Advent na cestě: Z Dháky přes Teherán a Káhiru do Dubaje

Cesta k Vánocům stráveným v důvěrně známých souřadnicích může vést obloukem – putováním muslimskými kraji. Rok 2015 pro mnoho lidí získal rysy stejné osudovosti, jakou v roce 1572 do svého obrazu Bitva u Lepanta vložil italský malíř Paolo Veronese. Svět křesťanství vstoupil do pomyslného konfliktu se světem islámu. Anebo alespoň tak se to může jevit, rozhodne-li se člověk uvěřit všudypřítomným věrozvěstům černé, bílé a blížícího se konce.

Co když ale černá i bílá poněkud zešedly a 21. století nás pomalu, ale jistě odsuzuje k životu v nestálých zónách, ve kterých jsou hranice, státu, autorit, moci, natolik rozostřené, že lidé o to intenzivněji stavějí barikády alespoň ve vlastních hlavách?

Důraz na spojení „svět islámu“ či přímo „islám“ je prázdnou zkratkou, jeden z pokusů rekonstituovat svět do podoby původní černé a bílé. Je dobrovolnou rezignací na myšlenku, že pilířem náboženství je v první řadě člověk, který v každé společnosti hledá odpovědi na odlišné otázky.

Co z tohoto abstraktního „islámu“, o jehož existenci Evropané a Češi sami sebe každodenně přesvědčují, lze vidět z Dháky, Teheránu či z Káhiry? Není to s naším zobecňujícím pohledem na muslimy v obráceném gardu podobné jako s naším životem, který sice sami často vnímáme jako rozsypané střepy, ale při pohledu z venku se jeví ucelený a jednolitý?

Dháka

Hlavní město Bangladéše Dháka.

Francouzský spisovatel Albert Camus začíná svůj esej Smrt na duši vzpomínkou na první okamžiky v Praze v roce 1936: „Vyšel jsem z nádraží, prošel parkem a zničehonic se objevil přímo na Václavské třídě, která v tu hodinu vřela davem. Kolem mě milión bytostí, jež tu doteď žily a z jejichž dosavadních existencí ke mně neprosáklo zhola nic. Prostě žily.“

V bangladéšské Dháce je snadné propadnout stejnému pocitu. Navzdory tomu hlavní město čtvrté nelidnatější muslimské země poskytne téměř okamžitě kotvu. V roce 1978 odsud v kontejneru odešlo prvních deset tisíc triček nekontrahovaných francouzským klientem u společnosti Reaz Garments.

Tento bezmála 40 let starý příběh se může zdát omšelou historií, ale budovy bangladéšských oděvních závodů dodnes vracejí k životu i příběhy starší. Stejně jako v 19. století brávaly anglické ženy své děti do továren, doprovázejí bangladéšské ženy dnes. A to i 24. dubna 2013, kdy Dháku přikryl černý mrak zhroucené budovy Rana Plaza, osmipatrového obchodního komplexu používaného jako textilní závod, který ve svých sutinách a za těžko představitelné hrůzy pohřbil 1200 lidí.

V Evropě je samozřejmou zkratkou, že industrializovaná a exportně orientovaná země je bohatá. Bangladéš a jeho hlavní město Dháka však ztělesňují brutální chudobu. Nad Dhákou se v noci nese táhlé pískání nákladních vlaků odvážejících do přístavu Čittagong kontejnery plné oblečení.

Tvář Bangladéše

V čem islám definuje tuto zemi na periferii muslimského světa? Nebo ji definuje toto pískání nákladních vlaků, které se sem v osmdesátých letech přesunulo z kolejí evropských? Dává Bangladéši tvář Korán a kultura súfijských mistrů – pírů nebo nedávná emigrace kapitalismu do východní a jihovýchodní Asie?

Bangladéš je muslimskou zemí s ministerskou předsedkyní Hasínou Vadžídovou a téměř neexistující kulturou endogamních sňatků – bengálská kultura oproštěná od mužské cti, kterou lidé severně od Alp považují u Arabů za něco cizího a odlišného. Přitom zapomínají, že i v samotné Evropě trvalo bezmála dvě stě let, než se tento komplex, skvěle podaný britským režisérem Ridley Scottem v jeho prvním filmu Soupeři, podařilo zlomit.

V letadle startujícím z ranveje dháckého letiště se pak vedle vás usadí mladá dvojice. Ustaraně se tvářící, sotva 20letá dívka jednou rukou křečovitě drží svého přítele a ve druhé svírá plastikovou kartičku s nápisem „povolení k emigraci“. Airbus 320 do jednoho z pobřežních emirátů se vznese do tropické noci a na obrazovce naskočí sestřih „toho nejlepšího“ ze soutěže Svět má talent.

Neuplynou ani tři minuty a na obrazovce se v dlouhé sekvenci objeví koulející oči Lucie Bílé a rozesmáté pražské obecenstvo v pozadí. Odmyslete si z jejich těl práci bangladéšských rukou a zůstanou polonazí.

Teherán

Hlavní město Íránu Teherán.

Z pobřežního emirátu o několik dní později stejné letadlo zamíří na sever. Stačí pouhá hodina a půl letu a zóna věčně svítícího slunce se promění v teheránské ulice lemované opadávajícími, zlatě zbarvenými platany zachycenými v koloběhu čtyř ročních období. Jakým způsobem se v jiné zeměpisné šířce promění islám?

Šía na rozdíl od sunny při pohledu na svět vychází z myšlenky, že je v první řadě nespravedlivý. Šíitská politická filozofie druhé poloviny 20. století tuto víru povýšila na jedno z hlavních dogmat, jehož ústředním příběhem je nekončící zápas mezi mostazafán, utlačovanými, „psanci této země“, a jejich utlačovateli. V oficiální íránské rétorice se tento zápas už několik desetiletí odehrává takřka výlučně na scéně mezinárodní politiky a jeho obětí je Írán vystavený „aroganci“ USA.

