Aktivista z Indie: Romská menšina je zdrojem budoucí energie a netušených schopností

Obsáhlý rozhovor se Sri Kumarem Vishwanathanem, který více než 15 let pomáhá ostravským Romům v „sociálně vyloučených lokalitách“.

Jan Brabec 3.5.2013
„Přes všechno úsilí a práci je česká sociální politika zbabělá – ve smyslu, že nemá žádnou velkou vizi,“ říká Sri Kumar Vishwanathan. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Přes všechno úsilí a práci je česká sociální politika zbabělá – ve smyslu, že nemá žádnou velkou vizi,“ říká Sri Kumar Vishwanathan. | foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
„Přes všechno úsilí a práci je česká sociální politika zbabělá – ve smyslu, že nemá žádnou velkou vizi,“ říká Sri Kumar Vishwanathan.

Už víc než 15 let patří k nejvýraznějším postavám občanských iniciativ věnujících se sociální pomoci potřebným. Zejména proto, že se zabývá tolik sledovaným česko-romským soužitím a pochází z Indie. Vystudovaný fyzik a matematik Sri Kumar Vishwanathan pracuje mezi ostravskými Romy v těch nejexponovanějších částech takzvaných sociálně vyloučených lokalit – „ghett“.

V rámci našeho společného soužití považuje po svých zkušenostech romskou menšinu za nečekaný zdroj budoucí energie a netušených schopností. Čechy si pak chválí jako hravé a vtipné lidi s nečekanou mírou štědrosti, a dokonce jako nositele výjimečně tajemné slovanské povahy. A nevěří, že u nich zvítězí nějací pravicoví extrémisté.

Nic a nikoho nesupluji

ČESKÁ POZICE: Jak byste zhodnotil svou 15letou zkušenost se sociální prací mezi ostravskými Romy?

VISHWANATHAN: Aniž jsem to předem tušil, je to kompletní práce, která vyžaduje mnoho znalostí a soustředěného ponoru. Snažím se řešit vějíř problémů – od běžné sociální práce přes vzdělávání v podobě rekvalifikačních kurzů, řešení lidsko-právních otázek až po snahu o rozvoj vzájemné komunikace mezi Romy a majoritou. A také ve spolupráci s policií postihovat nešvary uvnitř romské komunity, což jsou trestné činy páchané Romy na Romech, třeba v podobě lichvy či prodeje drog.

Nejdůležitější je však snaha o vzájemné stmelování lidí různých povah, životních zkušeností a stáří. Za těch víc než 15 let vyhledalo každý rok pomoc našeho sdružení několik tisíc Romů z širokého okolí – nejen z Ostravy, ale i z Havířova, Bohumína či Opavy. Osobně jsem se tak seznámil možná se stovkami jedinečných lidských příběhů.

ČESKÁ POZICE: Jak jste takový nenadálý „ponor“ zvládl?

„Na začátku jsem si umínil, že se budu chovat a jednat nezávisle, že nebudu upřednostňovat Romy před majoritou či naopak“VISHWANATHAN: Možná je to práce namáhavá, ale mně dává smysl. Navíc na to nejsem sám, naše sdružení má okolo 50 zaměstnanců plus síť lidí ochotných poradit či pomoci. Občas jsem nešťastný z toho, že to třeba nejde tak, jak jsem si myslel, ale i taková „brzda“ má svůj smysl. Na začátku jsem si totiž umínil, že se budu chovat a jednat nezávisle, že nebudu kopat na žádné straně barikády, tedy upřednostňovat Romy před majoritou, či naopak. Chci jít hlavně cestou pomoci a Romové ji jako většinou chudí lidé s problémy potřebují. V časech společenské krize musíme vyjít ven z ulity, komunikovat a vzájemně se podpořit. V každém z nás je totiž schována obrovská životní síla a musíme ji nějakým způsobem dostat ven.

ČESKÁ POZICE: Nepřipadá vám, že suplujete stát, či dokonce část české společnosti? Měla by být pomoc potřebným masivnější?

VISHWANATHAN: Nic a nikoho nesupluji. Ani si netroufám říci, že by pomoc měla být masivnější nebo že by ji stát měl víc pěstovat. Občanská sdružení jsou tu přece proto, že nabízejí v určitém smyslu něco jiného než státní sociální politika. Všichni máme svoji zodpovědnost a mám ji i já. Nikomu ale nic nevnucuji. Kdysi to bylo mé osobní rozhodnutí a v současném světě vidím pomoc jako potřebnou věc. Kolik je v ulicích lidí bez domova či nemocných, starých a opuštěných? I přes zdánlivou neuchopitelnost takového problému nese úsilí našeho sdružení ovoce.

Poskytovaná péče není jen nějakou osobní umanutostí. Vlastně je náhoda, že je to zrovna romská menšina. Já na ně totiž hledím spíš jako na chudé lidi než na nějaké nositele kulturních a sociálních odlišností. Ti lidé díky nám mají kam jít a volí nás jako jakéhosi prostředníka mezi sebou a většinovou společností. Přesto není obyčejná pomoc jen prostým aktem. Obecně se totiž lidé bojí vyslovit, že nějakou pomoc potřebují. Stydí se a pociťují hanbu. My jim v tom pocitu pomáháme se orientovat. I sama pomoc musí být nabízena vhodně, aby potřebného člověka neponížila. V tom ten trochu striktní úřednický systém doplňujeme.

