Také svět čeká, koho mu nadělíme

Prezident je bezpochyby tváří země před světem, velmi lehce se však může stát i její ostudou.

István Léko 12.1.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Česká veřejnost plně pohlcená domácí apokalyptickou fraškou, oscilující mezi silnými pocity hněvu a na druhé straně rezignace, bude nadělovat. Výběr nové hlavy státu může přinést změnu, kontinuitu, anebo nic. Co nadělíme sami sobě, je však jen jedna strana mince.

Co nadělíme světu? Český prezident má ve světě postavení odpovídající vlivu České republiky na světové dění; ani větší, ale ani menší. Vahou osobnosti je může násobit, nebo zmenšovat. Objektivně je třeba konstatovat, že všichni demokraticky zvolení prezidenti naší historie rozhodně nepůsobili nijace, do světového dění dokázali přinést svůj pohled, který míval ozvěnu. Jenže tentokrát – při vší úctě ke všem zúčastněným – svět už nyní ví, že velkého geopolitického giganta-myslitele očekávat nemá.

Mezi eurohujerstvím a euroskepticismem

Ať už si to přejeme, anebo si to jen připouštíme, v příštích prezidentských volbách generujeme lídra, který má být v Evropské unii partnerem hlavám významných států. A to v době nejen vleklé ekonomické, ale i institucionální krize tohoto společenství. Brusel se může těšit, že ať po Václavu Klausovi zasedne na Pražský hrad kdokoli, rozhodně to bude méně sofistikovaný a méně odhodlaný kritik, jenž patrně nebude mít ambici stát se jedním z ideových lídrů euroskepticismu.

Na druhé straně minimálně dva významní kandidáti naší prezidentské volby umějí číst a komentovat ekonomická čísla daleko nad úrovní, která je benchmarkem na setkání vedoucích představitelů EU. I když jsme se v celé kampani (v níž se ostatně většina kandidátů úspěšně vyhnula nebezpečí prezentovat nějaký jasný a kompetentní názor) nedozvěděli, jak by kandidáti na příštího prezidenta reálně přispěli k evropskému konsenzu, bylo by od nás patrně rozumnější volit někoho, kdo nebude se svými názory osamocen natolik, že už ani v momentě, kdy bude chtít pro Českou republiku prosadit něco zásadního, nenajde žádného spojence.

Prezident gubernátor

Zatím nejzajímavější názor ke vztahu k EU, sice hodně zjednodušený, vyřkla evropská poslankyně a kandidátka KDU-ČSL Zuzana Roithová, když prohlásila: „Radši se budu hádat v Bruselu, než prosit v Moskvě,“ čímž zajímavě definovala i druhou prioritu zahraničně-politické agendy prezidenta České republiky.

Právě vztah k Rusku je skrytým hlavním tématem volby prezidenta.Právě vztah k Rusku je skrytým hlavním tématem volby prezidenta. Je fakt, že Václav Klaus opravdu fobií z Ruska netrpěl. Dokonce až tak, že byl konzervativními komentátory obviněn z kremlofilství. Po Václavu Havlovi, jehož podobizna se spolu se záběrem padající Berlínské zdi stala v globálním mediálním světě symbolem největší porážky ruského imperialismu ve 20. století, to měl ovšem Václav Klaus hodně zjednodušené. Nicméně jeho stěžejní díla o modré planetě a nefunkčnosti EU, ale i jeho činy a gesta odměňoval ruský medvěd blahosklonným bručením.

Zdá se však, že někteří současní kandidáti míní ruskou kartou hrát ještě aktivněji. Je za tím viditelná snaha hned několika podnikatelských uskupení, která chtějí na dobrém vztahu s místním vládcem ukázat carovi svůj význam, který by mohli časem transformovat do ekonomického zisku. Podobně jako Václav Klaus navštěvoval Moskvu jako vládce blízkého spřáteleného chanátu, mohl by Miloš Zeman pod vlivem svých poradců, odchovaných sovětskými školami, jakož i novou kontaktní bází přátel z Lukoilu, působit v Moskvě coby správce vzdálené gubernie.

Toto pojetí, zpečetěné mnoha lahvemi stoličné, sice může krátkodobě přinést ekonomické výsledky, ale už z hlediska střednědobého může být politicky devastující. Pokud veřejnost ostražitě sleduje rozkrádání malých veřejných zakázek, pak velcí hráči cítí, že se schyluje k té největší. Různé struktury se obávají, že ruští partneři budou mít v rozpočtu na Temelín jistě větší budget na poradenské služby...

Nehavlismus už je český mainstream

Nejsilnější názor na politiku vůči zemím třetího světa zatím vyslovila Jana Bobošíková, která nepokrytě pravila, že o lidská práva jde až poté, co to nekazí byznys. I když jde o hlas z politického suterénu, není tento názor cizí nejen velké části prezidentských kandidátů, ale po loňském projevu premiéra Petra Nečase na Brněnském veletrhu se už jedná v podstatě o jakýsi mainstream.

