Agent Carle o zdivočení CIA za „Války proti teroru“

Příběh bývalého důstojníka CIA: Co se stane, když při výslechu údajného předáka al-Kájdy nahlásíte nadřízeným, že nejspíš zajali nevinného?

Dan Macek 28.4.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: foto archiv Glen Carle, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V pražské pobočce New York University měl minulý týden ve středu přednášku bývalý důstojník CIA Glenn Carle, který za Bushovy „Války proti teroru“ vyslýchal údajného předáka al-Kájdy. Vyprávěl o nebývalém nátlaku nadřízených na „přitvrzení“ výslechu, když jim po pár měsících hlásil, že nejspíš zajali nevinného. CIA dospěla k témuž – po osmi letech věznění dotyčného v kobkách. O své zkušenosti napsal Carle knihu.

Do Prahy Glenn Carle přijel navštívit syna, který na pražské New York University tráví semestr, a škola ho při té příležitosti požádala, aby o svém příběhu promluvil ke studentům a novinářům. ČESKÁ POZICE se na přednášku vypravila a jeho příběh doplnila o některé údaje, které Carle nezmínil. I v penzi je totiž vázán mlčenlivostí...

Sbal se a leť...

V roce 2002 byl Carle podplukovníkem tajné americké zpravodajské služby CIA s dvacetiletou zkušeností s řízením agentů na čtyřech kontinentech. Protiteroristické agendě se starý studenoválečník nikdy předtím nevěnoval, ale po útocích z 11. září 2001 se prioritou všech složek stala „Válka proti teroru“.

Jednoho dne k němu do kanceláře vešel jeho nadřízený a řekl mu, že pro něj má zvláštní úkol: Během 24 hodin se musí sbalit a odletět do nejmenované země minimálně na měsíc, a možná mnohem déle. Podrobnosti mu prý sdělí v protiteroristickém oddělení CIA.

Carle to v pražské přednášce nezmínil, ale americký server Salon.com v recenzi jeho knihy The Interrogator (Vyslýchající, 2011) podotýká, že se o rok dříve dopustil jistého profesního pochybení souvisejícího s potížemi v rodinném životě. Splnění úkolu bylo šancí, jak za kariérním lapsem obrátit list.

Bin Ládinův bankéř?

V protiteroristickém oddělení Carleovi oznámili, že americké ozbrojené síly zadrželi šestého nejvýše postaveného činovníka al-Kájdy a „odpravili“ ho k výslechu do nejmenované třetí země (tato praxe, která je známá v angličtině pod těžko přeložitelným eufemismem „extraordinary rendition“, umožňovala americkým tajným službám zajatce „vytěžit“ v lidskoprávně bezskrupulózních jurisdikcích). Carle nebyl na vyslýchání specialista, ale bezvadně ovládal kýžený nejmenovaný jazyk. O kterou řeč šlo, neprozradil ani posluchačům pražské přednášky. Neuvedl ani identitu zajatce.

Kniha The Interrogator vyšla až po roce dohadování s publikační revizní komisí CIA, která má dohlížet na to, aby bývalí zaměstnanci tajných služeb při sepisování pamětí bezděky nevyzradili žádné zdroje ani zpravodajské metody. V jeho knize však byla výjimečně horlivá a začernila až 40 procent původního textu, včetně údaje, že Carle umí mimo jiné plynně francouzsky.

Místo toho, aby Carle začerněné pasáže úplně vynechal nebo přepisoval, vydal knihu i s mnoha černými proužky uprostřed vět a odstavců. Někteří recenzenti čtení takto zašifrovaného textu označili za otravné, ale časopis Harper’s si dal tu práci některé začerněné pasáže rozluštit pomocí rešerše v jiných zdrojích. Zejména se mu s vysokou pravděpodobností podařilo odhalit dějiště výslechů a jméno zajatce, který v knize vystupuje pouze pod krycím akronymem CAPTUS.

