Svlékání z vlastního těla

Literární fikce I Love Dick americké spisovatelky Chris Krausové je o touze být akceptovanou bytosti skrze vlastní identitu a díky tomu být přijata jako umělkyně, jež uniká zaběhaným kánonům. A je i o urputném boji se smířením, často marným, ale jenž může motivovat, když se snaží osvobodit své myšlení od předem daného úhlu pohledu.

Chris Krausová, I Love Dick. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chris Krausová, I Love Dick. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Chris Krausová, I Love Dick.

Je chvályhodné, že román americké kritičky, filmařky a spisovatelky Chris Krausové I Love Dick vyšel, byť se zpožděním, nedávno česky. Dlouhá doba od jeho prvního anglického vydání v roce 1997 (podruhé 2006) mnohé, a nejen společenské situace proměnila, akcentovala a často i jinak interpretovala. Nežijeme v jednou daných sociálně-politických kulisách ani souvislostech. To by bylo smutné, a zejména v oblasti umění, do níž je Krausové zpověď zarámovaná, mrtvolné.

Knihu jsem přečetl skoro na jeden zátah, abych ji vnímal v úplnosti, je možné se však k ní vracet a pokusit se ji vnímat ve fragmentech. Ostatně fragment je rovněž jejím vědomým formálním a obsahovým konstruktem, důsledně abstraktním konceptem. Knihu jsem pak zavřel a nechal asi týden bez povšimnutí. Ležela, tiše a netrpělivě oddychovala ve svém uzavřeném papírovém bloku s vyzývavým lesklým designem. Pak přišlo průzračné ráno, kdy jsem se pokusil kriticky zaznamenat, o čem pro mne byla.

Nežijeme v jednou daných sociálně-politických kulisách ani souvislostech. To by bylo smutné, a zejména v oblasti umění, do níž je Krausové zpověď zarámovaná, mrtvolné.

Věřím v kritiku, která není předem soudem bez argumentů v souvislostech, v kritiku, jež není laciným bojem mezi odlišnými sociálními bublinami. Věřím v kritiky, které se prolínají ve sdílení, přestože jsou subjektivní, a jež mají hodnotovou alternativu ve formě, s níž reflektují obsah – jsou tedy isouhrnem intuicí v udržitelné srozumitelnosti, a proto spíše objevem než konstrukcí.

Současně musí mít kritik(čka) dost odvahy, aby se pohyboval(a) v prostoru, kdy si nemůže být jistý(á), že pravda je na jeho(jí) straně, neboť kritika není pouhý morální, etický ani politický postoj – není triviálním zobecněním osobně politického. Zde je můj vjem, mé rozpomenutí, přičemž se omlouvám za několik cizích slov, neboť jejich český výklad by byl širší.

Trhání pázdnoty

Prvních zhruba sto stran, zhruba polovina knihy, je téměř nesnesitelné mantricky se opakující sebepozorování, až do vyprázdněné nudnosti (možná jsou i přecitlivěle narcistní, ale dnes se pojem narcistní mnohým jeví agresivně sexisticky-machistický, přestože se tím Krausová zaříkává – znehodnocení bytostí, především žen). Pokud bych to měl „omluvit“ osobní genderovou výpovědí, musel bych se také ptát, zda jakákoliv podobná sebeidentifikace (u kohokoliv) je zárukou nových, neotřelých a překvapivých sdělení.

Na prvních sto stranách tomu nenasvědčuje ani neustále zvýrazňovaná sebelítost skrývaná za genderovou bolest či za vlastní masochistické vykořisťování v intuitivním přesvědčení, že soukromé je vždy politické. I když později zbanalizovaný slogan, že „soukromé je automaticky politické“, jenž ve své době nezněl jako „dnešní“ epitaf na konferencích a v textech knih, nebyl ještě tak snadno zcizovaný až do svého zborcení. Bodavé výkřiky se zoufale a přitom vědomě potácejí a následně ztrácejí v nepřehlednosti tezí.

