Stojaté vody právnické fakulty provětrá řádný uragán

Kandidát na děkana Tomáš Richter navrhuje: zrušení ústních zkoušek, snížení počtu studentů, zásadní změny v hodnocení.

„Pokud můj program nevyvolá v určité, třeba ne kvantitativně obrovské, ale intelektuálně vlivné a relativně početné části sboru nějaký pohyb, tak to celé nemá smysl,“ říká ke své kandidatuře advokát Tomáš Richter. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Pokud můj program nevyvolá v určité, třeba ne kvantitativně obrovské, ale intelektuálně vlivné a relativně početné části sboru nějaký pohyb, tak to celé nemá smysl,“ říká ke své kandidatuře advokát Tomáš Richter. | foto: © archiv Tomáše Richtera, zdroj commons.wikimedia.orgČeská pozice
„Pokud můj program nevyvolá v určité, třeba ne kvantitativně obrovské, ale intelektuálně vlivné a relativně početné části sboru nějaký pohyb, tak to celé nemá smysl,“ říká ke své kandidatuře advokát Tomáš Richter. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nebývá obvyklé, že by se do děkanských voleb na pražské právnické fakultě hlásili lidé „zvenčí“. Po dvou funkčních obdobích profesora Aleše Gerlocha se o post děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze přihlásil Tomáš Richter, pražský advokát a odborník na obchodní právo (uzávěrka přihlášek je 30. září, volba proběhne 17. října). Na webové prezentaci svého projektu v závěru května představil podrobný děkanský program (k nahlédnutí v příloze článku) zaměřený na zásadní reformu pražských „práv“.

Zdá se, že stojaté vody právnické fakulty provětrá pořádný uragán – a to i tehdy, pokud by Richter neuspěl, ale o jeho myšlenkách se vedla diskuse. V krátkodobém horizontu mimo jiné navrhuje zrušení ústních zkoušek, zásadní změny v hodnocení výuky a výzkumu, snížení počtu studentů či zavedení výuky v paralelních kurzech. Dlouhodoběji by pak prosazoval změny v metodice výuky, skladbě předmětů či doktorském studiu.

„Říkal jsem si, že nikdo jiný zvenku se o reformu asi nepokusí, tak jsem se do toho pustil sám,“ uvádí v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ o svých plánech a názorech na českou akademii. A projekt inspirovaný ve velké míře vlastními zahraničními zkušenostmi prezentuje slovy: „Mohu slíbit jen krev, pot a slzy.“

Jak by měla vypadat „univerzita“

ČESKÁ POZICE: Co je na Právnické fakultě Univerzity Karlovy tak špatně, že jste se rozhodl jako člověk zvenčí kandidovat na jejího děkana s odvážným reformním programem?

RICHTER: Ve svém programu to popisuji na pětadvaceti stránkách a nejsem si jist, zda to lze nějak zásadně zestručnit. Domnívám se, že cílem každé univerzity by mělo být rozšiřovat sumu poznání v určitých oborech. Zaprvé jde o výzkum, zadruhé o produkci absolventů, kteří si část poznatků z výzkumu ze studia odnášejí. V podoborech, které sleduji já (právo obchodních společností, právo úvěrových vztahů, insolvenční právo, teorie právní regulace – pozn. red.), pražská právnická fakulta selhává v obou směrech. Neprodukuje tedy výzkum, který by v „mých“ oborech snesl přísnější srovnání. U jejích absolventů je bolestně vidět, že si s sebou nenesou nástroje, které by jim pomáhaly právo praktikovat na vysoké úrovni. Tím nemyslím jen právní erudici a sofistikovanost, ale také komunikační a jiné schopnosti.

ČESKÁ POZICE: Ve svém programu zmiňujete, že by se studium práv mělo více zaměřovat na právnické myšlení. Je toto ona stěžejní změna proti současnému stavu?