O pomoci a empatii

ČESKÁ POZICE: Poskytuje současná společnost pomoci příliš mnoho, čímž tento akt ztrácí své poslání, či naopak potřebných přibývá a poskytnutí pomoci je naším prvořadým úkolem?

„Možná se jenom bojíme pomáhat, protože pociťujeme strach z vlastního selhání. Že víc ublížíme, než pomůžeme.“VISHWANATHAN: Nejsem asi úplně kompetentní pomoc hodnotit z pozice sociologie či politiky. Hodně o pomoci a ochotě k ní ale přemýšlím, a někdy je to pro mě záhada. Když jsem kdysi učil v Olomouci, jednoho studeného jarního dne jsem objevil na ulici osiřelého ptáčka, který zřejmě vypadl z hnízda. Byl bezmocný, mokrý a úplně se třásl. Kolem se zakrátko vytvořil zástup pozorovatelů. Lidé se zastavili a dívali se, ale nic víc. Nakonec jsem ho vzal do blízké hospody a dal mu teplý čaj, až pookřál a létal pak po celé hospodě.

O to ale teď nejde. Podstatné je, že mu nikdo nešel pomoci. Je to o lhostejnosti, či je v tom nějaký hlubší problém či zábrana? Možná se jenom bojíme pomáhat, protože pociťujeme strach z vlastního selhání. Že víc ublížíme, než pomůžeme.

ČESKÁ POZICE: Mnohdy se říká, že současní lidé jsou neteční a vůči druhým se chovají bez valné empatie. Jak jsou na tom Češi?

VISHWANATHAN: Podle mého soudu umějí pomáhat. Pro mě byl doslova šok, když bylo zemětřesení v Arménii v devadesátých letech a Češi se tehdy ukázali jako velice štědrý národ – na konta různých organizací přicházely doslova miliony. Podobně se chovají při každém takovém problému, jako byly třeba povodně v roce 1997, nebo hodně pomohli malé popálené Natálce a její rodině.

„Veřejně nabídnutá pomoc je svým způsobem přihlášením se k demokratickým hodnotám a vyjádřením nesouhlasu s drakonickými a mnohdy zkreslenými názory“Na druhé straně, pokud by měli obětovat svůj čas a někomu přijít na pomoc osobně, vězí v tom nějaká zábrana. Možná je to i otázka toho, proč zrovna já mám vystupovat z davu? Nejsem přece nikým vyvolán a zbytečně tím na sebe upoutám pozornost.

Možná opravdu funguje strach, že budou za větší empatii či pomoc třeba vůči romské menšině postihováni. Třeba mají ti agresivní holohlaví mládenci opravdu vliv a spoustu lidí zastraší. Já si ale myslím, že veřejně nabídnutá pomoc je svým způsobem přihlášením se k demokratickým hodnotám a vyjádřením nesouhlasu s drakonickými a mnohdy zkreslenými názory třeba právě na romskou menšinu.

ČESKÁ POZICE: Hrozí Česku pravicový extremismus?

VISHWANATHAN: Záleží na každém z nás. Je to věc pevnosti obecně sdělovaného postoje a přístupu k životu a lidem. Tedy síly obhájit své názory. Jestli je totiž obhájit nedokážeme, může zvrat směrem k extrému hrozit. Tak to bylo přece v historii vždycky. Lidé pak můžou zpanikařit, začnou se chovat jako stádo a nakonec tak budou také vedeni.

Osobně jsem v této souvislosti zažil na pověstném Šluknovsku v rámci proslavených bouří něco hodně nepříjemného. Byl jsem pracovně na ubytovně, kde jsou převážně Romové. Tehdy k ní přišli rozčilení lidé včetně maminek s kočárky a místním chudákům nadávali, že berou dávky, mají hodně dětí a nechce se jim pracovat. Začal jsem s nimi komunikovat a ono to najednou šlo. Ta situace byla vlastně docela zajímavým setkáním lidí, kteří si chtěli říci od plic pouze svůj názor. Jenže druhý den přišli ti samí lidé znovu a byli jako proměnění a jiní. Úplně jinak se dívali, měli v očích krutost a až poťouchlou radost. Přišli totiž s neonacisty jako s nějakými svými vůdci, na které alibisticky delegovali své strázně a oni se za ně měli činit.

Jenže v tom je právě ten vtip: ti samozvaní vůdci pak o vlastní vůli vezmou bez jakéhokoli ohledu iniciativu do svých rukou a zavaří to i těm obyčejným lidem, včetně maminek s kočárky. Takové věci mě trochu straší.

ČESKÁ POZICE: Mluvil jste někdy s extremisty osobně?

VISHWANATHAN: S extrémními názory se střetávám a potýkám celý život. Možná mě lidé budou mít za snílka či idealistu, ale mně to je úplně jedno. Můžu být dobrý idealista, ale třeba také špatný.

