Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

1969 až 1989: Normalizační podvolení

  8:19
Dvacet let normalizace vše rozhodlo a mnohé dosud rozhoduje. Ovlivnilo a ovlivňuje obraz nejen osmašedesátého, ale ovlivnilo a ovlivňuje i následujících skoro 30 let po listopadu. Přitom normalizaci mají na svědomí zejména reformní komunisté. Nepřesvědčili, že jim šlo o ideál.

Gustav Husák - symbol normalizace foto: Dana KyndrováReprofoto

Ti, kteří zosobňovali Pražské jaro, zvolili nejpotupnější způsob porážky – podvolení. Podobné tomu, které popsal francouzský spisovatel Michel Houllebecq ve stejnojmenném románu. Sorbonu, Paříž, Francii to podle něho ještě čeká. My už to máme za sebou. Ani to moc nebolí. Ale je to hnus. Naši lidé se tenkrát k vůdcům přidali – co taky?

Jako účastník obou dějů svědčím, že před 29 lety v převratu „sametová revoluce“ jsem nepozoroval žádné zřetelněji artikulované přání vrátit se k ideálům takzvaného obrodného procesu, navázat na ně, nechat se jimi inspirovat. Proč? Vždyť jsme prý tenkrát byli pomalu středem světa, miláčky všech idealistů!

Bývalí komunisté

Tři sta dvacet osm tisíc vyloučených členů Komunistické strany Československa a 147 těch, co odešli sami, se za nekonečně dlouhé dvě dekády normalizace nezmohli na nic. Mluvilo se zprvu s očekáváním, a pak už jen s ironickou skepsí, o „straně vyloučených“, ale žádná, ani nic menšího, nevznikla.

Vyloučení či vyškrtnutí z KSČ byli v Chartě 77 aktivní, ale nikoli jako bývalí komunisté, ale jako ti, kteří přistoupili na „mimopoziční“ či spíše „nadopoziční“ neideologickou dikci základního prohlášení a praxi Charty 77

Byli tu podpisem se prohlašující disidenti v první várce 243 signatářů Charty 77 a mezi nimi i bývalí komunisté – dokonce polovina. Tito vyloučení či vyškrtnutí byli v Chartě 77 aktivní, ale nikoli jako bývalí komunisté, ale jako ti, kteří přistoupili na „mimopoziční“ či spíše „nadopoziční“ neideologickou dikci základního prohlášení a praxi Charty 77.

Byli tu posléze, po jedenácti letech, ti, kteří se ohlásili jako reformní komunisté a zformovali se do spolku. Ten už svým názvem Obroda hodlal na obrodný proces navazovat. Obrodáři si vedli svou a s chartisty udržovali kontakt takříkajíc na distanc. Příznačné bylo, že čekali na comming out až do roku 1988. Ne do roku 1986, kdy Gorbačov nastoupil do nejvyšší funkce; dali o sobě vědět, až když to vypadalo, že Gorbi to má jisté...

Usilování o rehabilitace

Disidenti-chartisté o nich něco věděli, ne všechno, ale donášelo se jim, že obrodáři hledají a nalézají cesty do blízkosti vrcholných funkcionářů tehdejšího jakešovského vedení KSČ. Bylo zřejmé, že usilují o své rehabilitace, eventuálně o návrat do určitých funkcí. Disent na to hleděl s rozpaky. O dialog s mocí se pokoušel léta a věděl, že o něj není zájem.

Bylo zřejmé, že obrodáři usilují o své rehabilitace, eventuálně o návrat do určitých funkcí. Disent na to hleděl s rozpaky. O dialog s mocí se pokoušel léta a věděl, že o něj není zájem.

V listopadu 1989 nás z Koordinačního centra Občanského fóra (KC OF) při prvním jednání o složení federální vlády její čerstvě designovaný předseda Marián Čalfa překvapil seznamem členů Obrody, s nimiž se prý má počítat při sestavování vlády. Jak „se má počítat“? Lidé z Obrody byli ve Strakově akademii dříve než my. A napsali se na seznam.

Není na tom nic skandálního, jen chci říci, že jak dlouho čekali se svým vystoupením na veřejnost, tak byli pohotoví, pokud jde o posty ve vládě. KC OF tyto pretendenty na funkce k Čalfovu překvapení odmítlo. Mám na mysli lidi jako Čestmír Císař. KC OF s KSČ nikdy nevyjednávalo.