Tam, kde se Krausová nereflektuje jako ztracená bytost, a tuto prázdnotu trhá konotacemi (citacemi) kulturních dějů, jež ji obklopují, náhle smysluplně vystávají či se formují rozšiřující se děje, situace, které překonávají dobové strasti, podružnosti i nářky

Občas jsem očima unaveně sklouzl po textu jako po ledu a jedna, dvě stránky vzaly za své. A když jsem se k nim chtěl vrátit, už jsem je nenašel, respektive nerozlišil. Byl bych však nespravedlivý, kdybych zhruba prvních sto stran zcela odepsal jako nesrozumitelnou zpověď, která se točí v kruhu komunitní skupiny, protože bez jejich znalosti se další text jeví jako šifra (deník bez pointy) pro zasvěcené, tedy bez přesahu.

Tam, kde se však Krausová nereflektuje jako ztracená bytost, a tuto prázdnotu trhá konotacemi (citacemi) kulturních dějů, jež ji obklopují, náhle smysluplně vystávají či se formují rozšiřující se děje, situace, které překonávají dobové strasti, podružnosti i nářky. Nelze proto v této fázi rozpomenutí nevzpomenout francouzského teoretika a filozofa Gillese Deleuze (1925–1995), který byl v uplynulých letech často spojován, citován a především přivlastňován současným vizuálním uměním.

„Dějící se vnímání, vnímání, které právě nastává. Je to jakýsi změněný stav vnímání. V normálním stavu je vidění oddělené od toho, co doopravdy dokáže. Svou sílu získá zpět, když se stává vizí. A to se stává, když vidíme nevnímatelné, neviditelné, když je viděno to, co být viděno nemůže. Zrak je oživen zevnitř tím, co vidí, a jeho potence se vystupňuje. Toto neviditelné však musí být viditelné, bytím smyslového, samotnou fenomenalitou fenoménu.“

Nekompromisní soudy

Počáteční fenomenologická textová struktura se však překlápí do druhé, intencionální poloviny. Jevy už nejsou jen abstrahované fragmenty mysli, zevnitř nabývají dohledatelných, konkrétnějších kontur. Stíny začínají promlouvat skrze konkrétní příběhy. Mají už rámec, pojmenování, tělo. A právě tělo Krausová podrobuje analytickým, často nekompromisním soudům. Není již stejně křehká, neboť je uvnitř. Stává se plnohodnotnou součástí, i když stále křičí úzkostí.

Stíny začínají promlouvat skrze konkrétní příběhy. Mají už rámec, pojmenování, tělo. A právě tělo Krausová podrobuje analytickým, často nekompromisním soudům. Není již stejně křehká, neboť je uvnitř. Stává se plnohodnotnou součástí, i když stále křičí úzkostí.

Má proto i dar jisté odolnosti, která jí pomáhá přežit nárazy, jež se snaží sdělovat. Navíc chce zůstat (být viděna a respektována) v tomto těle, v množině cynismu, ambicí, energie, chutí, zvratů, překvapování, podnětů, diskurzu, vabank hry a imanentních artikulací, ve stopách podmíněného v nepodmíněném, v horizontech bez limitů, osobních krizí, ztrát a lhostejnosti, v nejasné univerzalitě, v porozumění modalitě, kdy i touha je jako prázdné místo v duši, které má být naplněno věcností.

Kdy se žena nerodí, ale postupně se jí stává, kdy se těla (bytostí obecně) nerodí, ale jsou vytvářená jako kontext a čas. Kdy i forma má vlastní vizi a je často před-osobní, před-individuální a patří k subjektu i k objektu.

Zpověď Krausové by se dala zařadit do tezí a pojmů další Deleuzovy přihrádky rhizomatických spojení, která nemají začátek ani konec, proto je navždy zakletá uprostřed, mezi věcmi, v mezibytí. Nebo ji lze tlumočit jako reprezentaci, která je pokusem připsat jednomu ze způsobů, jímž se prezentuje, reprezentativní funkci, a kdy je předem zřejmé, že může být kdykoliv přisouzena čemukoli.