V tomto smyslu mám ještě jednu zkušenost ze zmíněného Šluknovska – byl jsem uprostřed asi dvoutisícového rozvášněného davu, který jako by už ztrácel hlavu. Vypadalo to hrozivě – že se na Romy na ubytovně včetně mě a jiných lidí z humanitárních organizací každou chvíli vrhnou. Já jsem s nimi ale chtěl mluvit, a proto jsem si půjčil od těch těžkooděnců megafon. A víte, kdo mně ho nakonec držel, abych k davu mohl promluvit? Jeden z těch vyholených rozčilených mládenců, který vypadal jako jeden z těch extremistů. Možná k nim nepatřil, nicméně jeho gesto mě zarazilo. Jako by šel totiž proti proudu: chtěl prostě a jednoduše naslouchat.

ČESKÁ POZICE: Obsahuje hlasitá kritika pro vás něco opodstatněného? Jsou Romové sebekritičtí?

„My ale nemůžeme čekat od Romů něco, čeho sami od sebe nejsme schopní – nějakou sebekritiku“VISHWANATHAN: Možná třeba ano, nechci se přít. My ale nemůžeme čekat od Romů něco, čeho sami od sebe nejsme schopní – nějakou sebekritiku. Možná že v té kritice něco opravdu oprávněného je, protože přece neexistuje absolutní iracionalita. Přesto jde o to, jestli chtějí extremisté či jejich přívrženci chyby řešit, či nikoliv, a není to jen zástupný a nikdy neřešitelný problém. Protože dnes se jim nelíbí toto a zítra zase něco dalšího a tak pořád dokola.

Když už ale na něco takového přistoupíme, pak jisté opodstatnění můžou obsahovat i romské extrémní názory na majoritní společnost – že je rasistická a xenofobní. Jde ale o to, abychom si nic sami nedomýšleli, a pokud nám na tom skutečně záleží, řekli své výhrady nahlas druhému do očí a začali s ním normálně jednat.

ČESKÁ POZICE: Přiblížily se ty dva světy za uplynulých 15 let víc k sobě?

VISHWANATHAN: Příkop je obrovsky hluboký, kopal se dlouhých 500 let. Na nějaké změny si asi budeme ještě muset počkat, nicméně myslím, že jejich hlavním iniciátorem bude romská menšina. Vycházím už jen z prostého faktu, že sama ještě nezažila to, co zažila majorita – společenský úspěch a vzestup včetně sdílení moci třeba v rámci samosprávy.

Řekl bych, že u Romů to proběhne podobně jako u Čechů během jejich obrození. Je řada Čechů, kteří tomu rozumějí, a k podobné obrodě Romům dopomůžou. Bude to prospěšné pro všechny. Aby například začali chodit k volbám a věděli, že se společenské otázky týkají i jich a že nejsou z té dobrodružné soutěže dopředu vyloučeni. Také jde o to, aby měli v budoucnu politickou reprezentaci. Ta jim dnes chybí, mladí Romové její potřebu začínají vnímat a je jen otázkou času, kdy něco takového vznikne. Romové už nechtějí být pasivními outsidery, ale chtějí se jako rovnocenní zapojit do života společnosti.

Místo Sarajeva na Ostravsko

ČESKÁ POZICE: Je za vaší pomocí Romům konkrétní sympatie?

VISHWANATHAN: Že se budu věnovat právě jim, bylo náhlé osobní rozhodnutí. V roce 1997 jsem ještě jako učitel fyziky na gymnáziu v Olomouci najednou pocítil potřebu změny. A to hodně radikální. Tehdy jsem plánoval, že půjdu do poválečného Sarajeva a budu tam pomáhat obnovit nějakou místní školu či ji vybudovat. Umím vytvářet osnovy, metodologii, můžu vyučovat fyziku, chemii a biologii. Chtěl jsem začít úplně nanovo, podílet se na pozitivní obnově. Jenže mezitím v roce 1997 zasáhly Česko drastické povodně, které postihly i Romy. A protože jsem v té době žil na Moravě, měl jsem jejich trápení najednou doslova před očima. To mě vyburcovalo, že už jsem u nich zůstal a ze Sarajeva sešlo.

ČESKÁ POZICE: Co jste tehdy uviděl?

VISHWANATHAN: Něco jako zkázu a rozvrat. Z tradičně chudých lidí, kteří ale přesto měli své domovy, byli najednou něco jako váleční uprchlíci, přišli i o to málo, co měli. Na Ostravsku je – jak si možná mnozí pamatují – nastěhovali z poničených domků do unimo buněk a ve zjitřené atmosféře toho marasmu mezi nimi a ostatními obyvateli okamžitě vzniklo napětí. Lidé je v tom místě nechtěli přijmout mezi sebe.