Nástupce Gustáva Husáka

Složitější to bylo s Alexandrem Dubčekem. Považoval se po listopadu 1989 za nástupce Gustáva Husáka na Pražském hradě. Nereprezentoval však jen garnituru, která podepsala moskevský protokol, ale i zvolila potupný způsob ustupování tlaků z Moskvy, což stvrdil vyhlášením de facto stanného práva po demonstracích při prvním výročí okupace. Šlo o mimořádné prostředky proti jeho stoupencům na ulicích, kteří se s jeho jménem na rtech nechali den před tím mlátit, odvlékat a zatýkat orgány československé moci.

Alexander Dubček se po listopadu 1989 považoval za nástupce Gustáva Husáka na Pražském hradě. Nereprezentoval však jen garnituru, která podepsala moskevský protokol, ale i zvolila potupný způsob ustupování tlaků z Moskvy, což stvrdil vyhlášením de facto stanného práva po demonstracích při prvním výročí okupace.

Dubček ovšem nereprezentoval jen sebe, ale také Slovensko, proto Václav Havel s ním nejen počítal, ale stanovil si jako podmínku svého prezidenství zvolení Dubčeka druhým muže ve státě. Ani vyloučení a vyškrtnutí včetně jejich protagonistů neosvědčili v čase porážek a dvou dekád normalizace věrnost ideálům Pražského jara, takže v milionech ostatních musela vyvstávat otázka, jak vážně to s těmi ideály v době světové slávy Pražského jara mysleli, když pro ně nebyli ochotní podstoupit větší oběti.

Vždy mohli udělat alespoň gesta – nepodepsat moskevský protokol, jak udělal hned po srpnu František Kriegel, nebo prásknout dveřmi a odmítnout se podílet na sebelikvidaci jara, jak o něco později udělal Zdeněk Mlynář.

Dubčeka k takovému gestu odporu naléhavě, ale zdvořile vyzýval osobním dopisem Václav Havel, což jsme se dozvěděli až po letech. Tenkrát se rozhodovalo i o dnešku. Na čestnou porážku lze navazovat, je to vždy kapitál do budoucna. Po porážce potupné může přijít jen kocovina, zoufalství, nebo okázale cynický konformismus.

Balíme to, balte to taky

Chci tím vším říci, že převládající pasivita statisíců vyloučených a vyškrtnutých a opatrná vypočítavost bývalých funkcionářů nesvědčí o síle reformních idejí osmašedesátého. Ba co víc, byla to výzva k následování pro miliony; aby se normalizaci podvolili, aby při prověrkách odvolávali, na co před okupací přísahali. Prověrky se totiž netýkaly jen komunistů. Nakonec museli všichni, kteří se chtěli udržet ve trochu vyšších funkcích, souhlasit, jak se tehdy říkalo, i se „vstupem vojsk“.

Normalizace byla velmi úspěšná – k volbám chodilo opět 98 procent občanů, ztráty členstva v KSČ se brzy zacelily. Není divu. Idoly Pražského jara šly všem podvolujícím se příkladem – svými nehrdinskými postoji jako by říkali milionům: balíme to, nemá to smysl, jdeme domů, balte to taky. Ztraťte se do exilu vnějšího či vnitřního, zalezte na chalupy nebo dokonce jděte ve fabrikách či v úřadech zpět do funkcí.

Normalizace byla velmi úspěšná – k volbám chodilo opět 98 procent občanů, ztráty členstva v KSČ se brzy zacelily. Není divu. Idoly Pražského jara šly všem podvolujícím se příkladem – svými nehrdinskými postoji jako by říkali milionům: balíme to, nemá to smysl, jdeme domů, balte to taky.

Nikoli porážka sama, ale její způsob devalvovaly, znedůvěryhodnily ideály Pražského jara natolik, že bylo na místě se ptát, jaké byly, když nestály ani za středně velké oběti. Nikomu přece tehdy nehrozila kulka do týlu.

Po 21 letech v roce 1989 se zprvu Občanské hnutí, posléze ani jiné politické subjekty k Pražskému jaru nehlásily. Hlásili se k němu opatrně, stydlivě, protože nevěrohodně, členové staronové KSČM. Nehodlali však na ně navazovat ostatní. Byly to přece ideály, i kdyby sebe krásnější, které společnost i její vůdcové zapřely, odřekly se jich. A stvrdily podpisem.

Osmašedesátý byl tudíž spíše vytěsněn, než zapomenut. Byl vytěsněn a je dosud vytěsňován chováním milionů, a tedy špatným svědomím. Jak se hlásit k něčemu, co jsme sami podpisem na úpisu ďáblovi bez mučení odvolali, zapřeli? Když jsme se, abych užil výstižné slovo z titulu Houllebecqovy knihy, „podvolili“. Abychom zůstali ve funkci vedoucího oddělení.