„Univerzita nemá fungovat jako praktická přípravka“RICHTER: Jde hlavně o metodu. Strávil jsem sice mnoho let v praxi, ale možná paradoxně si nemyslím, že univerzita má fungovat jako praktická přípravka. Spíše by měla spolu se studenty fungovat jako takové mírně skeptické spiknutí proti praxi, a to v tom smyslu, že by studenti měli být hodnotově připraveni na konfrontaci s realitou, která často není ani jednoduchá, ani jednoznačná. Minimálně by do praxe neměli vstupovat zcela nepřipravení. Má to dvě roviny: první je etická, druhá je metoda kritického myšlení a kritického přístupu k tomu, co vám lidé prezentují, co dostáváte přečíst a obecně co se děje ve světě, ve kterém žijete.

ČESKÁ POZICE: Současní studenti práv v tomto trénovaní nejsou?

RICHTER: Nevidím nic, co by mě vedlo k názoru, že tomu tak je. Problém ale také je, že se ani nemohu podívat na kurikulum magisterského studia. Když se podíváte na webové stránky Právnické fakulty UK, tak tam nenajdete sylaby vyučovaných kurzů. To mi přijde pozoruhodné, že ta instituce je řízena způsobem, který ani neumožňuje udělat si na ni kvalifikovaný názor.

ČESKÁ POZICE: Kdo je na vině? Současné vedení? Děkan? Akademický senát?

„Jak je možné, že všichni ti dobří učitelé dopustili, že je fakulta spravována takto špatně?“RICHTER: To nedokážu říct. Vycházím z toho, že je to samosprávná organizace. Z toho mi vychází odpověď, že ona velmi silná samospráva tam selhává, alespoň podle kritérií, kterými měřím úspěch nebo neúspěch vysoké školy. Nevím ale, čím to je. Od angažovaných studentů slyším, že na fakultě působí řada lidí, kteří jsou vynikajícími učiteli. Zčásti o tom jsem přesvědčen a zčásti tomu rád věřím. Kdyby tomu tak totiž nebylo, tak by můj projekt vůbec nedával smysl. Kladu si však otázku, jak je možné, že všichni tito kriticky myslící a inspirativní lidé ve výsledku své participace na samosprávě fakulty dopustili, aby byla spravována takto špatně.

ČESKÁ POZICE: Působíte jako profesor na Radboud University v nizozemském Nijmegenu. Dokázal byste porovnat úroveň výuky práva v Nizozemsku s Českou republikou?

RICHTER: Moje zkušenost z Nizozemska je velmi špatně srovnatelná, protože já tam působím jako profesor na výzkum a neučím tam. Nevím proto úplně přesně, a rozhodně ne z první ruky, jak v Nizozemsku funguje pregraduální výuka práva.

ČESKÁ POZICE: Odkud tedy čerpáte zahraniční inspiraci? Máte titul LL.M. z budapešťské Středoevropské univerzity (CEU), což je do značné míry atypická univerzita, která se orientuje na postgraduální studenty z celého světa.

RICHTER: Mé studium na Středoevropské univerzitě byla zvláštní zkušenost. V první polovině devadesátých let tam totiž fungoval takový „parašutistický“ učitelský sbor – vždy tam přiletěli lidé z New Yorku, Harvardu a jiných univerzit, odučili tam velmi koncentrovaný kurz a zase se vrátili. To sice bylo výborné, ale nejde z toho dělat nějaké závěry o kvalitě té školy dnes. Jako student jsem ale zažil, jak může fungovat velká a kvalitní právnická fakulta na Berkeley, kam jsem jel na stipendium z CEU. Tam i přednášky ve velkých sálech probíhaly formou diskuse. Vyučující vychází z toho, že studenti si přečtou zadanou četbu a na hodině se pak debatuje o určitých vybraných otázkách. Jistě je ale obtížnější vést diskusi s dvěma sty lidmi než s dvaceti…

ČESKÁ POZICE: Jedním z bodů vašeho programu je také snížení počtu přijímaných studentů. Je to jeden z problémů kvality výuky?

RICHTER: Velikost školy tomu určitě nepomáhá. Ve škole s osmi sty lidmi v ročníku je vůbec extrémně obtížné učit obor, jako je právo. Na druhou stranu, já když jsem nastoupil na univerzitu v září 1989, tak nás bylo v ročníku asi 120, a že by nás to učili dobře, to se říci nedá. Velikost činí ten proces obtížnějším, ale že by se problém vyřešil jen tím, že se škola zmenší, to jistě ne.