„Protože mám zrovna střechu nad hlavou, nemůžu přece pohrdat lidmi, kteří jsou v tu chvíli bezmocní, vypadají nuzně a odpudivě, a být na ně zlý“Proto jsem se v létě 1997 rozhodl, že půjdu do těch buněk bydlet s nimi. Byl jsem naštvaný, říkal jsem si, že takto se s lidmi zacházet nemůže. A bylo a je mi jedno, jestli to jsou Romové, či nikoli. Prostě to byli lidé v nouzi. Tisíciletá voda ukázala, jak křehké je lidské bytí. Že se to může stát kdykoliv úplně komukoliv. A protože mám zrovna střechu nad hlavou, nemůžu přece pohrdat lidmi, kteří jsou v tu chvíli bezmocní, vypadají nuzně a odpudivě, a být na ně zlý.

ČESKÁ POZICE: Jak vaše práce začala? Co může chudým Romům pomoci?

VISHWANATHAN: Začala takovým až úžasem. Nešel jsem k nim jako vyškolený profesionál, ale jako prostý laik a normální, obyčejný člověk. Přesto, nebo možná proto jsem se dostal pod povrch spousty věcí, které jsem předtím vůbec netušil. Objevil jsem zajímavé lidi s bohatým životem uvnitř své komunity, navíc ochotné naslouchat a měnit se.

Co té komunitě ale opravdu pomůže, je předmětem stálého hledání a jednoduché řešení neexistuje. Nicméně jsem si pro sebe utvořil body toho nejdůležitějšího, které se dají aplikovat na všechna místa takzvaných ghett – náhodně, uměle vytvořených společností vyhnaných až na samotný okraj společnosti. V tom obecně pociťovaném zmaru je třeba vytvořit řád. A prvním bodem je, aby fungovaly hygienické podmínky – toalety, sprchy, umyvadla, funkční odpad... Dohlédnout, aby se ti totálně vystresovaní lidé nepouštěli do vzájemných rozbrojů, nepropadali panice a drželi nervy na uzdě. Aby dokázali zachovat normy vůči odlišnému okolí a sami svými silami se pokusili zmírnit vzniklé napětí. A aby už tam mezi ně nemusely jezdit policejní hlídky.

ČESKÁ POZICE: Jak jste na něco natolik obtížného šel?

VISHWANATHAN: V prvé řadě bylo třeba v klidu těm lidem naslouchat a zjistit jejich potřeby. Postupně pak začít jako jejich prostředník jednat s příslušnými institucemi, které mají sociální pomoc v popisu práce, jako jsou například městské úřady. A v neposlední řadě bylo důležité vytvořit prostor, kde by si děti mohly nerušeně hrát, a věnovat se jim, což je nesmírně důležité.

„Chudí lidé se chovají modelově úplně stejně, ať jsou v Brazílii, Indii nebo Africe. Mají problém, a já  osobně odmítám etnické dělení, a ani mu nevěřím.“Pak už se ty potřeby začínají nabízet samy. Třeba při získávání dobrovolníků ke správě společenství, při odebírání a rozdělování humanitární pomoci. Možná se to zdá dnes trochu úsměvné, ale museli jsme pořádat i požární výcvik. Na šesti metrech čtverečních totiž bydlely třeba víc než čtyřčlenné rodiny. Byla to kuchyň, obývák a ložnice v jednom, a proto se mohlo z nepozornosti něco neblahého stát.

Nakonec jim to pomáhalo i psychicky. V té době se odehrávaly žhářské útoky na Romy a nikdo z nás nevěděl, kam to všechno povede, jestli někoho nezapálí a on neuhoří. Byli nervózní a měli strach. A v televizi slyšeli, jak lidé na jejich adresu říkají, že si pořídí zbraň, protože se k nim přistěhovali cikáni. To vše je hodně důležité, aby to společenství nedegenerovalo a neuzavíralo se do pocitu zmaru a úpadku.

O kořenech vzájemné animozity

ČESKÁ POZICE: Co se od té doby posunulo? Potřebuje romská menšina méně, nebo naopak více pomoci?

VISHWANATHAN: Možná by stačilo, aby měly děti každý den svačinu. Ti lidé jsou často natolik chudí, že nemají ani na tu svačinu, a proto děti do školy raději nejdou, poněvadž se stydí. To není žádné romské specifikum, je třeba se na ně dívat jako na chudé lidi a přestat jim podsouvat dogmata, například že nemají sociální dávky hned utrácet po hernách a podobně. Chudí lidé se chovají modelově úplně stejně, ať jsou v Brazílii, Indii nebo Africe. Mají problém, a já osobně odmítám etnické dělení, a ani mu nevěřím. Chudoba postihuje úplně kohokoliv a má podobné projevy, mezi něž patří stud. Na tom úplně nejjednodušším je ve světě založená řada sociálních programů – aby měly děti každý den vlastní svačinu.

ČESKÁ POZICE: Pohlížíte na romskou menšinu jako na kulturně jedinečnou?

VISHWANATHAN: Romsky sice neumím, ale ctím jejich povahu a kulturu. Je to pro mě důležité, ale nikoli podstatné. Nejsem etnograf. Zajímají mě jako nositelé jedinečného pohledu na svět či jeho prožívání. Na druhé straně je vnímám jako lidi většinou žijící dlouhodobě v chudobě.

