Svatý Václav anachronický i moderní

Svátek české státnosti 28. září také připomíná, že Přemyslovci vybudovali středověký český stát, při čemž tekla krev, a to i jejich příslušníka Václava. Tento stát může být příkladem základních funkcí, na něž jsme zapomněli.

Svatý Václav | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Svatý Václav | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Svatý Václav | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

O knížeti svatém Václavu se dá stěží mluvit bez historických souvislostí, a to evropských. V době, v níž žil, se totiž zrodilo to, co nazýváme Evropou – v kulturním, nikoli geografickém smyslu. Klíčové slovo oněch temných časů je říše, nikoli ve svém pozdějším, německém provedení, ale ještě ve smyslu ideje římské říše, která přežila barbarské vpády včetně Avarů, Mongolů a Maďarů.

Tato idea nenašla v rané Evropě celkové naplnění – scházelo například všeobecné rozšíření římského práva a už neexistovaly římské legie, jež by bránily pax romana. Navzdory tomu se karolínskou renesancí prosadila myšlenka, která se do budoucna ukázala nosná – kmenový partikularismus barbarské Evropy se začal vyvažovat univerzalismem křesťanské církve, jež byla též nositelkou římské tradice.

Velcí muži karolínské epochy byli současně součástí katolické církve, teologové a biskupové, kteří položili základy Západu. Zde vznikaly i principy rozdílu mezi Západem a Byzancí, která rovněž aspirovala na římské dědictví. Tento rozdíl nebyl zpočátku viditelný, jak výstižně napsal anglický historik a kulturní filozof křesťanského zaměření Christopher Dawson (1889–1970).

Pokus o civilizovanost

O teokracii šlo jak v Byzanci, tak u franckého krále a prvního středověkého římského císaře Karla Velikého (742–814) a jeho následníků, navzdory tomu existoval důležitý rozdíl. Na Západě nebylo žádné laické úřednictvo, všechno bylo v rukou katolické církve. Teokratický ideál vedl spíše k vyzdvižení duchovní moci a ke klerikalizaci říše, později dokonce k rozporu mezi duchovní a světskou mocí.

Desáté století, století Václavovo, je tedy dobou rozvratu, rozbrojů a anarchie, do nichž sklouzly obě tehdejší významné instituce – říše i papežství. Otázkou a otevřeným problémem bylo, zda se vrátí pokus o civilizovanost církevním prostřednictvím, nebo převáží kmenové, barbarské poměry a étos kmenových válečníků.

Po rozpadu jednotného západního impéria se pro klíčící novou civilizaci ve středu Evropy stala významnou její východní část, přičemž po zhroucení karolínského „pokusu o říši“ lze mluvit o době temna, zmaru a zmatků, vznášejících se nad kontinentem. Akta synodu z Troslé z roku 909 podávají výstižný obraz zoufalství franckého duchovenstva, když pozorovali své současníky: „Města jsou vylidněna, kláštery rozbořeny a vypáleny, země proměněna v poušť. Silný utiskuje slabého, svět je plný násilí vůči chudým… Lidé se vzájemně požírají jako ryby v moři.“

Desáté století, století Václavovo, je tedy dobou rozvratu, rozbrojů a anarchie, do nichž sklouzly obě tehdejší významné instituce – říše i papežství. Otázkou a otevřeným problémem bylo, zda se vrátí pokus o civilizovanost církevním prostřednictvím, nebo převáží kmenové, barbarské poměry a étos kmenových válečníků, kteří jen občas bránili „své lidi“ před útoky zvnějšku. Častěji šlo o muže, kteří žili „jako šelmy v doupatech“, jak napsal jeden středověký kronikář. Konečně i samotné církvi hrozilo, že se zhroutí a její civilizační mise ztratí sílu.