Problém může být v tom, že řada pedagogů nemá srovnání – nevědí, jak se právo učí v zahraničí. Nabízí se otázka, zda lze udělat něco pro to, aby se jim takový zážitek zprostředkoval. Na pražských právech jsou ale určitě lidé, kteří učit umějí, a výborně. Za poslední rok jsem na různých fórech slyšel řadu tamních učitelů a měl jsem z nich velmi dobrý pocit, v řadě případů na mě udělali velký dojem. Otázka ale je, jaké je procento lidí na jedné a druhé straně tohoto zlomu. Bez formalizované a zveřejněné zpětné vazby je to pro člověka zvenku zcela nemožné zjistit.

Potíže s publikacemi

ČESKÁ POZICE: Ve svém programu zmiňujete, že publikační výsledky Právnické fakulty UK jsou velmi slabé. Je na tom tato fakulta komparativně opravdu tak špatně, například co se zahraničních publikací týče?

„Je tu tendence publikovat ve formátech, u nichž nelze posoudit kvalitu výstupu na základě edičního a recenzního procesu“RICHTER: To je věc, kterou lze snadno změřit. Člověk sice nesmí podlehnout dojmu, že změřené výsledky jsou skutečně vším, ale jako určitá bazální indikace to zkrátka slouží. Když se podíváte na rok 2012, vidíte velmi silnou tendenci publikovat ve formátech, u nichž na základě edičního a recenzního procesu nelze posoudit kvalitu daného výstupu. Přitom neříkám, že konkrétní výstup nemůže být dobrý. Potíž je v tom, že se to velmi špatně zjišťuje. Musel bych si článek přečíst a udělat si vlastní recenzní proces ex post, což je v tom počtu samozřejmě nemožné.

Obecně platí, že tím, jak stoupá náročnost procesu přijetí článku do určitého periodika, tím prudčeji klesá počet „zásahů“, které Právnická fakulta UK vykazuje. To mluvím o zahraničních žurnálech. Samostatně pak stojí otázka, jak v České republice probíhá či neprobíhá recenzování v oboru právo. To je velmi smutný příběh. Například časopis Právník existuje přes sto let a recenzní proces, který snese toto označení, zavedl teprve před zhruba dvěma lety. A to jde v tuzemsku o nejprestižnější akademický právnický časopis…

ČESKÁ POZICE: Kolik je v České republice recenzovaných právnických časopisů?

RICHTER: To je ta otázka, co u nás znamená „recenzované“? Není tomu tak dávno, co Právní rozhledy měly na obálce napsáno, že jsou recenzované, což je přitom úplný nesmysl. (Dnes už to na té obálce myslím nemají.) Každý, kdo někdy poslal do Právních rozhledů článek – což já jsem několikrát udělal, protože ten časopis není špatný, je velký, chodí tam spousta textů a oni si mohou vybírat – ví, že ten časopis není, a nikdy nebyl, recenzovaný. Protože když pošlete článek do recenzovaného časopisu, tak se vám po době, která je spíše delší než kratší, vrátí s poznámkami, se kterými se musíte vypořádat. Takto Právní rozhledy nikdy nefungovaly.

ČESKÁ POZICE: To znamená, že text, který jste tam poslal, byl pouze přijat a neobdržel jste žádnou zpětnou vazbu, žádnou recenzi, žádné komentáře?

RICHTER: Jsem zcela přesvědčen, že to nikdo kromě redaktora nikdy neviděl. Jediné, co se mi vrátilo, byla jazyková korektura před tiskem.

ČESKÁ POZICE: Tak by to zřejmě fungovat nemělo…

RICHTER: Zkrátka tam neprobíhá skutečný recenzní proces. Na druhou stranu je užitečné mít formáty, které jsou schopné pružně, rychle publikovat stručné, prakticky orientované texty, které se vyjadřují k aktuálním otázkám, trendům a problémům. Nesmí se ale tvářit, že jsou akademický nebo – nedej bože – vědecký formát, který přísně hlídá kvalitu toho, co otiskuje.

ČESKÁ POZICE: Máte povědomí o tom, jaká část akademického sboru Právnické fakulty UK publikuje v zahraničních časopisech?