Také během těch 500 let svého pobytu a drastického pronásledování v Evropě neměli moc možností jak zakořenit a nějak se vyvinout. Jsou to lidé jakoby pořád na cestě. Nejsem si jist, jestli jsou jako takzvaní kočovníci pořád stejně nadšenými cestovateli z místa na místo. Myslím si, že ten národ dnes touží po něčem jiném – zastavit se, zakořenit a tím získat svůj klid. Řekl bych, že jim to ale bílá majorita nechce umožnit, ať už zvykově, nebo jako jakýsi svůj kdysi vybraný terč vlastní frustrace a nespokojenosti.

ČESKÁ POZICE: V čem ale ta odvěká animozita vězí? V jinakosti?

VISHWANATHAN: Myslím si, že Romové jsou nejen v Česku, ale i v celé Evropě v postavení oběti. Dnes se tak lidé vymezují vůči Romům, včera se tak vymezovali vůči Židům. A příště to může být kdokoliv jiný. Třeba vy anebo já.

„Všichni máme své problémy a jsme často zoufalí, nejde ale přece pořád ukazovat prstem na cikány. Oni fungují jako hodně jednoduchý terč, který se nabízí.“Řekl bych ale, že určitá animozita je lidské bytosti přirozená. Lidské bytosti je ale přirozené i přátelství. Otázka zní, čemu v sobě umožníme, aby se rozvinulo. Jestli nenávisti, nebo vzájemnosti a přátelství. Dnes jsou animozitou postiženi Romové a my bychom proti tomu měli něco dělat. A nenechat to už ze sebezáchovných důvodů na pokoji. Proto má smysl Romům pomoci.

Ten „černý Petr“, jak se říká, je ale na majoritě. Aby víc otevřela prostor a měla trochu kritičtější myšlení sama vůči sobě a jinému bytí okolo sebe. Všichni máme své problémy a jsme často zoufalí, nejde ale přece pořád ukazovat prstem na cikány. Oni fungují jako hodně jednoduchý terč, který se nabízí. Nejsou jako my, nevypadají jako my, bůhví, co si tam někde uvnitř své komunity pro nás nebezpečného myslí a kutí – to tak nemůžeme nechat, to si s nimi vyřídíme. To je hodně pokřivené vnímání skutečnosti.

ČESKÁ POZICE: Jak to myslíte?

VISHWANATHAN: Během událostí na Šluknovsku jsem byl na shromáždění místních občanů se sociálními pracovníky, starostou a celou samosprávou v místním kině. Mělo zmírnit nastalé napětí mezi Romy a místní bílou většinou. Ty téměř čtyři stovky lidí prožívaly úplnou psychózu. Nadávali, vykřikovali protiromská hesla a nahlas dělali na Romy zlé, poťouchlé vtipy. Všichni do jednoho se jim až hystericky nahlas a demonstrativně chechtali. To bylo obrovsky nechutné.

„Najednou bylo jasné, že problémem nejsou Romové, ale místní nedostatek pracovních příležitostí. ,Cikáni do práce‘ volali lidé, kteří sami práci neměli.“Vedle mě ale seděla Romka z místní ubytovny. Nemohla to snést, a proto se za pokřiku „cikáni do práce, cikáni do práce“ přihlásila o slovo a přede všemi klidně vyprávěla svůj příběh. Jak přišla o práci u francouzské zpracovatelské uzenářské firmy, protože jim najatá agentura začala najímat levnější pracovní síly, ženy z Mongolska. A proto prý začala hledat práci, ale všude jí říkali, že chce asi především razítko kvůli sociálním dávkám. Ona na to: Ne, já nechci žádné razítko, já chci prostě pracovat. V tu chvíli lidé v sále začali pískat, ona je ale dokázala přerušit a zeptala se: Kdo z vás má práci? Najednou zavládlo ticho a z těch několika set lidí se zvedly snad čtyři desítky rukou. Tím to skončilo, napětí se najednou vytratilo.

Najednou bylo jasné, že problémem nejsou Romové, ale místní nedostatek pracovních příležitostí. „Cikáni do práce“ volali lidé, kteří sami práci neměli. Nejde mi ale do hlavy, proč taková obrovská zášť mezi Čechy panuje. Vždyť Romové nejsou překážkou k nějakému obecnému zbohatnutí či co.

Nedostatek kritického myšlení

ČESKÁ POZICE: Čím to tedy podle vás je?

VISHWANATHAN: Měli bychom se naučit kritičtěji myslet. Vytváříme si velice jednoduché představy o lidech či o bytí vůbec, ale ono to tak jednoduché není. Zkratkou či zjednodušením prostě cesta nevede. Musíme v sobě pěstovat vnímání jiné, odlišné existence. Pokud totiž lidé ve svém uvažování ztratí racionalitu, vede to třeba až k nějakému fašismu, potažmo nacismu, k hysterii a bezhlavému hodnocení situace. To je náš největší současný úkol. Jsem totiž původním povoláním fyzik, mně nestačí jen vidět nějaké fotografie a slzet nad nimi či se rozčilovat. Mě zajímá proces, jak se člověk do tohoto stavu dostal a jak se z něj může dostat.

ČESKÁ POZICE: Jak to tedy uvnitř romské menšiny vypadá?

