Americké oplocení Kuby možná skončí

USA považovaly od začátku 20. století karibský region za svůj zadní dvorek, který si zametaly podle svého. To jim Fidel Castro svou kubánskou revolucí v roce 1959 znemožnil. Proto se Američané snažili Kubu od zbytku zápraží oddělit plotem obchodního embarga odstartovaného v roce 1961. Prezident USA Barack Obama by ho však nyní po 53 letech rád zrušil.

Nyní to sice vypadá nemožně, kdyby se však dějiny vyvíjely trochu jinak, mohla být dnes Kuba 51. státem USA. Washington totiž v průběhu 19. století opakovaně nabízel koloniálnímu Španělsku odkoupení tohoto ostrova. Kdyby se to stalo, třeba bychom psali o Fidelovi Castrovi jako o významném americkém politikovi, který proslul nekonečnými proslovy před Senátem.

Ale to jsou historická kdyby. Faktem je, že Fidel Castro byl bolehlavem pro jedenáct prezidentů USA – počínaje Dwightem Eisenhowerem a konče Barackem Obamou, který se nyní pokouší vztahy s Kubou urovnat. Comandante s výraznou pomocí bratra Raúla, který místo churavého sourozence nyní vládne, totiž narušil zavedené pořádky v Karibiku. Od počátku 20. století, kdy Španělé ve válce s Američany a lokálními povstalci ztratili své poslední kolonie, se tu vše řídilo podle toho, co se rozhodlo v Bílém domě.

První kostka domina

Američané v karibském regionu několikrát intervenovali silou, když se události nevyvíjely podle jejich přání. V případě Kuby dvakrát, protože k tomu měli právo dokonce i podle místní ústavy. Teprve ve třicátých letech 20. století byla tato ostudná výsada porušující suverenitu republiky zrušena, ale i poté se demokracie a diktatura na ostrově střídaly podle toho, nad kým držel ochrannou ruku strýček Sam. Toho velmi překvapilo, když jeho poslední chráněnec Fulgencio Batista nedokázal rozdrtit partu vousatých rebelů.

USA si od druhé světové války byly neochvějně jisté, že západní polokouli mají pod kontrolou. A najednou měly nepřítele, který navíc koketování s Moskvou dotáhl až k instalaci balistických raket schopných nést jaderné hlavice – a na dohled od floridského Miami. Ty však nakonec po nejvyhrocenějších chvílích studené války sověti stáhli.

Ve Washingtonu se však obávali, že Kuba bude první kostkou domina, které spustí rozšíření komunismu na kontinentu. Proto proti Fidelu Castrovi nasadili nejtvrdší metody včetně pokusů ho zabít. Údajně byl ve hře i vražedný doutník, pro jejichž nevýbušnou verzi byl comandante chodící reklamou, než se zhoršil jeho zdravotní stav.

Zkrvavené ruce

Poté, co snaha odstranit kubánského kohouta málem spustila globální jadernou válku, uchýlili se Američané k jeho oplocení, aby nechal ostatní latinskoamerické slepice na pokoji. Prosadili, aby se téměř všechny státy v „jejich“ polovině zeměkoule od místní vlády distancovaly. A zakázali americkým občanům s Kubou obchodovat, což mělo na místní hospodářství společně se socialistickými opatřeními ničivý dopad.

Dokonce ani cestovat Američané na tento ostrov nesměli pod hrozbou pokuty ve výši tisíců dolarů. Na jediný přímý let, jenž byl až do nástupu prezidenta Obamy povolen pouze mezi Miami a Havanou, mohli nastoupit jen lidé, kteří měli na druhé straně příbuzné. Zvídaví cestovatelé, které komunistický režim s nadšením vítal, však zákaz obcházeli letem přes sousední země.

Opačným směrem byly USA dlouho kubánským imigrantům na rozdíl od ostatních latinských Američanů velmi otevřené v naději, že hromadné přeplavení s tyranií nespokojených Kubánců povede k jejímu pádu. Stejně aktivně podporovaly málo početnou opozici, která se navzdory pronásledování dokázala Fidelu Castrovi postavit.

V kubánské obsesi a v obavě z komunistického pronikání na západní polokouli si americké vlády v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nechutně zkrvavily ruce, když podpořily převraty konzervativních důstojníků po celém světadílu, za kterými zůstaly tisíce mrtvých.

Propagandistické vítězství

Mezi oběma zeměmi se často odehrávaly propagandistické přestřelky. Namátkou si připomeňme „plaváčka“ Eliána Gonzálese, kterému jako šestiletému při nebezpečnému překonání úžiny zemřela matka i otčím. Biologický otec z Kuby žádal o jeho vrácení, ale příbuzní matky chtěli chlapce za každou cenu udržet na Floridě. Nakonec soud v roce 2000 rozhodl, že pro dítě je důležitější vyrůstat u svého rodiče než v demokracii.

