Podivných atentátů na politiky, jako byl ten na českého prezidenta Václava Klause v pátek 28. zaří, se ve světových dějinách odehrálo mnoho. Jeden z nejbizarnějších pak v gaullistické Francii na podzim 1959, který do historie vstoupil pod názvem „attentat de l’Observatoire“ a jehož hlavním protagonistou byl tehdejší senátor a později francouzský prezident François Mitterrand (1916–1996). O příčinách a souvislostech tohoto fingovaného atentátu píše Jaroslav Formánek.
Viditelná část příběhu určeného pro francouzské občany-diváky se odehrála 15. října 1959. Toho dne večer vstoupil François Mitterrand do pařížské restaurace Lipp. Tento politik s nejvyššími mocenskými ambicemi v té době nezažíval právě příznivé období.
Před rokem neuspěl v parlamentních volbách, čímž přišel o poslanecký mandát, a od propadu do politické bezvýznamnosti ho zachránil post senátora. Navíc se od něho odvrátili jeho spojenci z řad centristů, a ani levice o něho nestála. Dle prvních totiž Mitterrand ze dne na den oportunisticky změnil postoj k nezávislosti Alžírska, druhým se zase nezamlouvala jeho kontroverzní minulost za druhé světové války, kdy sloužil kolaborantskému vichistickému režimu za německé okupace Francie.
Změna postoje
V roce 1958 se na politickou scénu vrátil generál Charles de Gaulle, kterého Mitterrand považoval za svého největšího konkurenta, čímž začala Francouzská pátá republika. Mitterrand se proto musel od generála de Gaulla politicky distancovat. Především v problému války v Alžírsku, která tehdy nejvíc otřásala Francií. A zdá se, že i navzdory svému přesvědčení.
Vstřícným postojem k alžírské nezávislosti si Mitterrand znepřátelil vládní politiky i příslušníky ultrapravicových militantních hnutí za francouzské Alžírsko
Mitterrand totiž na začátku národně osvobozovacího boje v roce 1954, kdy byl ministrem vnitra, alžírským povstalcům nekompromisně vzkázal: „Alžírsko, to je a bude Francie, a proto je jediným možným dialogem válka.“ De Gaulle však během prvního roku po nástupu k moci zastával stejnou politiku pod heslem „Ať žije francouzské Alžírsko!“ Mitterrandovi proto nezbývalo nic jiného, než se změnit v horlivého stoupence jednání s Národní osvobozeneckou frontou (FNL) o nezávislosti Alžírska.
Nějaké sympatie levice to sice Mitterrandovi přineslo, ale dvě předchůdkyně současné Socialistické strany o jeho členství nechtěly slyšet. Mitterrandova kariéra ve vichistické vládě byla stále v živé paměti. Svým vstřícným postojem k alžírské nezávislosti si však Mitterrand znepřátelil nejen vládní politiky, ale i příslušníky ultrapravicových militantních hnutí za francouzské Alžírsko, z nichž v roce 1961 vznikla Organizace tajné armády (OAS), jež spáchala několik atentátů.
Policejní verze příběhu
Atentáty se však ve Francii vyhrožovalo už na konci padesátých let. A Mitterrand při svém vstupu do restaurace Lipp stejně jako většina Francouzů věděl, že hranice Francie údajně překročilo komando zabijáků, kteří měli v úmyslu potrestat politiky vstřícné k jednání s FNL. Několik dnů před 15. říjnem 1959 o tom totiž informovaly všechny francouzské noviny.
Těsně po půlnoci senátor Mitterrand z restaurace odešel a ve svém automobilu zamířil domů. V ulici Guynemer v Latinské čtvrti si však všiml, že ho sleduje auto. Změnil proto směr své jízdy, a když se jeho podezření potvrdilo, v ulici l’Observatoire své vozidlo zastavil, přeskočil živý plot a padl na břicho, načež jeho vůz provrtala dávka ze samopalu. Poté neznámý automobil zmizel do pařížské noci. Rozespalí a vyděšení lidé v okolních domech začali rozsvěcovat, otvírat okna a ve světle pouličního osvětlení uviděli prázdnou ulici s rozstříleným autem.
Z politika Mitterranda, který se vytrácel z povědomí, byl národní hrdina a lídr boje s pravicovým extremismem
Tak zní policejní verze příběhu, jak ji komisaři Clotovi sdělil Mitterrand, a jež obletěla celou Francii. A sotva se nad Paříží rozednilo, stál před Francouzi nový muž. Z politika Mitterranda, který se vytrácel z povědomí, byl národní hrdina a lídr boje s pravicovým extremismem.
Jiné vysvětlení
Mitterrandovu proměnu lze nejlépe pochopit z emocí, jež atentát vyvolal. Například tehdy nejprodávanější komunistický deník L’Humanité o nočním pařížském dramatu napsal: „Fašismus sílí a plíží se Francií, hrozí nám občanská válka.“ Sám Mitterrand pak prohlásil: „Neřeknu nic, co by zmatek a chaos ještě zvětšilo. Příčina tohoto atentátu však zcela logicky vyplývá ze současných nezdravých politických vášní, jež posilují extrémistické skupiny.“
Necelý týden poté však Francouzi dostali jiné vysvětlení atentátu. Deník Rivarol totiž zveřejnil svědectví bývalého odbojáře a gaullisty Roberta Pesqueta, jenž se v něm přihlásil k atentátu v ulici l’Observatoire. Toto svědectví bylo vskutku pikantní a šokovalo především tím, že dle Pesqueta si Mitterrand atentát objednal. A to pouze proto, aby zvýšil svou skomírající popularitu a díky roli mučedníka se stal jediným lídrem opozice proti de Gaullovi.