VISHWANATHAN: Samozřejmě, že mají také svá nesprávná či zkreslená vidění, stejně jako majorita. Projevuje se to třeba nízkým sebevědomím a obrovskou skepsí vůči okolí. V lidech obecně dřímá obrovská energie, ale my všichni – nejen Romové – ji sami v sobě často zpochybňujeme. To se pak může stát určitým problémem v konfrontaci s jiným, možná šťastnějším pocitem, třeba při hledání práce. Malé sebevědomí každý hned pozná a navozuje něco jako nedůvěru, což vede k tomu, že práci nezískáte. Zkoušíte se pak jinak oblékat, pokoušíte se jinak mluvit a chovat, všechno marně – stejně nakonec vezmou ty čitelné, nám všem zabezpečeným srozumitelné a sebevědomé. To zdánlivě nepřeklenutelné zoufalství je třeba v Romech změnit.

„Nepříliš dobré podmínky se dají překonávat jen vzájemnou soudržností a sounáležitostí, a spolu s tím vzrůstá i tak potřebné sebevědomí“Také tu monotónní stížnost: já jsem dobrý a ostatní jsou špatní. Můžeme se vrátit k záplavám: v těch buňkách bylo šest záchodů na 180 lidí, což už samo o sobě bylo alarmující. Jenže je nikdo nechtěl čistit, nebyl žádný řád a páka, jak to uskutečnit. Každý pak špínu svaloval na druhé. Až když se vytvořil řád, který svalovat vinu na jiné nedovoloval, začalo to fungovat a toalety byly jako sklo. Nepříliš dobré podmínky se dají překonávat jen vzájemnou soudržností a sounáležitostí, a spolu s tím vzrůstá i tak potřebné sebevědomí.

ČESKÁ POZICE: Jaké chyby v rámci vzájemného soužití dělají ať už majorita, či romská menšina?

VISHWANATHAN: Nechci sklouzávat do žádných apriori soudů, to je nebezpečné a vede jen k předsudkům. Vždyť národy jsou neuvěřitelně pestrá společenství a s nějakou zásadní chybou přece nemůžou být identifikovány. Tou největší chybou je možná hledání vzájemných chyb a výčitek. V přeneseném slova smyslu je to jako u těch toalet: některé věci jdou zlomit tím, že se nakoupí čisticí prostředky, a pak je třeba mít vůli a pevný žaludek do toho jít.

Pak najednou vidíte, jak ti zainteresovaní přestanou ukazovat jeden na druhého coby viníka zlořádu: budeme pracovat na svém životním prostředí – ne jako trest, ale pro vlastní užitek. To pak generuje další nápady. V případě úklidu záchodů to vyvolalo obrovské diskuse, jak to dělat co nejlépe a nepraktičtěji. Začíná se tím něco nového tvořit a současně přichází i nově nastolená vzájemná důvěra. Taková nálada a příležitost pak nemůže jen tak ze společnosti zmizet. Lidé jsou v současnosti naštvaní a trpí špatnou náladou. Pokud s tím ale nebudeme nic dělat, společnost to paralyzuje, až nakonec přestane fungovat.

ČESKÁ POZICE: Co vám taková práce přináší?

„Lidé se přestali bát mluvit o tom, že jejich děti berou drogy, přestali se bát ukázat na dealery uvnitř romské komunity“VISHWANATHAN: Mně stačí radost ze spoluprožívání úspěchu. Být s Romy mi hodně prospělo. Dokonce si troufám říci, že jsem díky nim nalezl nový smysl života a má deprese se vytratila. Ostrava je mým domovem a spolek česko-romského soužití se vyvíjí správným směrem. Šlo zřejmě o překonání osobní vnitřní skepse.

Třeba v ostravské čtvrti Líština, kde jsem svoji práci začínal, se spousta věcí změnila. Díky zájmu místních obyvatel se začalo víc dbát na pořádek, instalovaly se lavičky, vyklízely sklepy, víc se začaly opravovat domy. Lidé se přestali bát mluvit o tom, že jejich děti berou drogy, přestali se bát ukázat na viníky takového zločinu – dealery uvnitř romské komunity. Policie konečně získala konkrétní důkazy a začala jednat. Už to není ghetto zbídačelých lidí, kterému je třeba se vyhnout jako kdysi. Je to čtvrť, kde žijí sice chudí, ale úplně normální lidé.

Všichni se chovají podobně

ČESKÁ POZICE: Majorita se nicméně domnívá, že Romové kradou, vyhýbají se práci, parazitují na sociálním systému. A že si za svůj stav mohou sami. Jak taková tvrzení vnímáte?

