Svět se do záhuby neřítí

Steven Pinker, profesor psychologie na Harvardově univerzitě, se ve svých knihách snaží přesvědčit, že nežijeme v době úpadku a zmaru. V nejnovější – Osvícenství teď. Argument pro rozum, vědu, humanismus a pokrok – tvrdí, že žijeme v nejlepší době, jaká kdy byla.

Osvícenství. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Osvícenství. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Osvícenství.

Český grafik Josef Váchal (1884–1969) prý říkával: „Svět se řítí do ďáblovy řiti.“ A leckterý z nás by odvětil: „Amen.“ Pokud uděláme tu chybu a podíváme se na večerní zprávy, začne se na nás valit jedna zlá zvěst za druhou. Ve světě vládne násilí, válka a hladomor, politici lžou a kradou, Země se otepluje, teroristé nikdy nespí, autoritářství je na vzestupu, mládež liknaví, kultura upadá a do toho všeho ještě kůrovec.

Kdejaký prorok hlásá, abychom zapomněli na lepší zítřky, a zdá se, že jediná útěcha zeje ve vroucném zasnění se nad starými dobrými časy daleko v minulosti. Je současný svět dávno za zenitem? Žijeme v době úpadku a zmaru, odsouzeni k brzké záhubě? Kanadsko-americký profesor psychologie na Harvardově univerzitě Steven Pinker se snaží přesvědčit, že tomu tak není.

Ve své nejnovější knize Enlightenment Now: The Case for Reason, Science, Humanism, and Progress(Osvícenství teď. Argument pro rozum, vědu, humanismus a pokrok) nabádá nenechat se zmámit hrůzou televizních záběrů a vyplašeností titulků v novinách a namísto toho pohlédnout na tvrdá data a dlouhodobé trendy. Ty totiž vyprávějí zcela jiný příběh.

Steven Pinker, kanadsko-americký profesor psychologie na Harvardově univerzitě.

Pozvednutí životní úrovně

Například jeden ze základních indikátorů pokroku – délka života. V roce 1800 se dle odhadů lidé na světě v průměru dožívali okolo 40 let. Tento věk postupně rostl a v roce 1950 to bylo zhruba 60 let. A dnes? Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) je současný světový průměr 71,4 roku. V České republice je ještě vyšší, 79,2 roku (muži 76,2, ženy 82,1), což je o sedm let více než v roce 1989 a o více než třicet při vzniku První Československé republiky.

Pokud se vám to nepozdává a chcete poukázat například na 87letého nebožtíka, prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, pak největší posun v těchto číslech dělá skutečnost, že se razantně snížil počet úmrtí malých dětí. Na začátku 19. století se i v nejvyspělejších zemích každé čtvrté dítě nedočkalo pátých narozenin. Dnes je to v řádu desetin promile na Západě a i v nejzuboženějších státech, jako je Etiopie, je míra dětské úmrtnosti pod deseti procenty.

Někteří levicoví intelektuálové tvrdí, že globalizace je jeden velký konspirační plán západních kapitalistů se záměrem vykořisťovat chudé všude na Zemi. Pinker odpovídá, že pokud takový plán byl, skončil neskutečným fiaskem. Postupné rozšíření tržního hospodářství do celého světa a rozvoj mezinárodního obchodu vedly k ohromnému ekonomického růstu a k pozvednutí životní úrovně všech lidí, nejvíce těch nejchudších.

Bída také dramaticky klesá. Na začátku 19. století žilo více než 90 procent obyvatel pod hranicí extrémní chudoby (podle definice Organizace spojených národů 1,90 dolaru na den), dnes méně než jedna desetina všech lidí. To vše ještě více ohromí, uvědomíme-li si, že je lidstvo od roku 1800 sedmkrát početnější.

Ale co přelidnění? Anglický ekonom Thomas Robert Malthus (1766–1834) přece varoval! Je pravda, že populace roste, ale spolu s rostoucí životní úrovní se populační růst od konce šedesátých let 20. století zpomaluje a do budoucna lze očekávat, že se podobně jako v rozvinutých zemích zastaví. Když se totiž lidé vymaní z chudoby, začnou mít méně dětí, protože už nemusejí očekávat, že jim jich polovina pomře. Bohatší země také investují do vzdělávání dívek a žen, což posouvá věk prvorodiček a vede k větší uvážlivosti v plánování rodiny.

Někteří levicoví intelektuálové tvrdí, že globalizace je jeden velký konspirační plán západních kapitalistů se záměrem vykořisťovat chudé všude na Zemi. Pinker odpovídá, že pokud takový plán byl, skončil neskutečným fiaskem. Postupné rozšíření tržního hospodářství do celého světa a rozvoj mezinárodního obchodu vedly k ohromnému ekonomického růstu a k pozvednutí životní úrovně všech lidí, nejvíce těch nejchudších. Cílem OSN je extrémní chudobu úplně vymýtit do roku 2030. Můžeme jim držet palce.

Vše není idylické

Pro Pinkera je to jen začátek. Ve své knize předkládá graf za grafem, detailně rozebírá mnohé námitky a neúnavně argumentuje, že navzdory dojmům žijeme (my všichni na světě) v nejlepší době, jaká kdy byla, a to v době nevídaného pokroku. Míra násilí je na historickém minimu, ať v podobě válek či vraždění. Významně se snížil počet lidí zmrzačených na pracovištích a usmrcených v automobilových nehodách. Odoláváme přírodním katastrofám, záplavám a požárům mnohem lépe než v minulosti.

Lidé mají více volného času, jsou vzdělanější a tolerantnější vůči sobě. A, věřte nebo ne, ubývá znečištění přírody, odlesnění a snižuje se počet zvířat na seznamu kriticky ohrožených druhů – v roce 2016 ze seznamu zmizela panda velká a před několika měsíci gorila horská, a nikoli proto, že vyhynuly. To, že se něco dlouhodobě zlepšuje, ale neznamená, že je vše idylické.

Nemoci, jako je zápal plic, malárie, úplavice a spalničky, jsou na ústupu a jednoho z největších zabijáků, pravých neštovic, jež měly na svědomí jen ve 20. století více než 300 miliónů obětí, jsme se zbavili úplně. S každým desetiletím přibývá demokracií. Hodnoty klasického liberalismu, jako jsou lidská práva a svoboda, pomalu nabývají na vlivu ve všech kulturách, a to i v těch nejkonzervativnějších regionech, například na islámském Blízkém východě a v severní Africe.

Lidé mají více volného času, jsou vzdělanější a tolerantnější vůči sobě. A, věřte nebo ne, ubývá znečištění přírody, odlesnění a snižuje se počet zvířat na seznamu kriticky ohrožených druhů – v roce 2016 ze seznamu zmizela panda velká a před několika měsíci gorila horská, a nikoli proto, že vyhynuly.

To, že se něco dlouhodobě zlepšuje, ale neznamená, že je vše idylické. S více než sedmi miliardami lidí na Zemi a nástupem mobilní technologie, která dokáže zachytit, nahrát a obratem sdílet kdejakou špatnost, se vždy najde dostatek materiálu k naplnění každodenní černé kroniky mediálního prostoru. Tímto utrpením a hrozbami je třeba se zabývat, ale to neznamená, že bychom kvůli tomu měli zatracovat neobyčejný pokrok, kterého lidstvo postupným úsilím dosáhlo.

Unikání smrti

Švédský lékař Hans Rösling (1948–2017), jemuž loni vyšla česky kniha Faktomluva. Deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají a který Pinkera inspiroval, přirovnává svět k novorozenci v inkubátoru, o jehož stavu můžeme říci, že se postupně zlepšuje, i když není bez obtíží. Co by to bylo za doktora, který by vyděšeným rodičům detailně popisoval každou srdeční palpitaci a kdejaké zvýšení teploty, aniž by se zmínil, že dítě přibírá na váze a jeho stav se pozvolna stabilizuje?

Evoluční psycholog Pinker poukazuje na fakt, že jsme potomci dlouhé linie tvorů, kteří byli schopní unikat smrti alespoň tak dlouho, než zplodili další pokolení, což vyžaduje jistou dávku instinktivní podezíravosti a skepse

Pinker upozorňuje, že stejného sadismu se dopouštějí média, když všudypřítomnou negativitu nedávají do kontextu dlouhodobého pozitivního vývoje. Problém je v tom, že krev a zmar přirozeně táhnou, a proto se nabízejí jako nástroj k ukojení mediální lačnosti po počtu zhlédnutí a kliků. Ve schopnosti uhranout naši pozornost budou věci zlé vždy silnější než kladné. To není bez důvodu.

Evoluční psycholog Pinker poukazuje na fakt, že jsme potomci dlouhé linie tvorů, kteří byli schopní unikat smrti alespoň tak dlouho, než zplodili další pokolení, což vyžaduje jistou dávku instinktivní podezíravosti a skepse. Krutá příroda totiž nepřála Candidům a ti, kdo na svět pohlíželi přes příliš růžová skla, umírali bezdětní. Ve většině jazyků na světě je markantně více slov popisujících záporné emoce než kladné, poněvadž zápor je existenciálně důležitější a má větší váhu.

Nezbytnost kvantifikace

Zkuste následující rozvahu: Jak moc lépe byste se mohli cítit, než se cítíte právě teď? Zastavte na chvíli a představte si to. A jak moc hůře byste se mohli cítit, než se cítíte právě teď? Limit radosti a štěstí je téměř nadohled. Utrpení nemá dno. Utrpení více lidí se sčítá stejně špatně, jako se sčítají nekonečna. Je to nepředstavitelné. Cynická poznámka, jež se připisuje sovětskému vůdci Josifu Vissarionoviči Stalinovi (1878–1953), že smrt jednoho člověka je tragédie a smrt milionů statistika, to trefně vystihuje.

Někteří kritici vytýkají Pinkerovi chlad a necitelnost, že své zprávy o pokroku nachází v grafech, čímž přehlíží příběhy konkrétních obětí. Pinker odpovídá, že právě ze soucitu k jednotlivcům je nutné situaci světa kvantifikovat.

Hrůza holocaustu dojde spíše při pomyšlení na Annu Frankovou či Petra Ginze než na číslo šest milionů. Z tohoto důvodu někteří kritici vytýkají Pinkerovi chlad a necitelnost, že své zprávy o pokroku nachází v grafech, čímž přehlíží příběhy konkrétních obětí. Pinker odpovídá, že právě ze soucitu k jednotlivcům je nutné situaci světa kvantifikovat. To, zda někde zahyne tisíc nebo dva tisíce dětí, se na vnímané úrovni promítne do identicky ochromujícího pocitu nepředstavitelně nekonečného zmaru.

Na tom rozdílu však evidentně záleží. Možná, že ne nám, již přihlížíme, ale jistě každé z onoho tisíce matek vnímajících rozdíl mezi zdravým dítětem a půlmetrovou rakví. To, že tento rozdíl přirozeně nevnímáme, však není důvodem, abychom se nesnažili. Příroda nám dala také rozum, abychom tuto skutečnost mohli reflektovat a svým instinktům se zkoušet vzepřít. A k tomu se grafy hodí.

Mnohaleté svízelné snažení

Röslingova metafora novorozence v inkubátoru ukazuje další důvod, proč je zásadní o pokroku hovořit – svět je totiž křehký. Pinker není idealista, jenž tvrdí, že dosažený vývoj byl nezbytnou samozřejmostí. Naopak současná situace je výsledkem mnohaletého svízelného snažení, důmyslné invence a nesčetných pokusů a omylů, které nakonec zafungovaly – alespoň v dílčích věcech, když ne absolutně.

To ovšem neznamená, že se jejich účinek nedá zvrátit, pokud je nebudeme udržovat. Zásadní je proto pro Pinkera také otázka lidské povahy a lidství. Ideály jsou totiž k ničemu, pokud znějí dobře na papíře, ale nejsou slučitelné s člověkem. Příkladem je komunismus, jenž působí logicky a jehož obdoba skvěle funguje u sociálního hmyzu, jako jsou mravenci a termiti, ale jenž vždy vedl ke zmaru, když se ho snažili uskutečnit lidé, ať u nás, v Rusku, Číně, Kambodži, Severní Koreji, na Kubě, ve Venezuele a dalších zemích.

Pinker není idealista, jenž tvrdí, že dosažený vývoj byl nezbytnou samozřejmostí. Naopak současná situace je výsledkem mnohaletého svízelného snažení, důmyslné invence a nesčetných pokusů a omylů, které nakonec zafungovaly – alespoň v dílčích věcech, když ne absolutně.

Slavný americký entomolog Edward Osborne Wilson na adresu komunismu poznamenal: „Skvělá myšlenka, špatný živočišný druh.“ Pokud chceme vést svět k lepšímu, musíme se vážně zamyslet nad tím, jaký tvor člověk je. Toto téma je protkáno celým Pinkerovým dílem a zrcadlí se na mnoha stránkách jeho knihy Osvícenství teď.

Pinker poukazuje, že se v současné intelektuální kultuře zakořenilo několik mylných předpokladů o lidské povaze, které se neslučují nejen se starou moudrostí, ale ani s poznatky moderní psychologie a antropologie. Jedním z nich je romantické přesvědčení, že se člověk rodí jako vznešený divoch, jenž je ve svém nitru dobrý, a že civilizace ho kazí.

Toto hledisko se zcela nevinně může projevit v nakupování biomrkve a posedlém odmítání všeho, co není „přírodní“. (Zapomíná se však, že biomrkev je lidmi přešlechtěný potomek malého hořkého kořene a že mezi věci přírodní patří mimo jiné syfilis, klíšťata a kyanid.)

Nebezpečná móda pesimismu

Nicméně idealizace přírody a doktrína vznešeného divocha má i stinnou stranu. Pokud předpokládáme, že spolu lidé bez vnějších zásahů přirozeně spolupracují a chovají se mírumilovně, budeme se ptát po příčinách násilí, války a bídy a hledat je v moderní kultuře a civilizačních normách. Pinker tvrdí, že tento pohled je naruby. Násilí a bída nepotřebují vysvětlení. To ony byly donedávna samozřejmou součástí všech lidských společností. Podstatnější otázkou je, jak je možné, že jsme se dokázali z jejich spárů vymanit.

Móda kverulování a pesimismu je nebezpečná, protože přispívá k atmosféře cynismu („nic nemá smysl“) a z něj pramenícího radikalismu („revoluci je třeba!“). To často vede k postupnému podmílání důvěry v důležité instituce, jež jsou vnímány jako sociálně konstruované nástroje útlaku, které je třeba strhnout a zbořit.

Zvolíme-li si jako referenční rámec utopii, čeká nás zklamání a dojem, že veškerá snaha přichází vniveč. To není bez následků. Móda kverulování a pesimismu je nebezpečná, protože přispívá k atmosféře cynismu („nic nemá smysl“) a z něj pramenícího radikalismu („revoluci je třeba!“). To často vede k postupnému podmílání důvěry v důležité instituce, jež jsou vnímány jako sociálně konstruované nástroje útlaku, které je třeba strhnout a zbořit.

Historie říká, že tuto obavu není radno brát na lehkou váhu. Kupříkladu éra hippies amerických šedesátých let je dnes vnímána jako mírumilovná selanka a idylický návrat k přírodě, ale pravdou je, že tehdejší vliv antiestablishmentismu, podrývání civilizačních návyků a nedůvěra k policii přispěly k dramatickému nárůstu vražd a znásilnění. Mír a láska, jak se zdá, se neobejdou bez ochranné ruky Leviathanu.

Skutečnost, že v současnosti cítíme hrůzu při pomyšlení na bezpráví a utrpení lidí na Zemi, není důkazem, jak nízko jsme klesli, ale toho, na jak vysoký standart jsme si zvykli. Vhodný rámec pro posuzování lidského pokroku není píseň ImagineJohna Lennona (1940–1980), ale obraz Triumf smrti vlámského malíře Pietera Brueghela staršího (1525–1569).

My, nebo oni

Velké nebezpečí číhá i na druhé straně. Popírání pokroku a pocit, že současnost je líhní dekadence a chaosu, vede k volání po silném vůdci, jenž by zbědovanou situaci uvedl zase do pořádku, třeba s pomocí represivního aparátu. „Liberalismus je předsálí k anarchii,“ píše italský diktátor Benito Mussolini (1883–1945) v roce 1932 v manifestu Doktrína fašismu.
Autoritáři využívají pocitu ohrožení a apelují na sílu přirozené kmenovosti. O svět se pere dobro a zlo; zvítězit může pouze jedna skupina – buď my, nebo oni. Tento mechanismus slouží k efektivnímu stmelení a zmobilizování uskupení lidí, což bylo nutné, pokud se v dávné minulosti měla jedna tlupa soukmenovců ubránit před druhou, a tím odvrátit reálné existenciální ohrožení.

Popírání pokroku a pocit, že současnost je líhní dekadence a chaosu, vede k volání po silném vůdci, jenž by zbědovanou situaci uvedl zase do pořádku, třeba s pomocí represivního aparátu. Autoritáři využívají pocitu ohrožení a apelují na sílu přirozené kmenovosti. O svět se pere dobro a zlo; zvítězit může pouze jedna skupina – buď my, nebo oni.

Je proto příznačné, že nárůst autoritářství přichází do Evropy po sérii teroristických útoků, kterým se podařilo vyděsit evropskou veřejnost (ostatně vzbudit hrůzu je primární cíl teroristů). Navzdory hrůzostrašnosti činů je ale nutné terorismus vnímat ve vztahu k ostatním hrozbám – v roce 2015, kdy byl v západní Evropě počet obětí terorismu neobvykle vysoký (175), bylo pořád více než stokrát pravděpodobnější, že člověk zahyne v autonehodě.

Lidská hrozba se samozřejmě a z dobrého důvodu zdá nebezpečnější než nešťastná náhoda, ale navzdory tomu je důležité si zachovat soudnost. Zbrklost v politice stejně jako v medicíně může vést k situaci, kdy předepisovaný lék je mnohokrát horší než nemoc samotná. Nedávný nárůst popularity autoritářů budiž varováním.

Výměna bez krveprolití

Pinker poukazuje na zvrhlou shodu mezi pravicovými autoritáři na jedné straně a levicovými radikály na druhé – obě skupiny souhlasí, že civilizace selhala, demokracie je slabá a neúčinná a že je třeba nasadit dramaticky odlišný kurz. Špatnou zprávou je, že tyto názorové proudy a jejich jednoduchá řešení jsou slyšet a odrážejí se ve společenské polarizaci západních států. Dobrou zprávou je, že se tito novodobí ideologové mýlí.

Moderní civilizace je líhní bezprecedentního blahobytu a svobody. Dle Pinkera proto, že jsme dědicové myšlenkového odkazu osvícenství, intelektuálního hnutí 17. a 18. století, jež klade důraz na racionalitu, vědu a humanismus. Osvícenství nevnímá příčiny lidského utrpení jako nezvratitelné rány osudu, ale jako problémy, které se musejí řešit.

Pokud nikdo není imunní vůči lákání pozlátka moci, je třeba systému brzd a protivah a demokratického procesu, který umožní nekompetentní vládce jednou za čas vyměnit bez krveprolití. Pokud nikdo nemá legitimní monopol na pravdu, potřebujeme svobodu slova, kultivovanou veřejnou diskusí a svá tvrzení konfrontovat s realitou.

Namísto aby bezmezně věřili autoritám a dogmatům, vyvíjejí osvícenští myslitelé teorie, jak věci fungují, a následně se je snaží empiricky testovat. Namísto prospěchu tlupy, třídy, rasy či národa je pro ně důležitý život jednotlivce; a namísto pověrčivosti a zjevení upřednostňují rozum.

Pinker zdůrazňuje, že se tento myšlenkový směr nesnaží rozum a inteligenci zbožšťovat. Naopak každý rozumný myslitel se musí přirozeně zeptat, zda je rozumné jakéhokoli člověka považovat za čistě rozumného, a odpovědět záporně. Tato reflexe pak vede k uvědomění si vlastní omylnosti, což je jádrem sókratovské moudrosti – vím, že nic nevím.

Osvícenství nehledá kněžstvo s IQ 150 vládnoucí zbytku. Namísto toho se snaží vytvářet instituce a normy, jež člověku umožní prospívat a přiblížit se pravdě navzdory jeho sklonu mýlit se a dělat chyby. Pokud nikdo není imunní vůči lákání pozlátka moci, je třeba systému brzd a protivah a demokratického procesu, který umožní nekompetentní vládce jednou za čas vyměnit bez krveprolití. Pokud nikdo nemá legitimní monopol na pravdu, potřebujeme svobodu slova, kultivovanou veřejnou diskusí a svá tvrzení konfrontovat s realitou.

Pokrok krok po kroku

Pinkerovo osvícenství se proto staví do opozice nejen vůči primitivní kmenovosti, autoritářství a anarchismu, ale i naivnímu utopismu a technokracii.Pokrok nevzniká na základě velkých narativů, ale krok po kroku a trpělivě. Máme-li Pinkerovi věřit, je úchvatným zjištěním, že tato strategie funguje. Lidstvu se pomalu a postupem daří řešit palčivé problémy a s narůstající úspěšností se chránit před ničivými silami přírody, náhody a sebe samého.

Ale co brexit, neomarxisté, Putinovo Rusko, Trump, alt-right, jaderné hlavice, islamismus, ebola, globální oteplování, Facebook, migrační krize a zadlužení? A co všechny -ismy a -fobie a ostatní problémy? A co štěstí? A co ten kůrovec? Ve světě bude vždy více způsobů, jak se věci mohou pokazit než naopak. To byla pravda odjakživa.

Pokrok nevzniká na základě velkých narativů, ale krok po kroku a trpělivě. Máme-li Pinkerovi věřit, je úchvatným zjištěním, že tato strategie funguje. Lidstvu se pomalu a postupem daří řešit palčivé problémy a s narůstající úspěšností se chránit před ničivými silami přírody, náhody a sebe samého.

Pinkerse mnohými z těchto témat zabývá, ale jeho cílem není konkrétní problémy vyřešit, ale ukázat, že lidské snažení přináší výsledky, pokud je vedeno rozumně, bez ideologických zbrklostí, s obezřetností, chladnou hlavou a ohledem na lidství a lidskou povahu. Pinker nevybízí ke slepému, ale k rozumnému optimismu, jenž vyžaduje, abychom se přičinili a za budoucnost světa přijali spoluzodpovědnost. Na námitku, že to nemá smysl, odpovídá prostě: má!

Pinkerova nejnovější kniha Osvícenství teď je hutná a důležitá a jen tak nezapadne. Na Západě se okamžitě stala bestsellerem a spoluzakladatel společnosti Microsoft Bill Gates o ní prohlásil, že to je nejlepší kniha, jakou kdy četl. To však neznamená, že její čtení je vždy příjemné.

Pinker se považuje za strážce akademické půdy před vlivy politické korektnosti a v roce 2006 inicioval sbírku esejí světových myslitelů na téma „nebezpečné ideje“. Jeho široký záběr a odhodlanost hledat pravdu i za cenu šťourání do politicky choulostivých témat a společenských tabu občas popudí, ať jsme kdekoliv na ideovém spektru. Toto popuzení ale zároveň vyvede z ustrnulosti a donutí se zamyslet a zahloubat nad doposud ochraňovanými stanovisky, což je v souladu s hodnotami osvícenství, které Pinker vehementně obhajuje.

Kritický postoj

Steven Pinker je jedním z nejvlivnějších a nejzajímavějších současných myslitelů na světě. Je proto nešťastné, že se v českém překladu zatím objevily pouze dvě jeho knihy pro širší veřejnost – Slova a pravidlaa Jazykový instinkt. Obě jsou lingvistické, zabývají se především anglickým jazykem a Pinkerův důvtip a slovní hříčky se často ztrácejí v překladu. Navíc lze předpokládat, že pokud se dnes někdo o lingvistiku anglické mluvy zajímá, přečte si tyto knihy v originále.

Nešťastná volba titulů pak mohla vést české vydavatele k mylnému dojmu, že Pinkerovy knihy v Česku neletí, a proto se jich více nedostalo. To by ovšem byla škoda. Jeho knihy za to totiž stojí. Kupříkladu How the Mind Works(Jak funguje mysl) je v zahraničí nezbytností pro každého psychologa, kognitivního vědce a kohokoliv, kdo se zajímá o tajemné mechanismy lidského mentálního aparátu.

Kromě doktríny vznešeného divocha Pinker kritizuje hypotézu, že se člověk rodí jako nepopsaná deska, do které svůj obraz tesá společnost, což je předpoklad intelektuálních směrů, jako je sociální konstruktivismus a různých odstínů postmodernismu

Pinker v ní syntetizuje tradiční psychologii s evoluční biologií a zásadními vhledy z umělé inteligence a teorie her. Jeho jedinečná schopnost vysvětlovat komplikované vědecké teze vzdělané veřejnosti navíc na rozdíl od mnoha biologizujících přístupů nepůsobí reduktivně. Tato perspektiva je jedním z dominantních proudou moderní psychologie na Západě; na českých univerzitách se ale často ani neučí.

Další Pinkerovo zásadní dílo, které u nás chybí, je The Blank Slate: The Modern Denial of Human Nature(Nepopsaná deska. Moderní popírání lidské povahy), jež se zabývá často nesprávnými předpoklady ve společenských a humanitních vědách o lidské povaze. Kromě zmíněné doktríny vznešeného divocha v ní Pinker kritizuje hypotézu, že se člověk rodí jako nepopsaná deska, do které svůj obraz tesá společnost, což je předpoklad intelektuálních směrů, jako je sociální konstruktivismus a různých odstínů postmodernismu.

Pinker se v této knizeotevřeně a bez hysterie věnuje citlivým tématům, například rozdílům mezi muži a ženami, meziskupinovému konfliktu či výchově dětí, a jeho vhled by přispěl k větší kultivovanosti veřejné diskuse v České republice.

Apel na lepší stránky

Pinker se řídí výrokem ruského dramatika Antona Pavloviče Čechova (1860–1904), že „člověk se stane lepším, pokud pozná sám sebe“. Lidská povaha v Pinkerově podání je složitý amalgam vznešeného a podlého. V lidských srdcích se ukrývá kapacita pro mnohá dobrodiní i pro zlotřilé ničemnosti. Abychom se posunuli kupředu, musíme se naučit apelovat na naše lepší stránky a potlačovat ty špatné.

Lidská povaha v Pinkerově podání je složitý amalgam vznešeného a podlého. V lidských srdcích se ukrývá kapacita pro mnohá dobrodiní i pro zlotřilé ničemnosti. Abychom se posunuli kupředu, musíme se naučit apelovat na naše lepší stránky a potlačovat ty špatné.

Letos by česky měla vyjít další Pinkerova brilantní kniha The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined(Lepší andělé naší přirozenosti. Proč násilí upadá) o vztahu lidí a násilí. Právě v ní s Pinkerem poprvé zjišťujeme, že pokrok je možný a že apel na to dobré v nás funguje – napříč desetiletími násilí všeho druhu razantně ubývá. Pinkerova nejnovější kniha Osvícenství teď je pokračováním Lepších andělů . Doufejme, že se i ta jednou dostane k českým knihkupcům.

Počet příspěvků: 3, poslední 10.7.2019 02:14 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.