Středoevropská mocnost by možná zabránila nacismu a bolševismu

V první polovině roku 1918 se státy Dohody odklonily od programu středoevropské federace a přiklonily se ke „cordon sanitaire“ neuhájitelných států, z nějž vznikla i Československá republika.

Národní státy versus střední Evropa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Národní státy versus střední Evropa. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Národní státy versus střední Evropa.

První světová válka v letech 1914 až 1918 vyprodukovala jen částečně poražené Německo, které se za pouhých 14 let stalo Velkoněmeckou říší s Hitlerem, Goebbelsem, Himmlerem, Heydrichem, holocaustem a s následným rozdělením Evropy železnou oponou. A zničila nezastupitelný prvek stability a tlumení konfliktů v Evropě – středoevropskou mocnost, tehdy již téměř 400 let habsburskou.

Pokud by nezanikla, udržela by v mezích dobyvačné pruské/německé i ruské/bolševické snahy stejně, jako udržela Evropu naživu nejprve „zadržováním“ a později „zatlačením“ fatálního ohrožení evropské civilizace v podobě islámské expanze osmanských Turků od bitvy u Moháče v roce 1526.

Britský státník Winston Churchill v obou světových válkách obhajoval udržení, respektive obnovení středoevropské mocnosti útokem na „měkký podbřišek“ Evropy na Balkáně. V první světové válce nezdařeným výsadkem v Gallipoli, ve druhé pak útokem na Balkán a Jaderské moře, aby zabránil postupu nacistů i Rudé armády a osvobodil střední Evropu. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt a generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin však tento útok neschválili.

Nepravý mír

Velkou válku, později pojmenovanou první světová, a její důsledky způsobily zpupnost, setrvačnost myšlení a nezodpovědnost establishmentu tehdejších mocností a nedeklarované cíle jejich tajných služeb a generálních štábů a strategické plánování mnoho desetiletí dopředu.

První světová válka byla skutečně světová, trvala čtyři roky a neskončila pravým mírem – na Západě jen příměří, neprohra císařského Německa, a na Východě rozpad carského systému a jeho náhrada jiným, jenž přetrval až do roku 1990

Na konferencích ve Versailles, Saint-Germain-en-Laye a v Trianonu, na nichž se jednalo o mírových smlouvách, o tomto dalším směřování politici informobaní nebyli. Nebylo tedy jen jejich vinou. Řešili jako obvykle staré války. Francouzi a Němci tu z roku 1870 až 1871 kvůli Alsasku a Lotrinsku a z některých politiků se stali užiteční idioti.

Generálové a generální štáby plánovali nové války na základě těch předchozích, přičemž předpokládali, že budou stejné jako prusko-rakouská v roce 1866 či prusko-francouzská v letech 1870 až 1871, tedy s krátkými bitvami, v nichž narukovaní vojáci naplní počty padlých a zákulisně se dohodne staronové rozdělení a ovládání světa. Útrapy civilního obyvatelstva měly být jen nepřímé a krátkodobé. Války však nejsou stejné.

Od roku 1871, kdy ve Versailles vznikla Německá říše včetně Bavorska, ale bez Rakouska, uplynulo skoro 50 let. A velká válka byla hodně jiná, netrvala několik měsíců a nepředstavovala jen několikadenní bitvy, ale skutečnou apokalypsu. První světová válka byla skutečně světová, trvala čtyři roky a neskončila pravým mírem – na Západě jen příměří, neprohra císařského Německa, a na Východě rozpad carského systému a jeho náhrada jiným, jenž přetrval až do roku 1990.

Pozdní náprava

První světovou válku ukončilo příměří 11. listopadu 1918 a versailleská mírová smlouva v roce 1919, která však jen potvrdila vítězství bez vítězství, aniž by odstranila příčiny této války. Navíc uložila reparace Německu, jež způsobily jeho ekonomické umírání, novou vojenskou expanzi a tajnou spolupráci s bolševickým Ruskem. A to především v důsledku zaťatosti, pomstychtivosti a hrabivosti Francie a tlaků zevnitř Německa. Političtí dinosauři přivedli svět do druhé světové války a Evropu k rozdělení od roku 1948 „železnou oponou“.

