KOMENTÁŘ Jakuba Kalenského / Exprezident Václav Klaus dostal ve Washingtonu Truman-Reaganovu medaili Svobody. Metál uděluje nezisková organizace Victims of Communism Memorial Foundation, která jím oceňuje „osoby a instituce, jež prokázaly celoživotní oddanost svobodě a demokracii a odpor proti komunismu a všem jiným formám tyranie“. Udělit toto ocenění právě Václavu Klausovi se jeví jako jeden z nejabsurdnějších vtipů, jaký mohl radu složenou převážně z uznávaných (a skutečných) bojovníků proti autoritářským režimům napadnout.
Cenu dostal muž, který se zastával Slobodana Miloševiče, osoby souzené pro genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Který měl v konfliktu mezi Čínou a Tibetem vždy blíže k pekingskému režimu. Který otevřeně podporuje autoritáře Vladimira Putina. Který se zvesela naváží do veřejných aktivit osob menšinové sexuální orientace. Který celou svou politickou kariéru kritizuje projevy občanské společnosti.
Disidenti jsou k ničemu
Ale klidně vynechme tyranie světové, i samotný údajný boj proti komunismu vypadá v Klausově podání poměrně zvláštně. Jak na svých facebookových stránkách upozornil ředitel organizace Post Bellum (zabývá se právě osudy bojovníků proti komunismu) Mikuláš Kroupa, o nějakých protirežimních aktivitách Klause za komunismu není známo vůbec nic. Petici „Několik vět“ nepodepsal, přestože tak několik jeho tehdejších kolegů z Prognostického ústavu učinilo.
Sám exprezident se ostatně o disidentech vyjadřoval s teatrálním pohrdáním. A z jeho vlastních slov se zdá, že předpokladem pádu komunistického režimu byla politická pasivita a víkendové výlety trabantem na chatu.
„Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nezakládali různé opoziční skupiny. Reakcí oné masy ,obyčejných občanů‘ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“ (Václav Klaus, listopad 2003.)
Nad těmito slovy lze diskutovat a nalézt v nich smysl, ale nelze se zbavit dojmu, že to není postoj, pro který bychom mluvčího pokládali za bojovníka proti komunismu.
Komunisti, chcete mě?
Neobyčejně zajímavá je i polistopadová činnost antikomunisty Václava Klause. Současná KSČM se hlásí k odkazu předrevoluční KSČ, její vrcholní představitelé nepropásnou jediné výročí, během nějž velebí masového vraha Klementa Gottwalda, její mládežnická organizace volá po násilném převzetí moci a tvrdém vyvlastňování.
A jak vypadá boj proti tomuto komunismu v podání čerstvého nositele medaile pro bojovníky proti komunismu, Václava Klause? Vypadá tak, že Klaus coby prezidentský kandidát opakovaně docházel na poslanecký klub KSČM žádat o komunistické hlasy; a ty mu také k jeho desetileté éře na Hradě výrazně pomohly. Tak, že Klaus pozve předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka na šampaňské do prezidentského zámečku v Lánech, což by jeho předchůdce Václava Havla nenapadlo ani v té nejtěžší viróze. Tak, že Klaus v letošních volbách s až komickou oddaností podporuje komunistickou kandidátku na prezidentku, Janu Bobošíkovou, včetně jejího absurdního spolku politických zkrachovalců křížených s loutkami pražských mafiánů.
Klaus ve svých textech opakovaně kritizuje „laciný antikomunismus“, přičemž podmínky svobody odvozuje od propracovaných ekonomických a společenských idejí. Ale porovnejme, v jaké společnosti laureátů se ocitl.
Metál za svržení Hitlera
Truman-Reaganovu medaili v minulosti dostali Milada Horáková, Václav Havel, papež Jan Pavel II., Lech Walesa a další odvážní lidé, kteří kvůli svému aktivnímu boji proti různým tyraniím skutečně osobně trpěli. Horáková za něj zaplatila cenu nejvyšší. Dát stejné ocenění právě Klausovi vypadá skoro jako výsměch ostatním laureátům.
Možných vysvětlení se nabízí několik. Členové nadační rady se kolektivně zbláznili, zaměnili Klause s někým úplně jiným, nebo se prostě rozhodli poněkud cynicky zažertovat. Anebo si prostě jen popletli komunismus s nacismem. Jak víme díky samotnému Klausovi, bývalý prezident se aktivně účastnil Pražského povstání v květnu 1945, během nějž pomáhal stavět barikády. A již coby čtyřletý si uvědomoval závažnost situace.
Takže gratulujeme.
