Technologie umožňují otevřené sdílení toho, kdo jsme

Michaela Řeřichová je mladá žena, je zdatná v komunikačních technologiích a prezentuje se na veřejnosti jako propagátorka polyamorie – konsensuálních nemonogamních vztahů. I tomuto tématu se mimo jiné věnuje v rozhovoru, který České pozici poskytla.

Polyamorie – konsenzuální nemonogamní vztahy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Polyamorie – konsenzuální nemonogamní vztahy. | foto: Ilustrace Richard CortésLidové noviny
Polyamorie – konsenzuální nemonogamní vztahy.

V prostorném sále Paralelní polis se 29. března sešli v podstatě jen mladí nebo relativně mladě vyhlížející muži. Přilákal je „meetup“ (diskusní fórum) na téma „anarchie ve vztazích“. Jeho moderátorka Michaela Řeřichová – propagátorka vztahové anarchie z organizace Freedomtosex – udala setkání tón, když na úvod prohlásila: My, anarchisté a libertariáni, vyznáváme svobodu ve všech sférách života. V otázce sexuálních vztahů však stále zaostáváme – je třeba se osvobodit i v této oblasti…

Poté představila čtyři hosty (dva muže a dvě ženy, taky propagátoři) a více než hodinu s nimi diskutovala o polyamorii – o lidech žijících v konsensuálních nemonogamních vztazích – s „radikální upřímnosti“, jak několikrát zdůraznila. Zajímalo mě, jak přemýšlejí tito mladí lidé, kteří se v Paralelní polis, ale i v holešovických ulicích a kavárnách setkávají kvůli tomuto i jiným tématům a prohlašují se v nejobecnějším smyslu za anarchisty či libertariány odmítající „systém“.

Aktivity Paralelní polis – byť samy o sobě nevýznamné – jsou totiž symptomem mnohem širšího a nezastavitelného společenského jevu, jenž je nesen právě těmito mladými lidmi, technooptimisty (často programátory), kteří jsou vesměs přesvědčeni, že je moderní technologie osvobodí od příkazů a zákazů, jež na ně bez jejich souhlasu (což zdůrazňují) násilím uvalil všudypřítomný systém. Proto jsem se o týden později s Michaelou Řeřichovou setkal, abych s ní vedl rozhovor.

Michaela Řeřichová, propagátorka konsensuálních nemonogamních vztahů.

Michaela Řeřichová, propagátorka konsensuálních nemonogamních vztahů.

ČESKÁ POZICE: Proč je třeba propagovat polyamorii? Nemůžete žít už dnes, jak chcete, například ve vícečetných vztazích?

Naše kultura dosud většinově přijímá paradigma, že monogamní vztahy jsou normální. A prostřednictvím státního soudu mi může dát na srozuměnou, že to, co dělám, nepovažuje za morální, a sdělit mi, že má péče o dítě není stejně hodnotná jako monogamního partnera, a o čas s dítětem možná dokonce přijdu.

ŘEŘICHOVÁ: Namísto polyurie používám termín konsensuální nemonogamní vztahy, protože se mi zdá přesnější, ale to jen na okraj. A ano, mohu tak žít, ale může to mít v jistých situacích nemilé konsekvence, protože naše kultura dosud většinově přijímá paradigma, že monogamní vztahy jsou normální.

ČESKÁ POZICE: Vám vadí, že to, co propagujete, není normální?

ŘEŘICHOVÁ: Ano.

ČESKÁ POZICE: Proč?

ŘEŘICHOVÁ: Protože když v monogamním vztahu začnu řešit, že miluji někoho dalšího, a můj partner odmítne přistoupit na transformaci našeho dosud monogamního vztahu, mohu tvrdě narazit.

ČESKÁ POZICE: Jak?

ŘEŘICHOVÁ: Představte si, že bych s takovým člověkem měla dítě. Co si nyslíte, že se může stát, pokud odmítne přistoupit na takovou změnu a bude mě chtít trestat za mé city k někomu dalšímu třeba tím, že se soudit o výlučnou péči o dítě?

ČESKÁ POZICE: Nevím.

Pro mne to, co mi násilím – nikoli mým dobrovolným svolením – určuje vnucená autorita, neznamená, že jde o morální jednán

ŘEŘICHOVÁ: Kultura, v níž žijeme, mi prostřednictvím státního soudu může dát na srozuměnou, že to, co dělám, nepovažuje za morální, a sdělit mi, že má péče o dítě není stejně hodnotná jako monogamního partnera, a o čas s dítětem možná dokonce přijdu.

ČESKÁ POZICE: Každá společnost dává najevo – zákonem nebo konvencemi –, co považuje za morální.

