Strategická prozíravost Winstona Churchilla

Přirozená inteligence a velký zájem o historii a politiku umožnila světoznámému britskému státníkovi vidět podstatu nacismu již v listopadu 1932. Jak by dějiny vypadaly, kdyby nebylo „faktoru Churchill“?

Boris Johnson, The Churchill Factor: How One Man Made History | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Boris Johnson, The Churchill Factor: How One Man Made History | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Boris Johnson, The Churchill Factor: How One Man Made History | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jen málo politických osobností 20. století je literárně zpracováno důkladněji než britský státník Winston Churchill. Koneckonců, i on sám získal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu především díky vlastnímu životopisu z období druhé světové války. Lze tedy napsat něco nového?

Boris Johnson, bývalý novinář a současný londýnský starosta, ukazuje, že kupodivu ano. Jeho kniha The Churchill Factor: How One Man Made History (Faktor Churchill. Jak jeden muž vytvořil dějiny) není ani nejobjemnějším, ani nejvíce vyčerpávajícím pojednáním o velkém státníkovi. To ale ani nebyl cíl knihy – rozsáhlé a detailní životopisy již napsali jiní.

Johnsonovou ambicí bylo vybrat z Churchillova života několik rozhodujících momentů, kdy se projevila jeho osobnost, a které by bez „faktoru Churchill“ měly jiný průběh a jiný závěr – kdy síla osobnosti změnila historii.

Kritický 28. květen 1940

Základní fakta a data o Churchillovi znají v hrubých rysech všichni – školní léta s nepříliš skvělým prospěchem, účast na několika vojenských taženích a novinářská kariéra, léta v Dolní sněmovně včetně dvou „přeběhnutí“ k jiné straně, a vedení Velké Británie v kritických letech druhé světové války. Pak slavný projev, v němž poprvé zazněl termín „železná opona“. Znalci by mohli vyjmenovat řadu dalších detailů.

Boris Johnson například popisuje atmosféru kritického dne 28. května 1940, kdy Británie čelila vládní krizi

Méně známé však jsou některé podstatné souvislosti historických událostí. Johnson například popisuje atmosféru kritického dne 28. května 1940, kdy Británie čelila vládní krizi. Co následovalo, všichni známe – Británie odolává nátlaku hitlerovského Německa a raději než kompromis volí otevřený konflikt. Navzdory německé vojenské převaze a velmi neblahému stavu britské státní pokladny – v důsledku dluhů z první světové války je Británie v roce 1939 stále na pokraji bankrotu – se pouští do vojenského střetu, který dnes známe jako Bitvu o Anglii.

Tuto historii známe a máme pocit, že to tak muselo být. Dějinná nutnost si vyžádala přesně takový průběh historie, který se nakonec odehrál. Ale mohlo to být i jinak? Jak by dějiny vypadaly bez „faktoru Churchill“?

Halifaxovy výhody

Po obsazení Francie Hitler nabídl Británii možnost jednání o mírové smlouvě. Všemožné racionální, ekonomické, strategické a další argumenty hovořily pro přijetí nabídky. Britský expediční sbor teprve čekal u Dunkirku na evakuaci. „Kdyby Hitler poslouchal své generály, mohl nás rozdrtit – stačilo poslat elitního generála Guderiana a jeho tanky na prakticky nehajitelný pás země. Mohl zabít nebo zajmout rozhodující část britských pozemních ozbrojených sil, a tak zbavit zemi schopnosti klást fyzický odpor,“ píše Johnson.

Lord Halifax měl v domácí politice více spojenců než Churchill a kromě toho elitní vzdělání, Churchill oproti tomu jen roční vojenskou akademii v Sandhurstu

Británie neměla dostatečné vojenské kapacity ani spojence. Hovoříme o době, kdy platil pakt Molotov-Ribbentrop a Sovětský svaz byl německým spojencem. USA zůstávaly neutrální a nechyběly silné protibritské postoje. Johnson o tom uvádí: „Mnozí Američané stále vyčítali Woodrowu Wilsonovi, že je zatáhl do první světové války. Mnozí byli skeptičtí ohledně Velké Británie; mnozí otevření nepřátelé. Dnes to sice může znít podivně, ale mnozí Američané stále považovali Brity za hrstku arogantních imperialistů, kteří v roce 1814 vypálili Bílý dům a měli sklon nechat za sebe bojovat jiné.“