Dohledatelné, a tím i bezpečné území

Čím měně se Krausová ponižuje, čím méně se charakterizuje jako šmíra, přičemž ví, že ji není, čím méně má na obranném štítu „jsem Židák“, čím méně se projektuje jako zbytečná, nehezká bytost, čím méně vnímá nespravedlnost jako machistickou neprostupnou síť, čím méně rozlišuje úspěšnost skrze danosti světa, čím méně je cynická, krutá, čím méně se raduje ze svých ran, jež občas přisuzuje jiným, čím méně považuje smysl za svou nesvobodu, nebo pouhou terapii, čím méně hovoří o zkušenosti jako o selhání, čím méně je pro ni trauma vysvobozením z nevinnosti, čím méně zvýrazňuje sex jako svůj vynucený mindrák, čím méně chce demonstrovat vlastní nenáviděnou anonymitu a uzavírat vnějšek zevnitř, tím více je i jako umělkyně asociativní i emancipačně uvěřitelná, například v intenzivních vhledech, popisech.

Ve chvílích, kdy Krausová hovoří jako zastánce neuznaných, zneuznaných (snad nejen žen) a na úkor těch relativně málo úspěšných, má opět na mysli pouze svůj zkušenostmi dosažitelný prostor, své dohledatelné, a tím i bezpečné území

Krausové kniha je touhou i bojem se smířením. Touhou být akceptovanou bytosti skrze vlastní identitu a díky ní být přijata jako umělkyně, která uniká zaběhnutým kánonům. Je tedy i urputným bojem se smířením, většinou marným, ale jenž může motivovat. Kniha je však stále mocenskou sférou dominantní západní kultury a jako takovou Krausovou navzdory všem ostrým a nevybíravým, ale oprávněné kritickým výhradám a obviněním adoruje, a tím sleduje i čas, kdy se její osobní incestní fascinace mění v rozporuplnou empatii.

Nedovedu si Krasovou představit mimo tuto vymezenou eugenickou oblast. A také se jí v knize z tohoto prostoru nedaří uniknout (pokud to vůbec měla v úmyslu). Ve chvílích, kdy hovoří jako zastánce neuznaných, zneuznaných (snad nejen žen) a na úkor těch relativně málo úspěšných, má opět na mysli pouze svůj zkušenostmi dosažitelný prostor, své dohledatelné, a tím i bezpečné území.

Falešná hra

Jistě ji nikdy na mysl nepřišla situace například ve východní Evropě, kde by se našly celé generace, zástupy neuznaných, zneuznaných, zamlčených (žen i mužů) v souvislosti s psanými dějinami současného umění. Bylo by zajímavé objevit a definovat zlomy (nic není natolik samozřejmé, jak se později proklamuje), kdy se z doposud neznámých, neúspěšných stávají (někdy „přes noc“) úspěšní, hvězdy, na které různým způsobem žárlíme, ať z lásky, nebo z nenávisti.

Asexualita v současném umění je znakem osobnostní nejistoty, rozpadem její integrity, i falešnou hrou na ovládání esenciální pudovosti, žije z cizí lásky. Je strachem z přiznání si ztracené citlivosti, neschopnosti pouze prožívat, vidět, a nikoliv jen vědět, jak se má prožívat, jak se má vidět

Kniha je navzdory tomu silnou zpovědí ženy-umělkyně, sebezpyt, který neočekává, a proto ani nevěří ve vlastní vykoupení. Je tepajícím organismem na rozdíl od současných tendencí, kdy se asertivní asexualita v umění nenápadně, ale o to více intenzivně vkrádá i do našich těl, mozků, myšlení s demonstrativně proklamativní absencí emocionálního prožitku a esenciální lidské touhy po přitažlivosti.

Asexualita v současném umění je znakem osobnostní nejistoty, rozpadem její integrity, i falešnou hrou na ovládání esenciální pudovosti, žije z cizí lásky. Je strachem z přiznání si ztracené citlivosti, neschopnosti pouze prožívat, vidět, a nikoliv jen vědět, jak se má prožívat, jak se má vidět. Asexualita v současném umění ztratila v kontextu transpersonality schopnost bezprostředního dotyku – je nahrazován asertivní sociální komunikací.