ŘEŘICHOVÁ: Pro mne ale to, co mi násilím – nikoli mým dobrovolným svolením – určuje vnucená autorita, neznamená, že jde o morální jednání.

ČESKÁ POZICE: Mluvíte-li o dobrovolnosti, co si představujete pod pojmem svoboda?

ŘEŘICHOVÁ: Pro mne svoboda znamená možnost rozhodnout se o svém těle a čase a nést si za své rozhodnutí důsledky.

ČESKÁ POZICE: Měla byste mít možnost svobodně se rozhodnout prodat do otroctví?

Pro mne svoboda znamená možnost rozhodnout se o svém těle a čase a nést si za své rozhodnutí důsledky

ŘEŘICHOVÁ: Jsem svrchovaným vlastníkem svého těla, a pokud se rozhodnu prodat do otroctví, je to čistě má osobní věc, do které nikomu nic není.

ČESKÁ POZICE: Záleží na smluvním vztahu?

ŘEŘICHOVÁ: Záleží na smluvním vztahu mezi mnou a tím, kdo si mě chce koupit.

ČESKÁ POZICE: Nikdo třetí nemůže do takového vztahu vstupovat?

ŘEŘICHOVÁ: Ne.

ČESKÁ POZICE: Co třeba lidé méně schopní, chudí nebo méně inteligentní? Nelze jimi snadno manipulovat, že uzavřou pro sebe nevýhodné smluvní vztahy?

Jsem svrchovaným vlastníkem svého těla, a pokud se rozhodnu prodat do otroctví, je to čistě má osobní věc, do které nikomu nic není

ŘEŘICHOVÁ: O svém těle má mít právo rozhodovat si úplně každý. Každé individuum.

ČESKÁ POZICE: I například ten s IQ 80 a nižším?

ŘEŘICHOVÁ: Každý člověk, má mít možnost autonomně rozhodovat, co je pro něho, pro jeho tělo, dobré. Kdo jiný by to měl vědět lépe?

ČESKÁ POZICE: Možná by měly existovat obecné normy, které by výrazněji znevýhodněné chránily před zneužitím, manipulací…

ŘEŘICHOVÁ: Jenže takové normy bývají problematické. To, že se většina rozhodne pro pravidla, kterým se mají podrobit i menšiny, není dobrý princip; to, že se pro něco rozhodne většina, ještě neznamená, že je to správné.

ČESKÁ POZICE: Platíte daně?

ŘEŘICHOVÁ: Ano.

ČESKÁ POZICE: A chcete je platit?

Každý člověk, má mít možnost autonomně rozhodovat, co je pro něho, pro jeho tělo, dobré. Kdo jiný by to měl vědět lépe?

ŘEŘICHOVÁ: Nechci, jenže jsem k jejich platbě nucena.

ČESKÁ POZICE: Mají tedy být dobrovolné?

ŘEŘICHOVÁ: Samozřejmě. Pokud investuji svůj čas, jehož jsem svrchovaným pánem, a rozhodnu se v něm vykonat nějakou práci, odměna za ni by měla náležet jen mně, jedině já bych měla rozhodovat, jak s ní naložím. Tím ale neříkám, přestaňme se starat o staré a nemocné! Říkám jen, že bychom to měli dělat jiným způsobem.

ČESKÁ POZICE: Pokud vás někdo napadne, zavoláte policii?

ŘEŘICHOVÁ: Dnes pravděpodobně ano, protože neexistují jiné instituce než policie, které bych mohla zavolat, aby mi pomohly.

ČESKÁ POZICE: Jaké jiné instituce si představujete?

To, že se většina rozhodne pro pravidla, kterým se mají podrobit i menšiny, není dobrý princip; to, že se pro něco rozhodne většina, ještě neznamená, že je to správné

ŘEŘICHOVÁ: Takové, jež by byly hrazené lidmi, kteří se rozhodnou, že potřebují ochranu. Mohly by fungovat například na bázi dnešního soukromého pojištění.

ČESKÁ POZICE: Pokud byste si takové pojištění neplatila a někdo by na vás zaútočil, pak byste se nemohla dovolat ochrany?

ŘEŘICHOVÁ: V takovém světě bez donucovací moci státu, který bych si přála, by mohly existovat instituce – existující dnes i v minulosti –, jako jsou nadace, charity, fondy pro lidi ve ztížených sociálních podmínkách, jež jsou financované ze soukromých zdrojů donorů a podobně.

ČESKÁ POZICE: Tyto instituce by poskytly základní pomoc poškozeným. Kdo by ale potrestal člověka, který by napadl osobu bez pojištění?

