Pštros nebo bobřík? Stačí si vybrat. V nešťastné situaci, kterou před týdnem způsobil ministr školství Josef Dobeš (VV) svým – možná i nezákonným – rozhodnutím ve věci prodloužení akreditace plzeňským právům, se jeho úřad chová jako ona dvě zmiňovaná zvířata. Před nepříjemnými otázkami usilovně mlčí. Zaměstnanci resortu pak o tématu Akreditační komise (AK) nesmějí hovořit s médii, nechodí ani do televizních debat a hrají „mrtvého brouka“.
To vše ve chvíli, kdy byla na ministra podána tři trestní oznámení ve věci možného zneužití pravomoci veřejného činitele – od zeleného exministra školství Ondřeje Lišky, bývalého studenta Martina Marka a minulou středu také od samotné AK. Známo je také usnesení Ústavního soudu z 29. února, který zamítl stížnost studentky P. B. o zrušení stanoviska komise k akreditaci na Západočeské univerzitě (v příloze PDF). Tvrdé vyjádření vydala i Česká konference rektorů, navíc se chystá podnět k nejvyššímu státnímu zastupci pro podání žaloby ve veřejném zájmu.
Protože ministr Dobeš kritizoval předchozí práci Akreditační komise včetně jejího předjímání vývoje a protože věcný záměr zákona o vysokých školách počítá se vznikem nového akreditačního orgánu – Národní akreditační agentury –, pokusili jsme se zjistit, jaké možné chyby AK v minulosti učinila a jak lépe zajišťovat kvalitu vysokých škol.
Vztah ministerstva a komise? Nyní válka, dříve věcná spolupráce.„Na základě rozhodnutí tiskového odboru, po poradě s panem ministrem, se ministr, ani nikdo z MŠMT nebude vyjadřovat k Akreditační komisi, a to jak současné, tak k budoucí nové agentuře,“ odvětili zástupci tiskového oddělení. Ministerstvo od nás obdrželo pět otázek, ale prostoru nevyužilo, a proto už nebude v článku více citováno.
Mezi ministerstvem a komisí panuje válka. Jak to fungovalo dříve, před Dobešem? „V době, kdy jsem byl ministrem, byl vztah MŠMT a AK zcela věcný a pracovní. Pokud jsem nesouhlasil se stanoviskem AK, vrátil jsem jej k novému posouzení a buď došlo ke korekci nebo k potvrzení původního stanoviska, a já stanovisko v souladu se zákonem respektoval,” řekl ČESKÉ POZICI někdejší ministr Liška, jenž ovšem nebyl vystaven tak složitému rozřešení. Dobeše ostře kritizuje: jeho poslední krok považuje za bezprecedentní útok na právní stát.
Malý, ale dosti mocný úřad
Akreditační komise v současné podobě je malý, ale mocný orgán. Má pečovat o kvalitu vysokoškolského vzdělání v Česku; posuzuje a kontroluje vzdělávací, vědeckou a tvůrčí činnost vysokých škol. Obory hodnotí, vydává stanoviska k akreditacím i oprávnění udělovat habilitace či profesury nebo založit soukromou vysokou školu. AK má 21 členů (a další experty v 21 pracovních skupinách), kteří mají funkční období šesti let. V čele komise je mediálně známá profesorka Vladimíra Dvořáková z Vysoké školy ekonomické.
Právě ona často bývá terčem kritiků, kteří komisi ze svých parciálních pozic napadají kvůli „příliš přísnému“ nebo „nevyrovnanému“ a „zkamenělému“ posuzování vlastních škol a oborů. „Myslím, že Akreditační komise je příliš mocný orgán. Dělá všechno. Je to jako udavač, policajt, vyšetřovatel, soudce i bachař v jedné osobě. Sleduje přečiny, chytá viníky, kádruje je, vydává rozsudky, a pak je dále dozoruje. Není to dobře, pravomoci by se měly rozdělit,“ říká zdroj ČESKÉ POZICE, který se s komisí účastnil několika řízení. Další člověk upozorňuje na arogantní a prý až „inkviziční“ styl jednání AK.