Versailleská a další mírové smlouvy mohly zabránit vývoji po první svěrové válce. Podobný postup vítězných mocností jako za druhé světové války v Teheránu a na Jaltě a po ní v Postupimi by pravděpodobně přinesl světový mír na více než 70 let. Svět mohl být ušetřen „železné opony“ a roznášení bolševismu po Zemi.

Tato chybná rozhodnutí byla napravena až po druhé světové válce – nikoli reparace, jež nemohlo Německo plnit, ale Marshallův plán obnovy, nikoliv impotentní Společnost národů, ale Organizace spojených národů (OSN), nikoli plány na splácení německých reparací americkými krátkodobými půjčkami a basilejská mezinárodní banka k zakrytí nečinnosti, což Německo a jeho občany radikalizovalo, až je zcela zradikalizoval Hitler.

Navíc po druhé světové válce vznikl Mezinárodní měnový fond (MMF) a Banka pro obnovu a rozvoj a především se Churchill s Rooseveltem 26. ledna 1943 v Casablance dohodli na strategickém plánu Spojenců – tentokrát vést válku až do úplné porážky agresora. Žádné pochybné příměří s přiklepnutím Alsaska a Lotrinska Francii, žádné garance západních hranic agresivního Německa pro sousední země Francii, Belgii a Nizozemsko demilitarizovanou zónou. To vše mohlo být od roku 1919 jinak.

Versailleská a další mírové smlouvy mohly zabránit vývoji po první svěrové válce. Podobný postup vítězných mocností jako za druhé světové války v Teheránu a na Jaltě a po ní v Postupimi by pravděpodobně přinesl světový mír na více než 70 let. Svět mohl být ušetřen „železné opony“ a roznášení bolševismu po Zemi. Byla by i dlouhá období prosperity díky velmocím, MMF a OSN. Hospodářské krize by byly, ale nikoli nástup italských fašistů, německých nacistů a japonských militaristů.

Nebýt Američanů…

Podnět k tomu nejhoršímu vývoji po roce 1919 dal již v průběhu první světové války německý generální štáb a zpravodajské služby, zejména ty ve Švýcarsku, podporou ruských bolševiků v čele s Vladimírem Uljanovem „Leninem“, jehož jako vlivového agenta v zapečetěném vagonu a s financemi vyvezly do Petrohradu.

Nebýt Američanů v roce 1918, Německo by nejspíše první světovou válku vyhrálo. Nebýt Američanů ve druhé světové válce, nejen ve střední Evropě by z evropské civilizace nic nezbylo. Nebýt Američanů, v roce 1990 by studená válka neskončila. A zdá se, že bez Američanů se v současnosti západní civilizace v Evropě neudrží.

Bolševici uskutečnili v Rusku převrat a brest-litevským mírem 23. března 1918 i za cenu ztráty poloviny evropské části ruské říše uzavřeli jednostrannou dohodu s Centrálními mocnostmi (Německá říše, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Bulharsko), čímž v roce 1918 uvolnili Německu desítky divizí pro západní frontu, aby mohlo porazit státy Dohody (Velká Británie, Rusko, Francie, USA, Itálie a další státy). Za to následně bolševici dodávali Německu zbraně a potraviny.

O činnosti Německé říše v letech 1917 až 1918 zpravodajské služby Dohody věděly, a proto tajně prováděly protiopatření. Podílela se na nich řada zpravodajců, politiků a odborníků, například britský geograf Halford John Mackinder, jeden ze zakladatelů geopolitiky a zástupců britské vlády na versailleské konferenci. Ten v roce 1904 zformuloval teorii Heartlandu a za první světové války považoval za nutné udržet od něj, tedy od Ruska, střední Evropu oddělenou. Cestoval i Ruskem a znal poslání československých legií a jejich možnosti.

Nebýt Američanů v roce 1918, Německo by nejspíše první světovou válku vyhrálo. Nebýt Američanů ve druhé světové válce, nejen ve střední Evropě by z evropské civilizace nic nezbylo. Nebýt Američanů, v roce 1990 by studená válka neskončila. A zdá se, že bez Američanů se v současnosti západní civilizace v Evropě neudrží. Západní Evropa je dnes stejně sebedestruktivní jako svého času Rakousko-Uhersko.

