Šumavské čekání na Godota

Problém nespočívá v tom, že byl Národní park Šumava zřízen, ale ve způsobu, jakým je spravován a jak je naloženo s obcemi na jeho území.

Vloni v létě se poprvé od roku 1948 otevřelo návštěvníkům Luzenské údolí v centrální části Šumavy. Snímek z historického hraničního přechodu na česko-bavorské obchodní stezce Modrý Sloup (1200 m n. m.). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vloni v létě se poprvé od roku 1948 otevřelo návštěvníkům Luzenské údolí v centrální části Šumavy. Snímek z historického hraničního přechodu na česko-bavorské obchodní stezce Modrý Sloup (1200 m n. m.). | foto: © ČTKČeská pozice
Vloni v létě se poprvé od roku 1948 otevřelo návštěvníkům Luzenské údolí v centrální části Šumavy. Snímek z historického hraničního přechodu na česko-bavorské obchodní stezce Modrý Sloup (1200 m n. m.).

KOMENTÁŘ Antonína Schuberta / Už dvacet let jsem starostou malé šumavské vesničky v centrální části Šumavy. Mnozí by čekali, že starosta z takového zapadákova řeší nanejvýš drobné sousedské roztržky, případně tu a tam odešle v zásadě nedůležité lejstro. Jsem přesvědčen, že tak by tomu i být mělo.

Realita je však taková, že se čím dál častěji vydávám přesvědčovat pana premiéra nebo pana ministra o potřebě zavedení jasných pravidel pro Šumavu. Ačkoliv jsem podobných schůzek absolvoval nepočítaně, mají jedno společné – obci Modrava nic nepřinesly. Ne proto, že se nepodařilo nic vyjednat, ale protože nic z vyjednaného nebylo dodrženo.

Celá tato peripetie má svůj začátek ve vyhlášení Národního parku Šumava. Vyhlášení, které šumavské obce hlasitě podporovaly, a troufám si tvrdit, že i dnes podporují. Problém tedy nespočívá v tom, že byl park zřízen, ale ve způsobu, jakým je spravován a jak je naloženo s obcemi, které leží na jeho území.

Mýtus o divočině

Je velký omyl domnívat se, že díky hraničnímu pásmu a železné oponě zůstala šumavská příroda nedotčenáJelikož část populace věří, že před založením národního parku byla Šumava neprostupnou divočinou, dovolím si krátký exkurz do socialistické předlistopadové historie.

Československo bylo součástí socialistického varšavského paktu a Šumava byla pevnou hrází socialismu a míru. Symbolem Šumavy byl na několik desetiletí pohraničník chránící západní státní hranici, hluboké šumavské hvozdy proťala železná opona nabitá několika tisíci volty a lidová armáda cvičila k obraně vlasti ve vojenských výcvikových prostorách Dobrá Voda a Boletice.

I přesto byla Šumava stále velmi významná pro národní hospodářství, a to především díky přírodnímu bohatství. Pro rozsáhlý šumavský a pošumavský dřevozpracující průmysl to byl téměř nekonečný zdroj dřeva. Šumavské lesy byly díky dobré péči předválečných vlastníků ve skvělé kondici. V oblasti zemědělství převažovala živočišná výroba, což při tehdejším přístupu znamenalo velkokapacitní chovy a tisíce kusů dobytka. Je tedy velký omyl domnívat se, že díky hraničnímu pásmu a železné oponě zůstala šumavská příroda nedotčená. Byla systematicky využívána stejně jako staletí před tím.

Euforie...

Předlistopadové vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Šumava sice umožňovalo rozsáhlou územní ochranu, ale po pádu železné opony vyvstalo hned několik silných důvodů pro vyhlášení národního parku. A paradoxně nešlo výhradně o argumenty spojené s ochranou přírodních fenoménů.

Důvody pro vyhlášení národního parku nebyly paradoxně spojené výhradně s ochranou přírodních fenoménůHraniční pásmo, vojenské újezdy, vysídlené vesnice, zlikvidované školy, kostely nebo hřbitovy měly jedno společné – byly státním majetkem. Fyzických vlastníků bylo jako šafránu a právnické osoby neměly na historický majetek na tomto území právo. Přesto bylo na samém počátku zapotřebí i mnoha souhlasů. Politický souhlas byl jednodušší než souhlas domorodců.

A tak ekipa vyjednavačů vyrazila do šumavských hvozdů s poselstvím, kterak šumavské hraniční hvozdy ke štěstí a blahobytu národním parkem přijdou a kterak bude šumavský hvozd národním parkem zachráněn před nenasytnými dřevožrouty. A domorodý lid s vyhlášením národního parku souhlasil. Souhlasil také proto, že národní park chápal jako dobrou příležitost pro budoucnost Šumavy a dobrou značku pro prosperitu šumavských obcí.

... a vystřízlivění

Po vlně euforie však přišlo období vystřízlivění. Memoranda o spolupráci, Krajinné integrované plány rozvoje, O Šumavě společně, Základní šumavská dohoda či Vize 2020 – to jsou dnes bezcenné cáry papíru, které pouze zneužily důvěry šumavského regionu. Koncepce přinášející dodržení oněch slibů nepřežily své autory, tedy ředitele národního parku, kterých bylo za dvacet dva let jako máku, ale ani ministry životního prostředí, kterých bylo ještě více. V území bez pravidel může kdokoliv cokoliv, a tak se Šumava stala bojištěm. Troufám si tvrdit, že k tomuto stavu přispěla největší mírou neschopnost vlády České republiky dát takovému projektu evropského významu smysluplná pravidla.

Absence pravidel má také za následek, že se v šumavském parku praktikuje ochrana podle toho, jaký je právě ve funkci ředitelJak se v takovém prostředí žije, pracuje a podniká? To záleží na tom, čím má vlastně Šumava být. Šumavský region trvale volá po stanovení jasných a trvalých pravidel, jejichž společným jmenovatelem bude široká odborná a společensko-politická dohoda, založená na znalosti prostředí a zdravém rozumu. Odpůrci takového řešení pak plní mediální prostor cílenou hysterií o osud vybraného, mediálně zajímavého druhu, tu brouka, tu tetřeva či perlorodky, aby tak byl vytěsněn prostor pro pravidla.

Absence pravidel má také za následek, že se v šumavském parku praktikuje ochrana podle toho, jaký je právě ve funkci ředitel. Jeden rok dostane lesní správce pokutu za to, že kůrovce namnožil, aby druhý rok dostal pokutu za to, že ve stejné lokalitě jeho namnožení zabránil. Tetřev se chrání v místech, kde není, a nechrání se tam, kde je. Kde nejsou pravidla, je zmatek.

Nicméně nepřestáváme doufat, že jednou bude naše snaha korunována úspěchem a zdravý rozum zvítězí. Nebyli to aktivisté, politici či ředitelé národního parku, kdo inicioval společná jednání, jejichž cílem mělo být vytvoření dlouhodobé a politicky neměnné programové strategie, která měla učinit Šumavu – po vzoru Národního parku Bavorský les – mezinárodně uznávaným národním parkem respektujícím přírodu i člověka. Jsou to šumavské obce, které nemohou ustat ve svém úsilí, protože jim jde o současnost i budoucnost, jde jim o život lidí na Šumavě. A tak už mnoho let čekáme na Godota a doufáme, že to nedopadne jako v onom absurdním dramatu...