Ceska Pozice

Akademik Josef Říman dělal za normalizace život vědců snesitelnější

Mnozí dlouholetého ředitele Ústavu molekulární genetiky ČSAV Josefa Římana, který zemřel 12. října, vidí jako „normalizačního“ člena ÚV KSČ. Podle vědeckých pamětníci byl zejména vědec.

Josef Říman (1925–2019), dlouholetý ředitel Ústavu molekulární genetiky ČSAV. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Josef Říman (1925–2019), dlouholetý ředitel Ústavu molekulární genetiky ČSAV. | foto: Foto Masarykova univerzita
Josef Říman (1925–2019), dlouholetý ředitel Ústavu molekulární genetiky ČSAV.

Ve věku 94 let zemřel 12. října Josef Říman, vynikající vědec, dlouholetý ředitel Ústavu molekulární genetiky ČSAV (zakladatel tohoto ústavu v jeho nynější podobě) a předseda Československé akademie věd v letech 1976 až 1989. Mnozí tuto poněkud pozapomenutou osobnost vidí negativně, především jako „normalizačního“ činitele, člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).

Mezi vědeckými pamětníky je však oceňován jako průkopník studia onkogenních virů a molekulárních mechanismů základních buněčných genetických procesů, který se se svými spolupracovníky před zhruba 50 lety pohyboval na světové špičce a měl blízko k tematice, která byla později odměněna Nobelovou cenou.

Říman byl svým srdcem především vědec. Svědčí o tom i to, že když v roce 1991 skončil v 65 letech ve funkci ředitele ústavu, odešel zpět do laboratoře a tam ještě 15 let spolu s jedinou laborantkou pracoval na výzkumu nádorových buněk – výsledkem bylo 12 dobrých vědeckých publikací. Osobně jsem se s ním znal, a proto bych na něho rád veřejně v dobrém vzpomněl.

Minimální role politických věcí

Josefu Římanovi v podstatě vděčím za to, že jsem se vůbec mohl věnovat vědě. V letech 1973 až 1977 jsem dělal vědeckou kandidaturu (obdoba dnešního doktorského studia) na katedře biochemie Přírodovědecké fakulty UK. Šlo mi to velmi dobře – když jsem končil, měl jsem 16 vědeckých publikací a velmi jsem toužil zůstat na katedře a pokračovat ve vědecké kariéře. To bylo podmíněno vstupem do KSČ, na což jsem neměl žaludek.

Zkusil jsem to v Římanovu ústavu, kde politické věci hrály minimální roli. Ale především – podmínky pro vědeckou práci v Ústavu molekulární genetiky ČSAV byly nesrovnatelně lepší než na fakultě.

To, že jsem nabídku nepřijal, neberu jako „hrdinství“, spíše naopak – měl jsem intenzivní pocit, že bych nesnesl ráno pohled do zrcadla a že bych se totálně zostudil před svými známými. Nakonec se ukázalo, že to byla moje velká výhra – když jsem nemohl zůstat na fakultě, zkusil jsem to v Římanovu ústavu, kde tyto politické věci hrály minimální roli. Ale především – podmínky pro vědeckou práci v Ústavu molekulární genetiky ČSAV byly nesrovnatelně lepší než na fakultě.

Paradoxně jsem tedy vydělal na tom, že jsem do KSČ nevstoupil. K této věci ještě poznamenám, že brzy po mém nástupu na ústav se za mnou zastavil tehdejší předseda ústavní organizace KSČ a téměř s ostychem se mě zeptal, jestli bych nechtěl vstoupit do KSČ. Když jsem řekl, že ne, omluvně řekl cosi jako – „žádný problém“ a odešel. Po takových zkušenostech jsem dalek odsuzovat každého, kdo do KSČ vlezl.

Ano, mnozí to dělali z čirého kariérismu, někteří ze svého postu otravovali život jiným, ale bylo i hodně takových, kteří své posty v systému používali pozitivně a činili tehdejší život nám ostatním snesitelnějším. Josef Říman mezi takové patřil, stejně jako tehdy velká většina straníků v našem ústavu.

