Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Absurdní hlasy z Paříže: Merkelová prý škodí Evropě

Evropa

  9:29

Postoj francouzských socialistů podporuje iluzi, že lze utrácením peněz zlepšit ekonomické poměry.

foto: © ReutersČeská pozice

Žijeme v době ekonomické krize a protiněmecké fóbie – více či méně skrývané – v řadě koutů Evropy. A paradoxně také v době záchranných balíčků, jejichž tahounem je právě evropská „dojná kráva“ Německo. Není divu, že ve Spolkové republice se šíří jiné nálady – proč vlastně pomáhat nevděčníkům?

Dobrá, třeba na kritiku mnoha Řeků, kteří od Berlína očekávají ještě mnohem větší míru „solidarity“, už jsme si zvykli. Ale když podobné výtky vůči Německu zaznívají z Paříže, je to na pováženou. Vztah dvou hlavních kontinentálních velmocí byl nejenom jedním z pilířů evropské integrace, ale stále je klíčový i pro budoucnost Evropské unie. I když vliv Francie v době krize poněkud upadá. Permanentní konfrontace na ose Berlín – Paříž by mohla být začátkem evropského rozkladu.

  • Špatnou zprávou je, že to na konfrontaci vypadá a jde jen o to, do jaké míry se ji podaří držet pod pokličkou.
  • Dobrou zprávou je, že si rizika takového stavu v obou metropolích většina politiků snad ještě uvědomuje.
Egoistická kancléřka?

Bouři nevole – a to mimochodem především v samotné Paříži – vyvolal návrh rezoluce francouzských socialistů, který předčasně unikl do médií. „Sebestředná“ a „egoistická“ německá kancléřka Angela Merkelová podle něj ubližuje Evropě, protože trvá na úsporné rozpočtové politice. Údajně vůbec nemyslí na blaho Evropské unie, ale jenom na ochranu německých střadatelů, dobrou obchodní bilanci země a hlavně vlastní politický úspěch – především v blížících se parlamentních volbách, které se uskuteční letos v září.

Kancléřka Merkelová údajně nemyslí na blaho EU, ale jenom na ochranu německých střadatelů, dobrou obchodní bilanci země a hlavně vlastní politický úspěchHlas socialistů samozřejmě není zanedbatelný. Jde o stranu současného prezidenta Françoise Hollanda. A socialistický šéf Národního shromáždění Claude Bartolone už předtím vyzval ke konfrontaci s Berlínem. Tím si vysloužil kritiku opozice i uvnitř vlastní strany. I když, jak poznamenává list Le Monde, je otázkou, zda tuto konfrontaci myslel spíše jako demokratický střet myšlenek, nebo nějaký ostřejší souboj.

O pár dní později zaznamenali v Německu jiný únik do médií – tentokrát informačních materiálů, které „dehonestovaly“ naopak Francii. Jako první o nich informoval deník Handelsblatt. Protiútok (těžko uvěřit, že nešlo o žádnou odvetu…) navíc přišel z opačné strany politického spektra – liberální strany FDP a berlínského ministerstva hospodářství, jež řídí právě šéf této vládní koaliční strany Philipp Rösler. Vnitřní materiál FDP, který původně vůbec neměl být určen ke zveřejnění, označuje Francii za největší problémové dítě Evropy. Podle analýzy ministerstva hospodářství pak francouzský průmysl ztrácí konkurenční schopnost, podnikatelé odcházejí ze země, náklady na pracovní sílu stoupají, zatímco vývoj a výzkum v zemi skomírá. Francie má druhý nejkratší pracovní rok v EU a největší daňovou zátěž v eurozóně, uvádí se dále v materiálu.

Jednou škrty, jindy utrácení 

Kromě politické roviny má ovšem zvýšené napětí důležité ekonomické souvislosti. Převažující názory evropských i světových ekonomů a politiků se během finanční a hospodářské krize vyvíjejí jako po sinusoidě. Jednou se volá po škrtech ve výdajích, které mají zabránit dluhové krizi, podruhé se hitem stávají vyšší výdaje, abychom nastartovali hospodářský růst.

Takový vývoj se nevyhýbá ani Berlínu a Paříži, ale je také zjevné, ke kterým receptům mají obě metropole dlouhodobě blíže. O potřebě hospodářského oživení nikdo příliš nepochybuje. Jenže z německého pohledu zadlužování přináší sice dočasnou úlevu, ale řešení problémů, které takové dluhy vyvolávají, se tím jen odkládá.

Na druhé straně pařížská vláda i u sebe doma couvá od úsporných závazků, rozpočtový deficit letos plánuje ve výši 3,7 procenta hrubého domácího produktu, zatímco Evropská komise od Francouzů požaduje pokles pod tři procenta.

Investice do černých děr

Také německý ministr financí Wolfgang Schäuble připouští, že na stále přísnější škrcení výdajů teď není ten pravý čas. Když už ale někdo utrácí více, než by si za normálních okolností mohl dovolit, měl by se zaměřit na strukturální reformy, které ekonomice opravdu nepomohou. Házení peněz do černých děr žádný růst nenastartuje.

Je důvod zamyslet se nad politikou, která může být pro investora spíše povzbuzením, aby zemi opustilA třeba v případě Francie je určitě důvod zamyslet se nad pověstným nepružným trhem práce, sociálními výdaji, penzijním systémem nebo nastavením daní, které může být někdy pro investora spíše povzbuzením k tomu, aby zemi galského kohouta opustil.

