Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Algoritmy sociálních sítí zvětšují polarizaci společnosti

  10:35
Sociální sítě dostávají své uživatele do dosud nevídané situace – každý se stává architektem informačního prostoru, který proto přestává být veřejný. Již nepřináší sdílenou zkušenost a různorodost názorů, ale stává se vězením vlastních myšlenek.

Sociální bublina. foto: Shutterstock

Sociální sítě dělají to, co slibují – spojují lidi a přinášejí zajímavý obsah. Mají ale i vedlejší účinky – rozdělují společnost a uzavírají do bublin, z nichž často není úniku, do bublin vlastních ozvěn, myšlenek a názorů. Dnes nás již neohrožuje cenzura jako za minulého režimu, ale cenzura vlastní, která však umí být podobně efektivní.

Novověký občan mohl jít ve svobodné společnosti po náměstí a slyšet důležitou informaci o brutálních praktikách policie nebo se přidat k demonstraci za zlepšení pracovních podmínek v továrnách. Mohl zaslechnout revoluční myšlenku, která ho obohatila, například, že má být ženám přiznáno volební právo. Myšlenky, u kterých si naopak nebyl jistý, zda si je nemyslí pouze on sám, mohl zase slyšet vyslovit někoho jiného, a díky tomu prorazit své mlčení.

Jednoduše řečeno, skrze veřejný prostor se účastnil veřejného života, který ho zároveň mohl díky své rozmanitosti formovat a ovlivňovat. A on měl zase právo formovat a ovlivňovat veřejný prostor. Svobodné společnosti proto vždy vytvářely fóra, která umožňovala různorodým mluvčím a skupinám přístup k široké veřejnosti, a té zase zabezpečovala přístup k různorodé paletě témat a názorů.

Projev demokracie

V historii úlohu takového fóra sehrávala náměstí, parky a ulice. To je důvod, proč například článek 19 Listiny základních práv a svobod, inspirovaný podobnými ustanoveními z lidskoprávních katalogů 19. století, zaručuje každému i v dnešní době právo pokojně se shromažďovat; a proč ke shromáždění, přestože může okolí také velmi obtěžovat, není třeba dle sdružovacího zákona předchozí povolení orgánu veřejné moci.

V paragrafu 31 odstavce 2 současného zákona o rozhlasovém a televizním vysílání se proto lze dočíst, že provozovatel vysílání má povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Jde o projev demokracie, které záleží, aby byla zachována společenská kultura veřejného prostoru.

Dnes se význam ulic a náměstí zmenšil. Tento prostor na nějaký čas vyplnila masová média. A protože společnost cítila, že je třeba zajistit názorovou pluralitu, která by byla ulici vlastní, i v nových poměrech moderní společnosti, upravila v zákoně alespoň povinnost těchto subjektů informovat veřejnost objektivně.

V paragrafu 31 odstavce 2 současného zákona o rozhlasovém a televizním vysílání se proto lze dočíst, že provozovatel vysílání má povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Jde o projev demokracie, které záleží, aby byla zachována společenská kultura veřejného prostoru – aby názorová pluralita existovala nejen na papíře, ale lidé jí byli také reálně vystaveni.

Utopie Deníku Já

Představte si svět, ve kterém si každý může číst noviny s názvem Deník Já, díky kterým se již nemusí dozvídat informace o světě také z jiných novin či televizních zpráv. Namísto toho si člověk může předem navolit přesně takový obsah, jaký chce číst. Pokud se zajímá o tenis, celý Deník Já může být o tenisových utkáních. Jestliže rád čte o zahradnictví, nabídne vše od zahradnického nářadí až po nejkrásnější květiny.

Každý v Deníku Já najde vše, co si myslí, a vše, co ho zajímá. To, co ho nezajímá, zde nenajde, proto se nemusí obávat, že by musel číst něco, co ho nudí, nebo mu je dokonce nepříjemné. Na první pohled to zní jako utopie. Když se ale zamyslíte nad svou zdí na sociálních sítích, z utopie se může rychle stát realita.

A má-li vyhraněný názor na politiku, ať se přiklání k jakékoli politické straně, jsou mu podávané pouze články, které se ztotožňují s jeho názorem na komplikovaná témata, jako je globální oteplování, migrace či rovnoprávnost. Každý v Deníku Já najde vše, co si myslí, a vše, co ho zajímá. To, co ho nezajímá, zde nenajde, proto se nemusí obávat, že by musel číst něco, co ho nudí, nebo mu je dokonce nepříjemné.

Na první pohled to zní jako utopie. Když se ale zamyslíte nad svou zdí na sociálních sítích, z utopie se může rychle stát realita. Sledujete politiky, se kterými nesouhlasíte? Objevují se vám informace, které vás nezajímají? Navzdory tomu roste počet lidí, kteří informace čerpají pouze ze sociálních sítí nebo je používají jako hlavní informační zdroj. V ten moment se utopistická představa Deníku Já stává každodenní realitou, ze které nemusí být úniku, a to bohužel pro nezanedbatelný počet lidí.

Kolektivní bublina pravdy

Algoritmy sociálních sítí, pracující na základě umělé inteligence, spolu s naším přispěním vytvářejí Deník Já pro každého z nás – a to skrze stránky, které lajkujeme, skupiny, jež vyhledáváme, a příspěvky, které sdílíme. Generují obsah naší facebookové zdi šitý nám na míru. Problémem je, že volby, které se zdají zcela racionální z hlediska jednotlivce jako konzumenta, mohou být katastrofické z hlediska jednotlivce jako občana. A volby racionální pro každého mohou svým vedlejším účinkem ohrozit společnost jako demokratický celek.

