Svět emocí a depresí Vladimíra Boudníka

Experimentující, geniální a extrovertní umělec, ale i záchvaty vzteku, chudobou a žárlivostí sžíraný úzkostlivý muž – tím vším byl Vladimír Boudník. Galerie Moderna nyní láká na expozici Boudníkova závěrečného tvůrčího období z šedesátých let.

Radan Wagner 26.3.2016
Vladimír Boudník - Svět emocí | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Boudník - Svět emocí | foto: Galerie Moderna
Vladimír Boudník - Svět emocí

Výklady i hodnota specifického díla Vladimíra Boudníka (1924 - 1968) bývají závislé na vnějších ukazatelích. Před rokem 1989 bylo možné pořídit v antikvariátech Boudníkovy grafické listy za pár korun. Dnes nese jméno tohoto umělce Cena Vladimíra Boudníka, která je každoročně pořádána pro nejlepší autory grafické tvorby, a eho artefakty ze všech vývojových etap vyhledávají aukční síně a četní sběratelé. A dlouhodobě se Boudníkovi věnuje pražská Galerie Moderna, která v těchto dnech na Masarykově nábřeží nabízí nově koncipovanou výstavu. Po předešlé přehlídce se tentokrát zaměřila na závěrečné či pozdní období z šedesátých let.

Jednoznačnému či vyrovnanému přijetí a pochopení Boudníkovy práce bránilo několik okolností. Boudníkova svérázná postava i povaha jej nutila v průběhu padesátých a šedesátých let kráčet netradičními cestami bez možnosti přímé inspirace a konfrontace se zahraničím. Tento „umělec bez papíru“ (oficiálně amatér) dlouhou dobu pro veřejnost prostě neexistoval. A tak se umanutý Boudník mnohdy nalézal ve zvláštních životních situacích – vždy jaksi na hraně a na pomezí dosud nevyzkoušeného, nezařaditelného. Povahou, osudem, přáteli i činností představuje směs různorodých a mnohdy paradoxních ingrediencí. A tak na sebe poutal zpočátku pozornost v úzkém okruhu, ve kterém se poněkud ztrácely jeho tvůrčí rysy.

Umělec a legenda

Mezi umělcem a veřejnou legendou bývávají rozpory. Tak je tomu i v Boudníkově případě. Dokumentární či tvůrčí prameny potvrzují (například film Něžný barbar), že v jisté etapě tento podivín sdílel čas a prostor s filozofem Egonem Bondym a spisovatelem Bohumilem Hrabalem na periférii Libně. Právě v Hrabalových povídkách, které mohly tu a tam vycházet, se Boudník stal pábitelskou, poněkud stylizovanou a lokální figurou. Kolem výtvarníka se začala konstruovat neměnná škatulka, z níž se nebylo jednoduché dostat. Obraz „něžného barbara“ byl na světě a mýtus zastiňoval novátorskou tvorbu. Triumvirát spisovatel – filozof – umělec se stal vděčným příběhem a hospodskou legendou. Čím dál úspěšnější Hrabal svého přítele knihami mimoděk odepisoval a konzervoval – bez nároku na další vývojové proměny.

Extrovertní umělec a introvertní člověk se stával v každém prostředí i vztahu raritou a nevypočitatelnou střelou – jedincem citlivým, otevřeným, ale i popudlivým, neskonale žárlivým a bohémským.

„Geniální cvok“ Boudník ke své literární pověsti přispěl působením v ČKD (tj. mezi „pracujícím lidem“), kde realizoval první projekty, výstavy a přednášel proslovy. Extrovertní umělec a introvertní člověk se stával v každém prostředí i vztahu raritou a nevypočitatelnou střelou – jedincem citlivým, otevřeným, ale i popudlivým, neskonale žárlivým a bohémským. Neblahou pověst změnil snad až na naléhání nablízku stojících kunsthistoriků a prvních úspěchů. A tak se jeho život transformoval, cestám s bývalými kumpány odzvonilo; zůstala však chudoba a útěky k vodě, k rybaření.

Vstoupíme-li do Galerie Moderna, obestřou nás práce (listy) abstraktních kompozic s konkrétními znaky a doteky, tedy stopami, vrypy či úhozy. Boudníkovo dílo je tu volně řazeno k expresionismu či dokonce k „aktivní“ grafice, respektive k monotypu. Plochy jsou záznamem (partiturou procesu) okamžitého vnuknutí otiskovaného chvatně, intuitivně, improvizačně i podvědomě. Nezobrazují ani nesymbolizují předlohu, motiv či námět, ale jsou svébytným a do sebe uzavřeným celkem, který má ambice oslovit diváka bezprostředně. Blízkou paralelou těchto výtvorů je zjevně malířská tvorba tzv. informelu, generačního hnutí, které pracovalo s hmotou, strukturou a syrovou zprávou existenciálního ražení (Boudník se roku 1961 zúčastnil takto orientovaných neoficiálních přehlídek pod názvem Konfrontace). Boudník byl však vizionář a radikální novátor z rodu Wolse, Kleina, Pollocka nebo Duchampa, tedy naprosto svobodných vynálezců originálního umění, ale rovněž svérázných mystiků obsahujících náhlým pojetím chaos i kosmos, osobní i společné, subjektivní i objektivní.