ŘEŘICHOVÁ: Existovaly by i služby, které by potrestání takových viníků zajišťovaly. Mohlo by jít o nějaký typ smluvních vztahů. Například by mohli praxi vykonávat soukromí arbitři, kteří by fungovali jako nezávislé soudy.

ČESKÁ POZICE: A ti by pachateli mohli vnutit své rozhodnutí?

Pokud investuji svůj čas, jehož jsem svrchovaným pánem, a rozhodnu se v něm vykonat nějakou práci, odměna za ni by měla náležet jen mně, jedině já bych měla rozhodovat, jak s ní naložím. Tím ale neříkám, přestaňme se starat o staré a nemocné! Říkám jen, že bychom to měli dělat jiným způsobem.

ŘEŘICHOVÁ: Nic by mu nevnucovali.

ČESKÁ POZICE: Teď nerozumím. Útočníka by nezavřeli?

ŘEŘICHOVÁ: Mohou existovat i efektivnější formy trestu než ubytovávat a živit vězně ze zdrojů všech občanů dané země.

ČESKÁ POZICE: Jaké formy trestu by existovaly?

ŘEŘICHOVÁ: Různé. Záleželo by na dohodě mezi poškozeným a tím, kdo poškodil. Mohlo by například jít o peněžitou náhradu škody, nebo by mohlo existovat něco jako reciprocita – pokud by si třeba poškozený potřeboval ulevit a pachatel by s tím souhlasil. Roli by také mohla hrát exkomunikace – společnost by pachatele například nezaměstnávala, nekomunikovala s ním či nenavazovala s ním blízké vztahy.

ČESKÁ POZICE: Kdo by organizoval takové hledání spravedlnosti?

ŘEŘICHOVÁ: Soukromé společnosti.

ČESKÁ POZICE: Nechala byste tomu větší volnost…

ŘEŘICHOVÁ: Neměli bychom předbíhat, protože volný trh je natolik vynalézavý, že si teď nedokážeme představit, co by v takové společnosti vznikalo za služby a opatření.

ČESKÁ POZICE: Definujete se jako libertariánka?

Ve světě bez donucovací moci státu, který bych si přála, by mohly existovat instituce – existující dnes i v minulosti –, jako jsou nadace, charity, fondy pro lidi ve ztížených sociálních podmínkách, jež jsou financované ze soukromých zdrojů donorů a podobně

ŘEŘICHOVÁ: Jako anarchistka.

ČESKÁ POZICE: Existovala v minulosti společnost, která podle vás byla v podstatě dobrá?

ŘEŘICHOVÁ: Nemám žádné období, ke kterému bych se vztahovala jako k ideálu, ale existovala a dosud existují společenství, která se zdají jiná než ta, v nichž žiji – a prvky jejich organizace fungují.

ČESKÁ POZICE: Například?

ŘEŘICHOVÁ: Národy, které žijí v souladu s přírodou; například některé indiánské kmeny. Ty třeba vůbec neřeší, kdo je otcem dítěte, prostě se starají o děti, které ke kmeni patří, ve velké skupině. To se mi líbí.

ČESKÁ POZICE: Proč?

ŘEŘICHOVÁ: Protože například sdílená péče o děti a vzájemná podpora přináší dítěti více inspirace a možností k učení. I pro rodiče je úlevné, když nemusejí být každodenně od rána do večera v kontaktu s potřebami svého dítěte, a i proto je třeba děti odkládat do institucí, školek a škol. Mohou namísto toho pracovat a tvořit.

ČESKÁ POZICE: Podle psychologů dítě do jistého věku, zhruba do dvou let, potřebuje především jednu primární a milující osobu, nikoli širší společenství…

Neměli bychom předbíhat, protože volný trh je natolik vynalézavý, že si teď nedokážeme představit, co by v takové společnosti vznikalo za služby a opatření

ŘEŘICHOVÁ: Existují kultury, kde není jedna žena připoutaná k dítěti. Dokonce i kojení někde zajišťují všechny kojící ženy společně. Děti tak přijdou do styku s více osobami. Čím více lidí miluje dítě a pečuje o ně, tím více se cítí v bezpečí a milováno. Dítě se buď naučí, nebo nenaučí bezpečně vztahovat k jiným lidem a řekla bych, že se to naučí, když o ně lidé láskyplně pečují. Nijak zvlášť přitom nezáleží na tom, kolik pečujících je; intuice mi navíc říká, že čím více jich bude, tím lépe pro dítě.

ČESKÁ POZICE: Vraťme se raději k polyamorii. Je ve vašich vztazích takový, který byste označila za primární?

