Suroviny a dotace jsou navzdory selskému rozumu prokletým darem

Nejvyspělejší ekonomiky poskytují moderní vzdělávání a svobodu, v níž se daří osobní iniciativě, celoživotnímu sebevzdělávání a symbióze moderních technologií se sociálními dovednostmi.

Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Kdyby to bylo politicky možné, Česká republika by udělala nejlépe, kdyby z...

Na porozumění většině dějů v ekonomice stačí selský rozum. Každý chápe, že sucho způsobí neúrodu a neúroda zapříčiní nárůst cen potravin. Že spekulativní nákupní horečka způsobí prudký nárůst ceny bitcoinů. A tak dále a tak podobně. Zdá se však, že existují dva fenomény, které možnostem selského rozumu odolávají. Přestože oba stále znovu potvrzuje smutná realita na mnoha místech Země. Už po desetiletí.

Oba jevy jsou přitažlivé pro veřejnost. A hůře, také pro tu sortu politiků, kteří se vyznačují nižším mentálním potenciálem nebo chorobným mocenským apetitem. Či obojím. Prvním jevem je „prokleté“ surovinové bohatství. Druhým „prokletý dar“ – dotace. „Co je prokletého na surovinovém bohatství? Vždyť je zdrojem příjmů, zvyšuje blahobyt země a zmenšuje její závislost na dovozech.“ Tak nějak to říká selský rozum. Opak je pravdou. A tento paradox má nejméně tři příčiny.

Příčina 1: Nizozemská nemoc

Nizozemsko se díky těžbě zemního plynu z groningenského naleziště stalo po roce 1959 významným vývozcem strategické suroviny. Vysoký přebytek obchodní bilance posílil gulden, což světu zdražilo nizozemské průmyslové zboží. Průmysl upadl do vleklé krize, jež nabyla celospolečenského rozměru. Bohatství surovin vedlo k likvidaci bohatství vyplývajícího z práce, podnikání, dovedností, výzkumu, vývoje a pracovní morálky. Čelit nizozemské nemoci je extrémně těžké.

Chce to osvícené politiky dívající se daleko za horizont vlastní politické kariéry. Této „suroviny“ se dlouhodobě nedostává, a proto doufejme, že lithium zůstane pod Krušnými horami, aby českému průmyslu a celé ekonomice nenastalo krušno nizozemské.

Izrael po objevu vydatných mořských ložisek plynu (Tamar 2009; Leviathan 2010) pracoval cílevědomě na tom, aby si nizozemskou nemoc neuhnal a nezničil svůj unikátní mix byznysové kultury, výzkumu, vývoje, podnikavosti, venture kapitalismu a „startup“ nátury. Není to nemožné. Chce to dobrou součinnost vlády a centrální banky, vytvoření speciálních fondů, které eliminují dopad dolarových příjmů z vývozu suroviny na kurz vlastní měny. A naopak programy, které za těžbou surovin rozvinou jejich zpracování s co největší přidanou hodnotou ze strany výzkumu, vývoje a práce.

Stručně řečeno, chce to osvícené politiky dívající se daleko za horizont vlastní politické kariéry. Této „suroviny“ se dlouhodobě nedostává, a proto doufejme, že lithium zůstane pod Krušnými horami, aby českému průmyslu a celé ekonomice nenastalo krušno nizozemské.

Příčina 2: Skryté koalice

Na příjmech ze surovinového bohatství participují zejména úzká těžařská byznysová uskupení, která přirozeně vytvářejí skryté koalice s politickými skupinami. Ale i pokud většinu příjmů inkasuje stát, tedy vláda, její sklon korumpovat národ všemožnými populistickými úplatky je nekonečný. To vše se děje na úkor podpory práce, vzdělání, podnikání a demokracie.