Velkou výtkou, která je nejspíše validní, jsou námitky účastníků řízení k medializaci jejich případů. Dříve než se dozví oficiální stanovisko, vyslechnou si jej často z televize. I proto se Dvořákové, která je u obyvatelstva populární a poskytuje politologické komentáře, přezdívá „televizní profesorka“. I v kauze Plzeň musela rektorka Západočeské univerzity čekat na obálku se stanoviskem; podobně dopadla soukromá Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, jež žádala o akreditování oboru právo. „Vezměte si, že žádáte o stavební povolení, jdete z úřadu a najednou se dozvíte z rádia, že jej nemáte,“ říká profesor práv Karel Eliáš k situaci, kdy rozhodnutí AK slyší dříve z médií.
Pochybili v něčem akreditátoři?
Nicméně v tak malém počtu členů plní AK svou funkci solidně; za rok 2011 činil rozpočet takto zásadního orgánu asi čtyři miliony korun – to vše v době, kdy stav vysokého školství je alarmující a vznikají projekty typu Antikor, OKNO, SPORT, NEDIR, Češi Evropě nebo popularizační SciencePoint za stovky milionů korun. Při možném navýšení rozpočtu by se akreditacím a péči o kvalitu mohlo jistě věnovat více odborníků nežli dnes.
Dříve než se dozví oficiální stanovisko akreditační komise, vyslechnou si jej účastníci řízení často dříve z televizeOslovili jsme raději rektory vybraných škol s žádostí, zda vidí v posledních pěti letech nějaké zásadní chyby Akreditační komise. „Nevíme o žádných pochybeních,“ řekl ČESKÉ POZICI Petr Sáha, rektor Univerzity Tomáše Bati s douškou, že z pohledu zlínské univerzity nebyla doba akreditačního procesu v některých případech ideální.
Dle Josefa Hynka, rektora Univerzity Hradec Králové, má Akreditační komise rozsáhlou agendu a s omezenými zdroji (personálními i finančními) fungovala dosud velmi dobře. „Každý děkan či rektor má určitě někdy pocit, že rozhodnutí AK bylo k jeho škole možná až příliš přísné, ale to je myslím normální. Objektivně musím konstatovat, že se zásadním pochybením Akreditační komise jsem se nesetkal,“ říká Hynek. Naopak kritizuje nevídaný Dobešův zásah, jenž může mít vážné důsledky pro celý systém a zdůraznění „lidského hlediska“ oproti odbornosti je podle něj v plzeňské kauze nepřípustné.
„Vysoké škole nepřísluší hodnotit postupy komise z hlediska případných chyb. Základním problémem je ale přetížení AK velkým počtem akreditací, v nichž jde o studijní obory, nikoliv jen o studijní programy, jak předpokládá zákon,“ řekla ČESKÁ POZICI plzeňská rektorka Ilona Mauritzová, jež se s ohledem na citlivou kauzu právnické fakulty nechtěla více vyjadřovat k případným nedostatkům v práci AK.
Nevyrovnaná a nesystémová rozhodnutí
Kritičtější je Jihočeské univerzita v Českých Budějovicích. „Za slabinu v práci AK považujeme to, že se často uchyluje k nesystémovým řešením. Nezřídka tvrdošíjně trvá na požadavcích, které nijak nezvýší kvalitu akreditovaného oboru, a jindy udělí překvapivě akreditaci velmi problematickému programu/oboru. Nároky uplatňované oborově napříč komisí jsou odlišné v závislosti na konkrétní oborově profilované pracovní skupině, a tedy přístupy a nároky jsou velmi heterogenní,“ uvádějí ve vyjádření prorektor pověřený vedením Tomáš Polívka spolu s budoucím rektorem Liborem Grubhofferem.
V poslední době dle nich komise změnila strategii a snaží se ztížit akreditace a reakreditace navazujících magisterských oborů s cílem jejich redukce a utlumení. „Obáváme se, že to je druhý extrém. Tím se v řadě případů připravujeme o zajímavé a perspektivní obory. Za velký problém lze rovněž považovat v minulosti velmi velkoryse udělované akreditace doktorským studijním oborům, jejichž kvalita přitom ve značném podílu nesplňovala standardy platné ve vyspělých zemích,“ říkají Polívka s Grubhofferem. V minulosti byly prý překotně akreditovány stovky oborů a akreditaci dostaly i slabé ústavy.
