Václav Klaus umístil na svůj web kresbu, která rychle vstoupila ve známost. Jsou na ní vyobrazeny dvě ženy, patrně lesby, s dítětem, které se ptá, která z nich je jejím otcem. Vedle se procházejí dva muži, patrně gayové, mezi sebou taktéž dítě, které se táže, který z nich je jejich matkou. Pak je na kresbě silueta Hradčan v pozadí. Dává tušit, že autor kresby má na mysli situaci, ke které může dojít v budoucnu v Česku. Umístění na webu www.klaus.cz zase – vzhledem k myšlenkovému proudu, který Klaus reprezentuje – signalizuje, že kresba je chápána coby hrozba, je jakousi esencí rozpadu „přirozených“ (chcete-li „tradičních“) hodnot.
V denících byl za umístění kresby Klaus pokárán – neziskový sektor, liberálové, samotní gayové a lesby a příslušníci mnoha dalších minorit se shodli, že bývalý prezident útočí na skupinu (gayů a leseb), která je slabá, a že je proto podlé a zavrženíhodné takovým způsobem veřejně hovořit o právech homosexuálů.
Normativní soudy však nyní nechme stranou. Sledujme, co znamená, když Václav Klaus hovoří v daném kontextu o případné adopci dětí homosexuálními páry. Profiluje se jako reprezentant jistého myšlenkového proudu – proudu, který je jakousi lidovou kontrareakcí na multikulturní diskurs vzdělané městské střední vrstvy.
Nejen adopce dětí homosexuálními páry, ale i veřejné přiznávání k homosexualitě do něj patří. Do multikulturního diskurzu lze přiřadit také toleranci k prostupování veřejné sféry navenek projevovanou religiozitou (šátky u muslimských žen, židovské jarmulky nebo křesťanské symboly například), podporu gender studies a podobně.
Václav Klaus a jemu podobní chtějí, aby kulturní, náboženské a jiné zásadní odlišnosti byly zintimněny, aby se na veřejnosti stal příslušník jakékoli minority „občanem“, odhodil nános svých identit a vzal na sebe naopak háv „republikána“ – tedy člověka rovného všem ostatním. Pouze na této principiální rovnosti lze budovat stát.
Kdo tohoto odhození svých identit na půdě veřejného prostoru není schopen nebo k němu ochoten, přestává „nám“ být roven – více či méně explicitně dokonce odmítá „náš“ konstrukt rovnosti spočívající v homogenitě – konstrukt pocházející už z osvícenství.
Nebyl by ovšem Václav Klaus, kdyby nikoho nereprezentoval, kdyby neexistovali lidé, kteří sdílejí jeho hodnoty
Problém však je, že tento „republikanismus“ nelze odpárat od principu tak zvaného velkého bílého křesťanského muže. Lidé jako Václav Klaus (a všichni lidé, jejichž je reprezentantem – což je intuitivně patrně větší díl společnosti) urputně brání svým nepřátelským postojem ke všem novotám „staré dobré hodnoty“ křesťanské civilizace: rodinu skládající se z muže a ženy, v níž oba mají své jasně vymezené funkce, a třeba sekularizovaný systém, který je nicméně systémem prodchnutým křesťanstvím.
Nebyl by ovšem Václav Klaus, kdyby nikoho nereprezentoval, kdyby neexistovali lidé, kteří sdílejí jeho hodnoty. Klaus „veřejný“ je přirozeným odrazem zmíněné lidové kontrareakce na – chcete-li – vzdělaneckou kulturu. Není pro smích, je třeba ho brát vážně.
Čím více bude multikulturní étos prohlubovat své požadavky (které jistě budou často narážet na absolutní nepochopení nebo odpor mainstreamu), tím více bude sílit člověk typu, který nazvěme „Klaus“. Jedno od druhého nelze oddělit. A ještě zostřeněji: pokud budou požadavky různých menšin zaváděny bez většinového konsenzu – s demokratickým deficitem –, bude ona protireakce narůstat. Současný stav Evropské unie by mohl být v lecčems příkladem.
A koneckonců Klaus je možná jen „slabým“ typem. Reprezentanty těchto nálad se mohou brzy stát jinačí sekáči.
