Symbolem olympijských her není mír, ale bojkot a propaganda

Někteří čeští politici projevili deformovanou statečnost tím, že nejeli na olympiádu v Soči. Tato ideová bdělost připomíná padesátá léta.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ReutersČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Baron Pierre de Coubertin (1863–1937), iniciátor obnovení starověkých olympijských her v novověku a následně i jejich organizátor, by měl z právě se odehrávající zimní olympiády v ruském Soči radost. Naplňuje totiž motto olympijských her citius, altius, fortius (rychleji, výše, silněji) téměř stejně jako v antice.

Už méně by zřejmě Coubertina potěšilo, že jedna ze základních myšlenek her mír mezi národy, obcemi či státy – ekecheiria neboli zdržení se zbraní –, jež byla ctěna od první olympiády v roce 776 před naším letopočtem a vyžadovaná vždy při doručování pozvání na ni, dodržovaná není.

V uplynulých sto letech se totiž během nich válčilo nejen zbraněmi, ale i slovy, propagandou, podsouváním jiných cílů médii a s vývojem digitálních technologií také internetem.

„Válečný“ nádech

Poprvé ustoupily obnovené olympijské hry válečnému konfliktu během první světové války, v níž se střetly velmoci hlásící se údajně k antickému dědictví. Podruhé byl jejich čtyřletý cyklus narušen po letních olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, přičemž nacistický režim zaskočil demokratický svět jejich propagandistickým využitím k přípravě na druhou světovou válku.

Po rozdělení světa na bipolární studenoválečné bojiště po roce 1945 všechny olympiády až do roku 1989 měly „válečný“ nádechPo rozdělení světa na bipolární studenoválečné bojiště po roce 1945 pak všechny olympiády až do roku 1989 měly „válečný“ nádech. Například letní olympiáda v Mexiku 1968 byla protestem proti okupaci Československa sovětským Ruskem a jeho vazaly. Mnichovskou olympiádu 1972 zase v přímém přenosu zneužili palestinští teroristé k vlastní propagandě a k vytváření strachu ve světě.

Bojkot olympiády a s ním spojeného míru – jejich symbolu v antice pracně vydolovaného ze zapomnění – odstartoval naplno až na letních hrách v Montrealu roku 1976. Většina afrických států je „bojkotovala“ – propagandisticky zneužila –, protože nesouhlasila s účastí novozélandských ragbistů na soutěži v Jihoafrické republice, v níž tehdy vládl apartheid.

Přímo orgiemi bojkotu se pak stala olympiáda v Moskvě 1980, a to kvůli tehdy nedávné sovětské okupaci Afghánistánu. Sověti tedy téměř každé třetí olympijské letní hry okupovali některou svou sousední zemi – v roce 1956, kdy byly v Melbourne, Maďarsko, v roce 1968 Československo a v roce 1980 Afghánistán.

Studená válka

Z olympiád se stalo pokračování studené války jinými prostředky. Tu moskevskou bojkotovali „politici všech zemí, co se spojili“ v západní části bipolárního světa. Většina sportovců z těchto zemí se nicméně díky svobodě a demokracii této olympiády mohla zúčastnit – ze západní Evropy se jí nakonec nezúčastnili jen západní Němci a Norové. Američané na tom byli hůř, tehdejší prezident USA Jimmy Carter jim dokonce pohrozil, že jejich pasy nebudou platné.

Z olympiád se stalo pokračování studené války jinými prostředkyPak už to šlo jako v mariáši „flek, reflek, tuti, retuti“, nakonec všichni „bettl“, neboli „zabili jste mi strejčka, tak vám dám přes držku“ – mír nemír, válka třeba i světová. A letní olympijské hry v Los Angeles 1984 celý „tábor míru a socialismu“ bojkotoval, nezúčastnil se jich a navíc vyhlásil truc „hry přátelství a spolupráce“ (Družba 84) povinné pro vazalské státy Sovětského svazu. Mírové úsilí tvrdě zasáhla studená válka.

Největší ostuda před celým světem pak pro nás v Československu spočívala v tom, že Družbu 84 ohlásil předseda tehdejšího Československého olympijského výboru Antonín Himl. V protiolympijské hysterii máme i my Češi bohužel svá prvenství (nikoliv jen medailová) a svoje masivní zářezy.

Zdržení se zbraní se nekoná

Studenoválečné propagandistické hrátky sovětského bloku s olympijskými hrami jakoby symbolicky ukončila havárie atomové elektrárny v Černobylu 26. dubna 1986. Útvary propagandy však rozsah této tragédie, jež jaderným spadem zasáhla půl Evropy, tajily nejen světu, ale i svým poddaným. Navíc se v rámci jejich „balamucení“ konaly etapy cyklistického Závodu míru, jež zrovna v roce 1986 vedly okolo Černobylu.