Obnova středověké Evropy

Éra svatého Václava je tedy dobou temna a nelze se divit pozdějším kronikářům, že vyzdvihovali muže a ženy, kteří byli ochotní najít záblesk světla v okolních temnotách nejen pro svůj život, ale i pro znovuobnovení ideálu křesťanského království a s ním spojeného ideálu vyšší, křesťanské kultury, založené na ctnostech a protivení se zlému.

O celkové obnově středověké Evropy můžeme mluvit až v 11. století, byla však již cíleně založena na idealizovaných postavách „mírotvůrců“ století předchozího. K obnově imperiální myšlenky se klonil i Václavův současník, východofrancký král Jindřich I. Ptáčník (876–936), a podle jeho vzoru kníže Václav.

Samozřejmě, že existují protikladné panovnické typy – jsou tu váleční králové a dobyvatelé, ale i „královští světci“ typu Václava z Čech, Edwarda Vyznavače z Anglie a Roberta II. z Francie, kteří vedou život korunovaných mnichů, u nejednoho panovníka najdeme také svár těchto dvou rysů. O celkové obnově středověké Evropy můžeme mluvit až v 11. století, byla však již cíleně založena na idealizovaných postavách „mírotvůrců“ století předchozího.

K obnově imperiální myšlenky se klonil i Václavův současník, východofrancký král Jindřich I. Ptáčník (876–936), a podle jeho vzoru kníže Václav. Dalo by se říct, že mu nebyla pouze účelovou ochranou proti případným nájezdníkům – pravděpodobně v ní viděl politický důsledek svého křesťanského přesvědčení.

Pronikání křesťanství

V tehdejším „státě“, založeném na zcela osobních charakterech a vztazích, byla dalším klíčovým slovem, na němž byl postaven jeden z evropských civilizačních pilířů, věrnost, respektive závazek věrnosti. A bylo podstatné, že věrnost je termínem, který lze aplikovat na společenskou strukturu ze základních křesťanských biblických textů – věrný je Bůh, který sice zničil zemi potopou, ale nechal z Noemovy archy vyjít novému stvoření, s nímž sjednal novou smlouvu. V té mu slíbil nadějeplnou budoucnost.

Křesťanství, pronikající v 10. století do českých zemí ze Západu, se i v tomto důrazu drželo svého antického kořene, který začal rozrušovat i staré slovanské ideály a zvyklosti. Bylo to křesťanství většinou prosazované mnichy benediktinského řádu.

Bůh byl věrný, i když mu jeho lid (Izrael) byl nevěrný, jeho sliby byly nepominutelné a neodvolatelné. Věrnost byla jedno z božích jmen. Obdobně věrní mají být i bojovníci a členové družiny svému pánu, spojenci vůči knížeti, knížata vůči římskému císaři. Však legendy praví, že Václav byl „věrný a spravedlivý“.

Křesťanství, pronikající v 10. století do českých zemí ze Západu, se i v tomto důrazu drželo svého antického kořene, který začal rozrušovat i staré slovanské ideály a zvyklosti. Bylo to křesťanství většinou prosazované mnichy benediktinského řádu, který proslul houževnatostí a uplatňováním hesla „modli se a pracuj“ našel geniální rovnováhu mezi asketickými a činorodými prvky, mezi touhou po pasivním spočinutí v „božském“ a aktivismem, jenž neznal odpočinku.

Počátek osobní věrnosti

Tento křesťanský typ se ujal na půdě starých Čech, na místě pozůstatků staroslověnských a franckých misií, což dokládá i první biskup v Praze, mnich řádu benediktinského Dětmar, a především první benediktinské kláštery – v Břevnově u Prahy, na Ostrově při soutoku Vltavy a Sázavy a dokonce jeden ženský, přímo na Pražském hradě, zasvěcený svatému Jiřímu.