Na příjmech ze surovinového bohatství participují zejména úzká těžařská byznysová uskupení, která přirozeně vytvářejí skryté koalice s politickými skupinami

Arabské země, Rusko, Venezuela, Nigérie, ale do určité míry i Norsko a další jsou nekonečnými příběhy devastace společnosti surovinovými příjmy. Jeden venezuelský politik nazval v sedmdesátých letech tamní ropné bohatství „exkrementem ďábla“ a předpověděl zemi budoucí katastrofu. Dnešní ve všem všudy socialistická Venezuela je tragickým naplněním jeho varování.

Příčina 3: Z miláčka dlužníkem

Velkolepé příjmy z prodeje surovin spouštějí ve firemní a vládní sféře velkolepé projekty, na které banky s chutí dávají velkolepé úvěry. Propady cen surovin vedou opakovaně k dramatickému snížení příjmů, vlády a firmy přestávají splácet, úroky jim kvůli rizikovému profilu rostou a banky se dostávají do ztrát a krizí. Příběh Mongolska je hrůzně poučný. Podpovrchové uhlí z něho spolu se zásobami téměř všech existujících kovů před pár lety udělalo miláčka zahraničních investorů. Po propadu cen uhlí se dnes Mongolsko topí v dluzích a krizi.

Není náhoda, že na vrcholu žebříčků blahobytu, prosperity a vyspělosti se už dlouho vyskytují země chudé na surovinové zdroje. Zato bohaté na vzdělanost, vědu a výzkum, podnikavost a pracovitost. A ještě na něco, bez čeho by se žádné z těchto ingrediencí nedařilo: na svobodu bytostně spojenou s velmi limitovanou rolí vlád, veřejné sféry a přerozdělování.

Není náhoda, že na vrcholu žebříčků blahobytu, prosperity a vyspělosti se už dlouho vyskytují země chudé na surovinové zdroje. Zato bohaté na vzdělanost, vědu a výzkum, podnikavost a pracovitost.

Zdravý rozum i každodenní zkušenost nás už, doufejme, dostatečně přesvědčily, že paragrafová džungle spolu s byrokratickým a kontrolorským dirigismem fungují jako spolehlivý jed na pracovní a podnikatelskou aktivitu, iniciativu, inovativnost, a tedy na prosperitu. Jeden z pilířů ekonomické nesvobody se ale selskému rozumu opět vzpírá. Je to „prokletý dar“ zvaný dotace.

Dotace

„Cože je prokletého na dotacích? Vždyť pomohly na svět spoustě skvělých věcí a dalším užitečným pomáhají přežívat.“ Takto rád klame selský rozum. A opět platí, že opak je pravdou, a existuje zhruba sedm příčin. Než je vyjmenuji, zdůrazňuji, že nemám na mysli dotace na nezbytné věci, které nemohou jejich oprávnění konzumenti z řady objektivních důvodů platit: na služby a podpory handicapovaným, nemocným, penzistům, obranu, bezpečnost, právní systém, veřejné vzdělávání a zdravotnictví, nekomerční kulturu a památky, silnice, majáky, chodníky a podobně.

Mám na mysli tři velké okruhy dotací. Za prvé, na účely, které mohou, a tedy mají jejich konzumenti plně platit. Které mají obstát v soutěži o naši peněženku, nikoliv o veřejné zdroje z daní. Za druhé na podporu „správných“ postojů. Ty by měly správně obstát v soutěži s jinými postoji ve veřejné diskusi a v politickém hlasování. A do třetice, dotace, které přiděluje jakákoliv entita mimo dosah demokratické kontroly a odpovědnosti. Tedy i veškeré eurodotace.

