Lidovky.cz

Americké prezidentské volby v šedesátých letech aneb O moci televize

  13:28
V úterý 3. listopadu voliči v USA rozhodnou, zda v Bílém domě bude pokračovat republikán Donald Trump, či ho vystřídá demokrat Joe Biden. A tento souboj bude stejně, ne-li ještě zajímavější než ten, který v šedesátých letech vedli demokrati John Fitzgerald Kennedy a Lyndon Johnson s republikány Richardem Nixonem a Barrym Goldwaterem.

„We choose to go to the Moon“, zněl výrok Johna F. Kennedyho v Houstonu z 12. září 1962. foto: Wikipedia.org

Americké prezidentské volby v roce 1960 vyhrála televize, respektive vysílání 26. září, v němž proti sobě stáli demokratický kandidát John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) a dosavadní viceprezident, republikán Richard Milhous Nixon (1913–1994). Poprvé se debata kandidátů uskutečnila před kamerami – a na dlouhou dobu naposledy (předvolební klání se na obrazovky vrátilo až v roce 1976).

A poprvé se ukázala moc tohoto média, a nakolik z něho mohou těžit nejen politici, když vědí, jak této přednosti využít. V roce 1960 byly pro oba kandidáty karty vyloženy jasně – v neprospěch demokrata Kennedyho. V Bílém domě seděl osmý rok populární veterán druhé světové války Dwight Eisenhower (1890–1969) a země v padesátých letech zažila nebývalou prosperitu – moderní podoba „amerického snu“ se konstituovala právě v tomto období.

Navíc bylo výhodné v době zuřící studené války mít v prezidentském postu vojáka. A protože bývá tradicí, že populární prezidenti volbou viceprezidentů ukazují na své nástupce, nominace 47letého Richarda Nixona coby pokračovatele oblíbeného Ikea se brala jako samozřejmost, byť musel projít primárkami.

Jiný styl kampaně

Demokraté reagovali nasazením senátora za stát Massachusetts J. F. Kennedyho. Byl sice jen o čtyři roky mladší než Nixon, ale vypadal mnohem mladší a svěžejší než úřednický pedant. Vsadil také na jiný styl kampaně – díky tomu, že pocházel z bohaté rodiny (jeho otec Joseph byl byznysmenem a politikem, mimo jiné velvyslancem USA v Británii), nemusel si dělat těžkou hlavu s výdaji. Najal si proto nejlepší politické poradce a na rozdíl od Nixona, který poctivě objel všech 50 států unie, se soustředil jen na takzvané klíčové státy, jejichž hlasy o volbě prezidenta rozhodují.

Navzdory tomu byl Nixon jasným favoritem, dle průzkumů celkem suverénně vedl. Jenže pak přišlo zmíněné 26. září. Nixon původně o televizní debatě nechtěl slyšet, nakonec se ale s vědomím toho, že je lepší řečník než jeho sok, nechal přesvědčit. A tehdy se ukázalo, jak se Kennedymu vyplatí schopní poradci.

John Fitzgerald Kennedy také vsadil na jiný styl kampaně – díky tomu, že pocházel z bohaté rodiny, nemusel si dělat těžkou hlavu s výdaji. Najal si proto nejlepší politické poradce a na rozdíl od Richarda Nixona, který poctivě objel všech 50 států unie, se soustředil jen na takzvané klíčové státy, jejichž hlasy o volbě prezidenta rozhodují.

Je otázkou, co z toho je pravda a co jen republikánské očerňování, ale říká se, co vše Kennedyho lidé pro svého lídra udělali – prosadili třeba debatu vstoje, nikoli vsedě. (Kennedy trpěl chronickými bolestmi zad, které se zhoršovaly delším sezením, naopak stání mu vyhovovalo, zatímco Nixona teprve pár dní před debatou propustili z nemocnice po zánětu kolene a stálo se mu špatně.) Všeobecně se také vědělo, že se Nixon hodně potí, proto prý Kennedyho tým zařídil, aby bylo ve studiu přetopeno a režie často zabírala kandidáty zblízka, aby bylo vidět Nixonovo orosené čelo.

Demokratům na smeč nahrál také Nixon – na natáčení dorazil vinou hospitalizace vyhublý a v plandavém černém obleku, který splýval s pozadím. Navíc se ráno zapomněl oholit a maskérkám nedovolil, aby na něho nanesly make-up. Jako kdyby nestačilo, že měl od přírody „vzhled prodavače z autobazaru“, jak se tehdy říkalo, působil ještě nemocně, nejistě a zoufale. Dokonce mu po vysílání volala matka, aby se ho zeptala, zda je v pořádku.