Klec těla

Prvoplánová sexualita v současném umění není protikladem asexuality dnešního provozu umění, stejně jako jí není prvoplánový estetický rozměr, komfort. Zmizela tak nejen reflektivní individuální úzkost, pochybnost, nejistota, ale i schopnost odlišného vnímání. Kniha však naštěstí není návodem, učebnicí feministické revolty prvoplánovým manifestem ke snadnému přivlastnění či zneužití ani instruktáží.

Krausová se identifikuje s vlastní rozervanou nejistotou, s vlastním tělem, které si krutě předhazuje – klec jejího těla je zpřítomnělou divokostí, animálností a zároveň potravou, obnaženým masem, prostě k dispozici

Není ani o tom, jak „správně“ vnímat svět umění, svět intimních proher ani návodem k postojům pro porozumění, a tím i pro přežití, ani k tomu, jak být ženou skrze její historické postavení, ani jak žít jako nonkonformní umělkyně. Není to kniha absolutních výroků ani provokace.

Krausové vnitřní tělo je bytostným organismem v myšlení, možností a touhou, jak osvobodit myšlení od pevného bodu, od předem daného úhlu pohledu, který se může občas jevit náhodně, proměnlivé, bez pevného základu, což je jeho výhodou a zároveň limitem v podobě nadbytečného konstruktu pro vlastní existenci jako smyslu, tedy cesty k osobnímu zjevení jako znovuobjevení jeho významu.

Dnešním zaběhnutým slovníkem by se dalo říct, že Krausová intuitivně a trefně proměňuje podstatu umění z jeho vysokého experimentálního vizionářského prostředí do nízkosti, povrchnosti akcelerované postkoloniálním kapitalisticko-buržoazním nivó, narativem či totalitní univerzálností a nazpět. Přitom se do tohoto prostředí projektuje, identifikuje se s vlastní rozervanou nejistotou, s vlastním tělem, které si krutě předhazuje – klec jejího těla je zpřítomnělou divokostí, animálností a zároveň potravou, obnaženým masem, prostě k dispozici.

Pohyblivá autenticita

Je však hodné respektu, že Krausovoá touto transformací do privilegované adorační, masturbační formy nesklouzla do zbytnělé sociálně-politické oblasti, a pouze instrumentálně nezvýrazňuje vnější angažovanost – v konkretizaci tělesného dění nezneplodňuje, nečiní bezpohlavním, nezchlazuje energii a zůstává žhavou lávou, silou pro jiskřivé vášně, utopie a neočekávatelné jemné transformace, podstatou přetváření.

U Krausové lze hovořit o očistě nejen fyzické, ale i mentální. Její pohyblivá autenticita se nestává rukojmím účelových soudů, konstrukcí vydávaných a šířených jako etické normy, za nimiž se skrývá touha po moci.

Vše je sice svlečené, obnažené, ale nejde o nahotu těla. Krausová se snaží vysvléct ze svého těla, které si navzdory tomu díky intimitě udržuje distanc. Lze proto hovořit o očistě nejen fyzické, ale i mentální. Její pohyblivá autenticita se nestává rukojmím účelových soudů, konstrukcí vydávaných a šířených jako etické normy, za nimiž se skrývá touha po moci.

Naopak, Krausová ve druhé polovině knihy vybízí k paralelním prostupům, osobním prolnutím či citlivým záměnám identit, jež lze považovat za metafory pro zachycení v mnoha ohledech originální podstaty bytí a její prosakující, rozpouštějící se amorfní krystalizaci i mimo oblast umění.

To, co knize „kriticky vyčítám“ v její první polovině, mělo opodstatnění, protože analyticky metamorfovalo do celistvosti. V tom je kniha cenná a inspirativní i po tolika letech od jejího prvního anglického vydání.

I Love Dick

I Love Dick, Semiotext(e) 1997

AUTOR: Chris Krausová

VYDAL: tranzit.cz 2018

ROZSAH: 216 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.