Podle časopisu Harper’s jde o Hadži Pašu Wazíra, který byl roku 2002 slavně lapen coby hlavní finančník al-Kájdy. Očekávalo se, že jeho výpověď by mohla vést k paralyzaci toku peněz v rámci globální teroristické organizace. Nejmenovanou třetí, bezskrupulózní zemí, kam byl „odpraven“ k přitvrzenému výslechu, bylo údajně Maroko. Carle tuto tezi nekomentuje.

Které vlajce sloužíš?

„Potřebujeme, abyste ho vyslechl. Udělejte, cokoli bude potřeba, abyste ho donutil mluvit,“ sdělil Carleovi mezi čtyřma očima pracovník protiteroristického oddělení s významným tónem v hlase.

„Ale to my přece neděláme,“ oponoval prý Carle znejistěle.

„Teď už ano,“ potvrdil mu kolega neblahou předtuchu, co se od něj očekává.

„K tomu ale potřebujeme výnos prezidenta,“ upozornil Carle na těžkopádný proces schvalování mimořádného oprávnění k přitvrzení vyslýchacích metod, k němuž je zapotřebí dobrozdání řady státních úřadů a ministerstev.

„Výnos prezidenta už taky máme. Když se na to nebudete chtít koukat, odejděte z místnosti,“ poradil prý kolega, když shledal, že na špinavou práci nemá Carle zjevně žaludek.

„A co ženevské konvence?,“ chytil se prý Carle posledního stébla.

„Které vlajce sloužíš?“ zpochybnil prý kolega loajalitu tázajícího.

Vzpomínky na Bejrút

Carle byl prý z rozhovoru otřesen, ale během čtyřiadvaceti hodin měl odletět (do Maroka), a tak se mu věci rozležely v hlavě až v letadle. Carle si prý uvědomoval, že administrativa prezidenta George Bushe mladšího ztratila při vedení „Války proti terorismu“ některé dřívější zábrany. Poradce na ministerstvu spravedlnosti John Yoo například sepsal memorandum, jež z definice mučení vyňalo vše, co nezpůsobí smrt či trvalé selhání některého orgánu.

Při správné lékařské péči se „správně“ polámané ruce i nohy zahojí a nezůstanou po tom trvalé následky. Teoreticky by tedy nešlo o mučení.Aby posluchačům pražské přednášky Carle přiblížil, co to znamená, dal jim za příklad lámání končetin: při správné lékařské péči se „správně“ polámané ruce i nohy zahojí a nezůstanou po tom trvalé následky. Podle nově zúžené definice by tedy teoreticky nešlo o mučení.

O tom, jak mučení v praxi vypadá, má Carle velmi dobrou představu od doby pracovních začátků u CIA v 80. letech, kdy působil na tajné misi v Bejrútu. Šéfa místní buňky CIA unesl Hizballáh a jeho kolegům pravidelně zasílal videozáznamy z jeho mučení. Carle měl nevděčný úkol kazety celé zhlédnout pro případ, že obsahují nějaké vzkazy. Poslední video skončilo umučením jeho kolegy k smrti.

Podílet se na něčem podobném prý Carle rozhodně neměl v úmyslu. V rámci výcviku byl ovšem vystaven i ryze „nefyzickým“ přitvrzeným výslechům, které spočívají v dezorientaci smyslů: zraku, sluchu, pojetí o čase. Po dlouhé časové úseky byl držen v absolutní tmě, a pak v ostrém světle. Pouštěli mu čtyřiadvacet hodin dokola dětský pláč přerušovaný tu a tam zvukem autonehody nebo tříštěním skla. Pak zase bylo totální ticho. Čtvrt hodiny po večerce hlásili budíček, „den“ měl třeba 18 hodin, ale následující „noc“ i 36 hodin.

Ještě v letadle (do Maroka) zavrhl Carle i „nefyzický“ přitvrzený výslech, neboť jemu samotnému při výcviku přivodil leda halucinace, ale nijak zvlášť poddajnějším ho neučinil. Carle se tehdy zařekl, že se omezí na metody, které měl ozkoušené z dob, kdy řídil agenty v terénu, a pomocí nichž získával informátory ke spolupráci: raport vycházející z dynamiky mezilidské komunikace a přelstění toho druhého pomocí cílené manipulace.

