Zpravodajské vztahy mezi Německem a USA se zhoršují. Loni zveřejnil Edward Snowden, zaměstnanec Národní bezpečnostní agentury (NSA), údaje o globálním odposlechovém programu NSA, v jehož rámci byla sledována i německá kancléřka Angela Merkelová. Němečtí zákonodárci následně ustavili speciální vyšetřovací komisi, aby prozkoumala hloubku narušení oblasti německých chráněných a citlivých informací americkou NSA.
Nedávno němečtí zpravodajci odhalili svého kolegu, který dva roky prodával informace Američanům. V poslední době jim údajně na základě jejich požadavku předal informace týkající se šetření amerického zpravodajského průniku do německého prostředí. Před několika dny pak němečtí zpravodajci odhalili dalšího německého spolupracovníka amerických zpravodajců, jímž by měl být kdosi z resortu obrany.
Tuto černou sérii uzavřela německá vláda vypovězením amerického diplomata, který byl deklarován jako vedoucí amerických zpravodajců v Německu, a omezením zpravodajské spolupráce obou zemí na nezbytné minimum.
Různá vysvětlení
Postižení politici většinou bagatelizovali globální skenování elektronických komunikací americkou NSA, čímž dávali najevo úpornou snahu udržet funkční vztahy s USA. Mohly ty dvě následné kauzy špionů („krtků“), údajně pracujících pro tajné služby USA, natolik významně eskalovat bezpečnostní rizika pro Německo?
Pikantní by bylo, kdyby Němci o „krtcích“ nejen věděli, ale dokonce Američanům záměrně podstrkávali „cinknuté“ informace |
Vysvětlení mohou být různá. Možné je, že Němci o existenci těchto amerických „krtků“ nevěděli – pak by to ovšem naznačovalo snad až systémovou chybu v jejich ochraně utajovaných informací a provádění bezpečnostních prověrek. Možná však o činnosti „krtků“ (kolik jich ještě může být?) věděli. Závažnost informací, které „krtci“ mohli Američanům předat, pro sebe vyhodnotili jako nízkou (ať právem, nebo účelově), a v rámci submisivního postavení Německa vůči USA to nechali být.
Pikantní by ovšem bylo, kdyby Němci o „krtcích“ nejen věděli, ale dokonce Američanům záměrně podstrkávali „cinknuté“ informace. Zatím neznámý obsah a závažnost „krtky“ předaných informací však nedovolí vyhodnotit bezpečnostní rizika. Těmi mohly být jak předané informace samotné, tak zejména rozkrytí forem a metod defenzivní činnosti německých zpravodajců. NSA by tak zjistila, co Němci o jejich průniku vědí, a co nikoli. Svou činnost by podle toho mohla do budoucna zlepšit tak, aby na ni Němci (a nejen oni) nepřišli.
Každopádně zveřejněné odhalení amerických zpravodajských aktivit vůči Německu znamená, že byla překročena určitá hranice. Že toho Němci mají dost. Tomu by odpovídalo vypovězení šéfa amerických zpravodajců z Německa a ochlazení zpravodajské spolupráce.
Oblasti zájmu
Co mohlo USA na Německu tolik zajímat? Jednou oblastí jsou německá zpravodajská opatření proti průnikům NSA, druhou citlivé politické informace, které by americká strana mohla využít v jednání s nejsilnějším státem Evropské unie, třetí pak samotná síla německé ekonomiky, neboli „průmyslová špionáž“.
Po Snowdenově aféře se Němci snažili smluvně upravit vzájemné vztahy s USA ve zpravodajské oblasti způsobem podobným spolku „Five Eyes“ (Pět očí) |
Paradoxně však nelze opominout ani špehování vlastních občanů. To je nutné vysvětlit a laické námitky o „konspiračních teoriích“ eliminovat krátkým exkurzem do historie konspiračních praktik. Nutno předeslat, že po Snowdenově aféře se Němci snažili smluvně upravit vzájemné vztahy s USA ve zpravodajské oblasti způsobem podobným spolku „Five Eyes“ (Pět očí) – USA, Velké Británie, Austrálie, Kanady a Nového Zélandu –, jejichž zpravodajci (alespoň oficiálně) nepracují proti sobě, ale pospolu.
Z mnohých úst však bylo naznačeno, že na rozdíl od Velké Británie Němci „nepožívají důvěry“ USA. A je též známo, že podle amerických zákonů mají zpravodajské služby s „vnější“ působností v podstatě zákaz monitorovat Američany. Jak bystře vystihla Naomi Kleinová ve své knize Šoková doktrína, nejlépe se nějaké špatnosti zavádějí v krizových situacích, když se mohou maskovat pozitivně.
Odposlouchávání Američanů
Proto v hrůzných dobách druhé světové války uzavřely britská a americká zpravodajská „odposlechová“ služba celkem logickou dohodu o spolupráci (1943 BRUSA Agreement). V jejím rámci se však „naskytla“ možnost odposlouchávat občany vlastní země bez úředního povolení, aniž by byl formálně porušen zákon. Partnerské organizace si totiž v rámci této smlouvy zřídily odposlechová místa v hostitelských zemích, kde hostující zpravodajci využívali technické zařízení hostitelské země.
Bude mít spolek „Pěti očí“ sílu se sám zkultivovat, nebo bude muset také prohrát válku? |
V praxi to znamenalo, že Britové v USA poslouchali i americké občany, a jelikož ty informace mohly být zajímavé pro Američany, tak jim je krátkou cestou předali (seděli přece v jejich zařízení). Tak se Američané dostali k informacím o vlastních občanech a ředitel jejich zpravodajské služby mohl přitom „s čistým svědomím“ Kongresu sdělit, že „jeho“ služba vlastní občany neposlouchá. Američané v Británii pak svým hostitelům recipročně poskytovali stejné služby.
Tato praxe v podstatě nikdy neskončila. „Nedůvěryhodní“ Němci do této špinavé hry vpuštěni nebyli. Možná je to i tím, že přece jen jako poražení ve druhé světové válce určitá poučení neberou na lehkou váhu. Bude mít spolek „Pěti očí“ sílu se sám zkultivovat, nebo bude muset také prohrát válku?
