Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Americké prezidentské volby: Osmdesátá léta ve znamení Ronalda Reagana

  10:15
Ronald Reagan (1911–2004) se stal jedním z nejuznávanějších prezidentů v dějinách – po fiascích v Afghánistánu nebo Íránu dokázal vrátit USA prestiž v celém světě a především jeho zásluhou Západ zvítězil ve studené válce. Osmdesátá léta v USA proto natolik neodmyslitelně patří k republikánům, že si jedno bez druhého nelze představit.

Bývalý americký prezident Ronald Reagan. foto: Reuters

Historie považuje demokratického prezidenta Jimmyho Cartera za poměrně neúspěšného. Zato jeho nástupce Ronald Reagan (1911–2004) se stal jedním z nejuznávanějších prezidentů v dějinách – po fiascích v Afghánistánu nebo Íránu dokázal vrátit USA prestiž ve světě a především jeho zásluhou Západ vyhrál studenou válku. Rovněž s přispěním britské premiérky Margaret Thatcherové rehabilitoval pojem „konzervativismus“ a natolik mu vdechl nový život, že se konzervativci na celém světě k Reaganovi vracejí dodnes.

Ronald Reagan – bývalý televizní kovboj, tedy zástupce žánru, který pojetí konzervativního individualismu reprezentuje – získal takovou popularitu, že vyhrál troje prezidentské volby za sebou, přestože kandidoval jen ve dvou. Však také na konci jeho prvního mandátu téměř nikoho ani nenapadlo zpochybňovat, že by do voleb na sklonku roku 1984 vyrazil někdo jiný než on.

Formálně se mu sice postavili dva protikandidáti, ale výsledky hovořily jasně – zatímco Reagan získal 6,5 milionu hlasů, Ben Fernandez (1925–2000), jehož jedinou politickou zkušeností byl pouhý měsíc v úřadě amerického vyslance v Paraguayi, jen 202. Viceprezidentského parťáka mu měl opět dělat George Bush starší (1924–2018).

Nejsvobodnější desetiletí

V jistém smyslu byla americká osmdesátá léta kulturně nejsvobodnějším desetiletím v dějinách. Padla jakákoli tabu v oblékání, hudbě a především v kinematografii. Filmaři definitivně ztratili zábrany, vyvrcholil a zároveň upadl systém výrazných tvůrčích osobností, ale než se vše postupně vrátilo pod studiovou pokličku, mohl si kdokoli dovolit cokoli. V kinosálech se odehrávalo všechno, co si tvůrci přáli.

Krev z plátna stříkala málem až do první řady, nahota, sex, násilí – to vše byly ve filmech osmdesátých let zcela běžné jevy, což se v takové míře nikdy předtím ani potom neopakovalo. Odráží to společenskou proměnu, jíž USA prošly, a podstatný vliv v tom hráli republikáni a jejich pojetí svobody v duchu nejlepších amerických tradic. Demokraté si v těchto letech mohli připadat stejně zmláceně jako protivníci tehdejších filmových hvězd Arnolda Schwarzeneggera nebo Sylvestera Stalloneho.

V jistém smyslu byla americká osmdesátá léta kulturně nejsvobodnějším desetiletím v dějinách. Odráží to společenskou proměnu, jíž USA prošly, a podstatný vliv v tom hráli republikáni a jejich pojetí svobody v duchu nejlepších amerických tradic. Demokraté si v těchto letech mohli připadat stejně zmláceně jako protivníci tehdejších filmových hvězd Arnolda Schwarzeneggera nebo Sylvestera Stalloneho.

Senátor Ted Kennedy (1932–2009), asi jediný kandidát s teoretickou šancí Reaganovi nadělat vrásky, potenciální kandidaturu odmítl, proto se strana musela poohlížet jinde. Nakonec se objevilo celkem osm uchazečů o Bílý dům, mezi nimi i značně neoblíbený George McGovern (1912–2012), jenž roku 1972 dostal nařezáno od Richarda Nixona (1913–1994), nebo obskurní figurka černošského reverenda Jesseho Jacksona s kladným vztahem k Sovětskému svazu.