Podobnou logiku koneckonců Německo uplatňuje právě v zemích, které čerpají evropské záchranné balíčky. Berlín, stejně jako to tradičně dělal třeba Mezinárodní měnový fond, žádá záruky, že tyto státy „zkrouhnou“ leckdy neefektivní státní sektor a budou mnohem efektivněji veřejné peníze využívat. To samozřejmě často bolí a vede k absurdnímu napadání kancléřky Merkelové jako sobecké a protilidové vládkyně dnešní Evropy.

Iluze a populismus

Postoj evropských socialistů, který fakticky není nový, ale díky zveřejněnému návrhu rezoluce vybublal na povrch v syrové podobě, má dva negativní důsledky:

  1. podporuje iluzi, že lze utrácením peněz zásadně zlepšit ekonomické poměry;
  2. povzbuzuje politický populismus, který se šíří dnešní Evropou. Klasické politické strany považuje stále více lidí za viníky veškerého zla a hledá naději u jednoduchých – často protievropských – řešení.

V samotné Francii loni klesla podle průzkumu Eurobarometru důvěra lidí v Evropskou unii na 37 procent. Francouzští socialisté se sice k odporu vůči EU pochopitelně nehlásí, protievropská je podle nich vlastně vláda Angely Merkelové. Ale to na jejich příspěvku k politickému a ekonomickému populismu nic nemění.

Postoj francouzských socialistů podporuje iluzi, že lze utrácením peněz zlepšit ekonomické poměrySamozřejmě, lze namítnout, že jde jenom o radikálnější křídlo Socialistické strany, které navíc její šéfové dostatečně okřikli. Text příslušné rezoluce a její protiberlínské pasáže teď bude nutné zmírnit… Je ale také pravdou, že tento vnitrostranický spor se více než ekonomické podstaty věci týká politické strategie. Prezident François Hollande, premiér Jean-Marc Ayrault a ministr financí Pierre Moscovici se drží základního pravidla: vztahy s Německem nelze vyhrotit, ohrozilo by to celý – původně do značné míry francouzský – projekt jednotné Evropy.

Méně známí autoři kritizované rezoluce (zvláště poslanec Jean-Christophe Cambadélis) dokonce poodhalili, jaký mají u socialistů strach z izolace Francie v rámci Evropy. Proto také vyčítali Merkelové spojenectví s britským premiérem Davidem Cameronem, který se prý nezbavil thatcherovských akcentů. Ano, za toto vše si kritičtí francouzští socialisté sami slízli kritiku ve vlastní straně.

Jenže napjaté vztahy mezi Merkelovou a Hollandem jsou dobře známé. Francouzský prezident sám použil výraz „přátelské napětí“. Signál je tedy jasný: spor s Berlínem povedeme dál, jen to nebudeme v takové míře ventilovat. Z pohledu EU jako celku je to koneckonců rozumné. Pokud se celý spor bude dále hrotit třeba na půdě Evropského parlamentu, už tam může ztrácet německo-francouzský rozměr. Znesvářené zastánce úspor a utrácení najdeme i v dalších státech EU.

Nesouhlas pravice

Změnu pohledu ostatně přinese už to, když se ve Francii posuneme od socialistů do širšího politického spektra. A tady se dostaneme i k ekonomické podstatě věci. Bývalý pravicový premiér Alain Juppé v rozhovoru pro Le Monde upozornil, že se Francie letos stává největším emitentem veřejného dluhu v Evropě a že by se jeho financování mohlo prodražit. Pokud země nepodnikne potřebné úsilí ke snížení dluhu, úrokové míry mohou stoupat. Aniž bychom to přeháněli s negativním hodnocením francouzské ekonomiky, se sebevědomím části Francouzů, že jim se nemůže v době hodně turbulentních trhů na rozdíl od dalších zemí jižního křídla eurozóny nic stát, by se to také přehánět nemělo.

Bývalý premiér Alain Juppé upozornil, že se Francie stává největším emitentem veřejného dluhu v Evropě. Jeho financování by se mohlo prodražit.Je nutné přiznat, že ekonomové ve sporu mezi zastánci úspor a advokáty zvýšených výdajů v době nepohody nedávají jednoznačnou odpověď. Jasnější obrázek uvidíme, když se podíváme na rozdílné přístupy Berlína a Paříže z dlouhodobějšího hlediska. Ty jsou patrné navzdory tomu, že se v obou metropolích střídají vlády různého zabarvení. Klíčový je německý požadavek restrukturalizace či reforem (typickým příkladem je v Německu trh práce), spojený s opatrností ve výdajích – byť i Německu je možné vyčítat, že se před časem podílelo na otevírání Pandořiny skříňky, když porušovalo evropská pravidla pro limity veřejných deficitů.

Navzdory zmíněnému německému „úletu“ se dostáváme k výstižnému srovnání výsledků – pořád poměrně dynamická a inovativní německá ekonomika versus spíše churavějící francouzské hospodářství. Berlínu vyčítají, že nepřispívá na záchranu dalších zemí eurozóny více, ale Německo stále táhne evropskou ekonomiku – nebo aspoň brání jejímu většímu propadu. Češi se svou exportní orientací na západního souseda by to měli vědět dobře. Snad si uvědomují i zdejší sociální demokraté, že model francouzské Socialistické strany není zrovna to pravé ořechové.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...