Zato JFK strávil mnoho hodin poctivou přípravou, před diváky se postavil opálený a v perfektně padnoucím elegantním obleku, přes kamery udržoval oční kontakt s diváky a působil maximálně sebejistě, zatímco Nixon nervózně těkal pohledem po studiu, neustále pošlapoval, řinul z něho pot a působil nesměle – jako chudý chlapec, který se snaží vyrovnat bohatším spolužákům. Výsledek?

Vzhled a vystupování

Pro 66,5 milionu diváků se stal jednoznačným vítězem debaty Kennedy. Bezpochyby především díky vzhledu a vystupování, protože pro Američany, kteří se nedívali na televizi, ale poslouchali kandidáty v rádiu, zvítězil racionální a zkušenější Nixon. Jenže posluchačů bylo méně než diváků. A od té chvíle začaly Nixonovy preference klesat, zatímco Kennedyho vystřelily prudce vzhůru. Však také povolební analýzy doložily, že na nadpoloviční většinu voličů měla vystoupení v televizi výrazný vliv, šest procent voličů se dokonce rozhodlo pouze na jejich základě.

Pro 66,5 milionu diváků se stal jednoznačným vítězem debaty Kennedy. Bezpochyby především díky vzhledu a vystupování, protože pro Američany, kteří se nedívali na televizi, ale poslouchali kandidáty v rádiu, zvítězil racionální a zkušenější Nixon. Jenže posluchačů bylo méně než diváků. A od té chvíle začaly Nixonovy preference klesat, zatímco Kennedyho vystřelily prudce vzhůru.

Přitom bylo jedno, že se do dalších tří debat Nixon připravil mnohem víc. Rozhodnuto bylo hned po první. Kennedy nakonec zvítězil jedním z nejtěsnějších rozdílů v historii, vyhrál o přibližně 110 tisíc hlasů, což při volební účasti 68 milionů lidí představovalo zhruba desetinu procenta. Nixon sice ovládl víc států (26), Kennedy však získal ty důležitější – a spolu s nimi víc volitelů. Zvítězil 303 ku 219.

Sice se ozývaly hlasy, které Nixona nabádaly k soudnímu napadání kontroverzních výsledků ve státech, jako byly Texas nebo Illinois, republikánský kandidát se ale zachoval jako gentleman, porážku uznal a přepočítání hlasů odmítl. O dva roky později se pokusil stát guvernérem státu Kalifornie. Opět neúspěšně. Mohlo by se zdát, že jedna politická kariéra pohasla. Chyba lávky. Do Bílého domu 20. ledna 1961 nakráčel coby 35. prezident USA John Fitzgerald Kennedy, nicméně už těsný volební rozdíl naznačoval, že to nebude mít jednoduché.

A také neměl. Během krátkého období v postu čelil nejen důsledkům neúspěšné invaze v Zátoce sviní na Kubě, karibské krizi nebo stále se zhoršující situaci ve Vietnamu, ale i mnoha vnitropolitickým problémům – od rasové segregace po nezaměstnanost; nemluvě o jeho mimomanželských milostných aférách, k jejichž zakrytí neváhal zneužít i FBI. Navzdory tomu se s optimismem chystal na obhajobu mandátu.

Televizní reklama

Rok před dalšími volbami, 22. listopadu 1963, ho však v Dallasu zastihla smrt v podobě kulky z pušky Leea Harveyho Oswalda, která mu utrhla kus hlavy. Po Lincolnovi, Garfieldovi a McKinleymu se stal čtvrtým americkým prezidentem zavražděným během mandátu. V postu ho nahradil viceprezident Lyndon Baines Johnson (1908–1973), který složil prezidentskou přísahu ještě v leteckém speciálu Air Force One cestou z Dallasu do Washingtonu. Volby se blížily a demokraté se nehodlali vzdávat pozic, které jim Kennedy vydobyl.

Nutno dodat, že to měli jednodušší paradoxně díky „mučednické“ smrti dosavadního prezidenta. Že nominují Johnsona, bylo rovněž nabíledni – však také během primárek celkem snadno a brzy porazil jediného protikandidáta George Wallace, guvernéra z Alabamy a zastánce segregacionismu, a na Národním demokratickém shromáždění se mu podařilo prosadit viceprezidentskou nominaci svého kolegy Huberta Humphreye. Mnohem těžší bitvy se svedly v republikánském táboře.

