Světoobčané versus občané

V západních společnostech se rozpadá konsensus o tom, kdo jsme. Spor se odehrává pod pravolevým dělením. Mizí střed a vznikají středy dvou bublin a kolem nich extrémy. Ve společnostech bez základního konsensu si umírněný střed jedné bubliny více rozumí s vlastními extrémisty než s umírněným středem druhé bubliny. Píše Andrej Duhan.

Globální renta. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Globální renta. | foto: IluČeská pozice
Globální renta. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V celém západním světě vzniká nové politické rozdělení napříč pravicí a levicí. Jeho podstatu tvoří identita – k jakému celku a hodnotám lidé vztahují svou loajalitu –, přičemž jde o střet světoobčanů a občanů. Pro světoobčany tradiční formy loajality a historické sounáležitosti ztratily přitažlivost a smysl, identitu nacházejí v odmítání zděděných kolektivních identit, které považují za morálně neobhajitelné. Existuje pro ně pouze jednotlivec a lidstvo.

Světoobčanství je vyjádřením ideologie humanistického univerzalismu, již mimo jiné vymezuje extrémní individualismus – na vše je třeba nahlížet právy jednotlivce, přičemž společnost má jedinou roli: umožnit mu seberealizaci.

Odmítání partikulárního

Tmelící faktory společnosti, které jednotlivce zavazují k formálním či neformálním povinnostem, jako je patriotismus, náboženství, pohlaví, tradice a zvyky, omezují, jsou pro světoobčany nežádoucí – odmítají vše partikulární, pokud se k nějakému konkrétnímu člověk nepřihlásil dobrovolně. Má si zvolit identity, které mu vyhovují. Kultura, náboženství, gender jsou výrazem osobního názoru, nálady a vkusu.

Tmelící faktory společnosti, které jednotlivce zavazují k formálním či neformálním povinnostem, jako je patriotismus, náboženství, pohlaví, tradice a zvyky, omezují, jsou pro světoobčany nežádoucí – odmítají vše partikulární, pokud se k nějakému konkrétnímu člověk nepřihlásil dobrovolně

Humanistický univerzalismus také vymezuje víra v jedno lidstvo bez kulturních a národních hranic. Kolektivní kulturní či národní identity ani vlastnosti neexistují. Je to paušalizace a sociální konstrukt končící v kolektivní vině a koncentračních táborech. Vše tradiční a zděděné je světoobčanům podezřelé. Ke svému společenství necítí žádnou náklonnost, protože ho nepovažují za vlastní, ale vidí v ní skrytý rasismus.

Společnost je pro ně jen součtem jednotlivců, přičemž stmelovat ji mají abstraktní hodnoty, jako je demokracie, spravedlnost či lidská práva, jež však oddělují od jejich historického kontextu. Považují je za univerzálně přenosné a aplikovatelné kdekoliv a kdykoliv. Soužití diverzifikované společnosti bez kolektivní identity má zajistit tolerance, respekt a nediskriminace.

Kontext konkrétního společenství

Občané svou loajalitu nadále vztahují k vlastnímu národu, kultuře a civilizaci neboli k partikulárním formám identity a solidarity a rozlišují my a oni. Náklonost k vlastnímu společenství považují za jedinečnou a hodnou zachovávání, protože je zdrojem hrdosti, hodnot, řádu a společenského smíru a solidarity. Patriotismus a loajalita jsou podle nich nejen nezbytným tmelem společnosti, ale i ctnostmi.

Občané nepovažují lidská práva za právo na vše možné i nemožné, ale stavějí je do kontextu konkrétního společenství a filtrují zdravým rozumem

Občané nepovažují způsoby chování, tradice, kulturní sounáležitost, zděděné historické identity či sociální role za omezující, ale prospěšné. Benefity vyplývající z elementární kulturní a společenskou soudržnosti pak za historicky osvědčené. Často instinktivně cítí, že k fungování společnosti nestačí pouze dobré zákony a instituce, ale i společná identita.

Kontinuita a zachování vlastního společenství pro ně mají zásadní význam. V tomto pojetí má člověk vůči společnosti nejen práva, ale i povinnosti. Primární povinností státu pak je vedle ochrany práv jednotlivců obrana vlastních občanů a společnosti, která je více než součet jednotlivců – stát má zájmy svých občanů stavět nad zájmy ostatních.