Malá ryba

Po pár měsících důmyslných výslechů dospěl Carle k přesvědčení, že CAPTUS není tou velkou rybou, za kterou ho Američané při jeho dopadení považovali. „V okamžiku, kdy byl ,odpraven‘ (k přitvrzenému výslechu ve třetí zemi pozn. red.), se rozhodnutí podrobit ho výslechu jevilo jako opodstatněné. Vypadalo to, jako že máme šanci uštědřit al-Kájdě vážnou ránu,“ popsal Carle v rozhovoru pro časopis Harper’s po vydání knihy.

„CAPTUS poskytl užitečné, relevantní informace. Nebyl to žádný náhodný jednotlivec, který by nic nevěděl. Ale neposkytl a podle mě ani neznal opravdu klíčové informace a neměl ani těsné vazby na al-Kájdu, které CIA předpokládala, že má, a které ospravedlňovaly jeho ,odpravení‘ (k výslechu ve třetí zemi pozn. red.). Šlo o jedno z mlhavých dilemat případu: znal informace relevantní pro naše protiteroristické operace – nebyl úplně nevinný –, ale s al-Kájdou byl přímo zapletený méně, než jsme odhadovali; nebyl to terorista.“

Časopis Harper’s dohledal, že Hadži Paša Wazír byl obchodník, který se zabýval neformálním převodem peněz zvaným hawala. Mezi jeho klienty patřili i známí členové al-Kájdy, a tak vznikla domněnka, že je to bin Ládinův bankéř. Když si šedesátník uvědomil, že by mohl upadnout v podezření, údajně sám od sebe odcestoval do Dubaje, kde se mínil Američanům přihlásit, ale těsně před tím byl tajnými službami unesen a „odpraven“ do Maroka.

„Možná ho šlo přirovnat k majiteli krámku, ke kterému chodí nakupovat mafiáni. Nechce s nimi mít nic do činění, ale v podstatě nemá volbu. Při vyšetřování by jejich styky vypluly na povrch, ale zároveň by se časem ukázalo, že nebyl ochotným napomahačem ani podněcovatelem,“ vylíčil Carle časopisu svůj závěr, který nahlásil washingtonskému ústředí CIA.

Nadřízené však nepřesvědčil. Nařídili mu, ať na zajatce přitlačí. Skutečnost, že se nepřiznal, že je vrchním finančníkem al-Kájdy, prý označili za důkaz jeho viny. Carle, který pochází ze starobylé massachusettské rodiny, tuto logiku pro posluchače pražské přednášky připodobnil k procesům s údajnými čarodějnicemi v koloniální Nové Anglii: „Ponoříme ji na deset minut do vody. Když se utopí, tak byla nevinná a půjde do nebe. Když se neutopí, je to čarodějnice a upálíme ji na hranici.“

Hotel Kalifornie

Tou dobou už měl Carle se zajatcem takový raport, že mu bez okolků pověděl, jak se věci mají. CAPTUS mu řekl, že důkazy o jeho nevině by se snad daly dohledat v dokumentech, které měl u sebe, když ho unášeli. Carle prý v reakci musel nasadit svůj nejlepší pokerový výraz, protože o žádných zabavených dokumentech mu nikdo ze CIA nic neřekl. Obratem požádal o jejich zaslání (z Dubaje), ale těžkopádná byrokracie vyžadovala, aby místo toho putovaly do Washingtonu. Nikdy se jich nedočkal.

Když vypršela lhůta, do které měl CAPTUS „kápnout božskou“, naložilo ho komando do neoznačeného letadla CIA a Carle už ho víckrát neviděl. Byl „odpraven“ do takzvaného Hotelu Kalifornie – hlavního střediska CIA pro „přitvrzené výslechy“ v další „třetí“ zemi (Afghánistánu).

Vedení CIA si možná nepřálo, aby byly v záznamech zdokumentované pochybnosti o tom, že má být CAPTUS nadále vězněnPřed návratem domů (z Maroka) sepsal Carle dva telegramy do ústředí, kde podrobně popsal pochybnosti o celém případu a také přesvědčení, že „přitvrzené výslechy“ jsou neopodstatněné a kontraproduktivní. Ve Washingtonu je však mezi doručenou úřední poštou nedohledal. Vedení CIA si možná nepřálo, aby byly v záznamech zdokumentované pochybnosti o tom, že má být CAPTUS nadále vězněn. O dva roky později natrefil Carle na kolegu, který téhož zajatce vyslýchal po něm. Také on prý dospěl k přesvědčení, že CAPTUS žádným finančníkem al-Kájdy není.