VISHWANATHAN: Upřímně řečeno, nezabývám se tím. Na to se dá odpovědět třeba tak, že podobně se chovají i bílí Češi z majoritní společnosti. Romové ukradnou rohlík a lidé z majority zase vykradou banku. Taková tvrzení k ničemu nevedou. Podstatné je, že nikdo nemůže říci: My jsme úžasní a špatní jsou ti druzí. Je zajímavé sledovat, co majoritě uniká – řadu Romů, kteří nemůžou normálně sehnat práci, hojně využívá třeba jako kopáče šedá ekonomika.„Je zajímavé sledovat, co majoritě uniká – řadu Romů, kteří nemůžou normálně sehnat práci, hojně využívá třeba jako kopáče šedá ekonomika“

Lidé se schovávají za různé alibismy a nechtějí v nich vidět třeba lékaře, inženýry, umělce a novináře, kterými úplně přirozeně jako v každé jiné společnosti také normálně jsou. Mám dojem, že takové stereotypy slouží k tomu, aby nikdo ambiciózním nadaným Romům nemusel podat pomocnou ruku. Třeba už jen tím, aby je neposílali do zvláštní školy. Možná by jim v nich vyrostla obávaná konkurence. Lidé se zkrátka snaží pozvednout na úkor toho druhého. A když k tomu mají moc, pak to je teprve pořádný bič.

ČESKÁ POZICE: Jak po 15 letech hodnotíte česko-romské vztahy?

VISHWANATHAN: Posunulo se to v tom směru, že si Romové začali více uvědomovat vlastní vnitřní sílu, neřkuli schopnosti. A že i majorita začala více vnímat, že ti lidé touží zhruba po stejných věcech jako kdokoliv z nás – po sebeuplatnění a s tím spojeným hmotným užitkem. I přes spousty problémů a zdánlivé beznaděje naději stále vidím. A to, když jsem začal, nebylo. Romové dřív nebyli v běžném životě vidět jako třeba řidiči autobusů či prodavačky. Nebyli ani na úřadech či školách, dnes jich tam řada pracuje. Myslím, že už jsou unaveni útěky do zahraničí, chtějí žít tady a hledají si perspektivu. Tady mají svůj domov.

Jedna věc mi však leží na srdci: romské děti ve zvláštních školách. O tomto problému se napsaly stohy papíru, každý o něm ví, a přesto se nic zvláštního neděje. Jako by nikomu nebylo divné a nestyděl se za to, že nějaké děti musejí podle jakéhosi mustru trávit svůj jedinečný čas v neplnohodnotných zařízeních. Bez rovnocenného vzdělání se ty společnosti budou sbližovat jen těžko. Možná jsem netrpělivý, ale pořád nechápu, proč nemůže žít romské obyvatelstvo uprostřed bílé většiny, aniž by to někoho vyvádělo z míry. Či dokonce naopak: až se bílí budou stěhovat mezi Romy, možná to bude znamení, že se něco skutečně změnilo.

Krátkodobá řešení a nesystémovost

ČESKÁ POZICE: Jak vidíte současnou českou sociální politiku?

VISHWANATHAN: Můžu mluvit asi jen o úrovni místních samospráv. Přes všechno to úsilí a práci si troufám říci, že je zbabělá – ve smyslu, že nemá žádnou velkou vizi. Věci řeší krátkodobě a chybí systémovost. Mnohdy jejich práci či zásahy dokonce vnímám jako jistou štítivost a pohrdání problémy spoluobčanů. Nechtějí na sebe zvykově přebírat žádnou zodpovědnost, což je, řekl bych, výsledek jejich způsobu života za totalitního režimu. Vždyť je přece úplně absurdní, aby lidé, kteří vlastní velké firmy a snaží se, kde se jen dá, získat nějaké zakázky, seděli na radnicích a ve vlastní prospěch ovlivňovali životy tisíců lidí.

ČESKÁ POZICE: Kde konkrétně se takové věci dějí?

VISHWANATHAN: Třeba v Ostravě-Přívoze nyní vyvíjejí obrovský tlak místní podnikatelé a developeři na vystěhování chudých – a podotýkám nejen Romů – z celé čtvrti, protože si usmysleli, že jí dají jinou podobu a budou na ní vydělávat peníze, které z chudých lidí nezískají. Usmyslili si, že je vystěhují. Tečka. A kvůli tomu dokonce založili vlastní stranu.

Mně přijde strašné, že kvůli svému osobnímu prospěchu chtějí dělat – a dělají – problémy a starosti tolika bezbranným lidem, bez jakékoli úcty a respektu k jejich bytostem. Jsou pro ně jen překážkou. Původní obyvatele nechtějí či nedokážou do svých záměrů smysluplně zapojit, ač by to určitě nějak šlo – a bůh ví, co by z toho zajímavého mohlo vzejít. Ne, oni je chtějí dostat za každou cenu pryč, do nějakých ubohých ubytoven, ze kterých není příliš cest, jak se dostat ven. S místními se nechtějí ani setkat a diskutovat s nimi, to je opravdu hodně zbabělé. Jsou arogantní vůči lidem, na které si můžou vyšlápnout. Vše okolo sebe vidí jen jako kořist.

Jak z toho ven? Je třeba vzdorovat a nepovolit. Je třeba bránit svůj pozitivní vztah k čemukoliv jako opravdovou autentickou lidskou hodnotu.

ČESKÁ POZICE: Mají Romové nějaký důležitý povahový rys, který nám, bílým, uniká?

VISHWANATHAN: Dnes, kdy všichni žijeme velmi atomizovaným způsobem života a trápíme se samotou, jsou oni naopak vzorem společenství a soudržnosti. Takové cítění bychom jim mohli jen závidět, každý si pamatuje šťastné chvíle svého mládí, kdy jsme společnost druhých náruživě vyhledávali.