Tvůrčí, ale přehlížený

Výstava v Galerii Moderna zachycuje v intimním průřezu Boudníkovo pozdní období, jehož začátek lze datovat do roku 1964. Po účasti na legendární (protože výjimečně necenzurované) výstavě Rychnov 63 následovala první Boudníkova samostatná přehlídka v Liberci. Přes nezájem oficiálních periodik se začalo mluvit o umělcově originalitě i vzácné jednotě tvorby, filozofie a praxe. Přibývala i účasti na mezinárodních expozicích – například v Barceloně. Duševně labilní Boudník – uzurpovaný svou matkou a stresovaný neřešitelnou osobní situací – byl pod lékařským dohledem, a tak se dostal do kontaktu s psychiatrem Stanislavem Drvotou, který byl obětavým podporovatelem a prosazovatelem umělcových děl i myšlenek.

Tu a tam se něco prodalo, „aby bylo na pivo“, popřípadě aby „matka měla na lux, a tak třeba zkrotne“.

Spříznění či chápaví historici umění začali Boudníkovo tvoření sledovat a zasloužili se – byť sporadicky – o dílčí nákupy do veřejných sbírek (jednou z prvních se stala Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou). Těmito aktivitami se alespoň trochu zmírnila umělcova neutěšená existenční situace, i když si Boudník zapisuje: „Jsem závislý každý den na tom, zda mi někdo půjčí 10 korun na pivo a cigarety (...) můj život je sešněrován kritickými měřítky, jež mi dávají cenu pomocného dělníka.“

Grafikova práce byla neustálým vizuálním i řemeslným experimentem. Roku 1965 začíná na svépomocně vyrobeném tiskařském lisu vytvářet větší formáty, avšak přetrvává u něj intuitivní, primitivizující přístup. Tu a tam se něco prodalo, „aby bylo na pivo“, popřípadě aby „matka měla na lux, a tak třeba zkrotne“. Tento „psychopat s razítkem“ procházel během šedesátých let výkyvy, nikdy však nepřestal usilovat o umění pro lidi bez zbytečného intelektualismu, i když jeho manifesty „explosionalismu“ byly patřičně spletité a bizarní. Celou svou bytostí se nicméně oddával tvorbě, snad substituci v souvislosti se svou nezařaditelností, respektive výjimečností, která někdy hraničila až s přesvědčením o společenském poslání.

Tragický konec

„Nevím, co dělat. Snad se zase maniakálně chytit nějaké voloviny a moc si neuvědomovat, že děláš třeba blbost, ale tou pílí a zaměřením na věc ji nějak povýšit a udělat z ní něco, dát jí formu,“ zapisuje si mnohdy bezradný Boudník. Jeho mimořádné nadání mu ubralo na duševní pohodě a zřejmě i mužské sebejistotě, která se projevovala návaly zoufalství, agresí a tendencí k sebezničení. Pokud Boudník – tvůrce a experimentální pacient léčebny – rozpouštěl svůj přetlak, pudy a frustrace vybíjením do kovových matric, stávala se jeho energie povznášející. Pokud však měl fungovat v civilním životě, zvláště ve vztahu k ženám, nastávaly problémy (rozvod s první manželkou nastal z důvodů „nekonformního“ soužití).

V roce 1968 se oženil podruhé, ale ubíjející dvojakost pokračovala. Stupňovalo se jeho tvůrčí (ne již tak originální) úsilí, ale i záchvaty vzteku a nevraživé žárlení.

V roce 1968 se oženil podruhé, ale ubíjející dvojakost pokračovala. Stupňovalo se jeho tvůrčí (ne již tak originální) úsilí, ale i záchvaty vzteku a nevraživé žárlení. Přesto však konečně našel sama sebe: „Budou dvě hodiny po půlnoci – to není tak důležité – jako ta skutečnost, že po mnoha letech mám poprvé pocit, že má předchozí tvorba se stala reálnou teprve dnes. Dříve jsem měl dojem, že se pouze dotýkám podnětů a proudů, které se někam řítily, vzájemně se propojovaly, tříštily – byly těžce uchopitelné jinak než citem,“ zapisuje si Boudník své prozření. Ale jindy si zaznamenává: „Já se už podruhé rozvádět nebudu,“ pak prý vyhrožoval své manželce Věře, že se zabije, ale nejdříve, že „oddělá“ ji.

Po jedné z žárlivých scén, která vyvrcholila v manželském bytě na Žižkově, přišlo tragické finále. „Vladimír mě v noci chtěl zabít. Probudila jsem se, když mě škrtil. Vymanila jsem se mu a zraněná běžela ze Žižkova na Hlavní nádraží, abych přivolala policii, protože jsem věděla, že Vladimírův život je v nebezpečí. Všichni ale příliš dlouho otáleli, nevěřili mi,“ vzpomíná Věra Boudníková. Velkého umělce, ale současně problematického a extrémně přecitlivělého člověka našli oběšeného na vlastní kravatě přivázané na okenní klice.

Vladimír Boudník - Svět emocí

  • Kde: Galerie Moderna (Masarykovo nábřeží 24, Praha 1)
  • Kdy: 3. 3. - 4. 3. 2016

Počet příspěvků: 1, poslední 27.3.2016 06:59 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.