Wilsonových Čtrnáct bodů

Na začátku roku 1918 navrhl americký prezident Woodrow Wilson program Čtrnácti bodů, který řešil poválečné uspořádání Evropy a světa a jenž byl v protikladu k myšlení zejména francouzských politiků, jež mělo původ v 19. století. Britové souhlasili s Wilsonovým návrhem udržet středoevropskou mocnost vcelku jako novou demokratickou federaci národů, která dokáže samostatně a díky dostatečně silné ekonomice i armádě čelit rozpínavosti Německé říše a tlaku jakéhokoliv režimu v Rusku na evropský Západ.

Britové souhlasili s Wilsonovým návrhem udržet středoevropskou mocnost vcelku jako novou demokratickou federaci národů, která dokáže samostatně a díky dostatečně silné ekonomice i armádě čelit rozpínavosti Německé říše a tlaku jakéhokoliv režimu v Rusku na evropský Západ

Středoevropská mocnost byla po staletí zavedeným státem se společnou měnou, která ale potřebovala poválečnou protiinflační měnovou korekci, nikoliv však šokovou hyperinflací jako německá reichsmarka v roce 1923. Experti na globální řízení měny existovali, například Angličan John Maynard Keynes, účastník versailleské konference za britské ministerstvo financí, a v Rakousku-Uhersku kupříkladu Alois Rašín či rakouští národohospodáři.

Keynesovy návrhy, jak efektivně ukončit první světovou válku, byly prosazeny až po druhé apokalyptické válce – prototypy pozdějšího MMF, Marshallova plánu, OSN a Světové obchodní organizace a budování světové a evropské prosperity namísto zejména francouzské vendety vůči Německu.

Keynes poukazoval na devastační účinky projednávaného „míru“ a kvůli nedostatku zdravého rozumu a pudu evropské sebezáchovy versailleskou konferenci opustil. I Keynesův kritik, francouzský ekonom Etienne Mantoux, přiznal, že jeho teze byly správné a nazval versailleský mír „kartágským“, protože vytvářel podmínky pro novou válku.

Federální řešení

Britové si uvědomovali význam středoevropské mocnosti pro stabilitu Evropy a zabránění války Pruska a Ruska. Anglický/britský stát po staletí věděl, že je třeba vytvářet rovnováhu v Evropě – nejprve habsburským soustátím a v roce 1918 středoevropskou (kon)federací. Habsburkové čelili tlaku Turků, Prusů i Rusů.

Angličané/Britové tento proces sledovali a nenápadně, ale efektivně jej podporovali nejpozději od druhé poloviny 16. století, kdy na pražském dvoře císaře Rudolfa II. působil John Dee, anglický špión s krytím alchymisty, matematika a astrologa. Velká Británie tehdy i dnes pragmaticky udržuje mír na evropském kontinentu.

Středoevropští národní vůdci doma i v exilu byli ještě v lednu 1918 stoupenci wilsonovského federálního řešení střední Evropy včetně Tomáše Garrigua Masaryka. Sám poslední rakousko-uherský císař Karel I. o ně od roku 1917 přes Švýcarsko a Belgie prostřednictvím aristokratických bratranců své manželky Zity usiloval.

V tomto smyslu je legendární výrok lorda Palmerstona, dvojnásobného premiéra za královny Viktorie: „Nemáme permanentní spojence, nemáme permanentní nepřátele, máme jen permanentní a věčné zájmy.“ Řekl jej v diskusi, zda pomoci úsilí Poláků v Rusku o samostatnost, přičemž naznačil, že tak hluboko se Britů cizí, ač ušlechtilý konflikt, netýká, neboť věčným zájmem Velké Británie je spřátelená středoevropská mocnost.

V době Johna Dee, premiéra Palmerstona i v roce 1918 potřebovala anglická/britská mocnost suverénní středoevropskou mocnost schopnou obrany. Nikoli francouzský „cordon sanitaire“ nově vygenerovaných mocensky i vojensky neuhájitelných umělých států, ale kompaktní těleso, které se dokáže samo ubránit, ochrání civilizační hranice od Baltu k Jadranu směrem na pravoslavný východ a islámský jihovýchod a bude čelit německému sjednocení. Podmínky k uskutečnění tohoto cíle existovaly – Wilsonových Čtrnáct bodů.