Silná pozice

Jako ředitel se Říman poměrně úspěšně snažil udržet v ústavu snesitelnou politickou atmosféru a držet na uzdě ty nejhorší „soudruhy“ – v ústavu bylo pár takových, před kterými bylo záhodno dávat si pozor na jazyk. Na našem ústavu bylo celkem běžné, že mladí badatelé po získání titulu CSc (obdoba dnešního PhD) vyjížděli po mnoha byrokratických peripetiích na postdoktorální pobyty „na Západ“. To tehdy nebylo samozřejmé.

Jako ředitel se Říman poměrně úspěšně snažil udržet v ústavu snesitelnou politickou atmosféru a držet na uzdě ty nejhorší „soudruhy“. Navíc měl natolik silnou pozici, že navzdory „průšvihům“ nadále zahraniční cesty umožňoval.

Na většině ústavů se ředitelé báli pouštět lidi na takové pobyty, ale i na cesty na konference či vydat souhlas se soukromou cestou. Pokud se totiž takový člověk z pobytu (nebo z konference či dovolené) nevrátil a emigroval, měl ředitel, který jeho cestu doporučil, problém „nahoře“. V našem ústavu takové případy nastávaly pravidelně. Vždy po prázdninách jsme se ptali: „Tak kdopak nám chybí?“ Jen málokdy nechyběl nikdo... Akademik Říman ale měl pozici natolik silnou, že navzdory takovým „průšvihům“ nadále zahraniční cesty umožňoval.

Bylo ovšem téměř nemožné, aby vyjížděli lidé, kteří měli větší „škraloup“, například byli vyškrtnuti, či dokonce vyloučeni z KSČ v prověrkách začátkem sedmdesátých let (pro dnešní mladou generaci zní subtilní rozdíl mezi vyškrtnutím a vyloučením jako absurdita, ale nebylo tomu tak), příliš se angažovali v roce 1968, nebo dokonce disidentsky v této „normalizační“ době.

Na našem ústavu to ale i v tomto směru bylo lepší. Působil tam například kolega Vladimír Fučík, o kterém bylo známo, že se aktivně angažuje v katolickém disentu (dokonce za to v roce 1988 strávil několik měsíců ve vězení). Takový člověk by byl všude jinde bez milosti propuštěn z práce. Ne tak na Římanově Ústavu molekulární genetiky.

Degradace na pána

Podobnou zkušenost jsem měl i já osobně. V únoru 1989, tedy po „Palachově týdnu“ demonstrací na Václavském náměstí, byl zveřejněn otevřený dopis vědeckých pracovníků za propuštění politických vězňů – Václava Havla a dalších. Jména signatářů se každý večer předčítala na Svobodné Evropě. Byl jsem jedním ze čtyř lidí z našeho ústavu, kteří jej také podepsali.

Den po podpisu jsem odjel na vědeckou konferenci do Vídně. Tam jsme ještě s dalšími kolegy poslouchali Svobodnou Evropu a četli i mé jméno. Říkal jsem si, že můj návrat bude asi „veselý“. A skutečně – na nádraží mě už čekal můj tehdejší vedoucí a říkal: „Máš průšvih, zítra máš jít za Římanem.“ Ráno jsem tedy nastoupil do ředitelny.

Akademik Říman mě přijal s nevrlým výrazem a s kamennou tváří pravil: „Soudruhu doktore, nebo vlastně pane doktore…“ Degradoval mě tedy ze „soudruha“ na „pána“. A začal mě „tepat“, že se snaží u politiků dosáhnout něčeho pro naši vědu a já mu teď jeho práci kazím.

