Studium filozofie jako teroristický čin

Na fungování bytových seminářů za bývalého režimu a na jejich přesunu do demokratické společnosti lze studovat témata jako vědění a pravda.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Občanské sdružení Nomáda 2013 Česká pozice

„Všichni lidé touží od přirozenosti po vědění,“ zní první věta Aristotelovy Metafyziky, která se stala základním dílem západního myšlení, vědy a kultury. Lidské dějiny však nedosvědčují jen touhu po vědění. Jejich výrazným fenoménem je zároveň strach z touhy po vědění. Ta je totiž potenciálně podvratná. Vytváří nestabilitu tam, kde má panovat jednou stanovený řád, a přenáší se přes omezení, která byla vydávána za nepřekročitelná.

Jako svého druhu metaforu pro obojí – touhu po vědění i strach z touhy po vědění – lze chápat bytové semináře, které se ustavovaly v období vlády komunistů a jejichž rozkvět spadá do doby po potlačení Pražského jara a následného vyloučení vyučujících, kteří otevřeně kritizovali sovětskou okupaci a politiku nastupující normalizace, z univerzit.

Nejen zajímavý fenomén dějin

Bytové semináře jsou v tomto kontextu nejen zajímavým fenoménem dějin. Na jejich ustavení, fungování a nakonec na jejich přesunu do zázemí demokratické společnosti lze studovat právě lidskou touhu po vědění. Zároveň se ale také ukazuje, že postačující podmínkou svobody není ani touha, ani myšlení. To je skutečně svobodné a plodné teprve tam, kde může vystupovat ze skrytu podzemí a vyjevovat se v kritické atmosféře zázemí.

Bytové semináře lze proto chápat jako laboratoře myšlení. V určitém ohledu plně vystihly podstatu filozofie i myšlení – filozofie i myšlení jsou hodnotné, dokáže-li člověk odhlédnout od osobního prospěchu a vnějších účelů. Na bytových seminářích se pak ukazuje, že omezení filozofie na podzemí zároveň myšlení významným způsobem limituje.

Bytové semináře lze chápat jako laboratoře myšlení. V určitém ohledu plně vystihly podstatu filozofie i myšlení.V celé této rozporuplnosti se bytovými semináři zabývá sborník Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí. Podoby filosofie v době normalizace a po sametové revoluci, který uspořádaly tři absolventky filozofie Karlovy univerzity – Markéta Bendová, Johana Borovanská a Daniela Vejvodová. Představuje atmosféru bytových seminářů prostřednictvím jejich hlavních účastníků. Dobu, v níž se slovy politologa a někdejšího účastníka i organizátora bytových seminářů Daniela Kroupy studium filozofie blížilo teroristickému činu.

Pojící motiv

Editorky v úvodu upozorňují, že při sestavování sborníku narážely na nemalé obtíže. Na jedné straně se setkávaly s povzdechem, že se zájmem o téma přicházejí příliš pozdě – vždyť mnoho významných účastníků bytových seminářů již nežije. Na druhé byly upozorňovány, že na hodnocení je příliš brzy, neboť doposud jde o příliš ožehavé téma.

Prostor dávají často i rozporuplným reakcím a statím filozofujících kotelníků, vrátných, uklízeček či pošťáků. Přitom je však pro editorky klíčové, že všichni tito účastníci dnes hovoří ze zcela odlišné situace zázemí, které spoluvytvářeli po listopadu 1989 na vznikajících svobodných ústavech univerzit.

Sborník se nespokojuje s historizující vzpomínkou na „pantoflové univerzity“, ale spíše sleduje motiv, který se vine napříč texty a jejž lze shrnout do otázky: Jak lze podzemní, ale svou svobodomyslností místy až plané myšlení včlenit do institucionálního prostoru, aniž by toto myšlení nebylo umrtveno, ale naopak se díky této institucionální opoře stalo plodným?

Pojícím motivem sborníku je otázka lidského myšlení a možností, jak tento nejvyšší lidský statek kultivovat v nesvobodné i svobodné doběSborník tedy neprostupuje jen zájem o specifickou skupinu intelektuálů v konkrétní době. Jeho pojícím motivem i velmi bohatého materiálu je otázka lidského myšlení a možností, jak tento nejvyšší lidský statek kultivovat v nesvobodné i svobodné době.

Doba specifické formy svobody

Nejrozsáhlejší část sborníku je věnována filozofii v podzemí, procesu ústupu filozofického myšlení po sovětské invazi do prostoru, ve kterém se myšlení vzdorující režimní ideologii mohlo rozvíjet. Současný profesor biologie, filozof a účastník podzemních seminářů Zdeněk Neubauer navrhuje chápat invazi jako podnět k určitému intelektuálnímu rozkvětu, který prospěl specifické filosofické práci.