Nadávka

Záhy po listopadu 1989 se slovo „osmašedesátníci“ stalo zlovolnou nálepkou a posléze nadávkou těm, kteří odporovali překotným způsobům ekonomické transformace bez dostatečných institučních rámců.

Záhy po listopadu 1989 se slovo „osmašedesátníci“ stalo zlovolnou nálepkou a posléze nadávkou těm, kteří odporovali překotným způsobům ekonomické transformace bez dostatečných institučních rámců

V převládajícím tehdy neoliberalistickém diskurzu se regulace stala sprostým slovem, něco jako socialistické plánování; privatizací se rozumělo jen zesoukromění, ačkoli to slovo znamená „zvlastnění“, tedy že něco, co nemá řádného vlastníka, kterým zpravidla není stát, vlastníka dostane, ale bude jím ale třeba potomek (restituce), zahraniční investor, družstvo, obec.

Česká vláda, která měla na rozdíl od vlády federální, v níž se formování i provádění transformace ujal ministr financí Václav Klaus, jinou strategii transformace, byla označována za vládu „old boys“, starých pánů, osmašedesátníků. To byli podle tehdejší demagogické rétoriky ti, kteří si údajně přáli návrat starých časů, cestu zpět k etatistickému socialismu, kteří byli údajně ochránci starých struktur.

Chicago versus Freiburg

Ano, autorem nejúspěšnějších privatizací, a to prodejem předem určenému strategickému zájemci, jako Škody Mladá Boleslav či Barumu Otrokovice, byla „stará struktura“, ministr průmyslu Jan Vrba, člen KSČ až do listopadu 1989. Jeho otec byl kdysi jako učitel odsouzen na jedenáct let. Jaká asi „stará struktura“ Vrba byl?

Ekonomové kolem české vlády se inspirovali nikoli osmašedesátým, ale poválečným konceptem sociálně-tržního hospodářství doby Erhardovy, doby hospodářského zázraku. Proti sobě tak stály stěží slučitelné ekonomické školy chicagského Miltona Friedmana a – když už škola, pak freiburská, německá.

Ve skutečnosti se ekonomové kolem české vlády inspirovali nikoli osmašedesátým, ale poválečným konceptem sociálně-tržního hospodářství doby Erhardovy, doby hospodářského zázraku. Proti sobě tak stály stěží slučitelné ekonomické školy chicagského Miltona Friedmana a – když už škola, pak freiburská, německá. Ta první inspirovala Klause, federální vládu a většinu ve Federálním shromáždění.

To tuto strategii pak na podzim 1990 „projednalo“, nic víc, projednalo. I s její šokovou metodou založenou na maximální deregulaci a co možná převažující kuponovou metodou. Nakonec tedy měla vrch, i když ne ve všem, vláda federální, což je pochopitelné.

Navíc jsme byli my v české vládě se svým konceptem privatizace v časové tísni, protože OF hned v lednu 1990 dobrovolně a pošetile rozhodlo zkrátit si mandát na polovinu (na dva roky). Z Tatry Kopřivnice a z dalších 35 plánovaných podniků se už nestačily stát druhé Škodovky. Voliči dali v roce 1992 za pravdu této slibné, protože rychlé strategii.

Solidarita

Tak se vytvořily hradby, dodnes stojící, mezi étosem osmašedesátého, který však jde vstříc katastrofě okupace, a euforií devětaosmdesátého, rychle se rozpouštějící v rozčarování z tunelování, politického klientelismu, oligarchizace.

Étosem osmašedesátého myslím tehdy opatrně vzlínající pocity vzájemnosti, tolerance, ochoty k obětem – něco jako společný pohled také, s prominutím, vzhůru, něco jako naděje, jakkoli pošetilá, ale sdílená, a tedy obecně povznášející. Něco blízkého třetímu heslu francouzské revoluce – bratrství. Dnes by se střízlivěji mluvilo o solidaritě.

Étosem osmašedesátého myslím tehdy opatrně vzlínající pocity vzájemnosti, tolerance, ochoty k obětem – něco jako společný pohled také, s prominutím, vzhůru, něco jako naděje, jakkoli pošetilá, ale sdílená, a tedy obecně povznášející. Něco blízkého třetímu heslu francouzské revoluce – bratrství. Dnes by se střízlivěji mluvilo o solidaritě.