Za těchto okolností nepřekvapuje, že tehdejší britský ministr zahraničí lord Edward Halifax byl stoupencem jednání. Ten byl v politice těžká váha – zkušený kariérní diplomat, ve dvacátých letech 20. století úspěšný indický vicekrál – mimochodem, vyjednal s Gándhím smlouvu o ukončení občanské neposlušnosti. V domácí politice měl více spojenců než Churchill a kromě toho elitní vzdělání – vystudoval Eton a historii na oxfordské koleji Christ Church. Churchill oproti tomu měl jen roční vojenskou akademii v Sandhurstu, kam složil přijímací zkoušky až na třetí pokus.

Britské sympatie s nacismem

Churchillova přirozená inteligence společně s velkým zájmem o historii a politiku mu ovšem umožnila vidět podstatu nacismu v celé jeho hrůze. Již v listopadu 1932 pronesl v Dolní sněmovně řeč, v níž předpověděl německou expanzi: „Tyto zástupy urostlých teutonských mladíků, kteří pochodují ulicemi německých měst a z očí jim září odhodlání obětovat se pro vlast, chtějí zbraně.“

Až budou mít zbraně, prorokoval Churchill, použijí je k dobytí ztracených území. Francie, Belgie, Polsko, Rumunsko, Československo, Jugoslávie, všechny tyto státy jsou v ohrožení. Churchill to viděl ještě před nástupem nacistů k moci.

Britská vyšší třída byla z velké části nakloněna Německu a někteří aristokraté a intelektuálové otevřeně sympatizovali s nacismem

Jeho strategická prozíravost byla hlavním důvodem, proč se v roce 1940 nestal premiérem lord Halifax. Kdyby se to bylo stalo, Británie by zřejmě vyměnila mír za územní ústupky. Hovořilo se o Gibraltaru, Maltě, o Suezském průplavu. Britská veřejnost by byla spokojena. Britská vyšší třída byla tehdy z velké části nakloněna Německu a někteří aristokraté a intelektuálové otevřeně sympatizovali s nacismem.

„Bývalý premiér David Lloyd George byl po návštěvě Německa natolik okouzlen Hitlerem, že ho přirovnal k Georgi Washingtonovi,“ uvádí Johnson. „Hitler je rozený vůdce,“ prohlašoval omámený Lloyd George. Přál si, „aby Británie měla muže podobných špičkových kvalit ve svém čele v této době“. To prohlašoval muž, který jako předseda vlády vedl Británii do vítězné války s německým císařem!

Jeden z nejdůležitějších projevů

Za této situace bylo na Churchillovi, aby přesvědčil vládu o svém nekompromisním postoji. Britská ústava nedává předsedovi vlády právo samostatně rozhodovat o klíčových otázkách, což smí například americký prezident. Britský premiér, podobně jako český, je „první mezi rovnými“. Musí nejprve přesvědčit vládu, aby odhlasovala příslušné rozhodnutí. Večer 28. května 1940 na sedmou hodinu večer Churchill svolal zasedání vlády. Začal s jedním z nejdůležitějších projevů svého života:

„Během posledních dní jsem pečlivě uvažoval, zda je mojí povinností vstoupit v jednání s tím člověkem (Hitlerem). Ale je marné si myslet, že kdybychom se pokoušeli nastolit mír dnes, že bychom dopadli lépe, než kdybychom jej vybojovali. Němci by požadovali naše loďstvo – říkali by tomu odzbrojení – naše námořní základny a mnohem více. Nakonec bychom se stali otrockým státem s loutkovou vládou v Hitlerových rukou – pod Mosleyem nebo podobnou osobou. A kam bychom se dostali na konci toho všeho?“

Kdyby dlouhá historie tohoto ostrova měla skončit, nechť se tak stane, až každý z nás bude ležet na zemi a dusit se vlastní krví, prohlásil Churchill

Projev ukončil s téměř shakespearovským vyvrcholením: „A jsem přesvědčen, že každý z vás by měl povstat a svrhnout mě z mého místa, kdybych, byť i jen na moment, uvažoval o kompromisu nebo o kapitulaci. Kdyby dlouhá historie tohoto ostrova měla skončit, nechť se tak stane, až každý z nás bude ležet na zemi a dusit se vlastní krví.“

A bylo rozhodnuto. Muži spontánně povstali a s hlasitým potleskem a voláním se přidali k premiérovi. „Během roku po tomto rozhodnutí bylo Němci zabito 30 tisíc britských mužů, žen a dětí. Zvážíme-li tyto dvě alternativy – pokořující mír anebo masakr nevinných –, je těžké si představit, že by kterýkoli novodobý britský politik měl sílu sledovat Churchillovu linii,“ dodává Johnson. Nepochybně má pravdu, nejen pokud jde o britské politiky.

