Agenti Nečasovi a občan Páleník

Kauza Nagygate je významná, ale má i pikantní a trapné chvilky. Významná je z hlediska judikatury či organizace soudů, pikantní třeba i kvůli úsměvné (sebe)dekonspiraci manželů Nečasových a trapná, protože soudkyně, která vynesla prvoinstanční rozsudek, není v dané věci fundovaná.

Jana Nečasová (dříve Nagyová) u soudu s manželem a právním zástupcem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jana Nečasová (dříve Nagyová) u soudu s manželem a právním zástupcem. | foto:  Dan Materna, MAFRA
Jana Nečasová (dříve Nagyová) u soudu s manželem a právním zástupcem.

V dějinách se občas vyskytují iracionální momenty. Lidé se s nimi vypořádávají různě, aby se z toho nezbláznili. V některých zemích sahají po brokovnicích, jinde preferují třaskaviny. Ve vzdělanějších krajích lidé reflektují tyto absurdní situace s humorem.

Humorem proti iracionalitě

Prvoinstanční zproštění viny všech obžalovaných v kauze zvané Nagygate, protože sledováním prý vlastně prováděli kontrasledování proti sledování, jedné takové smějící se bestii připomnělo vtip o prokurátorovi, kterého v hospodě chytl štamgast pod krkem a chtěl po něm odškodnění pro svou dceru, kterou prý pokousal prokurátorův pes. Prokurátor mu k údivu přítomných skutečně vyplatil značnou sumu, kterou štamgast hned prochlastal a zmizel. Hospodský to nechápal: „Doktore, vždyť všichni víme, že on nemá dceru, a že ty nemáš psa!“ Světa znalý prokurátor jen smutně opáčil: „A víš ty, jak by to mohlo dopadnout, kdyby to dal k soudu?“

Ve sledovaném případě byli svědci pod přísahou, ale brali to na dost lehkou váhu...

Při představě, jak asi mohlo probíhat k takovému výsledku vedoucí soudní líčení, těžko vytěsnit vzpomínku na jednoho advokáta, který se u soudu rozčiloval: „Jaký význam, pane žalobce, má skutečnost, že mého mandanta vidělo šest svědků krást! Já vám přivedu šedesát svědků, kteří ho krást neviděli!“

I ve sledovaném případě byli svědci pod přísahou, ale brali to asi na stejnou váhu jako bača, který svědčil před soudem, ale soudci se jeho svědectví vůbec nezdálo. Zkusil to na baču po dobrém: „A co strýčku, jestlipak je to taky pravda? To víte, že kdo křivě svědčí, do roka umře?“ Na to se bača zasmál: „Jaj, Bože moj, pán sudca, sto raz som už prísahal a dodnes žijem!“

Mohla také nastat situace podobná jednomu soudu, jemuž předsedal krátkozraký soudce. Obrátil se k advokátovi v domnění, že to je svědek, a vyzval ho: „Přísaháte, že to, co jste řekl, je pravda a nic než pravda?“ Když se však záhy přesvědčil o svém omylu, dobromyslně se omluvil: „Odpusťte mi, pane doktore, nechtěl jsem vás urazit.“

Nejde o málo

Z úst exředitele Vojenského zpravodajství generála Ondreje Páleníka zazněl po soudu vítězný ryk. Zapomněl ale na generálské prýmky, zapomněl na to, že byl státním úředníkem, který smí dělat jen to, co mu umožňuje zákon, a projevil se jako občan, který smí všechno, co mu zákon nezakazuje. Prohlásil, že prováděl „kontrasledování“, k čemuž žádné povolovací procedury jako u sledování nepotřeboval, protože „kontrasledování“ je pojem, který v zákoně „úplně chybí“. Doufejme, že odvolací soud prvoinstanční rozsudek zruší a věc vrátí k novému projednání, abychom se konečně dozvěděli, jaký služební úkon podle zákona vlastně Vojenské zpravodajství provádělo.

Sledovaný proces by mohl by vést k návrhu, aby po vzoru bývalých vojenských soudů vznikl senát, specializovaný na zpravodajskou problematiku.