Boom soukromých vysokých škol, které ovšem nelze vyčítat jenom komisi, se nelíbí Univerzitě Karlově. „Extrémní zvýšení počtu soukromých vysokých škol, celkový nárůst studijních programů a oborů, výrazná masifikace českého vysokého školství – to vše jsou jevy, k nimž došlo v posledních letech,“ odpovídá rektor Václav Hampl na otázku, co by komisi vytknul.
Školou, jež bývá podobně jako třeba Univerzita Jana Amose Komenského (UJAK) mediálně pranýřována za diplomky politiků či rychlá studia celebrit, je Vysoká škola finanční a správní (VŠFS). Ale ani ona si v případě Akreditační komise není vědoma fatálních kiksů. „O žádných zásadních pochybeních nevím. Za klíčový nedostatek ovšem považuji netransparentní jednání pracovních skupin AK. Z těchto jednání například nejsou k dispozici zápisy, existuje zde určité informační vakuum, což dává prostor nejrůznějším dohadům,“ tvrdí rektorka VŠFS Bohuslava Šenkýřová.
Co na komisi zlepšovat
Akreditační komise je institucí se všemi byrokratickými nepříjemnostmi a nectnostmi, ale její práce je nezastupitelná a měla by být respektována – především ministrem školství. Co na její činnosti vylepšovat? „Je třeba fakticky prosadit její nezávislost na politickém vedení ministerstva. AK by měla být spíše posílena a podpořena i finančně, aby se respektované osobnosti akademického světa mohly plně věnovat práci v ní,“ řekl ČESKÉ POZICI Karel Melzoch, rektor Vysoké školy chemicko technologické (VŠCHT), jenž si není vědom fatálních přehmatů komise v poslední půldekádě.
„Akreditační komise pochybila v tom, že umožnila ,explozi‘ některých vysokých škol problematické kvality. Hodnocení jsou často přísná, ale korektní. Drobné nesrovnalosti a neshody bylo vždy možné vyřešit a vysvětlit v diskusi, tak, jak je to v akademickém světě zvykem. Samozřejmě školy, které učí několik set studentů s pár létajícími docenty či profesory, se budou na přísnost AK dívat jinak,“ říká Melzoch.
Je třeba fakticky prosadit nezávislost Akreditační komise na politickém vedení ministerstva
Rovněž publicista Tomáš Feřtek, jenž se zabývá vzdělávací problematikou, by zázemí komise posílil. Referoval o tom na svém blogu na serveru iHNed.cz, když napsal: „I naštvaná a pobouřená akademická obec se vcelku shodne na tom, že hlídat kvalitu vysokoškolského vzdělávání je důležité. To předpokládá především silnou a respektovanou Akreditační komisi, která je financována tak, aby svou práci mohla dělat kvalitně a aby byla politicky nezávislým orgánem.“ Nesmí se stát maňáskem v rukou politiků, kteří rozdáváním rychlých a levných titulů zvyšují svou moc.
„Upozorňujeme na nutnost posílit administrativní aparát, aby členové komise či pracovních skupin již dostávali spisy zkontrolované po formální stránce a aby bylo i více prostoru pro hodnocení. Činností v Akreditační komisi nikdo nezbohatne... Jsem přesvědčená, že na ministerstvu za poslední rok a půl byla výrazná snaha existující praxi rozložit, aby bylo možné vycházet vstříc různým skupinkám, kamarádům, a vytvořit velmi netransparentní prostředí,“ řekla serveru iDnes.cz Vladimíra Dvořáková, na niž nedávno hrubě zaútočil premiér Petr Nečas (ODS), když ji označil za „čelnou českou marxistku“.
Nač nová akreditační agentura?
Ale i v osobnosti profesorky Dvořákové může být problém. Například v kauze plzeňských práv prý dostatečně nekomunikovala s ministerstvem na vyřešení výjimečné situace, kdy se nabízely možné varianty – třeba s provizorním prodloužením akreditace o rok, aby alespoň dostudovali páťáci se čtvrťáky a mladší ročníky mohly přejít na jinou školu. Tím se MŠMT dostalo do neřešitelné situace, z níž pak ministr Dobeš vymanévroval asi tím nejhorším způsobem; zachoval se lidsky, ale rozklížil již tak vratkou důvěru ve stát a právo.