„Dnes, kdy všichni žijeme velmi atomizovaným způsobem života a trápíme se samotou, jsou Romové naopak vzorem společenství a soudržnosti“Není příliš příjemné vidět, že když je nějaká romská rodina v domě s kupou dětí, hned vzbudí odpor většiny a všichni jí považují za rušivý živel. A přitom nejsou stejně hluční jako ostatní sousedé, kteří jsou dokonce ochotní proti nim sepisovat petice. A mnohdy je z  domu opravdu vyhodí, protože jim neprodlouží smlouvu. Jako by pořád vládl stereotyp nebrat ty lidi jako partnery a vyloučit je ze svého středu.

Přitom mezi námi moc rozdílů není. Třeba ani co se týče romského kočování. Mám dojem, že to není žádný nesrozumitelný a nebezpečný povahový rys, jak se pořád tiše předpokládá. I my máme přece rádi pohyb venku, mimo svazující ulice, milujeme jízdu na kole a s gustem si ji dopřáváme. Zažíváme úplně stejnou touhu: se sluncem se sebrat a vypadnout pryč. Jen to každý děláme jiným způsobem.

ČESKÁ POZICE: Čím jsou pro vás Češi zajímaví?

VISHWANATHAN: Přes všechno současné naříkání to tady tak zoufalé není. Češi nejsou rigidní a svoji zemi vybudovali dokonale a strukturovaně. Líbí se mi, jak jsou schopní otevřeně mluvit o korupci, líbí se mi i takové to husitství v kritice Evropské unie. Takže nevěřím, že tady někdy bude mít navrch nějaký extremismus či totalita. Vzpomeňme na Sládka a na to, jak byl docela brzy ze společnosti vypoklonkován. Sice s tím někteří lidé koketují, ale nikdy většinu nebudou mít „vandasovci“. I přes tu občasnou iracionalitu a hysterii jsou Češi opatrní, a proto vidím možnost otevřít prostor i pro obrodu romské menšiny.

ČESKÁ POZICE: Kde čerpáte inspiraci?

VISHWANATHAN: Vzhledem k mému původu se nabízí paralela s Mahátmou Gándhím, o kterém jsme jako vy o Janu Husovi odmalička četli a slýchávali. I když to byl výjimečný člověk, který dávno před Facebookem dokázal jednoduše formulovat myšlenky a získávat pro ně statisíce lidí, ten to úplně není. Mám rád lidi, a abych měl pocit, že konám něco užitečného, nepotřebuji vést dialog s žádnou obecně uznávanou autoritou.

V Indii jsem byl velký slovanofil, slovanské národy jsou pro mě záhadou. Zřejmě to vyvolala četba Lva Nikolajeviče Tolstého, kterého ovlivnil český myslitel a sociální reformátor Petr Chelčický. Mezi Čechy je podobně jako u Romů hodně až takové svěží hravosti, a to mě přitahuje.

ČESKÁ POZICE: Jak uprostřed takové namáhavé práce posuzujete sám sebe?

VISHWANATHAN: Nejsem nic extra, jsem stejný jako kdokoliv jiný. Jen pracuji mezi lidmi, jimž mnohdy není příliš dobře a kteří nemají možnost říci o svých problémech nějakému novináři. Takže moje slovo je jen pouhým jedním slovem, nicméně je výsledkem dlouhodobého zpracovávání kvanta informací či zážitků s určitou skupinou lid. A to je vlastně všechno.

Sri Kumar Vishwanathan

Narodil se v roce 1963 v indickém městě Quilon. A jak uvádí, kvůli místnímu kastovnímu systému se rozhodl svoji zemi opustit. V osmdesátých letech vystudoval fyziku a matematiku v Moskvě, později působil na univerzitách ve Velké Británii a ve USA. S manželkou Laďkou žije od roku 1990 v České republice, do roku 1997 učil fyziku na gymnáziu v Olomouci.

Podílel se na vzniku unikátního projektu Vesnička soužití, kde žije pohromadě deset romských, deset českých a deset smíšených rodin. V roce 1998 založil v Ostravě občanské sdružení Vzájemné soužití, v němž se pokouší postihnout problémy lidí žijících v chudobě s unikátním zaměřením na plnohodnotnou komunikaci s okolním světem.

V letech 1999, 2003 a 2005 se stal členem Rady vlády ČR pro lidská práva. Za svoji práci byl mnohokrát oceněn – například ministerstvem zahraničí, Cenou Františka Kriegla Nadace Charty 77 či v roce 2005 velvyslanectvím USA Cenou Alice Garrrigue Masarykové za rozvoj lidských práv a podporu sociální spravedlnosti. Obdržel i Čestnou medaili Policie ČR.

diskretnisponzor . . 19:25 4.5.2013
Opolzer Z. Nesmysl Celý článek nereálný nápad. 8:37 13.4.2013

Počet příspěvků: 23, poslední 30.6.2013 02:05 Zobrazuji posledních 23 příspěvků.