Občané neodmítají rovnost, nediskriminaci či toleranci, jen je neabsolutizují. Lidská práva nepovažují za právo na vše možné i nemožné, ale stavějí je do kontextu konkrétního společenství a filtrují zdravým rozumem. Pro princip zkrátka nejsou ochotní obětovat sami sebe.

Migrace

Nejvíce rozděluje světoobčany a občany postoj k migraci. Podle světoobčanů migranti nepřinášejí vlastní kulturu a identitu, ale jdou za svým štěstím, na což mají právo. Žádné kolektivní identity totiž neexistují a hranice jsou nemorální výtvory, jež uměle rozdělují. Migranti mají právo přijít, nikdo jim nemůže bránit. Odmítání migrace stejně jako tlak na asimilaci je pro světoobčany rasismem, nikoliv výrazem obav o soudržnost společnosti.

Nejvíce rozděluje světoobčany a občany postoj k migraci. Podle světoobčanů migranti nepřinášejí vlastní kulturu a identitu, ale jdou za svým štěstím, na což mají právo. Pro občany je rozlišování a omezený rozsah migrace výrazem zdravého rozumu, a protože si uvědomují partikulární identity, které chtějí zachovat, mají podle nich migranti své specifické identity, jež si také budou chtít zachovat.

Pro občany je rozlišování a omezený rozsah migrace výrazem zdravého rozumu, a protože si uvědomují partikulární identity, které chtějí zachovat, mají podle nich migranti své specifické identity, jež si také budou chtít zachovat. Proto se obávají, že kritický počet migrantů začne měnit jejich společnost, přičemž se nechtějí ve vlastní zemi stát cizinci. Z migrantů mají strach, protože asimilaci nahradil multikulturalismus.

Neméně odlišně vidí světoobčané a občané demokracii. Pro občany je spojená s politickým národem. Demokracie je možná, protože ji předchází společenství se sdílenou identitou, hlouběji zakotvenou než politická orientace či třída, což je předpoklad mírového střídání vlád. Demokracie je pro ně ztělesněním souboru hodnot, stejně však vlády většiny, kdy se legitimita vládyodvozuje od lidu a má reprezentovat jeho názory a zájmy.

Frustruje je proto demokracie, která se stala pouhým nátěrem ideologie světoobčanů, demokracie, jež odmítá chránit společenství, ze kterého vzešla, a zájmy jeho občanů. Těžce nesou, že politická moc se stále více posunuje od primárního politického společenství – národa – k nadnárodním organizacím a velkým korporacím.

Demokracie

Světoobčané nespojují demokracii s národem, neboť společná kultura a loajalita není třeba, stačí dobrá ústava a náležité politické instituce. Demokracie je dle nich přenosná a použitelná na každé společenství. Většinou ji chápou především jako soubor hodnot, jež v zásadě odrážejí jejich světonázor. Demokracii coby vládu většiny naopak mnohdy vidí jako ohrožení těchto hodnot. Děsí se toho, co označují „populismem“, což však bývávají pouze výsledky voleb a rozhodnutí odrážející zájmy většiny.

Světoobčané nespojují demokracii s národem, neboť společná kultura a loajalita není třeba, stačí dobrá ústava a náležité politické instituce. Demokracie je dle nich přenosná a použitelná na každé společenství.

V mainstreamových médiích se proto objevují výzvy ke vzpouře elit, vážení hlasů podle vzdělání či výchově k „demokracii“. Světoobčané považují za správné, že Evropská komise (EK) chce zasáhnout proti Polsku kvůli údajnému porušování demokratických hodnot, protože je podle nich reprezentuje lépe než demokraticky zvolená polská vláda. Občanům, bez ohledu na to, co si myslí o dění v Polsku, připadá minimálně podivné, že nevolená EK, jež odvozuje svou legitimitu z národních států, chce zasáhnout proti jednomu z nich.

Spor o demokracii se přelévá do odlišného postoje ke globalizaci a nadnárodní integraci. Pro světoobčany je globalizace vyvrcholením jejich pohledu na svět a představuje volný pohyb zboží, kapitálu a osob – svět se spojuje, mizí bariéry, čímž vzniká prostor, kde státy ztrácejí své výlučné postavení ve prospěch nadnárodních organizací, světových korporací, velkých NGO i jednotlivců schopných se prosadit.

Globalizace

Globalizace naplňuje přesvědčení světoobčanů, že existuje pouze jednotlivec a lidstvo. Má vytvořit jednotný prostor, kde se jednotlivci budou realizovat bez ohledu na bariéry. Pro světoobčany je globalizace cíl – demokracie má sloužit jí a globálním úkolům, a proto usilují o globalizaci kultury i politické moci.