Sledovaný proces je z určitého pohledu důležitý. Nikdo ale nepředpokládá, že by v něm měly padnout těžké nepodmíněné tresty, zostřené čtvrtletně půstem, tvrdým ložem a temnicí. Proces měl především ve výsledku jasně pojmenovat věci, které se ve zpravodajské branži prostě nedělají, obzvlášť když je na to zákon.

Sledovaný proces je tedy významný z hlediska judikatury, ale i z hlediska organizace soudů. Mohl by totiž vést k návrhu, aby po vzoru bývalých vojenských soudů vznikl senát, specializovaný na zpravodajskou problematiku. Tak by se mohlo předejít trapasu, kdy soudkyně jedné straně „uvěří“, protože nemá na to se v problematice fundovaně orientovat.

Obrana, ne bezpečnost

Proces by mohl přinést i poměrně významný podnět legislativní. Stálo by za to prozkoumat, nakolik si za tuto šlamastyku může Petr Nečas sám, když v roce 2004 (spolu s Janem Vidímem a Tomášem Kladívkem) prosadil pozměňovací návrh (tisk 662) k zákonu č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, který byl v roce 2005 schválen. Týkal se v podstatě vložení pojmu „bezpečnost“ do zákonné působnosti Vojenského zpravodajství.

Petr Nečas musel zcela opominout pouze informační charakter činnosti Vojenského zpravodajství, které tak v reálu fyzickou bezpečnost jeho manželky zajistit prostě nemohlo.

V § 5 odst. 3 písmeno a) citovaného zákona do té doby stálo, že „Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace o záměrech a činnostech představujících vojenské ohrožení České republiky“. Novelizované znění („Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky“) bylo v důvodové zprávě vysvětleno velmi vágně: „Zpřesňuje se vymezení působnosti Vojenského zpravodajství v oblasti jeho vnějšího zaměření s ohledem na vývojový charakter bezpečnostního prostředí a asymetrickou povahu bezpečnostních hrozeb.“

Je možné, že pojem „bezpečnost“, který se vymyká charakteru rezortu obrany (v kompetenčním zákoně v platném znění se pojem „bezpečnost“ vyskytuje pouze v působnosti ministerstva vnitra), je kamenem úrazu, který si Nečas nastražil sám sobě. Jako nanejvýš vhodné se proto jeví vrátit se k původnímu znění vypuštěním pojmu „bezpečnost“ z citované pasáže platného zákona, jak jasnozřivě (bohužel zatím neúspěšně) navrhuje poslanec Daniel Korte (ve svém pozměňovacím návrhu ke sněmovnímu tisku 400/0).

Petr Nečas však kromě škobrtnutí o sporný pojem „bezpečnost“ musel ještě zcela opominout pouze informační charakter činnosti Vojenského zpravodajství, které tak v reálu fyzickou bezpečnost jeho manželky zajistit prostě nemohlo. To je ovšem nedobrá vizitka ex-premiéra, který netušil (nebo ignoroval?), co která státní složka smí, a co ne.

Anebo jen lhal. A neznal staré přísloví, že se lží se dá sice dojít daleko, ale není cesty zpět.

Sofistikovaná kontrola

Další důležitý dopad může mít tato kauza na úpravu kontroly zpravodajských služeb, která je aktuálně v legislativním procesu. Za to nesporně vděčíme aktivistům z platformy „Vraťte nám stát“, kteří důrazně probudili roky dřímající zákonodárce. Z pohledu občanské společnosti byl logický jejich požadavek vytvořit druhý, „hloubkový“ stupeň kontroly z „osob, požívajících všeobecného respektu“.

Vytvořit druhý „hloubkový“ stupeň kontroly zpravodajských služeb by bylo logické. Poslanci však tuto ideu transmutovali do podoby kontrolního orgánu složeného pouze ze soudců.

Poslanci však tuto ideu transmutovali do podoby kontrolního orgánu složeného pouze ze soudců (od krajského do ústavního soudu). Důvěra v toto řešení, postavená na prestiži soudcovského stavu, je však sledovaným procesem značně otřesena. Nepřímo to ilustruje reakce ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který jemně, leč jednoznačně prohlásil, že si „myslel, že na ochranu ústavních činitelů je ochranná služba ministerstva vnitra.“ To lze vyložit pouze jako přímou konfrontaci s prvoinstanční soudkyní nad samými základními kompetencemi státu. Poslanecký návrh se tak stává těžko držitelným.