Příčina 1: Plýtvání zdroji

Dotační „výzvy“ odklánějí obrovské zdroje tam, kde dosáhnou mnohem menšího užitku, než to dokáže navzdory všem svým nedokonalostem trh

Proti nekonečným potřebám a přáním lidí vždy stojí limitované zdroje, kapacity, energie, čas firem a jednotlivců. Miliony týmů vydávají obrovské úsilí, aby co nejlépe pokryly současné a budoucí potřeby lidí. Tomu se armáda i těch nejchytřejších a nejpoctivějších úředníků nemůže ani přiblížit. Dotační „výzvy“ tak odklánějí obrovské zdroje tam, kde dosáhnou mnohem menšího užitku, než to dokáže navzdory všem svým nedokonalostem trh.

Výsledkem je nesmírné plýtvání zdrojů na věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Kniha iracionálních projektů z eurodotací, kterou jednou někdo jistě sepíše, bude pořádně tlustá a nad jejími absurditami nebude veselo.

Příčina 2: Ohýbání projektů

Když se navzdory tomu nějaká dotační výzva přiblíží reálným potřebám, musí se do ní přesně trefit projekt, který se o dotaci uchází. To vyvolává nejen značné náklady na „ohýbání“ projektů, ale také spoustu nepotřebných nesmyslů, které musí splnit. Výsledkem je opět plýtvání.

Příčina 3: Složitá byrokracie

Žadatelé o dotace pálí čas, energii a peníze na byrokratické činnosti, ke kterým nemají kvalifikaci, místo aby se věnovali svým klientům a zaměstnancům. Celospolečenské ztráty jsou velké.

Byrokracie okolo dotačních projektů je nevyhnutelně složitá. Byrokrati a dotační systém jsou placeni z daní, které by mohly sloužit třeba postiženým lidem, vzdělávání, opravám silnic, obraně a podobně. Žadatelé o dotace pálí čas, energii a peníze na byrokratické činnosti, ke kterým nemají kvalifikaci, místo aby se věnovali svým klientům a zaměstnancům. Celospolečenské ztráty jsou velké.

Příčina 4: Měkké výsledky

Měkké dotační peníze vedou k měkkým výsledkům. Organizace, které jsou dlouhodobě převážně na dotacích a ztrácejí dotyk s konkurencí a náročnými platícími klienty, spotřebují velké dotační zdroje, za které dodávají nižší užitek než týmy v konkurenčním prostředí.

Příčina 5: Korupce a lobbování

Dotace jsou ideálním, a proto i největším zdrojem korupce a lobbování. Vyrostl na nich sofistikovaný mafiánský byznys. Sociální a politické náklady těchto jevů jsou nedozírné.

Příčina 6: Falešná vděčnost

Dotace v nás pěstují lokajskou „mentalitu natažené ruky“ a falešné vděčnosti. Není přitom za co být vděčný. Dotace jdou z našich daní, které navíc na složité dotační cestě uživí armádu dotačních byrokratů. Motivací nejúspěšnějších lidí, firem a společností není brát, nýbrž dávat.

Dotace v nás pěstují lokajskou „mentalitu natažené ruky“ a falešné vděčnosti. Není přitom za co být vděčný. Dotace jdou z našich daní, které navíc na složité dotační cestě uživí armádu dotačních byrokratů. Motivací nejúspěšnějších lidí, firem a společností není brát, nýbrž dávat.

Příčina 7: Nástroj vydírání

Dotace jsou nástrojem nevkusného politického vydírání v nadnárodním měřítku. „Nepřijmete uprchlíky, přijdete o dotace,“ zaznívá od nejarogantnějších politiků Evropské unie. Příště to může být jiný „správný“ politicky titul s velkými ekonomickými náklady.

Nejvyspělejšími ekonomikami světa jsou dnes ty, které nežijí opiové sny paragrafů, regulací, surovin a dotací. Jsou to ty, které poskytují moderní vzdělávání, technickou infrastrukturu a svobodu, ve které se daří osobní iniciativě, celoživotnímu sebevzdělávání, symbióze moderních technologií se sociálními dovednostmi a exponenciální venture kapitálové a startup kultuře.



Počet příspěvků: 1, poslední 4.5.2018 05:37 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.