Jackson nebyl první afroamerický prezidentský kandidát, ale první, kdo do primárek výrazněji zasáhl – a i kvůli němu se s černošským elektorátem v USA muselo začít vážně počítat. Slušně rozjetou kampaň si nakonec pohřbil sám – přestože čelil rasistickým urážkám, neodpustil si rasově urážlivé výpady vůči Židům, proto musel z kola ven. Ještě úspěšnější než Jackson byl senátor z Colorada Gary Hart, který získal 26 států, nejvíc ze všech uchazečů o demokratickou nominaci.

Hart představoval svěží a mladý – v době primárek mu bylo 47 let – vítr v Demokratické straně, ale nakonec neuspěl. Zvítězil kandidát, jenž sice získal méně států, zato lidnatějších. Byl jím Walter Mondale, bývalý viceprezident Jimmyho Cartera, který se po Carterově porážce začal živit právničinou a nyní usiloval o návrat do politiky. Mondale předčil Harta především v debatách a poprvé si jako running mate čili kandidáta na viceprezidenta vybral ženu – newyorskou kongresmanku Geraldine Ferrarovou (1935–2011).

Vrchol popularity

Společně vsadili na liberální kampaň, horovali pro omezení jaderného zbrojení, kritizovali Reaganovu hospodářskou politiku a slibovali rovná práva pro všechny. Mondaleovi nakonec Ferrarová příliš nepomohla. Stará známá poučka říká, že viceprezident nepomůže volby vyhrát, zato je může pomoci prohrát. A Ferrarová byla tohoto ranku. Nejprve se neobratně vyjádřila o potratech, za což ji pranýřovaly církve, poté musela obhajovat svého manžela, podezřelého ze zapojení do organizovaného zločinu nebo šíření pornografie…

Mondale by však prohrál i bez ní. Ve svých 56 letech se zaměřil na Reaganův věk – tomu bylo v roce 1984 už 73 let a na obhajobu mandátu se chystal jako nejstarší prezident v historii. Reagan se opravdu v debatách se svým oponentem přeříkával a působil zmateně, ale Mondale toho nedokázal využít. Naopak se nechal odpálkovat Reaganovým vtípkem: „Z věku kandidátů nechci dělat téma této kampaně. Nebudu totiž k politickým účelům zneužívat mládí a nezkušenost svého oponenta.“

Novodobá americká historie nezná moc případů, kdy by se politika jedné ze stran po osmi letech neokoukala a nenastala změna u vesla. Čtyřikrát po sobě zvítězivší demokrat Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) a jeho nástupce Harry Truman (1884–1972) představují spíš anomálii než pravidlo. Od té doby se to stalo pouze jednou – v roce 1988, kam se přeneseme. Popularita prezidenta Reagana v té době vrcholila.

A tak si Mondale došel pro výprask, jaký demokraté nezažili. Na počet hlasů sice dostal o trochu víc než podobně poražený McGovern v roce 1972 (Mondaleův zisk 37,5 milionu hlasů znamenal 40 procent, McGovern měl jenom 37 procent), ale zcela propadl v počtu volitelů. Reagan totiž získal 49 států a 525 volitelů, kdežto Mondale jen domovskou Minnesotu a tradičně demokratický Washington DC, což stačilo na pouhých 13 volitelů. I McGovern jich měl 17. Proto v Bílém domě zůstala dvojice Reagan–Bush.

Novodobá americká historie nezná moc případů, kdy by se politika jedné ze stran po osmi letech neokoukala a nenastala změna u vesla. Čtyřikrát po sobě zvítězivší demokrat Franklin Delano Roosevelt (1882–1945) a jeho nástupce Harry Truman (1884–1972) představují spíš anomálii než pravidlo. Od té doby se to stalo pouze jednou – v roce 1988, kam se přeneseme. Popularita prezidenta Reagana v té době vrcholila.

