějí jej však provést bez posvěcení USA, jež tím získaly páku pro vyjednávání, a ať už bude jejich cílem cokoli, nebudou muset nasazovat vlastní vojáky ani zdroje. Američané mají i otevřené diplomatické cesty do Teheránu a pravděpodobně lepší vztahy s Íránci než Saúdové. Totéž platí o Rusku, které považuje jen USA za partnera pro jednání o Sýrii.

Navzdory neexistující či dobře utajené strategii v Sýrii jsou USA v pozici hlavního hráče, a tudíž velká hra může začít. USA si mohou vyzkoušet, že hegemon je schopný svých cílů dosáhnout, aniž by musel vojensky zasahovat. Pokud tuto svou pozici nevyužijí, Blízkému východu hrozí eskalace konfliktu, chaos a úpadek amerického vlivu.

Normalizace americko-íránských vztahů otevřela prostor Íránu, jak se vzdát vývoje jaderných zbraní, a zlepšuje pozici obou zemí. V případě Íránu zejména v případě ekonomiky, protože geopoliticky mu budou stát v cestě Turecko a Saúdská Arábie.

USA mají z této normalizace větší prospěch. Díky ní se zlepší jejich diplomatické postavení na Blízkém východě a budou se moci více zaměřit na regiony, kde je čekají skuteční protivníci. Z USA a Íránu se nestávají přátelé, ale vznikl prostor pro jejich případnou spolupráci, bude-li v jejich zájmu. Ideologie časem vyprchává, ale geopolitika zůstává.