Evropský parlament ve středu 4. července zamítl kontroverzní dohodu proti padělatelství ACTA. Nad důvody a okolnostmi jejího vzniku se pro ČESKOU POZICI zamýšlí Vladimír Meier.
Věda i technologie kráčejí vpřed mílovými kroky a občas převálcují nějaké odvětví lidské činnosti, protože se stane zbytečným. Koně kvůli traktorům, petrolejky kvůli elektřině, plachetnice kvůli parníkům a ty zase kvůli letadlům. Technologie se mění a to, co pro jednu firmu představuje katastrofu, je pro jinou zlatým dolem. Někdy se proto společnosti, jež hodně investovaly do překonaných technologií, pokoušejí zastavit vývoj prosazováním zákazů a omezení, které by jim jejich investice zachovaly.
Všimněte si, že jde o opak patentování, jež má ochránit novou technologii před napodobováním. My zde ale vidíme pokus o kriminalizaci obyvatelstva v zájmu uchování zastaralé technologie. Ale stejně jako pokus o zákonné ustanovení, že ? je rovno 3,2 (známý „Indiana Pi Bill“), nebo že gravitace je v neděli poloviční, nemá ani tato snaha žádnou velkou naději na úspěch. Vždy se budou objevovat nové, někdy i převratné technologie a někdo proti nim bude bojovat a jiný z nich zase bude bohatnout.
Informace není rohlík
Používat stará měřítka na nové technologie nelze, ale protože to je zjevné až při historickém pohledu, budou to lidé vždycky zkoušet. Ano, byly doby, kdy před každým automobilem běhal mladík s červeným praporkem, protože to bylo něco úplně nového, a byly také doby, kdy se lidé pokoušeli zacházet s informací jako s hmatatelnou věcí, protože se to tak dělalo vždycky předtím. Ani jedno nikam nevedlo, nová technologie má svou dynamiku a nenechá se zavřít do skladu nebo zakázat zákonem.
Nová technologie má svou dynamiku a nenechá se zavřít do skladu nebo zakázat zákonemDohoda ACTA byla důsledkem přesvědčení, že informace je hmotná věc, stejně jako třeba rohlík. Dá se stejně jako rohlík vytvořit, prodat a spotřebovat a když za ni někdo nezaplatí, je to krádež, protože z každého rohlíku musí být určitý zisk. Z takového srovnání je samozřejmě hned vidět, že je to nesmysl – informace není vázaná na konkrétní hmotný nosič, lze ji libovolně často kopírovat, distribuovat i použít, aniž by jí přitom ubylo.
Informace ale není jen abstraktní pojem, protože i hudba, filmy a knihy, které byly doposud prodávány jako hmotné věci, jsou ve skutečnosti druhem informace. Vlivné koncerny a organizace ovšem založily svůj obchodní model na prodávání informace jako věci, samozřejmě aniž by si tento rozpor uvědomily. A když se v dnešní době ukazuje, že to nejde, chtějí si tento anachronismus vynutit pomocí účelových zákonů a policie – místo toho, aby se přizpůsobily novým technologiím a vytěžily z nich co nejvíc.
Oddělení pojmu od hmotného nosiče
Pojem informace je relativně nový, matematická teorie informace vznikla teprve v roce 1948 zásadním stejnojmenným dílem Clauda Shannona. Do té doby byla informace chápána jen jako součást svého hmotného nositele, například v obrazech, knihách a uměleckých předmětech, ne jako něco odděleného.
Vědci se poté začali zabývat přenosem, uchováváním a transformací informace a postupně se tento pojem začal dostávat do obecného povědomí. To je velmi zásadní krok ve vývoji vědy i technologie – oddělení pojmu informace od hmotného nosiče. Ve skutečnosti k tomuto oddělení došlo už na konci 19. století s vynálezem fonografu i fotografie, ale tuto souvislost si tehdy zřejmě ještě nikdo neuvědomil. Naopak byl tehdy položen základ k mylnému ztotožnění informace s nosičem.
Začaly se vyrábět a prodávat fotografie i gramofonové desky a ačkoli se informace dala rozmnožovat, byla přesto vázaná na svůj nosič. Zdánlivě se tak prodávaly (a ilegálně kopírovaly) pouze hmotné předměty, jako tomu bylo vždy předtím. Když k tomu přibyl záznam na magnetických páscích a možnost šíření filmů, prodej a kopírování informace jen nabyly na objemu. Ale protože nebylo možno informaci kopírovat bez ztráty kvality, stále šlo v podstatě jen o její hmotné nosiče.
Majitelé autorských práv zaspali
S příchodem počítačů se zpracovávání informace rychle vyhouplo do centra obecného povědomí. A to nejen v akademickém smyslu: nejprve se od svého hmotného nositele osvobodily obrazy, na obrazovkách počítačů bylo možné vidět fotografie i malby, zdánlivě bez jakékoli hmotné podstaty, pak k tomu přibyla hudba, film i knihy. Náhle se ukázalo, že nejsou totožné se svým hmotným nosičem, ale že jsou to pouze informace. A průmysl, který měl už s první fotografií zobrazenou na osobním počítači někdy v 70. letech minulého století zbystřit a domyslet, kam to všechno povede, se teprve probudil do nového věku. Zjistil, že se mu nelíbí.
S příchodem 3D tiskáren vyšlo najevo, že i předměty jsou pouze informace a dají se kopírovatZároveň už dnes je vidět další vývoj, který bude mít na společnost ještě zásadnější dopad: s příchodem 3D tiskáren vyšlo najevo, že i předměty jsou pouze informace a dají se kopírovat. Takže problém zábavního průmyslu se asi zakrátko rozšíří skoro na všechna odvětví výroby. I proto je nutné, abychom si už dnes uvědomili, v čem je podstata tohoto problému a jakým způsobem se dá řešit, jinak skončíme v orwellovském světě.