„Při počtu zhruba 180 akademických pracovníků fakulta v roce 2012 vyprodukovala na jednoho akademického pracovníka 0,009 impaktovaného výstupu“RICHTER: Na to existují exaktní data. Fakulta vykázala v roce 2012 u publikačně nejnáročnějších formátů z hlediska redakčních a recenzních filtrů 1,7 výstupu v zahraničních impaktovaných časopisech a 16,7 výstupu v zahraničních neimpaktovaných časopisech zahrnutých ve světově uznávané databázi. Při počtu zhruba 180 akademických pracovníků tedy fakulta v roce 2012 vyprodukovala na jednoho akademického pracovníka 0,009 impaktovaného výstupu a 0,09 výstup publikovaného v neimpaktovaném časopise zahrnutém ve světově uznávané databázi. Takové výsledky jsou neakceptovatelné. Ono samozřejmě není jednoduché napsat každý rok článek, který se dostane do velkého žurnálu. To opravdu vyžaduje velkou erudici a značné úsilí. Ale myslím si, že aby byla přijatelná, měla by tato čísla odpovídat zhruba tomu, že každý rok třetina akademického sboru publikuje článek v renomovaném periodiku, kde je přísný recenzní proces.

ČESKÁ POZICE: To by byl dost velký nárůst proti současnému stavu…

RICHTER: To by byl. Ale signalizovalo by to, že ta instituce bere vážně své poslání v oblasti výzkumu.

ČESKÁ POZICE: Někdy se říká, že právo je specificky národní obor. Není problém v tom, že čeští akademici si myslí, že české právo nikoho v zahraničí nezajímá? Přitom v zahraničí lze nalézt řadu článků zabývajících se vnitrostátními úpravami, které mohou být inspirativní i pro cizí právníky.

RICHTER: To je přesně ono. Pražská právnická fakulta zkrátka nemá pocit, že toto je její mise. Nemá pocit, že je publikace výstupů pro zahraničí inherentní součástí toho, co má univerzita dělat a čím by měla poměřovat svou úspěšnost. Ale pro to, aby člověk, provozující vědeckou práci v zemi velikosti České republiky vůbec zjistil, zda jeho vědecká produkce má úroveň, je třeba ji otestovat v zahraničí. Je nutné poslat článek do evropských a amerických časopisů, už jen proto, abyste byl schopen udělat si závěr o tom, zda vaše vědecká práce je konkurenceschopná. Právnická fakulta UK evidentně nemá pocit, že by takto měla postupovat.

Pak je tu ještě jedna věc: k tomu, abyste byl schopen dostat článek do dobrého časopisu, nestačí jen umět psát pěkně anglicky. K tomu musíte ovládat diskurs, ve kterém se mezinárodní diskuse ve vašem oboru vede. A jakmile se dostanete na tuhle úroveň, už ten obor nikdy nebudete učit „lokálně“.

ČESKÁ POZICE: Lze tedy shrnout, že by se výzkum na pražských právech měl posouvat do kvalitnějších publikací?

„Řada akademických právníků se dodnes tváří, že existuje české, německé, francouzské civilní právo... Ale tak to přece není!“RICHTER: No absolutně! Před několika lety tu byl německý profesor Christian von Baar na konferenci o návrhu nového občanského zákoníku a poznamenal, že na konci 19. století si lidé zabývající se v akademii chemií mysleli, že existuje německá, francouzská a anglická chemie, nezávisle na sobě. A pokračoval, že řada akademických právníků se dodnes tváří, že existuje české civilní právo, německé civilní právo, francouzské civilní právo a tak dále. Ale tak to přece není! Minimálně v rámci civilizačně homogenních okruhů přece právo řeší velmi podobné společenské konflikty a je důležité rozumět tomu, proč a jaká řešení jednotlivé země přijímají a jak a proč tam ta řešení fungují nebo nefungují.

ČESKÁ POZICE: Mělo by být úkolem vedení fakulty motivovat akademický sbor, aby těžiště jeho publikační činnosti směřovalo do zahraničí?