Středoevropští národní vůdci doma i v exilu byli ještě v lednu 1918 stoupenci wilsonovského federálního řešení střední Evropy včetně Tomáše Garrigua Masaryka. Sám poslední rakousko-uherský císař Karel I. o ně od roku 1917 přes Švýcarsko a Belgie prostřednictvím aristokratických bratranců své manželky Zity usiloval (bohužel diplomatický skandál tomuto úsilí zabránil). A francouzský předseda vlády Georges Clemenceau také považoval nově federativně spojenou a spojeneckou střední Evropu za užitečnou.

Nejlépe informovaný politik

Britské impérium tehdy, za Churchilla později i dnešní Velká Británie má zvláštní vztahy s americkými „bratranci“ včetně zpravodajských služeb. Zatímco americká vojska v roce 1918 na západní frontě nastupovala k vítězství nad vilémovským Německem, britská armádní zpravodajská komunita plánovala setkání amerického prezidenta Wilsona kvůli Evropě s hlavním zástupcem osvícené a moderní střední Evropy T. G. Masarykem a jeho spolupracovníky.

Americký prezident Wilson již v září 1917 založil skupinu The Inquiry, v níž pracovalo 150 vysokoškolsky vzdělaných zpravodajců pod vedením jeho poradce plukovníka Edwarda House a filozofa Sidneyho Edwarda Mezese. Šéfem analytiků pak byl novinář a politik Walter Lippmann, díky němuž byl Wilson na versailleské konferenci nejlépe informovaným politikem.

Americký prezident nebyl neinformovaný a neorientovaný, jak se tvrdí. Tento profesor, humanista a zdánlivě nepraktický akademik již v září 1917 založil skupinu The Inquiry, v níž pracovalo 150 vysokoškolsky vzdělaných zpravodajců pod vedením jeho poradce plukovníka Edwarda House a filozofa Sidneyho Edwarda Mezese. Šéfem analytiků pak byl novinář a politik Walter Lippmann, díky němuž byl Wilson na versailleské konferenci nejlépe informovaným politikem.

Na tajném jednání 29. října 1918 se však plukovník House a britský a francouzský premiér Lloyd Georg a Clemenceau dohodli na zrušení Wilsonových Čtrnácti bodů, čímž rozstřelili střední Evropu do národně většinou nehomogenních států s novým právem menšin na sebeurčení. Zda byl T. G. Masaryk americkým prezidentem informován o výstupech skupiny The Inquiry, se již asi nedozvíme, zřejmě o ní a jejích záměrech nevěděl, ale argumentů a impulsů k rozhodnutím Američanů poskytl mnoho.

Zkrácená historie

Z data tohoto tajného jednání vyplývá, že vyhlášení a zajištění nového Československa v Praze 28. října 1918 (o den dříve) bylo zcela samostatným a odvážným činem domácího odboje – „mužů 28. října“, Aloise Rašína, Antonína Švehly, Františka Soukupa, Jiřího Stříbrného a Vavry Šrobára.

Ti tento převrat profesionálně a efektivně zvládli a postavili ostatní hráče – habsburský stát, Německo, Dohodu i český zahraniční odboj – před hotovou věc. A možná, že urychlili a usměrnili vývoj událostí, jenž na mezinárodní scéně ukončil nesmyslnou, nepochopitelnou a podivnou válku.

Zkrácená historie versailleské „mírové“ smlouvy a souvisejících smluv o ukončení údajně poslední války v dějinách pak zní: americký prezident Wilson z jednání odešel, USA tyto smlouvy nepodepsaly, ani se nestaly členem jimi prosazované Společnosti národů. A jako velmoc se z Evropy stáhly až do napadení Pearl Harboru Japonskem 7. prosince 1941.

Český zahraniční odboj pravděpodobně 28. října neměl žádný pokyn/informaci k převzetí moci v nově plánovaném Československu, protože zmíněné tajné jednání se odehrálo o den později. Zkrácená historie versailleské „mírové“ smlouvy a souvisejících smluv o ukončení údajně poslední války v dějinách pak zní: americký prezident Wilson z jednání odešel, USA tyto smlouvy nepodepsaly, ani se nestaly členem jimi prosazované Společnosti národů. A jako velmoc se z Evropy stáhly až do napadení Pearl Harboru Japonskem 7. prosince 1941.