Pokud víme, že názorová jednota škodí demokratické společnosti, proč se vůči ní více nevyhraníme? Proč namísto toho vyostřujeme situaci například přidáváním se do skupin na Facebooku, které vytvářejí kolektivní bubliny pravdy, zcela přesvědčené o svém pohledu na svět?

Pokud víme, že názorová jednota škodí demokratické společnosti, proč se vůči ní více nevyhraníme? Proč namísto toho vyostřujeme situaci například přidáváním se do skupin na Facebooku, které vytvářejí kolektivní bubliny pravdy, zcela přesvědčené o svém pohledu na svět?

Odpověď nabízí psychologie – sklon vyhledávat informace, které nás utvrzují v našich přesvědčeních, je přirozený. Pokud nás a naše vnímání světa určitá informace ohrožuje, je snazší ji ignorovat. Pokud říká to, co si dávno myslíme, nemáme zase příliš důvodů namáhat se s její kontrolou či na problém nahlížet z jiného úhlu pohledu. Preferujeme informační zdroje, které nás utvrzují v našich názorech a přesvědčeních. Proto se rádi přidáváme do facebookových skupin, ve kterých nám druzí potvrzují, že máme pravdu. Jenže to je problém.

Sklon navazovat kontakty a být obklopen těmi, kdo sdílejí stejné zájmy, přesvědčení a hodnoty, nás na sociálních sítích uzavírá do paralelních světů, které se nikdy neprotnou, čímž se navozuje fiktivní pocit, že to, co vidíme na své zdi, je realitou.

Vezměte si například prezidentské volby v roce 2018. Mnoho lidí si změnilo profilovou fotografii na základě toho, kterého kandidáta volili. Pokud by člověk předvídal druhé kolo voleb pouze podle svých facebookových přátel, myslel by si, že zvítězí jeho kandidát. Na sociálních sítích to vypadalo, jako bychom žili ve dvou odlišných politických vesmírech. Z psychologického hlediska to smysl dává.

Facebooková skupina

Člověk je tvor společenský a odjakživa měl sklon shlukovat se do skupin s podobnými lidmi. Výzkumy dokonce ukazují, že podobnost je důležitá i při výběru partnera, ať jde o etnicitu, náboženská přesvědčení, hodnoty, socioekonomický status, výšku postavy či dokonce šířku nosu. Nejnebezpečnější na tom je, že to dává smysl – s lidmi, s nimiž si jsme podobní, najdeme téma ke konverzaci snadno, zatímco s těmi, kdo se nám nepodobají téměř v ničem, se můžeme bavit jen o počasí.

V uzavřené facebookové skupině stejně smýšlejících lidí nás nikdo neupozorní, jak na problém nahlíží druhá strana. Diskuse lidí se stejnými názory mohou přitom vést k přílišné sebejistotě, extremismu, pohrdání ostatními a ve vyhrocených případech dokonce k násilí.

Jenže také to přináší mnoho problémů a algoritmy sociálních sítí je zvětšují. Pokud vyhledáváme pouze společnost přátel, kteří smýšlejí stejně jako my, nemůžeme vidět problém z jiného úhlu pohledu. V uzavřené facebookové skupině stejně smýšlejících lidí nás nikdo neupozorní, jak na problém nahlíží druhá strana. Diskuse lidí se stejnými názory mohou přitom vést k přílišné sebejistotě, extremismu, pohrdání ostatními a ve vyhrocených případech dokonce k násilí.

Navíc vedou ke špatným veřejným rozhodnutím, neboť z diskuse mizí racionální jádro a stává se fanatickým bojem jedné skupiny ideologů proti druhé. Tento fenomén silně ovlivňuje i politiku, neboť hlasité uzavřené skupiny politici nejvíce slyší, čímž znemožňují politický kompromis.

Vězení našeho výběru

Na ulici či v masových médiích se širokým záběrem platilo, že architektem výběru byl někdo jiný než my. Na ulici mohl vedle nás promluvit kdokoli. V televizi skladbu témat a pohledů určoval tým lidí, který to musel činit způsobem regulovaným právem. Dnešní sociální sítě fungují jinak – dostávají své uživatele do dosud nevídané situace, každý se stává architektem informačního prostoru, který proto přestává být veřejný.

Nejhorší totalita je ta, kterou si zkonstruujeme sami – jak to udělal zelinář v eseji Václava Havla Moc bezmocných. O to důležitější je se z „vězení našeho výběru“ či Deníku Já dostat, protože zde deliberativní demokracie nepokvete.

Již nejde o prostor, který přináší sdílenou zkušenost a pluralitu názorů, ale o vězení vlastních myšlenek, kde je jakýkoliv disent okamžitě (sebe)cenzurován. Nikdo nás do toho nenutí, což situaci nepomáhá, neboť nejhorší totalita je ta, kterou si zkonstruujeme sami – jak to udělal zelinář v eseji Václava Havla Moc bezmocných. O to důležitější je se z „vězení našeho výběru“ či Deníku Já dostat, protože zde deliberativní demokracie nepokvete. Otázkou také je, zda více neregulovat způsob, jímž sociální sítě a algoritmy na nich fungují.

Polarizace je vážný společenský problém, proto bychom jej neměli násobit tím, že každý bude žít ve zcela jiném vesmíru veřejného života. Je na každém, zda Deník Já akceptuje jako jediný zdroj informací o světě, což je rozhodnutí příjemné a praktické, nebo zda se mu vzepře.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!