To jsme však již nikoli v době Václavově, ale následující, která se mohla opřít o kulturní obnovu kláštera v Cluny a u nás o osobu druhého pražského biskupa, svatého Vojtěcha, který však neskončil o mnoho lépe než Václav – zahynul v Pobaltí pod sekyrami pohanských Prusů. Václava můžeme považovat za první drobný výhonek tohoto později košatého stromu.

Legenda Crescente fide, která byla napsána zřejmě okolo data založení pražského biskupství, zachovala počátek osobní věrnosti, jíž se prokazoval i mučedník a kníže v jedné osobě

Legenda Crescente fide, která byla napsána zřejmě okolo data založení pražského biskupství, zachovala počátek osobní věrnosti, jíž se prokazoval i mučedník a kníže v jedné osobě: „A od onoho dne (Ludmiliny smrti) doráželi na přeblaženého Václava spoustou hrozeb požadujíce, aby vystřízlivěl z duchovního vzdělání, a hlídali ho. On však vytrvale s sebou nosil malou knížku, ukrývaje ji pod šatem, na každém příhodném místě v ní čítal a těžce vzdychaje neobyčejně želel zaslepenosti jejich srdce.

Když se pak všichni ti řečení zlovolníci ubírali, aby obětovali modlám berany a selata a pojídali z těch ohavných žertev, sám se od nich pod vhodnou záminkou vzdaloval a nikdy se nepotřísnil jejich hodováním; ani nápojů, které ku poctě model popíjeli, nikdy neokusil.“

I v této drobné ukázce lze slyšet ono „vyvolení“ ke křesťanskému životu, navazující na vyvolenost božího lidu a jeho věrnost Bohu, jehož smlouva se uchovává jednou v arše úmluvy, jednou v drobné knížečce pod šatem u mladého pretendenta knížecího stolce.

Samostatná politika

Na chvíli se nyní zastavme u počátků české státnosti, jak ji reprezentuje ve středověkých Čechách přemyslovská rodina. Kníže Václav byl zřejmě v tomto bojovném, drsném a ctižádostivém panovnickém rodě spíše výjimkou než pravidlem.

Svatý Václav i jeho předchůdci a nástupci mohou být považováni za zakladatele státního útvaru, který sice neměl parametry moderního státu, jak si ho představujeme dnes, ale byl založen na představě konkrétní „země“, či spíše „zemí“, a už ve svých počátcích usiloval o samostatnou politiku

Navzdory tomu může být on i jeho předchůdci a nástupci považováni za zakladatele státního útvaru, který sice neměl parametry moderního státu, jak si ho představujeme dnes, ale byl založen na představě konkrétní „země“, či spíše „zemí“, a už ve svých počátcích usiloval o samostatnou politiku v součinnosti se svým silnějším sousedem na západě. (K součinnosti s Jindřichem I. nakonec dospěl po krátké válce i Boleslav I., bratrovrah, podobně jako jeho bratr.)

Bylo by naprostým anachronismem považovat spolupráci s tehdejším Západem za nějakou formu zrady. Můžeme také spolu s českým historikem Josefem Pekařem (1870–1937) říct, že v této staré době koření myšlenka českého národního vědomí. Dlouho trvalo, než byl středověký stát upevněn. Desáté, Václavovo století, je ve znamení sjednocování země, kdy se název „dux Bohemorum“ (vévoda Čechů) mění v „dux Bohemie“ (vévoda český) – celá země dostává jméno jednoho svého kmene. Je velmi důležité, že jednota politická je stvrzována i jednotou církevní – zmíněnou institucí pražského biskupství (973).

Pouze vyšší vrstvy

Sjednocování, jak tomu bývá, nebylo prosto tvrdosti a násilností, jak dokládá vybití Slavníkovců na hradě Libici o několik let později – nic také nepomohlo, že tou dobou byl Slavníkovec Vojtěch pražským biskupem. Součinnost s impériem se také v 10. století prohloubila – Čechové se účastní bitev proti Maďarům a vojenského postupu na Moravu.