Ponechaly ji versailleským ješitům – evropským „vítězným“ mocnostem a jejich komparzistům z nově vytvořených států včetně československého ministra zahraničí Edvarda Beneše –, kterým se však nepodařilo udržet v Evropě mír ani samostatné Československo.

Po skončení druhé světové války sice USA v Evropě zůstaly a udělaly kroky, které měly učinit již v roce 1919, ale Československa se netýkaly kvůli dřívějším dohodám Spojenců. Dnes USA balancují ve vztahu k Evropě mezi rozhodnutím z ní odejít, nebo posílit svůj vliv.

Separátní mír

Strategický problém nastal po uzavření brest-litevského míru v březnu 1918, kterým bolševické Rusko uzavřelo separátní mír s Německem, čímž zradilo Dohodu. Obětovalo půl svého evropského území (od Estonska po řeku Don), aby si bolševici ve zbytku Ruska v občanské válce zajistili vítězství. Tento mír umožnil německému císařství přesunout statisíce vojáků na západní frontu k průlomu Ludendorffovou ofenzívou. Naštěstí tehdy nastoupili Američané.

Strategický problém nastal po uzavření brest-litevského míru v březnu 1918, kterým bolševické Rusko uzavřelo separátní mír s Německem, čímž zradilo Dohodu. Obětovalo půl svého evropského území (od Estonska po řeku Don), aby si bolševici ve zbytku Ruska v občanské válce zajistili vítězství.

Plány dvou militaristických a expanzionistických států Ruska a Německa nevyšly a Rakousko-Uhersko přesunulo své válečné úsilí na italskou frontu, kde zažilo i svou smrt. Poválečné Německo mělo být udrženo na uzdě omezením armády na sto tisíc mužů a zákazem tanků, vojenských letadel, ponorek a generálního štábu.

Po proradnosti bolševiků, všehoschopnosti císařského Německa, sebezhroucení Rakouska-Uherska a konci plánované středoevropské federace přišel na řadu plán B – uspořádat střední Evropu do nových samostatných států proti bolševickému Rusku, ale především jako bojiště dvou příštích mocností v Evropě – Ruska a Německa –, aby se tam oslabily a rozdělily si tento francouzský vynález v podobě „cordon sanitaire“.

Popření zbožných přání

Na západní frontě hranici garantovaly dohody – demilitarizovanou zónu na levém břehu řeky Rýna kontrolovala 15 let francouzská armáda –, na východ od Německa však nebyla garantovaná žádná hranice, přestože i zde mohla být zřízena nárazníková demilitarizovaná zóna, například v Dolním Slezsku, což by prospělo bezpečnosti znovuzrozeného Polska i Československa.

Vrcholem popření zbožných přání strategických plánovačů z roku 1918 pak byl Pakt Molotov–Ribbentrop ze srpna 1939 a jeho tajný dodatek, jenž rozděloval zbytek „cordon sanitaire“ – Polsko a baltské státy

V roce 1922 německý ministr zahraničí Walther Rathenau podepsal v Rapallu s ruskými bolševiky tajnou smlouvu o společném vyvoji, výrobě a zkouškách vojenské techniky, která byla ve Versailles Německu zakázána, a o společném výcviku jednotek – oficiálně neexistujících – v Rusku. Dnes bychom to nazvali přípravou na hybridní válku.

Ta přišla na řadu ve 30. letech obsazením demilitarizované zóny v Porýní, již Francouzi už několik let nekontrolovali, anšlusem Rakouska, Mnichovskou dohodou a obsazením zbytkového „Česko-Slovenska“. Vrcholem popření zbožných přání strategických plánovačů z roku 1918 pak byl Pakt Molotov–Ribbentrop ze srpna 1939 a jeho tajný dodatek, jenž rozděloval zbytek „cordon sanitaire“ – Polsko a baltské státy.

Změna strategie

V první polovině roku 1918 se státy Dohody odklonily od Wilsonova programu Čtrnácti bodů, jejž předložil Kongresu 8. ledna 1918, zejména od desátého bodu – vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska, přičemž národy žijící v Rakousku-Uhersku měly obdržet autonomní status – k novému a jiným cílům sloužícímu konceptu „cordon sanitaire“ namísto obranyschopné (proti Rusku i Německu) středoevropské federace autonomních národů.