V roce 2006 zase Americká zájmová sekce, jež v Havaně nahrazuje tradiční ambasádu, promítala na zdi informace o zdejších událostech, které domácí média nezveřejňovala. Režim si poradil elegantně – před misí vybudoval les stožárů s vlajkami, které přečtení zpráv znemožňují.

Ve výčtu zajímavých případů potýkání „gringos“ s „cubanos“ by šlo dlouho pokračovat, ale zastavme se už jen u vojenské základny Guantánamo, která byla na východě území po vyhnání Španělů pronajata USA na neurčito, což comandante odmítá jako relikt kolonialismu.

V aktuální válce proti terorismu se Guantánamo stalo světoznámým pojmem, když právě sem Američané bez soudu umístili desítky osob podezřelých z teroristických aktivit, které prokazatelně mučili. Fidelu Castrovi tím nahráli na smeč, když se bránil zasloužené kritice za věznění disidentů.

Diktátorovi je nutné ve vztazích s USA, jimž Kubánci z historických uvedených důvodů nedůvěřují, přiznat především na úrovni Latinské Ameriky propagandistické vítězství. Pomohli mu k němu vydatně, byť nechtěně, Američané, jejichž tvrdá, často až humpolácká politika namířená proti Castrovi jen zvyšovala jeho pověst.

Telefonický rozhovor

Obama je první z jedenácti amerických prezidentů potýkajících se s kubánskou revolucí, který to pochopil. Zkouší to tedy po dobrém. Prvním viditelným signálem bylo krátké podání ruky s Raúlem Castrem na pohřbu jihoafrického lídra Nelsona Mandely.

Po více než ročních tajných jednáních zprostředkovaných Vatikánem a Kanadou spolu dokonce obě hlavy států v úterý 16. prosince hovořily telefonicky. Rozhovor trval hodinu – není divu, vždyť takové spojení bylo navázáno po více než 54 letech, takže si bylo o čem povídat.

Například o tom, že USA obnoví v Havaně ambasádu nebo že definitivně zruší hloupé opatření, kterým svým občanům zakazovaly cestu na tento ostrov, aby se tam nenakazili komunismem. Anebo že USA pomohou zlepšit a rozšířit připojení internetu, protože v tomto ohledu zaostává Kuba za světem více než ve všech ostatních.

Tento průlom byl také stvrzen propuštěním Alana Grosse, pracovníka vládní organizace US AID, který byl paradoxně za nelegální připojení komunity kubánských židů k internetu vězněn pět let. Na svobodu se dostal i další nejmenovaný člověk, kterého má kubánský režim za amerického špióna. Stejný vstřícný krok vůči třem havanským agentům učinil i Washington.

Nesouhlas Kongresu

Barack Obama si s Raúlem Castrem určitě do náručí nepadnou, protože americký prezident bude nadále kritizovat flagrantní porušování lidských práv na „ostrově svobody“, který navzdory své přezdívce zůstává poslední diktaturou západní polokoule. A současný vládce Kuby mu za podpory bratra Fidela z nemocničního lůžka příkrá slova nezůstane dlužen.

Navíc Obama není všemocný. Pro zlepšení vztahů s Kubou použil maximální škálu svých exekutivních pravomocí, které mu Ústava USA poskytuje. Ale pro zrušení obchodního embarga, které poškozuje i americké firmy ve srovnání s kanadskou a evropskou konkurencí, potřebuje souhlas Kongresu, který však nezíská.

Prezidentovi demokraté totiž drtivě prohráli listopadové volby, takže Sněmovně reprezentantů i Senátu vládnou republikáni, kteří pro smiřování s Kubou nemají pochopení. Navíc si šéf Bílého domu neobratným a mnohdy arogantním vyjednáváním znepřátelil kongresmany konkurenční Republikánské strany více, než je ve washingtonských kruzích zvykem. Nedá se proto očekávat, že by ho v této otázce podpořili.

Navzdory tomu má Obamova podaná ruka velký význam. Bratři Castrové, kteří se zdrželi vítězoslavných prohlášení, už jsou kmeti a nebudou vládnout nekonečně. Těžko sice do jejich smrti očekávat nějakou zásadní změnu uvnitř samotné Kuby, ale poté, co se to stane, bude tento ostrov otevřen vějíři možností vývoje. I pro zájmy USA je lepší, když budou Kubu už nyní ovlivňovat zblízka, než se dál od svého souseda jednostranně separovat.