Na konci 10. století byly v Čechách položeny základy křesťanského státu, i když se křesťanství ujalo pouze ve vyšších vrstvách společnosti a u církevních elit

Symbolicky to bylo vyjádřeno v iluminaci rukopisu, znázorňujícího římského císaře v plném majestátu a čtyři osoby, které se mu jdou poklonit – jejich jména zní Roma, Gallia, Germania a Slavinia. Další osudy Slovanů se vyvíjejí ve snaze o vytvoření velké „Slavinie“, to je však jiný příběh. Pravdou však je, že na konci 10. století byly v Čechách položeny základy křesťanského státu, i když se křesťanství ujalo pouze ve vyšších vrstvách společnosti a u církevních elit.

K úvahám o aktualitě václavské tradice nemusíme líčit celou tuto tradici v jednotlivých historických epochách. Stačí konstatovat, že někdy je viditelnější, někdy je podobná ponorné řece, proudící spíše pod povrchem českého vědomí.

V moderní době dochází i k pokusům o zneužití této tradice moderními ideologiemi (za německého protektorátu) či dokonce k domácím anachronickým pokusům o její dehonestaci, například parlamentní řeč tehdejšího premiéra Miloše Zemana o „ohnuté páteři“ svatého Václava. Zcela dostačuje konstatování, že se můžeme vrátit zcela bez problému k myšlenkám, které provázely naše předky před více než tisíci lety.

Svatováclavské legendy

Počátky václavské tradice jsou ve znamení svatováclavských legend a svatováclavské liturgie, které se dochovaly (je paradoxem dějin, že chvíli, kdy hledali moderní Čechové doklady své staré vzdělanosti v rukopisech královédvorském a zelenohorském, byl blízko čas objevů skutečných raně středověkých památek). Tyto legendy jsou literárními perlami, které lze číst dvojím způsobem – jako historické prameny, na jejichž základě můžeme leccos vyčíst o idejích a starostech, kterými žili naši dávní předkové, i jako texty, jejichž literární kvality můžeme poznat jako laici.

Svatováclavské legendy jsou literárními perlami, které lze číst dvojím způsobem – jako historické prameny, na jejichž základě můžeme leccos vyčíst o idejích a starostech, kterými žili naši dávní předkové, i jako texty, jejichž literární kvality můžeme poznat jako laici

Jde sice mnohdy o tendenční literární díla – tehdejší historiografové se neškolili v moderních kritických seminářích a nechtěli napsat moderní „objektivní životopis“ –, napsali však nejen dokumenty o velké ideologické bitvě své doby, jak výstižně popsal český literární historik Oldřich Králík (19007–1975), v níž se křesťanství svářilo s pohanstvím, ale také básnické skladby, které připomínají fresky na stěnách románských kostelů.

V těchto skladbách je uloženo velké bohatství jak mravní, tak literární, a nemusíme být vyznavači křesťanského náboženství ani ctiteli svatého Václava, abychom to poznali.

V této souvislosti lze zkoumat i část moderní české kulturní tradice překladatelské, neboť staré památky vyžadovaly k překladu a přebásnění skutečné kulturní osobnosti – proč tedy v této souvislosti nepřipomenout jména Bohumila Ryby, Josefa Vašici, Antonína Stříže, Jana Vilikovského a dalších, kteří se podíleli na tom, aby bylo toto dědictví zprostředkováno i milovníkům moderní češtiny?

Slabá organizace

Otázka kulturní základů je však mnohem hlubší a vyžaduje naši plnou účast. Kultura totiž není jen třešničkou na dortu plného národního života, ale spíše výživná tresť, na níž vyrůstá jakákoli možnost bohatého a odpovědného kulturního života. Kultura není jen zábava, jak by se někdo mohl domnívat. Je skoro vždy nejen deset procent talentu a 90 procent píle, ale někdy i kus obětavosti, dokonce oběti.