Akademik Říman mě přijal s nevrlým výrazem a s kamennou tváří pravil: „Soudruhu doktore, nebo vlastně pane doktore…“ Degradoval mě tedy ze „soudruha“ na „pána“. A začal mě „tepat“, že se snaží u politiků dosáhnout něčeho pro naši vědu a já mu teď jeho práci kazím. Řekl také: „Takové věci podepisují tři typy lidí. Ti, kteří podepíší třeba i hajzlpapír. Potom naivní idealisté, což jste možná vy. A potom ti, kteří si stelou nový pelech.“ (To poslední mě ani ve snu nenapadlo, ale on, člen ÚV KSČ, už uvažoval i o možnosti nějaké zásadní změny...)

Když asi po čtvrt hodině skončil, měl jsem pocit, že již nemohu nic ztratit, že mě stejně vyhodí. Takže jsem mu úplně otevřeně (a dost naštvaným tónem) řekl, jak to vidím. Pověděl jsem mu, že jsem celý Palachův týden chodil na Václavské náměstí, viděl jsem, co se tam dělo, jak brutálně se chovala policie (tedy vlastně Veřejná bezpečnost), a že tak je to špatně.

V Sovětském svazu běží Gorbačovova perestrojka a něco podobného by se podle demonstrantů i mne mělo dít i u nás. Lidem, kteří na Václavském náměstí byli, jde o správnou věc. Své povídání jsem zakončil: „Když něco takového podepíše nýmand jako já, nic to neznamená, ale vy byste to měl podepsat. To by mohlo něco změnit.“

Výrazná zásluha

Myslel jsem si, že se mnou vyrazí dveře, ale stalo se něco překvapivého. Na chvíli se odmlčel a začal se mnou mluvit úplně jiným tónem: „Nevím, proč se mnou mluvíte takovým načuřeným tónem. Ale dobrá, vy to vidíte takto, já mám ale jinou strategii.“ Najednou se mnou hovořil zcela otevřeně a přátelsky.

Když jsme rozhovor končili, zeptal se: „Plánujete letos ještě nějakou cestu do zahraničí?“ Odpověděl jsem mu, že na podzim bych chtěl jet na měsíc do Anglie do jedné laboratoře, s níž jsme trochu spolupracovali. On na to přívětivě: „Ano, podpořím to, ale příště se se mnou poraďte, až budete chtít něco takového podepisovat.“ Musím říci, že od té doby jsem na něho nedal dopustit. O měsíc později se objevil otevřený dopis Několik vět. Ten jsem také podepsal, ale s ním jsem to nekonzultoval.

Při některých Římanových projevech při různých politických příležitostech, například to či ono komunistické či sovětské výročí, jsme trochu obraceli oči v sloup a říkali jsme si „tohle by snad říkat nemusel...“ V těžkém období se však výrazně zasloužil o československou, respektive českou vědu, a proto bychom na něho měli vzpomínat v dobrém.

Následně jsem se dozvěděl, že jsem vypadl ze seznamu potenciálních budoucích vedoucích výzkumných týmů, ale už mi to bylo jedno. Najednou se lidé přestávali bát a začínaly se dít věci dříve nemyslitelné. Na ústavu bylo veřejným tajemstvím, že jsme se domlouvali, aby do výboru odborové organizace nebyli zvoleni žádní komunisté a předsedou se stal jediný aktivní disident z našeho ústavu. Ředitel Říman o těchto snahách věděl a nic proti nim nedělal.

Ale abych Římana nepřechválil – při některých jeho projevech při různých politických příležitostech, například to či ono komunistické či sovětské výročí, jsme trochu obraceli oči v sloup a říkali jsme si „tohle by snad říkat nemusel...“ Asi se musel řídit úsloví o potřebě vytí s vlky – a nakonec tomu asi sám uvěřil.

Před dvěma lety vydal (se spoluautorem Františkem Houdkem) memoárovou knihu Od pluhu do senátu a zpátkynabitou mnoha zajímavými detaily jak z jeho vědeckého života, tak z několika desítek let zákulisního dění v československé vědě. Jsem přesvědčen, že se Josef Říman v těžkém období výrazně zasloužil o československou, respektive českou vědu a že bychom na něho měli vzpomínat v dobrém.

Václav Hořejší
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.