Matematický talent

Churchill měl globální rozhled a například Československo pro něho nebylo „vzdálenou zemí, o které nic nevíme“ jako pro Chamberlaina. „Měl literární talent přiblížit tragédii domácímu publiku – i lidem, kteří o Československu nikdy příliš nepřemýšleli. Méně známá je jeho vášeň pro vědu a techniku. Ačkoli, formálně vzato, měl jen základní vzdělání, měl matematický talent a inženýrské myšlení. Jako první britský premiér měl stálého vědeckého poradce.

Churchill sice měl jen základní vzdělání, ale matematický talent a inženýrské myšlení – jako první britský premiér měl stálého vědeckého poradce

Příběh rozluštění kódu šifrovacího stroje Enigma je proslulý. Známá je i historie britské atomové bomby, jejíž vývoj odstartoval Churchill již v roce 1940, dva roky před americkým projektem Manhattan. (Britští vědci nakonec byli převeleni k práci na americké bombě, když se ukázalo, že je nad síly Britů dovést vývoj do konce v dohledné době. Britská atomová bomba nakonec pokusně explodovala v roce 1952.)

Pozoruhodný a málo známý je Churchillův přínos k vývoji tanku během první světové války. Tehdy jako štábní důstojník sice neměl ani zdaleka stejnou moc jako vrcholný politik, ale již 5. ledna 1915 napsal premiéru Asquithovi, že je čas přijít s technickým průlomem ve vedení války. Od spisovatele H. G. Wellse si půjčil termín „pozemní obrněné lodě“. Asquith odpovídá brzy a kladně – ministerstvo války dostává pokyn začít s vývojem obrněného vozidla schopného překonávat zákopy.

Churchill, ačkoli byl tehdy důstojníkem admirality, prosadil experiment, který měl přesvědčit pochybovače – byly obavy, že se těžký stroj ihned proboří do bahna. Experiment zahrnující dva parní válce spojené ocelovými tyčemi dopadl úspěšně. Nicméně na podzim 1915 je Churchill odvelen na západní frontu a vývoj tanku se bez jeho neustálých pobídek zpozdí o několik let. Navzdory tomu první bojové nasazení tanků u Cambrai v listopadu 1917 znamená velký úspěch. Bitva u Amiens, kdy 8. srpna 1918 britské tanky rozdrtí německou armádu, je počátkem konce císařského Německa.

Soužití s manželkou

Johnsonova kniha zdaleka nepojednává jen o Churchillových válečnických a řečnických schopnostech. Johnson se dotýká i témat, která působí rozpaky v dnešním přehnaně politicky korektním světě. „Většina přátel mé dcery se domnívá, že Churchill byl rasista,“ uvádí Johnson nejmenovanou londýnskou matku. Nic přitom není vzdálenějšího pravdě. 

Kdykoli Winston přijel na rodinné sídlo Chartwell, pozdravil milovanou ženu „haf haf“, načež Clementine odpověděla „mňau mňau“

Churchill jako ministr kolonií v roce 1921 oznámil, že v rámci britského impéria „nemají být žádné bariéry rasové ani náboženské, které by mohly zabránit komukoli dosáhnout jakéhokoli postu, pro který je způsobilý“.

Z intimnějších oblastí zaujme drobný detail soužití s manželkou Clementine. Kdykoli Winston přijel na rodinné sídlo Chartwell, pozdravil milovanou ženu „haf haf“, načež Clementine odpověděla „mňau mňau“. Žena ho oslovovala láskyplně „pug“ (buldočku), zatímco on jí říkal „pussie“. Tedy „kočičko“, jak ví každý vzdělaný český čtenář. Takové historické skutečnosti se z učebnic nedozvíte.

The Churchill Factor: How One Man Made History

Faktor Churchill. Jak jeden muž vytvořil dějiny

AUTOR: Boris Johnson

VYDAL: Hodder & Stoughton 2014

ROZSAH: 416 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.