KOMENTÁŘ Martina Shabu / Mají média referovat o soukromí nejvyšších představitelů státu? Na to jsme od počátku týdne tázáni, neboť jsme v pondělí referovali o tom, že ministr obrany Vlastimil Picek v dubnu jmenoval do funkce ředitelky odboru se šesti desítkami zaměstnanců svou důvěrnou přítelkyni Miru Třebickou. Takové personální rozhodnutí považujeme za skandální.
Bezprostředně po publikování článku ČESKOU POZICI konfrontovali hned dva poradci dvou českých ministrů. Dotazovali se, jestli toto téma není vhodné spíše pro bulvární tisk, nežli pro naše stránky. Rádi bychom se do budoucna vyvarovali podobných nedorozumění. Proto jsme si dovolili formulovat několik východisek, o něž se opíráme ve svém postoji.
- Ve státní správě demokratického státu je nepřijatelné, aby politik do veřejných postů, o nichž rozhoduje, obsazoval rodinné příslušníky a osoby, s nimiž navázal či navazuje důvěrné vztahy. Pokud se ministr rozhodne povýšit milenku do jmenované funkce, je to důvod pro jeho okamžitý odchod z úřadu.
- Jmenování nemůže být odůvodněno ani odbornými předpoklady dotyčné osoby.
- Lidé, kteří svými daněmi financují stát, chtějí mít jistotu, že politici jejich penězi nemrhají, rozhodují transparentně a bez ohledu na osobní zájmy. Aby bylo kontrolovatelné, platí formální i neformální civilizovaná pravidla. Formální jsou dána zákony, o neformálních se vede společenská diskuse.
Proto patří aféra ministra Picka mezi legitimní témata. Je důležité poznamenat, že pro takto závažné referování o ministrovi vlády je potřeba získat relevantní argumenty. Tím je především svědectví bývalého zaměstnance ministerstva obrany Filipa Hrnčíře, který o poměru ministra Picka s ředitelkou Třebickou promluvil veřejně. Sdělení jsme ověřovali a několik dalších důvěryhodných zdrojů je potvrdilo. Hlavní protagonisté aféry dostali opakovaně příležitost se vyjádřit, na přímou otázku však dodnes neodpověděli.
Symbol úspěchu?
Autor těchto řádků celý týden slýchal ještě jednu námitku: V Česku je přeci milenka symbolem úspěchu, žijeme v liberální Evropě, kde se zálety tolerují. Tyto názory jako by předjímaly, že hlavní motivací novinářů, pokud nahlížejí do soukromí politiků, je mravokárná ambice. Tento pohled je zcela mylný.
Zavání-li obsazování veřejných postů nepotismem, pak argument ochrany soukromí neplatí
Sledovat způsob obsazování veřejných postů je významným úkolem médií; zavání-li nepotismem, pak argument ochrany soukromí neplatí. V demokratické formě vlády je nepřijatelné, jsou-li výhody či zisk postavení ovlivněné původem, rasou, vyznáním, rodinou, sexuální orientací či intimním vztahem. Odůvodněné podezření z něčeho takového je hodné veřejného sdělení.
Nepochopitelně se nám jeví, proč jmenování Třebické na základě jejího vztahu s Pickem nechtěl komentovat stínový ministr obrany Jan Hamáček (ČSSD). Ani premiér Petr Nečas. Šéf kabinetu prostřednictvím svého mluvčího pouze vzkázal, že prý jde o „informaci na hranici spekulace a pomluvy“, k níž se nebude vyjadřovat. Je však připraven reagovat na věcné problémy, které se týkají politiky vlády. Co jiného jsme však od něj žádali? Komentář k personální praxi na ministerstvu obrany.
Za posledních dvacet let se v Česku vytvořil mýtus, že experti dovedou zemi spravovat lépe než politici: Vždyť politici jsou přeci zkorumpovaní, myslí jen na parciální zájmy svých stran a svěřenému úřadu nerozumějí. Jenže zatímco přešlapy politiků jsou veřejně pranýřovány, problematická rozhodnutí úřednických ministrů takovou pozornost nepřitahují.
Představme si situaci: člen vlády nebo dokonce její předseda z ODS jmenuje ředitelkou odboru svoji milenku a média se to dozvědí ze zdroje, který se odhodlá veřejně vystoupit. Dost pravděpodobně by se tato informace stala hlavní zprávou dne, kde by nechyběly odsuzující postoje opozice, komentář dotčeného ministra/premiéra a předsedů politických stran. Co bylo v příběhu Picek-Třebická jinak?
Možná jsme ale zaspali dobu, třeba už přední české politiky takový příběh nepřekvapí. Splývá s prostředím.