Nespravedlnost má ale sklon chovat se jako matrjoška. Poté, co je rozložena ta největší, objeví se uvnitř podobný obraz, jen v menší velikosti. Ulice íránských měst jsou posety žlutomodrými schránkami, do kterých mohou lidé vhazovat drobné obnosy na charitu a pomoc chudým.

V zastrčených nočních ulicích současného Teheránu se však v jejich blízkosti občas může naskytnout také jiný pohled. V přítmí se mihnou stíny, které se z jejich útrob pokoušejí dřívky s nalepenou žvýkačkou vytáhnout bankovky – teheránský sociální underground. Nerovnosti se jako kaskáda mohou přelévat ze světové geopolitiky až do ulic Teheránu, který svým urbanismem a architekturou 20. století ničím nepřipomíná orientální město.

Írán a Evropa – vítejte nazpět

Francouzský demograf Emmanuel Todd se ve své studii francouzské společnosti po lednových útocích v Paříži pozastavil nad tím, proč se ze slovníku společnosti i elit zcela vytratilo jedno ze tří hesel francouzské revoluce – rovnost. A není přítomno ani symbolicky. Není to něco, co Írán a Evropu dnes bytostně spojuje? Pod deklarovanými ideály spravedlivosti a rovnosti realita počátku 21. století.

Kde se v tom všem v Teheránu nachází Bůh? Spíše doma než na ulicích. Zbožnost se v Íránu postupně stává soukromou záležitostí, kdy se i někteří mladší íránští klerikové domnívají, že je vhodnější emancipovat, spasit náboženství před politikou, protože jedině tak si může udržet legitimitu i v budoucnu. Když náboženské normy splývají s politickými, stávají se terčem útoků a utváření šedých zón obě.

Při rituálech na památku mučednické smrti imáma Husejna se tudíž dnes například stále více prolínají teoreticky oddělené světy mužů a žen – v jejich průběhu vedle sebe sedí partnerské páry, ženy po boku mužů. Přetrvávající tlak na zahalování hlavy mladé Íránky v ulicích měst okamžitě obracejí v přehlídku módních doplňků.

Do toho všeho se neodbytně vkrádá pocit, že pokud je nějaká blízkovýchodní společnost odrazem nás samých, pak právě Írán. Existenciální otázky, fascinace astronomií a krajina lemovaná do dálky se táhnoucími alejemi. Írán a Evropa – po více než 30 letech odloučení vítejte nazpět.

Káhira

Hlavní město Egypta Káhira.

Egyptská Káhira se oproti tomu nachází v průsečíku jiných pomyslných linií. Zatímco levantský zmar v logice historie východních břehů Středomoří postrádá jasný geografický středobod, přehlednost nilského údolí vinoucího se od Asuánské přehrady k jižním předměstím Káhiry gravitaci k centru a jednoznačné identitě posiluje. Navzdory tomu je po době pohyblivých písků mezi koncem ledna 2011 a časným podzimem 2013 třeba u Egypťanů utužit i tuto gravitaci.

Bylo by zajímavé se dozvědět, jak je v Káhiře rozloženo vlastnictví billboardů podél ulic a veřejných prostranství. Vedle tradičních reklam na spotřební zboží jsou na nich nyní také reklamy na „egyptský lid“ a jeho energii a vytrvalost, se kterou se zhostil úkolu „nové doby“ – rozšíření plavební dráhy Suezského průplavu.

Názvy institucí vyzvedávajících na reklamních plochách energii a hrdinství egyptského lidu potvrzují, že politická ekonomie země se oproti roku 2010 příliš nezměnila. Jak egyptskou skutečnost současných měsíců nazvat? Normalizací? V určitých ohledech ano.

První muž Egypta

V Heliopoli, káhirské čtvrti přiléhající k letišti, probouzí hotelového hosta po prvním ranním ázánu vojenská trubka, což připomíná, že severovýchod Káhiry zůstává vojenskou enklávou. Zdmi obehnané sídla posádek sousedí s vojenskými kluby, centry společenského života egyptských rodin, jejichž otcové spojili svůj život s armádou.

Navzdory tomu se někde pod povrchem, v pokusech o opětovnou instalaci bezčasí do života egyptské městské společnosti, něco změnilo. Disent, přinejmenším v masovém smyslu, neexistuje – arabská ulice emigrovala buď do podzemí, anebo pokud to bylo možné, do Austrálie či Kanady.

Početné generaci dětí, které bylo v lednu 2011 patnáct let, bude už dvacet. A vykazuje pramalou ochotu hledat inspiraci v minulosti. Jen první muž Egypta – generál Sísí –, západní veřejností vnímaný a vítaný jako remake dnes postrádaných „sekulárních diktátorů“, se Egypťanům v linii svého předchůdce nadále prezentuje jako nejhlubší z hluboce věřících.

Dno nákupního vozíku

Dháka, Teherán, Káhira. Tři islámy, tři světy, které dnes nespojuje bůh, ale nový kult k nebesům obrácené selfie tyče. Nezbývá než se vrátit do města, pobřežního emirátu. Blíží se Vánoce.

Mezi nákupními regály dubajského hypermarketu Spinneys prochází žena v černém nikábu a za ní další. Nad hlavami jim z reproduktoru zní Frank Sinatra a jeho romantická verze písně Santa Claus is Coming to Town. A na dně nákupního vozíku zatím zuří nová bitva o Lepanto.

Stará Dubaj.

Nová Dubaj.