Výrazným plodem tohoto prostředí bylo to, co Neubauer označuje za měkký styl filozofování. Ten se vyznačuje tím, že se pohybuje na hranici mezi odborným a literárním textem. Především se však vytvořilo unikátní prostředí, ve kterém byla pěstována filozofie po „aristotelovsku“ – beze zřetele na jakýkoliv vnější účel, pěstování filosofie a rozvíjení otázek byly účelem o sobě.

Neúčelnost aktivity je pro Aristotela znamením svobodného konání. Svobodní lidé se dokážou osvobodit od potřeb každodennosti a žít život zasvěcený rozvíjení nejvyšší lidské schopnosti – myšlení. Podzemní filozofové nebyli zbaveni nutnosti starat se o svou obživu, navzdory tomu na tuto dobu vzpomínají jako na specifickou formu svobody a svobodomyslnosti.

Filozof Pavel Kouba dokonce hovoří o určitém stavu bezčasí vyplývajícího z nepřítomnosti více či méně znevolňujících vnějších povinností. A zdůrazňuje, že takové prostředí je příhodné pro hledání otázek a pro jejich rozvíjení v dialogu s druhým. Právě zakotvení filozofie v dialogu a v diskusi bylo výrazným znakem bytových seminářů, který opět umožnilo osvobození od tlaku času.

Zahraniční vazby

Tato potřeba druhého – ve smyslu učitele, kritika i diskusního partnera – na sebe vzala pozoruhodnou podobu díky iniciativě Julia Tomina, který v květnu 1978 rozeslal na několik zahraničních univerzit dopis s popisem bytových seminářů včetně pozvánky pro zahraniční vyučující. A tento jeho počin nezůstal bez odezvy. Čeští podzemní filozofové sice museli bojovat s nedostatkem odborné literatury, ale těžili z návštěv významných světových myslitelů, například Jacquese Derridy, Paula Ricoeura nebo Charlese Taylora.

Tyto zahraniční vazby, jak ukazují texty ve sborníku, byly zajímavé ještě v jednom ohledu. Podzemním filozofům v československém prostředí byl sice odepřen jakýkoliv institucionální rámec, ale ustavování pevných struktur začalo krystalizovat právě okolo zahraničních návštěv a mimo Československo. Zahraniční návštěvy byly v roce 1980 z iniciativy britských filozofů institucionalizovány do podoby Vzdělávací nadace Jana Husa, přičemž paralelně vznikaly pobočky ve Francii, USA nebo v Kanadě.

Snaha o systematizaci bytových seminářů zasáhla i formu výuky. Nejhmatatelnějším opatřením bylo v tomto ohledu ustavení takzvaného Cambridge Diploma, jehož udělení bylo podmíněno skládáním zkoušek, což systematizovalo nejen práci studentů, ale i pedagogů, jejichž úkolem bylo své studenty na ně připravit.

Podrobnosti uvádí v článku Johany Borovanské, který mapuje návštěvy zahraničních přednášejících na pražských bytových seminářích, například spolupracovník ČESKÉ POZICE Jan Schneider:

„Na zkoušky přijel vždy někdo z Cambridge, ve stejnou chvíli jako v Cambridgi otevřel v Praze obálku s otázkami a my měli tři hodiny na vypracování písemných odpovědí.“

Výrazná slabina

Ze snah o nastavení určitého pevného rámce, který musel být veden přes zahraniční, vyplývá výrazná slabina bytových seminářů. Nepřítomnost vnějšího tlaku na výkon, jehož podstatným svědectvím jsou například zkoušky či publikace, může vývoj myšlení limitovat. V určitém ohledu pak je přítěží i zmíněné bezčasí a omezující se může jevit i vyzdvihovaná podzemní svoboda.

Nepřítomnost vnějšího tlaku na výkon, například zkoušek či publikací, může vývoj myšlení limitovat

Platí-li totiž, že myšlení je člověku nevyvlastnitelné, a tudíž je ve svém myšlení vždy do určité míry svobodný, pak tato svoboda není skutečně naplněna, neexistuje-li způsob, jak vlastní myšlení svěřit světu, kterému lze důvěřovat. Řečeno jinak, bez světa, ve kterém lze jednat, není možná ani pravá svoboda.

Právě na tento problém naráží ve svém textu „Pravým polem filosofie není ani zázemí, ani podzemí“ filozof Ladislav Hejdánek. Ten zdůrazňuje, že filozof je v první řadě žitým svědkem pravdy. Její zárodek sice může být pěstován v podzemí, ale lze ji uskutečňovat, jen vychází-li ze skrytu – z podzemí do sdíleného světa.