A tak podnikatelé, kteří otevřeně volají po konci havlismu, vlastně jedním dechem říkají, že se jim dělá lépe byznys v zemích, kde pravidla neplatíA tak podnikatelé, kteří otevřeně volají po konci havlismu, vlastně jedním dechem říkají, že se jim dělá lépe byznys v zemích, kde pravidla neplatí, což je dobrá zpráva o našich prezidentských volbách třeba do Pekingu, Havany a Caracasu.

Ne nepodstatnou součástí takzvané ekonomické diplomacie, kterou se v minulosti zaštiťoval v české politice každý, a až na drobné výjimky v ní nikdo nic nedokázal, je však i schopnost přivést do naší země nové investory. A ve výše zmíněném ohledu je třeba si i říci, jestli investice ze zemí nerespektujících lidská práva opravdu chceme.

Izrael volby také sleduje

S velkým zájmem se výsledek českých prezidentských voleb očekává i na Blízkém východě. Česká republika jako jeden z nejvýznamnějších spojenců Izraele v EU svými postoji výrazně vyvažuje propalestinské postoje většiny členských zemí unie. Proto i debatě o Blízkém východě mezi Milošem Zemanem a Janem Fischerem věnovala nejen česká média pozornost. Právě v jejich osobách totiž toto téma nabírá na pravé pikantnosti.

V Izraeli by jistě nastala upřímná radost, kdyby se prezidentem ČR stal kandidát, který se hrdě hlásí ke svému židovskému původu. Na druhé straně Miloš Zeman proslul svým interwiev pro izraelský deník, v němž zastával názory blízké izraelské ultrapravici. A zůstal jim věrný! Na rozdíl od Jana Fischera, který se spíše přikláněl k mírové rétorice, Miloš Zeman nebojácně schvaloval předběžný úder na Írán.

Pro Izrael by asi bylo lepší, kdyby v EU hájil tvrdé postoje se vším všudy skutečný Čech než umírněný prezident, kterému kdykoliv každý odpůrce může vytknout vrozenou loajalitu ke státu Izrael. Nicméně v tomto ohledu mohou izraelští příznivci Miloše Zemana také splakat nad výdělkem. Jistě by si v této souvislosti měli přečíst českou Haškovu klasiku, a to ne ty pasáže v hospodě U Kalicha, ale spíš ty o patáliích se Švejkem a skutečnou válkou, anebo si alespoň udělat reálné politické rešerše, jak se s vládou Miloše Zemana táhlo s NATO na Bělehrad.

Dostane KSČM post velvyslance v Moskvě?

Ne nevýznamnou kompetencí prezidenta republiky vůči zahraničí je též jmenování velvyslanců. I když tak koná na návrh vlády a ministra zahraničních věcí, je faktem, že se stalo praxí, která na konci vlády současného prezidenta vyústila v krizi mezi Černínským palácem a Hradem, že prezident za svůj podpis občas požaduje místo velvyslance i pro politicky nebo pracovně spřízněnou osobu.

Ve většině případů tyto záležitosti končily politickým konsenzem, kterého si veřejnost ani nevšimla. Je však třeba se tázat, do jaké míry by měl nový prezident do kariérních rozhodnutí ministra zahraničních věcí zasahovat a do jaké míry chceme, aby se české velvyslanecké posty staly trafikami pro známé. V této situaci budeme opět s napětím sledovat jmenování nového velvyslance v Moskvě a také, zda náhodou tento post neobsadí člen KSČM, jako projev díku za podporu ve volbách.

Topolánkova bujarost už nefrčí

Možná více než si veřejnost představuje, záleží v zahraniční politice na osobních vztazích a na charismatu. Když už zůstaneme u ekonomické terminologie, že prezident by měl otvírat dveře, musíme konstatovat, že k tomu potřebuje mít dveře otevřené on sám.

Těšme se, že ať zvolíme kohokoli, nemůže se nám stát, že bychom do světa poslali člověka, který by byl očividně nevzdělánPomineme-li, že žádný z kandidátů nemá výhodu Václava Havla, a sice, že většina politiků chtěla mít v albu společnou fotografii, budeme muset doufat, že nový prezident své kolegy zaujme alespoň seriózností. A těšme se, že ať zvolíme kohokoli, nemůže se nám stát, že bychom do světa poslali člověka, který by byl očividně nevzdělán.

Nicméně nepodléhejme dojmu, že topolánkovská bujarost je to, co v Evropě frčí. Rozhovory hlav států, třeba jen u kávy na různých summitech, mají větší váhu než mnohé mezinárodní konference. A v těchto debatách je třeba nejen umět mluvit, ale i o čem a jak. Proto by kandidáti v televizních debatách neměli být zkoušeni, jestli umějí základy nějakého jazyka, nýbrž zda jsou schopni duchaplné konverzace. Protože přihlouplý nebo nedej bože přiopilý premiér je ostudou vlády, ale přihlouplý nebo nedej bože přiopilý prezident je ostudou státu.

Urvisu … Podpis. 12:29 9.1.2013

Počet příspěvků: 22, poslední 10.1.2013 09:21 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.