RICHTER: Úkolem akademického managementu je především nastavení standardu kvality. Říci: „Ať chcete ve svém oboru dělat cokoli, musí být závěry verifikovatelné akademickým procesem.“ Já na první pohled sice zhruba rozeznám formálně dobře napsaný právní článek od špatně napsaného, ale s výjimkou jednoho nebo dvou podoborů, kterým se věnuji, nejsem samozřejmě vůbec schopen ověřit, zda argumentace a citační aparát odpovídá stavu podoboru, který nečtu. Akademik kvalitu svého výzkumu nemůže demonstrovat jinak, než že vedení fakulty přinese publikace ve vstupově náročných periodikách.

Chybějící habilitace není handicap

ČESKÁ POZICE: Váš program je v českém akademickém prostředí dosti revoluční. Máte určitý širší tým, který by do toho šel s vámi?

RICHTER: To je samozřejmě důležitá otázka. Domnívám se, že na fakultě jsou lidé, které to oslovilo. Je tam několik lidí, u kterých bych byl rád, kdyby se do mého týmu přidali, ale z pochopitelných důvodu nemohu nikoho jmenovat. Dále mám několik tipů na lidi zvenku. Aktuálně ale hlavně zjišťuji, zda můj program vyvolává alespoň v ne úplně malé části pedagogického sboru určitou pozitivní odezvu.

ČESKÁ POZICE: Vyvolává?

„Pokud to nebude v říjnu tak, že podstatná část sboru si řekne, že můj program popisuje školu, na které by chtěli učit, tak to celé nemá smysl.“RICHTER: To mi zatím není úplně jasné. Určité indicie mám, ale jsem dalek toho, abych uzavřel, zda to trend je, nebo není. Je to pro mě extrémně důležité. Pokud to nebude v říjnu tak, že podstatná část sboru si řekne, že můj program popisuje školu, na které by chtěli učit, tak to celé nemá smysl.

ČESKÁ POZICE: Nemůže pro vás být handicapem, že nemáte habilitaci?

RICHTER: Očekávám, že to bude použito jako argument. Domnívám se však, že se s ním dokážu vyrovnat velmi snadno. Zaprvé to vůbec není zákonný požadavek a zadruhé je tady celá diskuse o legitimitě habilitačního a jmenovacího procesu v Česku.

ČESKÁ POZICE: V roce 2008 jste sice podal žádost o zahájení habilitačního řízení na brněnské právnické fakultě, ale v roce 2010 jste ji stáhl. Co se stalo?

RICHTER: Již jsem o tom hovořil i psal, ale já především nechápu, proč to udělali. Když jsem v Brně podal žádost o habilitaci, tak jsem měl jednak pocit, že to z obsahového hlediska musí obstát, a zadruhé mě vůbec nenapadlo, že by to mohlo komukoliv vadit. Říkal jsem si, komu bych mohl vadit? Nelezu jim do zelí, nekonkuruji jim, o „mém“ oboru nikdo z tamního sboru ani nepíše. A oni to tam na dva roky zazdili… To mi přišlo opravdu překvapivé a velmi mě to zklamalo, ani ne tak ve vztahu k oboru jako celku, o němž nemám iluze, jako k brněnské fakultě. Přece jen jsem tam chodil do školy, napsal jsem tam podle mě kvalitní disertaci, a pak jsem tam zcela bláhově podal habilitační návrh, který tam nechali vyhnít…

ČESKÁ POZICE: Jak nahlížíte na velký spor ohledně docentur a profesur?

RICHTER: Současný stav považuji za zcela nesmyslný. Profesory si má jmenovat univerzita. Stejně jako já jsem profesorem na konkrétní univerzitě v Nizozemsku, jiný je profesorem na konkrétní univerzitě v Anglii a podobně. Ve světě je to standard a to doživotní, a navíc politické jmenování, které se děje v Česku, je úplně absurdní. Bohužel jsem z diskuse v akademické komunitě vyrozuměl, že převládl názor, že to tak má zůstat. To mě vede k tomu, že má naděje, že poměry na pražské právnické fakultě nejsou věrnou reflexí situace v akademii obecně, může bohužel být lichá. Jiná – a důležitější – otázka ale je, jak v místních podmínkách zajistit, že interní jmenovací procesy na univerzitách budou opravdu meritokratické a férové.

Zrušme ústní zkoušky

ČESKÁ POZICE: Jedním z bodů ve vašem programu je zásadní změna ve způsobu hodnocení výsledků studia – zrušení ústních zkoušek. Není užitečné, aby součástí zkoušky byla i diskuse?