To, že se dnes hudba, film i knihy dají stáhnout z internetu zadarmo nebo skoro zadarmo, čímž jsou autoři připravováni o svůj podíl, není důsledkem toho, že by se náhle z velkých skupin obyvatelstva stali zločinci, jak tvrdí zábavní průmysl (v Německu se před každým filmem v kině promítá reklama „Loupežní kopírovači jsou zločinci“). Je to prostý účinek zákonu nabídky a poptávky: v internetu je všechno jen pár kliknutí daleko. Když majitelé autorských práv zaspali dobu a nereagují na vzniklou poptávku, najde se někdo jiný, kdo ji uspokojí.
Monstrózní nesmysl
V takové situaci si chtějí zábavní koncerny a organizace vynutit zachování svého zastaralého obchodního modelu kriminalizací velkých skupin obyvatelstva. Chtějí novou internetovou technologii zastavit, nebo ji povolit jen tak, aby jim dovolila zachovat jejich dosavadní obchodní model a zisk. Místo toho, aby možnosti jednoduchého klikání využily, snaží se všem lidem v klikání zabránit – to je přece monstrózní nesmysl.
Když tuto myšlenku rozvedeme, proč by měl jen zábavní průmysl mít právo používat zákony a policii k prosazení svého zastaralého obchodního modelu? Mají samozřejmě dost peněz, silnou lobby a vydávají své obchodní zájmy za boj za něco zjevně obecně prospěšného – autorská práva přece každý uznává. Navíc jejich snahy zajímavou shodou okolností dobře zapadají do současného boje proti terorismu, který by velmi profitoval z účinné kontroly internetu.
Místo toho, aby dal autor své dílo na internetu oficiálně k dispozici za konkurenční cenu, snaží se zakonzervovat minulý stav a kopírování zamezitAle co třeba majitelé velkých obchodních řetězců – ti jen závistivě pokukují po tom, jak si zábavní průmysl obtáčí zákonodárce kolem prstu. I oni mají velký problém s krádežemi, a to jsou opravdové krádeže, kde hmotná věc zmizí a už tam není. Co by tomu asi řekli poslanci a senátoři, kdyby na nich řetězce požadovaly zavést kontroly na hranicích, na ulicích, v úřadech i doma? Ten, kdo by nemohl prokázat, že libovolnou věc nabyl legálně, dopustil by se trestného činu, všechny věci by mu byly zabaveny a byl by mu zakázán vstup do obchodů.
Zní to, doufám, absurdně, ale přesně takhle to chtěla ACTA s internetem, a dokonce to tak například ve Francii už funguje se zákonem HADOPI. A bohužel i teď, kdy dohoda ACTA byla definitivně pohřbena, se se zvýšenou mírou ozývá volání po regulaci internetu kvůli ochraně autorských práv, protože jak veřejnost, tak samotní autoři, si ještě neuvědomili podstatu tohoto problému.
Domnívají se, dosud občas i oprávněně, že každým ilegálním stažením autorského díla přichází autor o peníze. A místo toho, aby dal své dílo na internetu oficiálně k dispozici za konkurenční cenu, snaží se zakonzervovat minulý stav a kopírování zamezit, i když to z technologického hlediska už není možné. Tedy, samozřejmě, že to jde tak, že každý počítač a každé připojení bude neustále pod dohledem, jestli nedělá něco ilegálního a jakmile se něco takového objeví, přijde okamžitá sankce. Vzpomene si někdo na knihu „451 stupňů Fahrenheita“? Opravdu to chceme?
Už teď se přece platí
V naší době nelze informaci balit do krabičky a prodávat po kusech, to už se nikdy nevrátí. Informace je to, co „kdybys stokrát vzal, přece neubude“. Na internetu je prostě všechno blízko a každý může všude. Místo likvidace konkurence pomocí policie musí zábavní průmysl postavit svůj obchodní model na prodeji velkého počtu dat za nízkou cenu, a to proto, že cena informace je nepřímo úměrná jejímu rozšíření. Dokud bude legální hudba ve formátu mp3 stát na internetu stejně jako CD v obchodě, dokud bude e-book stejně drahá jako papírová kniha, dokud bude film ve formátu avi stát stejně jako návštěva kina, bude se dařit serverům nebo sítím, jež data nabízejí ilegálně zadarmo.
Ale pozor, ve skutečnosti takových serverů už teď není mnoho. Většina uživatelů za stahování platí, buď přímo, nebo ve formě sledování reklam. Jakmile budou data na internetu ke stažení legálně, v perfektní kvalitě, libovolném formátu, lacino a kdykoli, ilegální servery samy vymizejí, právě proto, že uživatelé nejsou ve své podstatě zločinci a za kvalitní službu rádi zaplatí. Ne všichni, stejně jako vždycky bude někdo krást v samoobsluze, ale velká většina. A dohromady s tím, že se každému majiteli autorských práv automaticky rozšíří trh na celou planetu, se jim dosavadní zisky ještě zvýší.
Už vidíte, že tu vůbec nejde o autorská práva? Když se hudba a videa a jiné informace budou prodávat legálně všude na internetu, bude z toho dostatečný zisk pro všechny, takže víc zbude i autorům. Hm, nebo to je ten problém? Že by pak autoři zjistili, jak je snadné jejich díla na internetu prodávat a že by to pak nedej bože dělali sami, bez vydavatelství a agentur?