Devatenácté století vytvořilo ideu moderního „národního státu“, který se sice vykazoval údajnou kontinuitou se svým středověkým předchůdcem, ale ve skutečnosti se stal organizací, která je při vší své velikosti velice slabá

A nemusíme přitom hned mluvit o křesťanství a životech svatých. Ale můžeme, neboť tyto staré památky jsou plné pravdy a krásy, které spolu vystupují v harmonické jednotě. Zjednodušeně řečeno, Přemyslovci vybudovali středověký český stát, při čemž tekla krev, v případě Václavově jeho krev. Stát ovšem není, co býval, stal se v průběhu doby moderní institucí, která má poněkud jiné parametry. Prošla nečekaným vývojem.

„Svobodnými lidmi“ se stali de facto všichni díky modernímu principu občanství, kdy všichni očekávají od státu pomoc ve všech svých problémech. Stát se stal do jisté míry sekulárním byrokratickým molochem, kde nezáleží na tom, jakého je kdo vyznání, ale mnohem více na tom, jak vyplníme všechny předepsané formuláře.

Devatenácté století vytvořilo ideu moderního „národního státu“, který se sice vykazoval údajnou kontinuitou se svým středověkým předchůdcem, ale ve skutečnosti se stal organizací, která je při vší své velikosti velice slabá. (Starší vzpomenou na dobu, v níž stát v klidu pohltila jedna politická strana, a nedalo jí to ani mnoho práce.) O stát a jeho funkce se mají starat všichni občané, kteří však často ani nejdou k volbám, jež mají rozhodnout o jejich spoluobčanech, kteří se budou o tento stát starat.

Ponaučení

Může být středověký stát budovaný Václavem a jeho rodem v něčem příkladem? Možná v základních funkcích státní instituce, na něž jsme zapomněli – vytýčení hranic, jasnou vůli být politickým organismem, solidní a přitom realistické vztahy se sousedy a přípravu budoucnosti, která v přítomnosti vyžaduje vůli a někdy i odříkání. Možná je to minimum, které se můžeme naučit i od svých předků. Ti totiž měli v některých věcech obdivuhodně jasno, nebo alespoň zápasili o podstatné věci.

Co se můžeme naučit od starých Čechů, od knížete svatého Václava? Pravděpodobně to, že vděčíme Západu za vyšší stupeň civilizace a kultury, že do něj (při vší vděčnosti Byzanci a cyrilometodějství) patříme. A že jsme do něj vždy patřili.

Vždyť zřejmě i kajícné gesto Boleslava I., s nímž poslal svého syna na studia a o němž se historici domnívají, že to byl Kristián, mimochodem též autor známé legendy, je dokladem nejen pokusu o posmrtné smíření se svým bratrem, ale i příkladem politického jednání, vyžadujícího, co dnes nazýváme „realpolitik“, jak prohlásil český historik Dušan Třeštík (1933–2007). Možná je to právě tato reálná politika, které se dnes posmíváme nebo se jí bojíme, možná ale též z toho důvodu, že ji už neumíme.

Zůstává otázka dodnes citlivá: Co je dnes Evropa, co znamená její politická a kulturní identita, jakou roli přičíst středoevropským (nejen slovanským) státům? Co se můžeme naučit od starých Čechů, od knížete svatého Václava? Pravděpodobně to, že vděčíme Západu za vyšší stupeň civilizace a kultury, že do něj (při vší vděčnosti Byzanci a cyrilometodějství) patříme. A že jsme do něj vždy patřili, a to navzdory smutným odbočkám, z nichž poslední trvala neskutečných 40 let.

Středoevropská spolupráce

Západ má problémy, jako je má Východ, Sever či Jih, ale překonává je ve 21. století podobně jako ve století 10. či 11. schopností obnovy a renesance na kulturně-politických základech, které jsou v našem civilizačním okruhu dány obdivuhodnou syntézou židovství, křesťanství, helénství a římanství, přičemž díky francouzskému historikovi filozofie Rémimu Braguovi rozumíme římanství nejen jako mírové myšlence a právu, ale i jako schopnosti překládat staré ideje do nového jazyka, schopnosti učit se od jiných.