ŘEŘICHOVÁ: V mých vztazích žádný primární vztah není. Pro mne je každý člověk a vztah, který s ním mám, jedinečný. Nejsem schopná kategorizovat, kdo je pro mne hlavní partner a kdo není, protože je až takzvaně druhý partner v pořadí.

ČESKÁ POZICE: Jak takovou informaci partnerům sdělujete?

ŘEŘICHOVÁ: Komunikaci jsem výrazně změnila.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

Nemám žádné období, ke kterému bych se vztahovala jako k ideálu, ale existovala a dosud existují společenství, která se zdají jiná než ta, v nichž žiji – a prvky jejich organizace fungují

ŘEŘICHOVÁ: Zjistila jsem, že je nesmírně důležité o všem naprosto otevřeně s partnery hovořit, a stanovit jasná pravidla. A víte, co je největší problém?

ČESKÁ POZICE: Nevím.

ŘEŘICHOVÁ: Čas. To je nesmírně limitující veličina. Jedna mně blízká osoba například říká, že nemá kapacitu na víc než na dva lidi. Ani já nemám velmi blízké vztahy s 20 lidmi.

ČESKÁ POZICE: Není smutné někoho milovat a současně vědět, že „normální“ není vídat se s ním každý den, protože oba máte i jiné partnery, které rovněž milujete a s nimiž trávíte čas?

ŘEŘICHOVÁ: Mám mnoho blízkých a mnou milovaných lidí, s nimiž nejsem každý den. S některými se vídám dokonce velmi málo, ale smutné to není, protože zůstáváme v neustálém kontaktu. I proto tolik miluji technologie – chaty, telefony a tak dále. Jen díky nim mohu být ve stálém spojení s lidmi, kteří jsou mi blízcí a jež miluji.

ČESKÁ POZICE: A takové spojení vám stačí?

ŘEŘICHOVÁ: Fyzickou blízkost sice potřebuji také, ale není to tak, že bych se s každým z lidí, které miluji, musela vídat denně. Blízkost pro mne neznamená neustálou fyzickou přítomnost, ale spíše otevřený mentální prostor, otevřené sdílení toho, kdo jsme, a co právě žijeme a prožíváme.

ČESKÁ POZICE: To vám moderní technologie dávají?

Pokud se například dnes nebudu cítit dobře, protože někdo mně blízký je zrovna s někým jiným, a budu potřebovat ujištění, mohu ho v reálném čase kdykoli získat díky komunikačním technologiím; dotyčnému se stačí ozvat

ŘEŘICHOVÁ: Ano.

ČESKÁ POZICE: Šlo by to bez nich?

ŘEŘICHOVÁ: Šlo, ale bylo by to o něco těžší. Pokud se například dnes nebudu cítit dobře, protože někdo mně blízký je zrovna s někým jiným, a budu potřebovat ujištění, mohu ho v reálném čase kdykoli získat díky komunikačním technologiím; dotyčnému se stačí ozvat. A to se i děje – lidé, kteří mají více blízkých vztahů než jen jeden, si totiž často umožní to, co lidé v monogamních vztazích nikoli – otevřeně komunikují všechny své strachy a potřeby.

ČESKÁ POZICE: Běžná nukleární rodina se skládá z otce, matky, dětí. Jak velký je váš nukleus?

ŘEŘICHOVÁ: Nedá se říct, že bychom tvořili nefluktuující uzavřenou komunitu lidí. Stále se přece seznamujeme s novými lidmi. Žijeme ve světě, který obývají lidé. Hodně lidí. Proč nevidět, jak jsou někteří z nich krásní a hodní lásky? Proč chodit po světě se zavřenýma očima a zacpanýma ušima? Není lepší lidi poznávat? Já jsem si to umožnila a jsem spokojená.

Michaela Řeřichová

  • Propagátorka dobrovolnosti a sebeurčení ve všech oblastech lidského života, ve vztazích, vzdělávání, v práci.
  • Pořadatelka setkání Relationship Anarchy (vztahová anarchie) v neziskové organizaci Paralelní polis a setkání ve stylu Radical Honesty (radikální upřímnost).
  • Podporuje projekty, jež mají umožnit lidem s postižením prožívat uspokojení ve vztazích, i organizace, které se věnují osvětě v oblasti učení, například SvobodaUčení.cz.
  • Je iniciátorkou projektu Neškoláci.cz a zakládajícím členem neziskové organizace Freedomtosex.com, jež vznikla kvůli veřejné diskusi o vztazích a sexualitě.
  • Živí se tvorbou audioknih a webů.