Existuje i poněkud výstřední vládní modifikace téhož návrhu, která ale zase vypadá, že je komusi „šita na míru“. Podle ní by se členy kontrolního orgánu druhého stupně mohli stát soudci (od krajského do ústavního soudu), státní zástupci (od krajského do nejvyššího), člen kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu (což je výborný nápad), ale pak i dubiózní, blíže nespecifikovaný „náměstek pro řízení sekce“.

Kontrolní senát by jistě měl mít za člena soudce, ale pouze emeritního, již bez dalších kariérních ambicí. Soudce, jemuž by nestálo za to dělat nějaké politicky motivované prostocviky. Další členové tohoto kontrolního orgánu by ale měli pocházet i z jiných profesí a prostředí. Nadto by bylo nanejvýše vhodné tento kontrolní orgán doplnit poradní skupinou (bez hlasovacího práva), v níž by s největším prospěchem mohli působit emeritní zpravodajci, kteří by kontrolorům zpravodajské problémy umožnili „přečíst“. Kromě toho by mělo být doporučenou praxí, aby kontrolní orgán archivoval všechna disentní stanoviska svých členů, podobně jako je tomu na Ústavním soudu.

Pikantní dekonspirace

Paní soudkyně byla ve svém zdůvodnění osvobozujícího rozsudku v kauze Nagygate přepečlivá. Neopomněla dodat nic, co by podle jejího názoru mohlo obžalované vyvinit. Ocitovala i výrok zpravodajského ex-ředitele Páleníka: „Jana Nečasová nemohla a nikdy nevydávala rozkazy Vojenskému zpravodajství, naopak v některých specifických oblastech plnila úkoly Vojenského zpravodajství.“

Nečas dekonspiroval sám sebe jako osobu pracující ve prospěch nejmenovaných zpravodajských služeb.

Čtenář těchto řádků, který má jakous-takous povědomost o zpravodajské branži (nemusí být velká, stačí jen o chlup větší, než páně Páleníkova) již jistě probublává smíchy. Páleník právě „propálil“ osobu pracující ve prospěch Vojenského zpravodajství, neboli dekonspiroval agentku Janu (nyní) Nečasovou.

Znalého čtenáře nenecháme vydechnout a dorazíme ho vlastními slovy ex-premiéra Nečase, jimiž spáchal zpravodajské harakiri: „Komunikace mezi předsedou vlády a zpravodajskými službami neprobíhá tak, že pouze zpravodajské služby poskytují předsedovi vlády poznatky, ale i sám předseda vlády poskytuje poznatky zpravodajským službám, které získá např. při jednání mezi čtyřma očima s představiteli různých zemí apod.“ Takto tedy Nečas dekonspiroval sám sebe jako osobu pracující ve prospěch nejmenovaných zpravodajských služeb.

Z dalšího šetření trestněprávních orgánů v kauze Nagygate lze celkem snadno odhadnout, jakým způsobem byla agentka Jana Nečasová-Nagyová skrytě odměňována. Zbývá tu k vyřešení jedna otázka. Dostával Nečas také kabelky?

Komentář zakončíme slušně, vtipem o sluhovi, který urazil svého zaměstnavatele. Soud mu vyměřil trest. Po skončení přelíčení se sluha obrátil s dotazem na předsedu soudu: „Pane předsedo, sluha tedy nikdy nesmí říci svému zaměstnavateli ‚Ty osle‘?“ „Ne, to nesmí.“ „Ale oslovi může říci ‚Vážený pane‘?“ „V tom vám nikdo nemůže zabránit.“ „Díky a nashledanou, vážený pane.“

Takže budeme doufat, že odvolací soud rozsudek zruší a přikáže ho prvoinstančnímu soudu k novému projednání. A budeme se těšit na opětnou shledanou, vážená paní soudkyně.

Počet příspěvků: 20, poslední 6.9.2015 09:05 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.