Na svobodu ho CIA pustila až v únoru 2010 na nátlak afghánské vlády. „Když byl CAPTUS propuštěn, ukázalo se, že jsem měl pravdu v každém bodě, který jsem s vedením o jeho případu a o něm osobně vznesl. Ovšem s osmiletým zpožděním,“ popsal Carle pocity časopisu Harper’s. „Nemám problém s tím, že se moji kolegové v CIA dopustili chyb. Všichni chybujeme. Ale pokud to jde, musíme se zkrátka pokoušet chyby napravovat, i kdyby z toho byla ostuda.“

Když po následném sepsání knihy nabyl dojmu, že mu publikační revizní komise CIA místo ochrany zdrojů a zpravodajských metod jednoduše seškrtává zahanbující pasáže, doplnil začerněný text vlastními vysvětlivkami. „CIA se zřejmě obává, že by ji začerněná pasáž buď ponížila kvůli její zjevné nekompetentnosti, nebo by vystavila její důstojníky posměchu; ovšem ledaže by CIA považovala zabedněnou nekompetentnost za tajnou zpravodajskou metodu.“

O jednoprocentní doktríně

Svou knihou Carle do velké míry vyvrací bestseller The One Percent Doctrine (Jednoprocentní doktrína) od Rona Suskinda z roku 2006, který zatčení údajného bin Ladinova bankéře vylíčil jako zásadní průlom ve „Válce proti terorismu“. Během pražské přednášky Carle nepřímo odmítl také samotnou „jednoprocentní doktrínu“, již Suskind v knize popisuje. Bushova administrativa prý podřídila bezpečnostní politiku pravidlu, že se má vždy vycházet z katastrofického scénáře, i když má pouze jednoprocentní pravděpodobnost: „Hypotetický případ tikající bomby, jež vybuchne, nebude-li terorista třeba i mučením donucen ji zneškodnit – takový scénář nikdy nenastal.“

Recenzi Carleovy knihy pro deník The Wall Street Journal napsal Ali Soufan, veterán „konkurenční“ FBI. Z vlastní zkušenosti potvrdil, že údajný spor mezi řadovými vyšetřovateli CIA a FBI o prospěšnosti a ospravedlnění „přitvrzených výslechů“ je mýtus: „Vyšetřovatele CIA, který by schvaloval přitvrzené výslechy, sotva najdete. Podporovali to jen politicky dosazení úředníci ve vedení – nikoli profesionálové v terénu.“

Soufan připomíná, že právě jejich interní stížnosti přiměly v roce 2004 generální inspekci CIA k vypracování zprávy, jež „přitvrzené výslechy“ zkritizovala. Zpráva však byla zveřejněna až zkraje roku 2009 – po ochodu Bushovy administrativy (zastavení praxe „odpravování“ zajatců do třetích zemí k přitvrzeným výslechům bylo jedním z prvních opatření prezidenta Baracka Obamy po nástupu do Bílého domu). „CIA neměla dostatek jazykově vybavených lidí ani specializovaných expertů, a proto měla jen omezené povědomí o tom, co by který zajatec mohl vědět. Analytici v ústředí proto spekulovali, co by měl vědět. Jestliže zajatec nepromluvil, mělo ústředí zato, že zapírá; následně doporučilo přistoupit k přitvrzeným výslechům,“ stálo ve zprávě.

Carle, který je sám absolventem Harvardu, v pražské přednášce poznamenal, že on a jeho kolegové v CIA jsou vesměs vysoce vzdělaní lidé. Jejich kolegové ve vojenském zpravodajství jsou však mnohdy prostí armádní záložáci: „Když jim někdo řekne, udělejte cokoli, abyste zajatce donutili mluvit, výsledkem je Abú Ghrajb.“