Žádná novověká olympijská ekecheiria neboli zdržení se zbraní se tedy nekonáTím skončilo studenoválečné zneužívání her a poté i bipolární svět a studená válka. Klid okolo olympiád však netrval dlouho. Pouhý rok po letní olympiádě v Sydney – 11. září 2001 – totiž padla newyorská „Dvojčata“ ve válce „nového typu“ – teroristické a protiteroristické.

Každé další olympijské hry se poté staly velkým bezpečnostním rizikem. Nedávné teroristické útoky ve Volgogradě pravděpodobně směřovaly proti letošní zimním hrám v Soči. Žádná novověká olympijská ekecheiria neboli zdržení se zbraní se tedy nekoná. Navíc se znovu objevily propagandistické útoky na olympijské hry.

Příklad Velké Británie

Britové už několikrát v historii předvedli světu, že dokážou podporovat humanitní i mírový ideál olympijských her. V roce 1908 je narychlo uspořádali namísto zemětřesením postižené Itálie. V roce 1948 pak byli jediní, kteří byli schopní a ochotní je uskutečnit ve válkou zničené Evropě.

Britský bojkot letních olympijských her v roce 1980 v Moskvě během jednoho z vrcholů studené války nebyl ani zdaleka stejně buranský a nedůstojný jako ten současný český v případě olympiády v Soči. Politici společně odsoudili sovětskou invazi do Afghánistánu (britští sportovci nastupovali pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země). Diváci či PR přinášející body v domácí politice je na rozdíl od těch českých nezajímali. Britští státníci se chovali státnicky.

Letní olympijské hry v roce 2012 v Londýně pak byly lidsky, organizačně i finančně ukázkou světového sportovního soutěžení, jak má být, a tudíž velkou nadějí pro další vývoj olympiád. A účast britských politiků, ba i samotné královny Alžběty II., na nich nepatetická a lidská. Každý, například tisíce dobrovolníků na sportovištích, se snažil pomáhat, jak mohl.

Hysterie českých médií

Rusko si nyní v Soči stejně jako Čína v Pekingu v roce 2008 zhusta užívá vlastní prezentaci – obě mocnosti sice bombasticky, ale za vlastní peníze. Své mocensko-politické hrátky si pak na zimní olympiádě odehráli jak politici, tak aktivisté – vládní i nevládní. Veřejnost i světová média je však brala s rezervou, nikoliv však ta česká.

Pro některá z nich jako by předolympijské organizační a technické potíže ruských pořadatelů byly požehnáním a dalšími VánocemiPro některá z nich jako by předolympijské organizační a technické potíže ruských pořadatelů byly požehnáním a dalšími Vánocemi – například, že výstavbu sportovních areálů do začátku olympiády nemohou stihnout, spadlé garnýže v hotelovém pokoji či dva záchody v jedné místnosti. Při zahajovacím ceremoniálu pak snad čekala teroristický útok s krvavými oběťmi, ale nerozsvítila se jen elektronická sněhová vločka.

My, Češi, jsme jiní olympijští kabrňáci – před několika lety jsme vydali skoro sto milionů korun na tunelářskou „Prahu olympijskou“ a v současnosti nad provizorně zabedněným tunelem Blanka provozujeme na pražské Letné za podobnou částku českou zimní olympiádu.

Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se

Říká se, že poslednímu se většinou nejvíce vysmívá předposlední. Rusko však rozhodně nikdo nemůže považovat za „poslední“ – jsou horší i lepší země. Předolympijská politická a mediální hysterie v Česku ohledně zimní olympiády v Soči však nebyla ničím jiným než pošklebováním se „předposledního“.

Někteří čeští politici navíc projevili deformovanou čest a občanskou statečnost tím, že „tam také nejeli“. Toto jejich nadšení a ideová bdělost ale připomínají padesátá léta a tehdejší propagandu.

Některým českým politikům by měla být připomenuta jedna z ústředních myšlenek olympijských her: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit seTakovou hujerskou pseudoaktivitou se vyznačují čeští politici už několik desetiletí, například již zmíněný soudruh Himl při bojkotu letních olympijských her v roce 1984 v Los Angeles a jeho ohlášení truc „her přátelství a spolupráce“ za propagandistickou mašinérii sovětského bloku. Na hrdinství, a zejména všedního dne, bohužel nemají.

Hrdinní čeští odbojoví politici nechyběli na olympijských hrách v Soči ani sportu, ani olympijskému světu. Navíc naše státní pokladna díky jejich neúčasti ušetřila. Měla by jim však být připomenuta jedna z ústředních myšlenek olympijských her: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.



Počet příspěvků: 15, poslední 28.4.2014 12:54 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.