V politice však platí etika odpovědnosti, nikoli ušlechtilých motivů. Cítím se tak rozpolcen mezi odevždy kritikem tehdejší politiky a jejich protagonistů a nostalgií za pomalu již zasutou vzpomínkou na čas naděje. Jistě, tenkrát se jen snilo, čekalo se na sjezd KSČ, byly přijaty snad jen dva významné zákony či jejich novelizace: o federalizaci státu a o soudních rehabilitacích. Obhájci reformismu neustále připomínají také zákon rušící orgány tiskového dozoru – cenzuru. Ty to ale již tři měsíce před tím samy „zabalily“, přestaly fungovat.

Hon za majetkem

Připusťme, že tehdy na jaře se především – snilo. Pohodlně, nezávazně, bez konkrétní odpovědnosti. Vědělo se, že činit rozhodnutí, hlasovat o nich, se začne až po sjezdu KSČ. Tímto uzemňujícím zjištěním musíme korigovat nostalgii, pokud některé z nás na čas ovládne. Byl to čas všeobecného day dreaming, denního snění.

Na rozdíl od osmašedesátého devětaosmdesátý nepřinesl žádný étos, ale jen výbuch zadostiučinění, radosti až euforie, které ale trvaly krátce, protože hned začal boj a hon za majetkem

I tak je osmašedesátý, alespoň v mém životě, posledním časem, kdy jsem věřil, že svět může být lepší a že to snad záleží i na nás. Věřili jsme, že v to věří i mnozí jiní. Z tohoto pocitu sdílení se rodil onen obtížně vystižitelný étos, ono zárodečné bratrství.

Na rozdíl od osmašedesátého devětaosmdesátý nepřinesl žádný étos, ale jen výbuch zadostiučinění, radosti až euforie, které ale trvaly krátce, protože hned začal boj a hon za majetkem. Byl urychlován vědomím hřiště bez zřetelných značek a přísného sudího. Politika začala u nás hned jako boj, nikoli soutěž, zlovolné nálepkování místo diskuze, boj o to, kdo rychleji a chytřeji využije mezer v nedokonalých zákonech. Kdo koho dřív napíše na seznamy, podle kterých se plošně soudilo a čistilo.

Dvě vzepětí

Pro to všechno lze stěží srovnávat obě vzepětí: to z osmašedesátého, a to z roku 1989. Nakonec nejdůležitější byl čas mezi nimi – normalizace. Ta jako špatné svědomí těch, kteří se dříve konformovali, učinila dodatečně nevěrohodnými jak levicové ideály Pražského jara, tak po 20 letech nepřirozeně posilovala a radikalizovala polistopadovou vítězící pravici.

Vzepětí osmašedesátého a devětaosmdesátého lze jen obtížně srovnávat. Nejdůležitější byl čas mezi nimi – normalizace. Ta jako špatné svědomí těch, kteří se dříve konformovali, učinila dodatečně nevěrohodnými jak levicové ideály Pražského jara, tak po 20 letech nepřirozeně posilovala a radikalizovala polistopadovou vítězící pravici.

Na začátku této neblahé normalizace, vytěsněné dnes z vědomí milionů, je nejdříve plačící a pak stanné právo podepisující Dubček. Myslím na něho jako na zástupný symbol. Byl to asi hodný člověk, ale k Moskvě cítil něco víc než loajalitu nebo strach. Víra mu svazovala ruce. To jaro, nemělo-li zůstat vzpomínkou, raději vytěsněnou jako nezodpovědný omyl, jako náhlé vyšinutí smyslů, potřebovalo statečnější a pragmatičtější vůdce.

Dnes máme místo vůdce generálního ředitele firmy, která se chystá k nepřátelskému převzetí tohoto státu. On jako původně privilegovaný, ale proto zpravodajským službám zavázaný pracovník zahraničního obchodu je typickým, legitimním dítětem normalizace, kterou jsme vytěsňovali z mysli tak dlouho, až nás docela dostala. Podruhé, ale snad ne navždy. Od vůdce, který věřil příliš, až po vůdce, který nevěří ničemu.

To je zatím 50letý oblouk od pošetilých nadějí osmašedesátého k myšlenkově zcela vyprázdněnému, bezuzdnému cynismu roku 2018. Je mi líto, že nemám lepší zprávu. Budu se snažit příště se polepšit.

Článek vznikl na motivy přednášky 23. května 2018 v Paříži na konferenci L’Autre 1968: Les héritages du Printemps de Prague dans une perspective transeuropéenr v de la Maison de l’Europe.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!