„A tuhle historku znáte?“ Na školní švandu vědecky.

Unikátní studie z Masarykovy univerzity ukazuje, jak důležitou roli může hrát tak trochu opomíjený humor ve vyučovací praxi.

Dvě stěžejní práce v oboru: Žákova „přírodopisná disertace“ o študácích a kantorech z roku 1937 a pod ní novinka Kláry Šeďové, která se odborně věnuje fenoménu školního humoru. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dvě stěžejní práce v oboru: Žákova „přírodopisná disertace“ o študácích a kantorech z roku 1937 a pod ní novinka Kláry Šeďové, která se odborně věnuje fenoménu školního humoru. | foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice
Dvě stěžejní práce v oboru: Žákova „přírodopisná disertace“ o študácích a kantorech z roku 1937 a pod ní novinka Kláry Šeďové, která se odborně věnuje fenoménu školního humoru.

Odedávna jsou to dvě party: študáci a kantoři. „Škola je ve skutečnosti kolbiště, kde utlačovaný lid studentský, čili študáci, vede nesmiřitelný boj proti panující kastě prófů neboli kantorů,“ napsal Jaroslav Žák v památné „přírodopisné studii“ z roku 1937. Aby v té vzdělávací válce, v níž létají i pumy, sardele, koule a bajle, obě strany ve zdraví přežily, musejí se vyzbrojit nejen trpělivostí, ale i řádnou porcí humoru.

Jak napsal Žák, trudný život žactva zpříjemňoval i třídní komik (zvaný „kanaďan“), který si dělal z pedagogů šoufky a napodoboval jejich hlasy i hlášky typu „zde vidíte neviditelný plyn“. Neutuchající kouzlo těchto vtípků je v tom, že jsou každému z nás povědomé; každý si pamatuje nějaké historky („Třeba tu, jak jsme neprávem dostali poznámku z pěstitelských prací na ZŠ Horáčkova, že jsme sousedovi otrhali záhon!“) nebo komicky ráčkující učitele a podobně.

Účelem legrace ve škole bylo a dosud je učinit žití v takové instituci zábavnější a snesitelnější – pro obě strany. Takřka nepostižitelný, široširý fenomén humoru ve škole se jala zkoumat vědkyně Klára Šeďová z Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, která o něm právě vydala knížku (v nákladu 250 kusů).

Na počátku se vyzbrojila teoretickým střelivem, kdy definuje humor a různé přístupy k němu; klade otázky, zda je humor formou útoku, ventilem napětí, kde je hranice mezi humorem a agresivním šikanováním, kde je předěl mezi legrací pozitivní a negativní čili posměchem vůči jednotlivci nebo i skupině žáků.

Opomenutý, ale důležitý humor

Autorka připomíná, jak moc je humor v sociálním prostředí – včetně života ve školských zařízeních – důležitý. Podle „humorologa“ Paula E. McGhee (1988) usnadňuje lidské vztahy, rozvíjí přátelství a oblíbenost, nabízí akceptovatelné vyjádření hostility neboli nepřátelství, zjemňuje dominanci v interakcích, ulehčuje získání jinak intimních informací a odlehčeně odkrývá i řečníka. Jennifer Hayová (2000) soudí, že humor má trojí sociální funkci:

  1. Budování solidarity: sdílení příjemných zážitků, zdůraznění podobností mezi členy skupiny a sdílení společných vzpomínek či hravé škádlení.
  2. Výkon moci: vytváření a udržování konfliktu, kontrola a regulace chování členů skupiny, nepřátelské škádlení, popichování a nastavování hranic.
  3. Naplnění psychologických potřeb: sebeobrana jedince upozorněním na své slabé stránky před identifikací partnerem, jednodušší zvládání problémů a podobně.

Mnohé z toho platí pro humor ve škole, která je specifickým prostředím, v němž spolužáci sdílejí jim známé historky, žerty nebo přezdívky. Šeďová podotýká, že studií, jež by se vážně zaobíraly školním humorem (který je bohužel opomíjeným jevem), není v Česku mnoho.

Pár jich publikoval profesor Jiří Mareš, jenž je recenzentem předmětné monografie: „Jedná se o práci, která není založena pouze na shrnutí zahraničních poznatků, ale opírá se o autorčino originální empirické šetření. Zjištěné údaje zachycují aktuální stav školního humoru z pohledu českých žáků a učitelů v dnešních základních školách.“

Pepo, jak se skloňuje hovno?

Základem studie je rozbor 137 žákovských příběhů a 41 učitelských vyprávění (narativů), které popisují památně veselé příhody z druhého stupně ZŠ. Jako třeba tu, když paní učitelka zapomněla zastrčit CD přehrávač do zásuvky a divila se, proč „jí to nehraje“, nebo když študáci nalepili jiné kolegyni pod židli telefon s vibračním vyzváněním a pod lavicemi na něj všichni volali („Kdo to tu vrtá?“), anebo jak za trest nechala pedagožka skloňovat vtipkujícího Pepu slovo hovno: „1. pád – hovno, 2. pád – hovna, (...) 7. pád hovnem.“

Ve škole se i blbne s donesenými morčaty nebo vibrujícím mobilem pod židlí paní učitelky...Ve čtyřech kapitolách se pak dozvíme, čemu se smějí žáci a čemu kantoři, jak se ve škole blbne (s pusou plnou prokousnutých bombiček od pera nebo s donesenými morčaty i květinami zalévanými kofolou), jak bachtinovský rozměr má instituce apríla, kdy se může takřka vše (třeba i hořčicí opatlat učitelovu krabičku s křídami) a proč jsou tak oblíbené žákovské omyly a přebrebty při zkoušení, jako že Vilém Mrštík napsal Pohádku Mayů.

Žáci zkoušejí drzými hláškami napálit učitele, vtipní učitelé zase využijí nahrávek na smeče a upevňují si prostřednictvím humoru školní autoritu a respekt; však to sami znáte.

Ferencové, Fóristé & Legrandisté

Od Žákovy pedagogické „disertace“, nesmrtelných Študáků a kantorů, víme, že existuje i zvláštní sorta pedagogů – učitelé s velkým smyslem pro humor. „Vtipný profesor je zván Ferenc, Fórista, Legrandista, nejčastěji však oním zvučným slovem švandista... Při každém žertovném výroku pana profesora propuká třída v divoký řev. Šplhouni se smějí uctivě, kdežto ostatní lid prostě huláká. Dělá to panu profesorovi dobře a mimo to je to jediná příležitost beztrestně si zařvat při vyučování,“ napsal Žák o gymnaziálním sboru.

Doktorka Šeďová upozorňuje, že zdravé dávkování humoru dnes může mít i motivační efekt pro výuku a zapamatování si klíčových věcí, neboť vtip přitahuje pozornost. Humor ke školní kultuře neodmyslitelně patří, ač nad ním nikdo ani moc nepřemýšlí.

„Školní humor lze všeobecně interpretovat jako útok na institucionální řád školy. Díky ambivalentní povaze humoru jde však o útok fiktivní, který má současně stvrzující funkci. Přítomnost humoru ve škole odvádí napětí a pomáhá zachovat školu v té podobě, v jaké ji známe,“ píše Šeďová. Stále ještě jde, dokonce i v 21. století a s veškerou humanistickou pedagogikou, o nezbytné odlehčení v proměňujícím se „boji“ obou světů: mezi kulometnou rotou a oněmi holomky z klasy, kde zbývá i prostor na vzájemná spiklenecká mrknutí.

Počet příspěvků: 2, poslední 21.7.2013 10:58 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.