Sovětský blok se už začal rozpadat, Reagan požíval nezměrné úcty a jeho pozice byla natolik silná, že bylo zřejmé, že jeho pokračovatelem v Bílém domě bude ten, na koho si ukáže. A vcelku logicky ukázal na svého viceprezidenta George Bushe.

Nominace s přehledem

George W. H. Bush pocházel ze staré patricijské novoanglické rodiny. Jeho otec Prescott Bush (1895–1972) zastával post senátora za stát Connecticut a Georgi Bushovi se také dostalo nejlepšího vzdělání, třebaže jeho studia přerušil japonský útok na Pearl Harbor. Po něm 18letý Bush okamžitě dobrovolně narukoval k námořnictvu a stal se posledním prezidentem, jenž byl válečným veteránem. Po válce se odstěhoval do Texasu, vrhl se do naftařského průmyslu a milionářem se stal ještě před čtyřicítkou.

Pro nominaci si George Bush starší došel poměrně s přehledem, když chytře sliboval nejen pokračovat v Reaganově politice, ale také se zavázal, že s ním v čele se Američané stanou „laskavějším a jemnějším národem“. Cílil tím i na umírněné voliče. U demokratů tyto volby nebylo veselo ani truchlivo. Byl to jenom zmar, zaviněný vlastní personální vyčpělostí, která dosáhla vrcholu.

A jak si každá taková starosvětská kariéra žádá, po podnikání přišla na řadu služba veřejnosti. Nejprve byl kongresmanem, poté velvyslancem při OSN, předsedou Národní rady republikánů, ředitelem CIA, po neúspěchu v prezidentských primárkách 1980 zastával úřad Reaganova viceprezidenta – a k dovršení této zářné kariéry zbývalo jediné, stát se prezidentem. Jednoduché to však neměl.

V primárkách musel čelit silné konkurenci v podobě zkušeného harcovníka a dlouholetého senátora Boba Dolea, bývalého (a také budoucího) ministra obrany Donalda Rumsfelda nebo televizního kazatele Pata Robertsona, který zaznamenal slušné úspěchy, než ho na kolena srazila vlastní lež – ve svém životopise uváděl, že je coby mariňák veteránem korejské války. Všichni jeho údajní spolubojovníci však dosvědčili, že nestrávil ve válce „ani jeden den“, takže následovala ostuda, posměch a odstoupení.

Pro nominaci si proto Bush došel poměrně s přehledem, když chytře sliboval nejen pokračovat v Reaganově politice, ale také se zavázal, že s ním v čele se Američané stanou „laskavějším a jemnějším národem“. Cílil tím i na umírněné voliče. U demokratů tyto volby nebylo veselo ani truchlivo. Byl to jenom zmar, zaviněný vlastní personální vyčpělostí, která dosáhla vrcholu.

Nevýrazné předvolební klání

Voleb se odmítli účastnit Ted Kennedy, vzývaný arkansaský senátor Dale Bumpers (1925–2016) nebo arkansaský guvernér Bill Clinton (prý se tak rozhodl pouhý den předtím, než měl svou přihlášku do nominačního závodu oznámit). Další kandidáti zase museli odstoupit kvůli tíživým skandálům, třeba senátor za Delaware a současný demokratický prezidentský kandidát Joe Biden. Byl obviněn z plagiátorství jednoho z projevů, který měl slovo od slova ukrást od britského labouristického politika.

Předvolební klání roku 1988 nepatřilo k nejvýraznějším. Michael Stanley Dukakis od začátku v průzkumech ztrácel a sebejistý George Bush starší ho porážel i v televizních debatách. Nijak mu neškodila kandidatura třetí strany jako o čtyři roky později.