Pilátovská otázka

V tomto kontextu lze pak chápat poměrně příkré vyjádření filozofa Miroslava Petříčka:

„Jak se poučit z minulosti? Já bych se na to snažil zapomenout, protože to byla deformovaná situace, naprosto debilní svět a hrozí strašné nebezpečí, že z toho, co tehdy člověk pod tlakem vymýšlel jako náhradní, nouzové myšlení, se dnes začne dělat ctnost. ‚Já jsem dělal filosofii v disentu, tak já musím mít vždycky pravdu.‘ Opak je pravda.“

Nejeden čtenář si může oprávněně klást pilátovskou otázkou: A co je vlastně pravda? Je třeba říct, že v době ustavování bytových seminářů si i západní filozofický svět kladl pilátovskou otázku, přičemž se stalo do určité míry módním či časovým hodnotu pravdy poněkud rozostřovat anebo jít ještě dál a ohlašovat konec pravdy, člověka či subjektu, který by ji hledal.

V době ustavování bytových seminářů si i západní filozofický svět kladl pilátovskou otázku

V tomto kontextu připomíná nizozemský filozof a účastník bytových seminářů Jan A. Aertsen v anglickém textu „Síla pravdy“ (The Power of Truth), že on přicházel ze světa ohlašujícího zánik pravdy, a dorazil do světa, který byl mocí pravdy plně ovládán a sevřen. To, co se v západním světě jevilo jako fráze nebo relikt minulosti, vystupovalo v podzemí v neskryté působnosti.

Pithartovo „dizi-riziko“

Vědomí pravdy se od této doby stalo podstatně problematičtější, a proto se zdá, že spolu s vystoupením z podzemí do zázemí jsme se i my v Československu a později v České republice ocitli ve světě, který si pilátovskou otázku chtě nechtě musí klást. Možná právě proto je dle filozofa Jakuba Čapka třeba znovu číst – právě ve svobodných podmínkách – text Petra Pitharta „Dizi-rizika“.

Pithart v něm upozorňuje na nesamozřejmou přítomnost pravdy, kterou nelze jednoznačně a jednou provždy ztotožnit s určitou pozicí. Pokusíme-li se totiž o to, stane se z pravdy to, co nazývá pravdou zadarmo. K takové „laciné pravdě“ se hlásíme, když žijeme v bláhovém přesvědčení, že pravdu máme již tím, vytkneme-li před vše oficiální „ne“.

Zasadíme-li Pithartův text do současnosti, ukazuje se, že dnes postrádáme cokoliv, před co bychom takové radikální „ne“ mohli vytknout. Proto se v demokratických společnostech radikální ústup do podzemí nenabízí. Spíše se zdá, že dnes je každý úzce vyhraněný „odborník“ (svého života i řemesla) a musí ve všem, čemu nerozumí – většině souvislostí, ve kterých se každodenně pohybuje – spoléhat na svoji pasivitu a aktivitu druhých. V tomto světě nehrozí, že nás zvnějšku porazí silnější vnější nepřítel, nestáhneme-li se do ústraní, ale zevnitř nás rozloží vlastní nejistota, zda něco jako pravda vůbec existuje.

Prostor pro paralelní světy přetrvává

To, že žijeme v jiném světě s novými riziky, nebezpečími a nejistotami, však neznamená, že by zkušenost bytových seminářů byla jen zajímavým historickým reliktem. Naopak, i v tomto novém světě mají paralelní světy své místo, neboť člověku poskytují prostor pro získání odstupu od uspěchané každodennosti řídící se domněle obecně platnými mechanismy poptávky a nabídky. V tomto smyslu filozof Štěpán Špinka tvrdí, že paralelní světy je třeba vytvářet s plným vědomím významu institucí a s jejich oporou.

Paralelní světy by neměly povýšenecky rezignovat na většinovou společnost žijící ve filozofické nevědomosti. Umožňují totiž nejen odstup od každodennosti, který prospívá myšlení, ale i tento svět pochopit, a posléze se s ním i setkávat. Nemá však smysl budovat paralelní světy, které si pěstují své laciné pravdy tím, že před vše „světské“ vytknou vítězoslavné ne.

Je třeba usilovat o paralelní světy, které hledají vlastní pravdu a v nichž může vyjít ze skrytu. Tento svět je jeden jediný a všichni – filozofové i nefilozofové – jej sdílejí.

Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí. Podoby filosofie v době normalizace a po sametové revoluci
AUTORKY: Markéta Bendová, Johana Borovanská, Daniela Vejvodová (eds.)
VYDAL: Občanské sdružení Nomáda, Praha 2013
ROZSAH: 412 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 15.8.2013 08:50 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.