Nakolik byli politici ze střední Evropy v exilu i doma o změně strategického plánu Dohody informováni, dnes v podstatě nelze zjistit. Jako „pochopení a dárek“ národním zájmům obrat ve strategii sdělil až 19. června 1918 při setkání s T. G. Masarykem prezident Wilson, přičemž oba humanitní profesoři měli radost z rozšíření, de facto rozmělnění desátého bodu Wilsonova programu.

Frankofila Edvarda Beneše v Paříži určitě potěšil nový francouzský projekt „cordon sanitaire“ jako budoucího bojiště, aniž by o tom postižení včetně Beneše byli informováni. Dostal sice post místopředsedy ve velkolepé, ale jen formální a neakceschopné Společnosti národů, změnu strategie Dohody však nikdy nepochopil, zejména v roce 1938.

Stalo se to však až po lobbingu amerických Čechů a politiků a vyztužení české pozice Pittsburskou dohodou, kterou 30. května podepsali čeští, slovenští a rusínští zástupci a jež přiznávala autonomii v novém československém státě Slovákům a Rusínům. Frankofila Edvarda Beneše v Paříži určitě potěšil nový francouzský projekt „cordon sanitaire“ jako budoucího bojiště, aniž by o tom postižení včetně Beneše byli informováni.

Dostal sice post místopředsedy ve velkolepé, ale jen formální a neakceschopné Společnosti národů, změnu strategie Dohody však nikdy nepochopil, zejména v roce 1938. Zástupce slovenského zahraničního odboje Milan Rastislav Štefánik, vědec, voják, výzkumník a stoupenec Francie, nejvíce otevřel a udržoval styky s francouzskou a italskou vládou.

Dodnes nevysvětlená smrt tohoto hlavního zákulisního hráče a velké osobnosti při havárii jím řízeného letadla v roce 1919 vznáší otazníky o jeho vztazích s českými a slovenskými politiky. Jako příslušník francouzské armády a současně ministr vojenství v Kramářově vládě však asi věděl o strategii mnohem více než Beneš, zejména když plány pro československou prováděl generální štáb v čele s Francouzi.

Spolehlivé ohraničení

Churchill viděl již na konferenci v Teheránu v roce 1943, že střední Evropa spadne do ruské sféry vlivu nejpozději v roce 1945 a vznikne železná opona. Proto později obhajoval sjednocování Evropy okolo Montánní unie, Evropského hospodářského společenství a NATO. Železnou oponu považoval za spolehlivé ohraničení tehdejšího světa a zasazoval se, aby část okupovaného Německa spravovaná Francií, Velkou Britániií a USA byla ekonomicky podporovaná, a nikoliv vysávaná reparacemi jako po první světové válce.

Proto vznikl Marshallův plán. George C. Marshall byl nejen schopný ministr zahraničí USA, ale především náčelník generálního štábu americké armády, který již na konferenci v Casablance v lednu 1943 věděl, čemu budou západní Evropa a USA strategicky čelit. Tento pětihvězdičkový generál pak o několik roků později a v jiném postu uskutečnil svůj slavný plán, který Evropu postavil na vlastní nohy a zachránil jí svobodu, tedy její západní části, když jako ministr zahraničí přijal strategii zadržování komunismu.

Winston Churchill považoval železnou oponu za spolehlivé ohraničení tehdejšího světa a zasazoval se, aby část okupovaného Německa spravovaná Francií, Velkou Britániií a USA byla ekonomicky podporovaná, a nikoliv vysávaná reparacemi jako po první světové válce

Jeho válečný kolega Dwight Eisenhower jako americký prezident rozšířil tuto strategii na zatlačování. Prezident Richard Nixon urychlil pád komunismu politikou „détente“ a prezidenti Ronald Reagan a George Bush starší pak společně s britskou premiérkou Margaret Thatcherovou přivedli v letech 1989 až 1990 strategii z Casablanky k vítězství.

V roce 2018 máme opět „cordon sanitaire“ tvořený více než deseti malými „národními“ státy, jež vznikly z trosek bývalé středoevropské mocnosti, již před druhou světovou válkou postrádal i Churchill:

„Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“

J. Křivan autorovi "Ševče drž se svého kopyta".. 11:51 4.11.2018

Počet příspěvků: 14, poslední 12.11.2018 12:12 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.