Jako důkaz pro své tvrzení Pesquet předložil dva doporučené dopisy, jež si poslal na poštu v pařížské ulici Vaugirard několik dnů před atentátem. A přišel si pro ně s notářem, který ověřil pravost poštovních razítek i obsah dopisů – jak a kde se „útok“ uskuteční, pařížská ulice a její strana, na níž Mitterrand zastaví auto, kam se politik před atentátníky ukryje a co bude tvrdit policii.
Z hrdiny šašek
Z hrdiny se rázem stal pro Francouze šašek. A poté, co vyšly najevo i jeho schůzky s Pesquetem před atentátem, se Mitterrand přiznal. Ale k tomu, že Pesquet, který se sblížil s radikální pravicí, ho před atentátem na něho pouze varoval a údajně spolu probírali jeho možnou formu a místo, kde by se mohl uskutečnit.
Mitterrand si atentát objednal, aby zvýšil svou skomírající popularitu a díky roli mučedníka se stal jediným lídrem opozice proti de GaulloviV roce 1977 napsal novinář a spisovatel Franz-Olivier Giesbert ve své knize François Mitterrand, ou, La tentation de l’histoire (François Mitterrand aneb Pokušení dějin), že právě toto vysvětlení Mitteranda nejvíc znedůvěryhodnilo. Proč vyhrožování atentátem nenahlásil policii? Mitterrand na podobné otázky tehdy i později odpovídal, že gaullisty ovládané policii nevěřil.
Policii však neunikl. Za plánování a provedení fingovaného atentátu ho obvinila z urážky státního úřadu a vyšetřující soudce požádal, aby byl Mitterrand zbaven senátorské imunity. Zdálo se, že jeho osud je z hlediska politických ambicí navždy zpečetěn. Gaullistická většina senátorů totiž na pokyn tehdejšího předsedy vlády Michela Debrého požadavku vyšetřujícího soudce jednoznačně vyhověla – 175 senátorů hlasovalo pro, 27 proti.
Politická záchrana
Nakolik dění v Alžírsku ovlivňovalo politiku i situaci ve Francii, ukazuje Mitterrandova záchrana v aféře l’Observatoire. Ministr vnitra ve vládě Guy Molleta v roce 1957 totiž měl ve svém osobním archivu kompromitující dokumenty na premiéra Debrého z aféry Bazooka – atentátu na generála Salana podezřelého ze záměrné neschopnosti udržet Alžírsko ve francouzském područí. A podle doznání atentátníků byl za atentátem právě Michel Debré.
Proč vyhrožování atentátem nenahlásil policii? Mitterrand na podobné otázky odpovídal, že gaullisty ovládané policii nevěřil.Mitterrandovo vyšetřování se začalo „vléct“ a nakonec byl odsouzen jen k zaplacení soudních výloh. Bývalý ministr spravedlnosti Mitterrand se sice odvolal, ale rozsudek potvrdila vyšší soudní instance. Aféru l’Observatoire pak definitivně ukončila amnestie předsedy vlády Georgese Pompidoua v roce 1966, která se poprvé v dějinách francouzské justice týkala i deliktu urážky státního úřadu.
Naběhl si Mitterrand na vidle nastavené gaullisty či radikální pravicí, za niž byli často uváděni tehdejší radikálové a stoupenci francouzského Alžírska Tixier-Vignacourová a Jean-Marie Le Pen? Podobné domněnky se nikdy nepodařilo potvrdit. Rozhodně však tato aféra Mitterranda na pět let politicky oslabila. Na vrchol francouzské politické scény se vrátil až v roce 1965, kdy vyzval de Gaulla v prezidentských volbách – a neuspěl.
Špinavé prádlo gaullistů
Poslední svědectví k „atentátu l’Observatoire“ sdělil v televizi France 3 až v prosinci 2005 Robert Pesquet. Údajně vše zosnoval sám a k fingovanému atentátu přemluvil Mitterranda, aby se mu pomstil a zdiskreditoval ho, protože se otočil jako korouhvička a přestal podporovat ideu francouzského Alžírska.
Pravdou nejspíš bude, že gaullisté neměli zájem, aby se v Alžírskem zjitřené době začalo kvůli aféře Bazooka prát jejich špinavé prádlo
To už však byl François Mitterrand téměř deset let po smrti. A v paměti Francouzů se z ješitného politika, jenž v noci leží na břiše ve vlhké trávě jedné z pařížských zahrad a poslouchá svištění kulek, které mu měly zajistit návrat na politické výsluní, proměnil ve ctihodného a nejdéle sloužícího prezidenta páté republiky – čtrnáct let v období 1981 až 1995.
Cestu do Elysejského paláce Mitterrandovi svým způsobem otevřel jeho největší konkurent de Gaulle. Podle letos zesnulého historika Pierra Lefranka to byl totiž právě on, kdo rozhodl, že „argumenty ad hominem, jimž chybí velikost, není v politickém boji vhodné používat“. Zní to sice hezky, ale pravdou nejspíš bude, že gaullisté neměli zájem, aby se v Alžírskem zjitřené době začalo kvůli aféře Bazooka prát jejich špinavé prádlo.