Středoevropské státy v moderní době asi musejí rezignovat na středověkou Slavonii, ale nemusejí být úplně imunní ke středoevropské spolupráci, která může získat nejen kulturní, ale i politickou dimenzi

Středoevropské státy v moderní době asi musejí rezignovat na středověkou Slavonii, ale nemusejí být úplně imunní ke středoevropské spolupráci, která může získat nejen kulturní, ale i politickou dimenzi. Ostatně, ta kdysi existovala a fakt, že se jí smějeme díky populárnímu cimrmanovskému divadlu, neznamená, že neměla něco do sebe.

Václav je v tomto smyslu stále panovníkem, který působí na jedné straně anachronicky, na druhé moderně. Musíme vynaložit značné úsilí, abychom porozuměli jemu i jeho době. Jeho zápas o postavení jeho země v rámci tvrdých vnitřních i vnějších podmínek, v němž podlehl poměrně mladý, však naši pozornost rozhodně zaslouží.

Patron českého vojska

Svatý Václav bývá označován za patrona českého vojska. Už na starých denárech Vratislava II., Břetislava II. a Bořivoje II. byl znázorňován jako rytíř s kopím a mečen. Pokud má někdo rád stará vyprávění, je možné doporučit ta z Kosmovy kroniky, která jsou věnována pomoci svatého Václava jeho potomkům v boji s nepřáteli. Tato tradice se drží až do 20. století, jak dokládají pohnuté dějiny dvou velkých válek minulého století, v němž lidé žili v obrovských nadějích a současně největších strastech v celých svých dějinách.

Svatý Václav bývá označován za patrona českého vojska. Už na starých denárech Vratislava II., Břetislava II. a Bořivoje II. byl znázorňován jako rytíř s kopím a mečen. Pokud má někdo rád stará vyprávění, je možné doporučit ta z Kosmovy kroniky, která jsou věnována pomoci svatého Václava jeho potomkům v boji s nepřáteli. Tato tradice se drží až do 20. století.

Nejde však jen o historii, jakkoli pohnutou. V nejnovějších dějinách nastalo, že „Václavův národ“ znovu obnovil svou samostatnost po 40 letech temna (na rozdíl od staré české mytologie o třistaletém utrpení pod Habsburky to byly temnoty vpravdě démonické) a v rámci obranných struktur může zapojit své síly, jakkoli nepatrné, a přispět svým dílem k něčemu, co je v intencích svatováclavské tradice: k obraně vlasti a těch, kteří sdílejí tytéž hodnoty svobody.

Nezdá se však, že by tato linie byla tou nejsilnější českou zbraní. Armáda jako stav se sice dostala z poníženého postavení, do nějž ji uvrhl minulý režim, ale dosáhnout opravdu čestné a adekvátní pozice ve společnosti a odpovídajícího sebevědomí v rámci demokratických obranných struktur vyžaduje mnohem více moudrosti a spravedlnosti vlád (řečeno s legendami) i hmotných prostředků na restrukturalizaci ozbrojených sil. Chceme-li nějakou aktualizaci svatováclavskou, snad by ji mimo jiné představovala Václavova „zbroj“.

Symbolický význam

Křesťanští svatí měli ve středověku mnoho úkolů, především po smrti. Pokud prošli mučednickou smrtí a byli prohlášeni za svaté, klidu si už neužili. Přenesení tělesných ostatků do hlavního kostela se tehdy rovnalo církevnímu svatořečení a trvalo nějakou dobu, než byl světec prohlášen za svatého – víme, že první kostely byly Václavovi zasvěceny v Proseku u Prahy v roce 972 a ve Staré Boleslavi v roce 1046.