Lyndon Johnson vytáhl do předvolební bitvy se zákonem o občanských právech a kampaní s bojem proti chudobě. Barry Goldwater kontroval snahou o co nejmenší podíl vládní moci na život občana a nízké daně, demokraté ale přišli s nejtěžším kalibrem – podařilo se jim protivníka vykreslit jako nebezpečného extremistu, třeba ho spojovali s vůdci Kukluxklanu. Nejvíc se ale mluvilo o televizní reklamě, pojmenované podle vystupující holčičky Daisy.

Pod stínem Kennedyho aureoly by to měl těžké kdokoli, ale republikáni si pod sebou podtrhli židli výběrem arizonského senátora Barryho Goldwatera, vůdce konzervativní frakce strany. Ten za sebou nechal umírněné kandidáty Nelsona Rockefellera, vnuka zakladatele finančního impéria Rockefellerů a newyorského guvernéra, a guvernéra státu Pensylvánie Williama Scrantona. Goldwaterovy názory, třeba výrazně antikomunistický postoj a odmítání smiřování se Sovětským svazem, kupodivu nejvíc rezonovaly na jihu USA, do té doby demokratické bašty – od rekonstrukce po občanské válce.

To mu ale nemohlo stačit. Johnson vytáhl do předvolební bitvy se zákonem o občanských právech a kampaní s bojem proti chudobě. Goldwater kontroval snahou o co nejmenší podíl vládní moci na život občana a nízké daně, demokraté ale přišli s nejtěžším kalibrem – podařilo se jim protivníka vykreslit jako nebezpečného extremistu, třeba ho spojovali s vůdci Kukluxklanu. Nejvíc se ale mluvilo o televizní reklamě, pojmenované podle vystupující holčičky Daisy – dívenka v televizním spotu hledala na poli sedmikrásky.

Postupně z nich trhala okvětní lístky, což přešlo do odpočítávání výbuchu jaderné bomby. Mělo to poukazovat na Goldwaterovu snahu prosadit „taktický jaderný útok“ v právě začínající válce ve Vietnamu. Republikán se bránil sloganem: „Ve svém srdci víte, že mám pravdu.“ To ale demokraté zparodovali: „Ve svém srdci víte, že ten chlap je blázen.“ Další Goldwaterovou potíží bylo, že i pro velkou část vlastní strany stál až příliš napravo: řada umírněných republikánů nosila na klopě saka placku s nápisem „Dokonce i Johnson je lepší než Goldwater“.

Obrovský náskok

Špičky strany svému kandidátovi zůstaly věrné, Goldwatera opatrně podpořil i Richard Nixon nebo Ronald Reagan (1911–2004), který se tehdy začal měnit z herce v politického vůdce, rozkolu strany to ale nezabránilo. Současný prezident také proto suverénně vedl ve všech volebních průzkumech, a tak se stalo, co se stát muselo. V úterý 3. listopadu 1964 Lyndon Johnson vyhrál s obrovským náskokem. Získal 61,1 procenta všech hlasů, což v absolutních číslech znamenalo více než 43 milionů voličů, o 16 milionů víc, než volilo jeho soupeře.

V úterý 3. listopadu 1964 Lyndon Johnson vyhrál s obrovským náskokem. Získal 61,1 procenta všech hlasů, což v absolutních číslech znamenalo více než 43 milionů voličů, o 16 milionů víc, než volilo jeho soupeře. Oproti těsnému výsledku před čtyřmi lety to byl obrovský rozdíl.

Oproti těsnému výsledku před čtyřmi lety to byl obrovský rozdíl. Ovládl 44 států a washingtonský District of Columbia, který v těchto volbách hlasoval poprvé, a celkově si připsal 486 volitelů (oproti Goldwaterovým 52). Ten sice, jak bylo řečeno, získal několik jižních států (dokonce se stal prvním republikánem, který v prezidentské volbě ovládl stát Georgia), na výprasku se ale nic změnit nemohlo. Johnson v těchto volbách překonal několik rekordů, třeba nejvyšší počet volitelů či nejvyšší procentuální zisk všech hlasů, proto zůstal v Bílém domě další čtyři roky.

Během nich sice snížil státní dluh z 50 na 40 procent, prosadil zrušení rasových omezení pro imigranty nebo dál podporoval snahu NASA dostat člověka na Měsíc, zároveň ale celou dobu vedl válku ve Vietnamu, jež začala být hodně nepopulární. Protiválečné protesty, kritizující nákladnost války a ztráty životů kvůli „zbytečnému dobrodružství někde v Asii“, vyvrcholily koncem šedesátých let a představovaly volání po změně. Ale to už bude jiný příběh.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.