RICHTER: Ukážu to na své zkušenosti: Jedenáct let učím na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK a zkouším tak, jak se zkouší na amerických univerzitách. Všichni studenti dostanou stejné písemné zadání, anonymně ho písemně zpracují, já práce opravím a oni dostanou výsledky. Až při zapisování známek do informačního systému se dozvím, kdo dostal jakou známku. Pak jsou ale bohužel lidé, kteří první kolo neudělají. Na rozdíl od Spojených států u nás existují opravné termíny, tak tyto lidi přezkušuji ústně. Rozdíl mezi oběma procesy je tak bolestný, že se vždy sám na sebe zlobím.

ČESKÁ POZICE: Jak to myslíte?

RICHTER: Když studenti dostanou a odpovídají na písemné zadání, tak je tam modré na bílém zřetelné, co ten člověk (jehož totožnost neznám) na danou otázku napsal a já tam červenou tužkou napíšu „fajfky“, „křížky“ a nakonec známku. Každý se může na svůj test podívat, mám je schované ve skříni. Zadruhé je mi úplně jedno, zda je ten člověk žlutý, zelený, má dlouhé vlasy, krátké vlasy, dlouhé nebo krátké nohy a podobně. To je z hodnotícího procesu zcela odfiltrováno.

„Při písemné zkoušce je mi úplně jedno, zda je člověk žlutý, zelený, má dlouhé vlasy nebo krátké nohy.“Jenže pak přijdou ty opravné pokusy… Vždy mi volají kolegyně z recepce a už prskají smíchy, protože ty dámy sem chodí v takovém provedení, že klientky Clifford Chance takové modely opravdu nenosí. A na mě to samozřejmě působí. Musím to odfiltrovávat a velmi rychle to celé začne být – ehm – nevědecké.

ČESKÁ POZICE: Takže vás to nějakým způsobem ovlivňuje?

RICHTER: Zcela nepochybně, jako každého člověka. Ale není to samozřejmě jen o dynamice muž – žena. Když přijde na ústní opravný pokus student-muž, také na první pohled vím, zda chodil či nechodil na hodiny, zda tam vyrušoval či ne, zda měl na tričku jméno skupiny, jejíž hudba mi přijde hloupá, zda mi je sympatický nebo ne – to vše do hodnocení jeho akademického výkonu ale nepatří. Navíc je to časově velmi neefektivní. Nedávno jsem zkoušel dva studenty na opravném pokusu. Znovu jsem jim musel dát nedostatečnou, ale zatímco jejich test jsem měl opravený během dvou minut, ústně jsem každého zkoušel přes půl hodiny, abych si ověřil, že to opravdu neumí. Kromě toho se to nedá přezkoumat. Je to prostě úplně špatně.

ČESKÁ POZICE: Měly by tedy právnické fakulty rezignovat na učení vyjadřovat se?

RICHTER: To rozhodně ne, ale má se to dělat úplně jinak než tím, že učitel v zavřeném kabinetu mluví se studentem a nikdo neví, co se tam stalo a proč má student takovou nebo jinou známku. Dám vám příklad: Moje dcera právě dokončila pátou třídu a nemá jedinou známku z jiné než písemné práce. Každou z nich přinesla domů k nahlédnutí. Přitom ale udělala mnoho referátů, divadelních představení a účastnila se dalších aktivit, které úžasně rozvinuly její vyjadřovací nebo prezentační schopnosti.

ČESKÁ POZICE: Jakou má instituce, na jejíhož děkana kandidujete, pověst v praxi?

„Výstupy fakulty jsou pro praxi irelevantní. Neprodukuje nic, co by nám pomáhalo v práci, ale vlastně ani moc neškodí.“RICHTER: Pro tu část právní praxe, se kterou jsem ve styku, jsou její výstupy v zásadě irelevantní. Neprodukuje nic, co by nám pomáhalo v práci, ale vlastně ani moc neškodí. Je to velký rozdíl oproti soudům. Když Nejvyšší soud vydá vadně vyargumentovaný judikát, tak to na trhu udělá obrovskou vlnu. Když na právnické fakultě někdo napíše vadně vyargumentovaný článek, tak ho velmi pravděpodobně nikdo z praxe vůbec číst nebude. A kdyby ano, tak si řekne, že je to prostě mimo.