„Máme evropský unikát: v Akreditační komisi působí členové jenom z univerzit, není zastoupen širší sbor odborníků – z podnikatelské sféry, z jiných institucí. Sami akademici někde působí a mají pochopitelně své vlastní zájmy, komu akreditaci udělit nebo pěkně znepříjemnit. Někde mají kamarády, někde ne. To je prostě fakt,“ říká zdroj ČESKÉ POZICE, jenž si nepřál být jmenován s ohledem na působení v akademické obci.
V Akreditační komisi působí členové jenom z univerzit, není zastoupen širší sbor odborníkůZměny má přinést plán na zřízení Národní akreditační agentury (NAA), s čímž počítá věcný záměr vysokoškolského zákona (výňatek přinášíme v příloze PDF). Zatímco zavedení takzvané institucionální akreditace pro celou školu – nejspíše až na deset let – akademická obec spíše podporuje, poněvadž zjednoduší postupy, na myšlenku nové agentury, která by jednou za pět let školu kontrolovala i s využitím externích a třeba i privátních hodnotitelů, se dívají šéfové škol spíše nevraživě. Nevědí, co od NAA čekat.
Národní akreditační agentura má být dle připravovaného zákona „samostatným správním úřadem s celostátní působností nepodřízený jinému orgánu“, jehož členstvo bude jmenovat vláda na návrh ministra a který bude spoléhat na svůj „kolegiální orgán“ – Akreditační komisi s posíleným rozpočtem. V ní na dobu šesti let mají usednout členové, kteří zde budou vykonávat veřejnou funkci s vymezením neslučitelnosti s jinou prací, aby byla zaručena jejich nezávislost a nestrannost, praví záměr zákona. Sama NAA bude mít ředitele, jemuž bude příslušet jmenovat i odvolávat členy Akreditační komise.
Odolnější vůči korupci a ministrovi?
V čem by měla být nová agentura užitečnější pro akreditační proces? „Víceméně nepřijatelná by byla komerčně řízená NAA a nepřijatelné je také pouze sebehodnocení vysokých škol, které by bylo dostačující pro akceptaci (akreditaci) studijních programů. Musela by být rezistentní vůči korupci, profesionální a nezávislá na MŠMT, tedy ministrovi a tak dále,“ říká zlínský rektor a vědec Petr Sáha.
Hradeckému univerzitnímu šéfovi se novinka jeví jako nadbytečná, podobně jako kolegům v Českých Budějovicích. Zatím se o ní ví jen málo a ministerstvo školství nám ani více říkat nechce. „V tom je právě jádro našeho nesouhlasu. Než nová agentura vznikne, mělo by být naprosto jasné, jaký bude její přínos a v čem spočívají hlavní výhody oproti současnému stavu,“ požaduje hradecký rektor Hynek.
Rektorka Mauritzová by od chystané agentury čekala profesionalizaci ve správě akreditací: „Ministerstvo by v procesu akreditací a hodnocení kvality nemělo žádnou přímou roli. Mohlo by ale využít výsledků v rámci systému financování a podobně.“ Univerzita Karlova je pro zřízení NAA, i když některé návrhy jsou prý sporné a nedomyšlené. „Proto Česká konference rektorů, respektive její zástupci v oponentní skupině, opakovaně a bohužel marně trvali na důkladném a podrobném projednání celé této oblasti,“ říká profesor Hampl.
Proti zakládání NAA se jasně vymezil rektor silné výzkumné univerzity – pražské VSČHT. Podle něj by agentura, jak lze z návrhu soudit, nejspíše vybírala vhodné evaluační agentury. „To vypadá jako další plán na převod prostředků vysokých škol z hlavní činnosti, kterou je pedagogika a věda, mimo samotné školství. Bude-li složena z lidí nepocházejících ze škol, můžeme od ní očekávat cokoli... Že by si agentura takového typu zachovala nestrannost, tomu nemohu věřit ani na okamžik,“ říká rektor Melzoch.
A zřejmě i v souladu s podlomenou důvěrou ve státní aparát Melzoch dodává: „Nevidím potřebu založit agenturu. Systém založený na AK je funkční, životaschopný a vyhovující. Národní akreditační agentura bude spíše fungovat jako trafika, například pro některé odložené politiky nebo akademické funkcionáře. Nová agentura určitě nebude lepší než stávající Akreditační komise. Je to jen záminka, jak vyměnit ,nepohodlné lidi‘.“