Totéž se týkalo coloradského senátora Harta, jemuž před čtyřmi lety unikla nominace o vlásek. Byl považovaný za hlavního favorita demokratických primárek, i jeho však vyřadil skandál – nikoli plagiátorský, ale sexuální. Novináři z Miami Herald zjistili, že ženatý Hart udržoval mimomanželský poměr s Donnou Riceovou, pozdější proslulou aktivistou bojující proti pornografii. Senátor zapíral, ale pod tíhou důkazů musel přiznat, a protože Američané brali tyto záležitosti velmi vážně, jeho nominace byla nemyslitelná a musel odstoupit.

Ve hře proto zůstalo několik neznámých a dnes již zapomenutých jmen, pozdější Clintonův viceprezident a držitel Nobelovy ceny míru Al Gore a reverend Jesse Jackson, který sbíral body především na černošském Jihu. Všem ale nakonec vypálil rybník Michael Stanley Dukakis. Syn řeckých přistěhovalců zastával úřad guvernéra v Massachusetts a už v primárkách nepůsobil přesvědčivě. Navíc coby running mate odmítl populárního Jacksona a Bushovi se postavil s texaským senátorem Lloydem Bentsenem (1921–2006).

Předvolební klání roku 1988 nepatřilo k nejvýraznějším. Dukakis od začátku v průzkumech ztrácel a sebejistý Bush ho porážel i v televizních debatách. Nijak mu neškodila kandidatura třetí strany jako o čtyři roky později. V roce 1988 byl třetím prezidentským kandidátem Ron Paul, tehdy ještě za liberály. Jeho šance sice byly nulové, ale získal tím solidní promo do budoucna, které se mu po přestupu k republikánům hodilo – a v několika primárkách nového tisíciletí toho využil k úspěchu.

Jasný výsledek

O jediný větší vzruch se postarala nikoli prezidentská, ale viceprezidentská debata. Proti 67letému zkušenému demokratovi, uhlazenému a elegantnímu Bentsenovi, se posadil Bushův running mate Dan Quayle, 41letý senátor z Indiany. Ten se stal později terčem mnoha vtipů, k nimž často zavdal příčinu – jeho prohlášení neměla hlavu ani patu, zmateně blekotal, proslavil se i tím, že neuměl anglicky správně napsat slovo „brambora“.

Výsledky roku 1988 ještě hovořily jasně. George Bush získal o sedm milionů voličů víc, představovalo to triumf ve 40 státech a pohodlnou většinu 426 volitelů. Dukakis se musel spokojit s deseti státy plus Washingtonem DC a pouze 111 voliteli. Hlas lidu rozhodl – republikáni se v Bílém domě ohřejí na další čtyři roky.

A Quayle tehdy v debatě na otázku svého věku a politické nezkušenosti zareagoval nejhorším možným způsobem – bránil se slovy, že má zkušeností víc než John F. Kennedy (1917–1963) v době, kdy se stal prezidentem. Takovou nahrávku na smeč nemohl Bentsen nevyužít. „S Jackem Kennedym jsem seděl v jedné poslanecké lavici. Znal jsem ho velice dobře, byl to můj přítel,“ vychutnal si odpověď. „Senátore, vy fakt nejste Jack Kennedy.“ Navzdory Quaylovým trapným výrokům však Bush kampaň zvládl.

Dukakise ostřeloval jako příliš mírného liberála, za kterého by jen bujela zločinnost, a v kombinaci se stabilní mezinárodní situací a šlapající ekonomikou nemusel mít v předvečer voleb důvod k obavám. Navzdory tomu Bush jednu chybu udělal – jen si toho v tu chvíli nebyl vědom. Jeden z jeho nejslavnějších předvolebních výroků zněl: „Dobře mi odezírejte ze rtů. Slibuji vám žádné nové daně.“

O čtyři roky později se mu tato věta vrátila jako bumerang. Výsledky roku 1988 však ještě hovořily jasně. George Bush získal o sedm milionů voličů víc, představovalo to triumf ve 40 státech a pohodlnou většinu 426 volitelů. Dukakis se musel spokojit s deseti státy plus Washingtonem DC a pouze 111 voliteli. Hlas lidu rozhodl – republikáni se v Bílém domě ohřejí na další čtyři roky.

Autor: