Svět jako trýznivé fitness centrum

Společenský román německé spisovatelky Juli Zeh o fiktivní vsi Unterleuten líčí vystřízlivění z politiky a kapitalismu, z pospolitosti a nepolitické politiky.

Juli Zeh, Unterleuten. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Juli Zeh, Unterleuten. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Juli Zeh, Unterleuten.

Světoznámá německá spisovatelka Juli Zeh ve svém předposledním románu Pod vodou z roku 2012 poznamenává, že v zahraničí je každý Němec tiskovým mluvčím Angely Merkelové. V té době nemohla tušit, jak čas toto tvrzení prověří. Letos pak jedna z prvních dam německé literatury vydala společenský román Unterleuten o ztracených iluzích z politiky, o nutkavém pocitu marnosti, jímž je současný člověk stravován, i o snahách utéct do alternativního společenství.

Román líčí svět, v němž by poslední slovo neměly mocenské zájmy a jehož středobodem by byl skutečný člověk s jeho potřebami a obavami, čímž promlouvá k naší době. O to více překvapila přezíravost, s níž německá kritika vzala nový počin Zeh na vědomí. Recenzenti si povzdychli nad několika nepovedenými větami, které objevili, a hodnotili román jako lepší standard.

Pak se karta obrátila. Hodnocení se ujali čtenáři a z románu učinili literární událost a jednu z nejprodávanějších knih v uplynulých letech. Mezitím se probrali i recenzenti, od nichž najednou zaznívá: „Není to tak špatné. Možná je to velký společenský román pro 21. století.“

Nemalá inteligence

Toto přijetí až na druhý pokus je pro Juli Zeh symptomatické. Ještě před několika týdny visel na její facebookové stránce rozhořčený vzkaz: „Byla jsem v knihkupectví, kde měla autogramiádu Juli Zeh. Její novou knihu jsem si chtěla koupit. Pak jsem ale spatřila tu osobu. Ta sebejistota! Pro pána, ta ženská mi byla tak protivná! Knihu jsem nechala v obchodě.“

S Juli Zeh nemusíte souhlasit, ale není snadné ji za komentátorskou hyperaktivitu odsoudit. Čiší z ní totiž nemalá inteligence a její nejnovější román jí dělá čest.

S takovým komentářem na adresu Zeh se lze setkat často – a nejen mezi běžnými čtenáři. Skoro se zdá, že aroganci má v popisu práce. Je jednou z těch, kteří vám poradí, když si nebudete vědět rady s čímkoliv. Nevíte co s výchovou dětí, politickou situací či se stravovacími návyky? Sledujte Zeh. Jednou dojde i na vaše téma.

Zeh radí Německu takřka druhé desetiletí. Za tu dobu stihla hodně: dostudovat práva, nadchnout v 27 letech prvotinou Orli a andělé a následně se z mladého literárního zázraku proměnit v etablovanou spisovatelku, jejíž knihy vyšly ve 35 jazycích. Pro mnoho Němců je spíše neúnavnou komentátorkou než světoznámou literátkou.

Jako by pro ni platila věta z jejího nejnovějšího románu, jež charakterizuje vysokoškolského učitele Gerharda: „Nezastrašily ho krize ani války, hladomory ani přírodní katastrofy, odsoudil spáchané chyby, označil viníky a znal nejlepší řešení.“

Je možné si škodolibě povzdechnout, jak snadno propadnou úspěšní lidé omylu, že mají patent na rozum. Je v tom ale jeden háček. S Zeh nemusíte souhlasit, ale není snadné ji za komentátorskou hyperaktivitu odsoudit. Čiší z ní totiž nemalá inteligence a její nejnovější román jí dělá čest. K paní z facebookové stránky se to sice nedostane, navzdory tomu jí lze vzkázat: „Vraťte se do knihkupectví.“

Zaměření na výkon

Román je pojmenován podle Unterleuten, fiktivní vsi ve východoněmeckém Braniborsku, a titul je dvojznačný – „unter Leuten“ lze přeložit jako „mezi lidmi“, ale slovo „Unterleuten“ znamená „podlidé“. Obyvatelé této vísky jsou dost nesympatičtí, ale možná proto si k nim čtenář najde cestu. Jejich charakterové vady či poruchy osobnosti jsou totiž zpravidla způsobeny nejistotou, s níž bojují.

Veškerá blízkost je rozehnána nutkavou kritičností. Přetížené 21. století zrodilo člověka zaměřeného na výkon, urputného, sebestředného a neschopného navázat bližší vztah.

Mísí se zde několik skupin obyvatel – starousedlíci stmelení desetiletími sporů a křivd, takzvaná naplavenina, převážně mladí Berlíňané z vyšších tříd, kteří hledají útočiště před nelítostným velkoměstem, jež z nich učinilo neurotiky, a do toho přicházejí pozemkoví spekulanti, kteří chtějí vydělat na levnější půdě ve východním Německu a investoři do alternativních zdrojů energie, již plánují proměnit malebnou vesničku v park větrných elektráren.

V míře patologičnosti vynikají mladí Berlíňané. Utíkají ze světa, který považují za rozleptaný ctižádostí a jehož každý kout se proměnil v trýznivé fitness centrum – město obývají atleti práce, krásy, vztahů, rodiny či sexu. Ať už si vyberou jakoukoliv specializaci, spolehlivě dosáhnou toho, že mají-li se vyrovnat konkurenci, musejí jí zasvětit život.

Taková oběť nevyhnutelně ústí v zakrnění. Časem se člověku navíc zoškliví to, čemu se obětoval, a to v míře, v níž se obětoval. Především však trénink vede k osamění a kazí charakter. Člověk se stává závislým na tom, že je posuzován a že posuzuje druhé. Veškerá blízkost je rozehnána nutkavou kritičností. Přetížené 21. století zrodilo člověka zaměřeného na výkon, urputného, sebestředného a neschopného navázat bližší vztah.

Hluk

Za životem zaměňovaným za atletický výkon chce udělat tlustou čáru vysokoškolský učitel Gerhard. Na venkov se odstěhuje se svou bývalou studentkou, o generaci mladší Jule, jež je příkladem, že přestěhovat se z velkoměsta je snadné, ale jeho mentalitu jen tak nesvlečete. S rolí matky malé Sofie se identifikuje v atletickém duchu s naprostou odevzdaností – řeší jen kojení, Sofiin spánek a její tělo odmítá odlepit od svého, aby bytostné pouto matky a dcery nebylo předčasně přetrženo.

Hluk sousedů, kteří relaxují při sekání trávy, sváření či s motorovou pilou, prostupuje celým románem

V životě mladé matky by mohlo být vše dokonalé, kdyby jí neničil soused-starousedlík. Odstěhovali se z města, aby jejich dcera dýchala vzduch provoněný jehličím. Nemohou však otevřít okno, protože soused, automechanik, dělá nesnesitelný rámus, pokud právě nepálí pneumatiky.

Hluk sousedů, kteří relaxují při sekání trávy, sváření či s motorovou pilou, prostupuje celým románem. A jedna postava poznamenává: „Zůstává nedoceněné, že nepřítomnost hluku je podmínkou štěstí. Nikdo nemůže být šťastný uprostřed hlukového smogu. Vězni v amerických táborech byli mučeni hlukem. CIA věděla, co dělá.“

Jiné plynutí času

Linda Franzenová je další novou obyvatelkou. Pro ni ani jejího přítele Fredericka není životní koncept postaveného domu, zasazeného stromu a zplozeného dítěte nijak lákavý. Tato vize je spíše děsí. Mladá milovnice koní srší sebevědomím a touhou prosadit si svou za každou cenu. Jejím snem je postavit v Unterleutenu stáje a odchovat nové koňské plemeno.

Vesnice si zakládá na tom, že ekonomika je v ní založená na sousedské výměně a že zde díky soběstačnosti vesničanů i vzdálenosti od města plyne čas jinak

Lindin přítel vyvíjí počítačové hry a ve volném čase trpí partnerstvím s Lindou, která mu dává najevo, že je ve vztahu tolerován, než zjistí, k čemu jí je dobrý. Frederick si zase klade otázku, je-li pravdivý jeho pocit, že lásku od nenávisti dělí tenoučká membrána. Rád by se s někým poradil, ale neví s kým, v blízkém ani širokém okruhu přátel nezná nikoho, kdo by svou přítelkyni měl rád.

Hybatelem vesnice, která si zakládá na tom, že ekonomika je v ní založená na sousedské výměně a že zde díky soběstačnosti vesničanů i vzdálenosti od města plyne čas jinak, je Gombrowski. Protřelý sedlák vede zemědělský podnik Ökologica, v němž zaměstnává velkou část obyvatel. Firmu transformoval po pádu komunismu z původního JZD a odstavil svého velkého nepřítele Krona, přesvědčeného komunistu, který odmítal kapitalistickému pořádku v čemkoli ustoupit.

Nad nenávistí Krona a Gombrowskiho se vznáší vzpomínka na nevyjasněný úraz, při němž přišel jeden člověk o život a Kron byl těžce zraněn. Obyvatelé jsou přesvědčeni, že nelítostný Gombrowski není úplně bez viny a kolem mocného sedláka našlapují s bázní před tím, kdo ví, že svoboda začíná tam, kde druzí uvěří, že jste všeho schopný.

Strach

Situace v Unterleutenu se vyhrotí, když se naskytne možnost investovat do obnovitelných zdrojů energie. V okolí vsi má vyrůst park s větrnými elektrárnami, s nímž jsou spojené investice do infrastruktury a několik obyvatel větří pohádkové bohatství, ale za cenu, že se navždy změní krajina.

Kapitalistický systém zasadil do duší svých dětí jadérko strachu. Duše se pak během jejich života obrňovaly novými vrstvami odhodlanosti k výkonu.

Kdo by si však chtěl výhled do ní nechat pokazit větrnými elektrárnami? A kdo si vezme na svědomí, že tím bude narušen biotop vzácného ptačího druhu? Navíc, kdo by podporoval gaunery podnikající v obnovitelných zdrojích energie? Do vesnice jsou vysíláni mladí zástupci energetické společnosti, aby připravili obyvatele na nevyhnutelné. Těmto třicátníkům už nejde o dobrý život ani o peníze.

„Tuto generaci poháněla nepodmíněná touha učinit vše správně. Nedopustit se chyby, která člověka činí napadnutelným. Kapitalistický systém zasadil do duší svých dětí jadérko strachu. Duše se pak během jejich života obrňovaly novými vrstvami odhodlanosti k výkonu. Vznikali tím pracovní zombíci, které netížil strach, aby je neprohnala venkovská chátra. Vždyť co je několik zlomených žeber proti děsu nedostát očekáváním firmy?“

Paradoxně jsou nejnaivnější nově přistěhovalí mladí Berlíňané – příliš dlouho věří, že situaci zvrátí peticemi a nadšením občanské společnosti. Jenže starousedlíci už dávno jednají o ceně.

Město

Román obsahuje promyšlené analýzy současnosti, aniž by působily cizorodě či jako mentorování. Mimořádně ostře pak Zeh líčí mladou generaci – jako sebejisté a sebestředné stádo ze „selfíček“, vojsko s napřaženou pravicí, která se nezvedá na pozdrav vůdci. Pravici 21. století jde již jen o to, jak nejlépe vyfotit vlastní tvář. Tento svět je asi zkažený, jako by říkala Zeh, ale idyla venkova či alternativní společnosti je falešná.

Město nikomu nepatří a nikdo nepatří městu. Nikdo se o nikoho nestará, nikdo necítí za druhého odpovědnost, jeden se vyhýbá pohledu druhého. Někdo to nazývá nezodpovědností, ignorancí a lhostejností.

To, že i v prostředí, které se programově vymezuje proti kapitalismu, vládne zákon nabídky a poptávky, pochopí nakonec i starý komunista Kron a s energetickou společností udělá životní obchod. Je Sisyfem, který pochopil, že se vysvobodí, když koupí kopec, a Don Quijote, jenž se rozhodl, že je zbytečné bojovat proti cizím větrným mlýnům a že mnohem perspektivnější je poohlédnout se po vlastních.

Román doznívá řadou více či méně brutálních násilných činů. V násilníka se promění i vysokoškolský učitel a ochranář ptactva Gerhard – souseda, který rodinu trápí zplodinami a hlukem, zmlátí do bezvědomí a jako jeden z mála protagonistů pocítí úlevu. Když kope do bezmocného automechanika, mizí stres posledních týdnů a měsíců. A je mu, jako by vyřešil jednu z největších záhad lidstva. Proč existuje násilí? Protože je jednoduché. A ta úleva. Jen lituje, že na to nepřišel dříve.

Protagonisté románu z idylické krajiny utečou zpět do města. Naučili se oceňovat městskou anonymitu a osamělost. Město nikomu nepatří a nikdo nepatří městu. Nikdo se o nikoho nestará, nikdo necítí za druhého odpovědnost, jeden se vyhýbá pohledu druhého. Někdo to nazývá nezodpovědností, ignorancí a lhostejností. „Uprchlíci“ z venkova se najednou rádi schovají do anonymity. A nestydí se ji nazvat natolik velkým slovem, jako je „svoboda“. Zůstává nějaký ideál, nějaký koutek světa nedotčený? Ideál nikoliv, ale koutek světa ano.

Úprk před sousedy a nejbližšími

Skutečně tu je něco, co vzdoruje chaosu, cynismu a nejistotě. Místo, kde ani smrt nepůsobí žádný skandál, protože je jen jinou tváří bytí. Zabíjí se zde bez nenávisti, plodí bez lásky, spolupracuje bez zákonů a radost ze života čiší bez filozofie. Na tomto místě se nikdy nic neztrácí, vše přijímá nový tvar. Desetiletí nehrají žádnou roli. Ne, žádný strach, není to další utopická společnost. Je to les.

Žádné velké poselství se nekoná. Ten, kdo v románu vyvázne živý, vezme nohy na ramena – v tichosti, bez velkého mudrování. Nevyžene ho venkovské nepohodlí, špatné internetové připojení nebo vlhké sklepy, prchá před svými sousedy a nejbližšími.

Zatímco se obyvatelé chovají více či méně nezřízeně, les stojí tiše opodál s vědomím, že každá bouře pomine. Tvoří kulisy, na jejichž pozadí se odehrává celý příběh – nejen obyvatel Unterleuten, ale i života Zeh. I ona bydlí v brandenburské vesnici. Neomílá sice motivační citáty střihnuté buddhistickou filozofií a svého syna neposílá do školky s rozšířenou výukou cizích jazyků, aby si již ve čtyřech letech zajistil kariérní náskok, ale i ona se hlásí k pomateným Berlíňanům táhnoucím za město, a lesa se zatím vzdát nehodlá.

Juli Zeh, kterou recenzenti občas označují „politickou autorkou“, napsala román o vystřízlivění z politiky a kapitalismu, z pospolitosti a nepolitické politiky, která se zvrhne přinejmenším stejně snadno v teror jako kterékoli jiné společenství. Ale nakonec se zdá, že šumění lesů umlčí i Zeh.

Žádné velké poselství se nekoná. Ten, kdo v románu vyvázne živý, vezme nohy na ramena – v tichosti, bez velkého mudrování. Nevyžene ho venkovské nepohodlí, špatné internetové připojení nebo vlhké sklepy, prchá před svými sousedy a nejbližšími. Pouta jsou rozetnuta, a les stojí opodál a mlčí – bez náznaku výčitky, ale i bez řešení.

Unterleuten

Unterleuten

AUTORKA: Juli Zeh

VYDAL: Luchterhand, Mnichov 2016

ROZSAH: 640 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.