Občané nechtějí, aby globalizace zničila jejich společnost a rozměnila ji do světového společenství – nepřejí si kulturní unifikaci. Globalizace má přinést demokraciím užitek, aniž by rozvrátila jejich hodnoty, stabilitu, společenskou soudržnost a radikálně změnila zemi.

Světoobčany nepobuřuje outsourcing, deindustrializace ani snižování mezd v důsledku migrace. Považují je za přirozený jev spojený s globalizací – nejdůležitější je efektivita, kterou nemohou mařit národní hranice ani kulturní tradice. Světoobčané nevnímají dopady globalizace na společnosti, protože jsou jen náhodným shlukem jednotlivců.

Podle občanů globalizace, pokud ji podporují, má sloužit demokracii, respektive národním státům. Ty mají profitovat z mezinárodního obchodu a spolupráce, ale musejí si zachovat suverenitu, identitu i vztah k vlastním občanům. Občané nechtějí, aby globalizace zničila jejich společnost a rozměnila ji do světového společenství – nepřejí si kulturní unifikaci.

Globalizace má přinést demokraciím užitek, aniž by rozvrátila jejich hodnoty, stabilitu, společenskou soudržnost a radikálně změnila zemi. Je v pořádku, dokud přináší ekonomický prospěch. V žádném případě však nemá přerůst demokracii a učinit z ní pouhou skořápku a převodovou páku pro globální zájmy.

Spor o hodnoty

Rozdíl mezi světoobčany a občany se neprojevuje v konkrétních politických otázkách, jako jsou daně, sociální zabezpečení, zdravotnictví či obrana, ale v hodnotách. Podle světoobčanů vyznávají občané v lepším případě přežité hodnoty, v horším jsou rasisty. Sami sebe považují za pokrokovou elitu, avantgardu oproštěnou od iracionálních předsudků minulosti.

Rozdíl mezi světoobčany a občany se neprojevuje v konkrétních politických otázkách, jako jsou daně, sociální zabezpečení, zdravotnictví či obrana, ale v hodnotách

Podle občanů světoobčané opomíjejí společenství, ze kterého vzešli a z jehož benefitů stále těží. Ničí ho přezíravostí a extrémním individualismem. S domýšlivou arogancí sní utopie o jednom lidstvu. A abstraktní hodnoty nadřazují nad konkrétní problémy, které pak dopadají na občany.

Konzervativní komentátor Ross Douthat o tom v liberálním deníku The New York Times napsal: „Amerika byla v minulosti partikularistická i univerzalistická. Naši zakladatelé vybudovali nový řád na evropské intelektuální tradici. Imigranti se začleňovali do osadnické kultury, anglosaské a protestantské, která vyžadovala asimilaci. Až do pozdních šedesátých let se s tím liberálové i konzervativci ztotožňovali a hlásili se k národním narativům.“

Návrat velké politiky

Řečeno jinak, liberálové a konzervativci sdíleli jednu identitu, spory byly politické. Pak však liberálové vyloučili z amerického příběhu partikulární a konzervativci, do značné míry v reakci, univerzální. Spor o to „kdo jsme“ se v USA od sedmdesátých let zvětšuje a zvolením Donalda Trumpa dosáhl vrcholu.

Doba centristické manažerské politiky končí, vrací se velká politika idejí a hodnot

V Evropě se politika také přizpůsobuje. Francouzský prezident Emmanuel Macron skvěle popsal světoobčanství výrokem, že neexistuje žádná francouzská kultura, ale pouze různé kultury ve Francii. Občanství zase nejlépe britská premiérka Theresa Mayová: „Pokud si myslíte, že jste občané světa, jste občané ničeho.“

Identita západních společností zaniká a rozpadá se konsensus v tom, kdo jsme. Spor se odehrává pod tradičním pravolevým dělením. Mizí střed a vznikají středy dvou bublin a kolem nich extrémy. Ve společnostech bez základního konsensu si umírněný střed jedné bubliny více rozumí s vlastními extrémisty než s umírněným středem druhé bubliny. Doba centristické manažerské politiky končí, vrací se velká politika idejí a hodnot.



Počet příspěvků: 14, poslední 20.11.2017 01:30 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Autor

Andrej Duhan

Andrej Duhan | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Návrat německé otázky

16.9.2017 - 10.08