Symbolický význam Václavův, ale i například Ludmilin či Vojtěchův spočívá tedy v tom, že se o Čechách začíná mluvit, že se stávají součástí civilizovaného světa, že se mohou vykázat slušným výkonem v oblasti náboženské, společenské i politické

Jejich lid si rozděloval světecká těla do oltářů a celá křesťanská Evropa byla postupně vyzvána, ať se k novému svatému modlí – že je vyslyší a že u Boha může vyprosit pomoc v pozemských strastech, v lepším případě dokonce způsobit nějaký zázrak. Pokud se tedy říká, že Václavem vstupují české země do křesťanského světa a že se svými světci stávají známými a rovnocennými s ostatními, již christianizovanými oblastmi, je to v zásadě pravda.

Symbolický význam Václavův, ale i například Ludmilin či Vojtěchův spočívá tedy v tom, že se o Čechách začíná mluvit, že se stávají součástí civilizovaného světa, že se mohou vykázat slušným výkonem v oblasti náboženské, společenské i politické. Kult svatého Václava se rozšířil v sousedních německých zemích, ale také v Rusku, Itálii, Polsku a v Chorvatsku, v dalších obdobích pak ve Francii, Španělsku a Portugalsku.

Možná by nebylo špatné, kdyby se i dnes mohli Češi, Moravané a Slezané vykázat v Evropě nějakými slušnými politiky, kteří mají program a drží se ho, kteří drží dané sliby a kteří jdou třeba proti mainstreamu, když je třeba. V republikánském systému postrádáme knížata a krále, to však neznamená, že by například prezidentský úřad neměl být obsazen kompetentně a reprezentativně.

Antiklerikální stereotypy

Základní a poslední otázka však zůstává, a týká se věcí duchovních. Stačí ji položit, nikoli zodpovědět, žijeme přece v sekularizované zemi a jsme pyšní, že nám náboženství nemluví do života. Je skutečně křesťanství, včetně toho svatováclavského, pouhou ideologií, jednou z mnoha? Je Václavovo křesťanství radikalismem, kterého se bojíme, protože připomíná radikalismus našich dnů?

V moderní a ještě více v postmoderní době si mohou svatí odpočinout. Pokud někdo chce spojit jejich náboženský odkaz s politickou současností, začnou sekularizovaným občanům blikat výstražná světélka a naskočí antiklerikální stereotypy včetně nejoblíbenějšího – církevního majetku.

Při zvažování odpovědi je možná dobré znovu otevřít legendu Crescente fide na stránkách, které líčí, k čemu vedla naše předky nauka, podle níž je láska základem každé tvůrčí činnosti: „Byl totiž (Václav) věrný a moudrý, v řeči pravdivý, na soudu spravedlivý… Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl otcem naříkajících a vdov a utěšitelem raněných; hladovějící krmil, žíznícím poskytoval nápoj, nahé odíval svými šaty; nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval a cizince vlídně přijímal jako své příbuzné; kněžím a klerikům posluhoval, zbloudilým ukazoval cestu pravdy. Nadto osvědčoval také pokoru, trpělivost, pokoru a především lásku. Násilím a lstí nikomu na světě nic neodňal.“

V moderní a ještě více v postmoderní době si mohou svatí odpočinout. Málokdo si připomíná jejich slavné činy, zápasy jejich vyznavačských životů a mučednických smrtí se vzpomínají pouze v křesťanských minoritních společenstvích. Pokud někdo chce spojit jejich náboženský odkaz s politickou současností, začnou sekularizovaným občanům blikat výstražná světélka a naskočí antiklerikální stereotypy včetně nejoblíbenějšího – církevního majetku.

Dne 28. září je volno, hurá do supermarketu! Vlastně ne, supermarkety na svátky zavřeli! Tedy že by na výlet, na houby? Ano, v ten čas rostou václavky.



Počet příspěvků: 3, poslední 1.10.2017 08:27 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.