ČESKÁ POZICE: A její absolventi?

RICHTER: Tam je to jednoduché. Když do advokátní kanceláře, jako je tato, přicházejí čerství absolventi na pohovory, a jsou jich ročně desítky, tak je úplně jedno, ze které fakulty pocházejí. Rozhodně to není tak, že by diplom z pražských práv byl lepší než z Brna nebo z Olomouce. Ta fakulta zkrátka nemá pro studenty žádnou přidanou hodnotu. Není ale zároveň naštěstí ani reputační zátěží.

Bez podpory pedagogů nemá reforma smysl

ČESKÁ POZICE: Proč jste se rozhodl změnit pražskou právnickou fakultu „revolucí“ zvenčí? Nebyla by lepší „reforma“ zvnitřku, pomalými kroky?

RICHTER: Je pravda, že jsem tam nikdy neučil. V dnešní podobě bych ani nechtěl. Co se týče šancí na změny zevnitř, podívejte se na její výsledky za posledních dvacet tři let. Tady jsou (ukazuje na tabulku s publikačními výstupy). Myslím si, že ty změny, které navrhuji, nelze prosadit zevnitř. To ale neznamená, že mohou být rychlé, revoluční. To vůbec ne. Instituce tohoto typu mají obrovskou setrvačnost. Jde ale o to začít otáčet kormidlem jiným směrem.

ČESKÁ POZICE: Tomáš Němeček nedávno v Lidových novinách spekuloval, že vaším protikandidátem by mohl být proděkan Jan Kuklík, proděkan Milan Damohorský či vedoucí katedry občanského práva Jan Dvořák. Už je zřejmé, kdo z nich to bude?

RICHTER: Oficiálně sice ještě nikdo nic neoznámil, ale z určitých signálů jsem pochopil, že kandidátem fakulty bude profesor Kuklík.

ČESKÁ POZICE: Co si o něm myslíte? Na fakultě dlouhá léta působí jako proděkan pro koncepci a rozvoj.

RICHTER: Neznám ho osobně a neznám ani jeho vědeckou práci, protože se věnuje úplně jinému oboru než já (specializací profesora Kuklíka jsou české a československé právní dějiny  pozn. red.). Jsme z úplně jiných světů. Ale na jedné konferenci jsem ho nedávno slyšel mluvit a myslím, že to je typ protikandidáta, se kterým bych mohl vést kultivovanou diskusi, což by mě určitě bavilo.

ČESKÁ POZICE: Těšíte se na to?

RICHTER: Pokud to bude profesor Kuklík, tak bych se na to docela těšil.

ČESKÁ POZICE: Na svých stránkách citujete výrok Stevena Schwarze o volbách do akademické samosprávy: „Zvoleni jsou nakonec pouze ti kandidáti, kteří nemají žádné plány nebo ti, kdo jsou ochotni slíbit každému cokoli chce slyšet.“ Vy toho ale mnoho nenaslibujete, že?

RICHTER: Mně ten citát přišel úplně úžasný. Já mohu zkrátka slíbit jen krev, pot a slzy.

ČESKÁ POZICE: Bude to někdo chtít?

RICHTER: To uvidíme 17. října. Pokud můj program nevyvolá v určité, třeba ne kvantitativně obrovské, ale intelektuálně vlivné a relativně početné části sboru nějaký pohyb, tak to celé nemá smysl. Podobně jako Štěpán Jurajda nedávno v rozhovoru pro ČESKOU POZICI říkám, že navzdory špatně nastavené podpoře vědy a docela obtížnému dědictví je můj projekt o tom, zda je v České republice možné kvalitně učit právo a dělat kvalitní právní výzkum.

ČESKÁ POZICE: Věříte tomu? Vidíte svou kandidaturu alespoň trochu realisticky?

RICHTER: Vidím to jako černou labuť. Ty se občas stávají. Ale pokud nebudu mít pocit, že pro to je alespoň elementární podpora v pedagogickém sboru, tak to nemá smysl.

Tomáš Richter (* 1971)

Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (Mgr.), Právnickou fakultu Masarykovy univerzity (JUDr., Ph.D.), Středoevropskou univerzitu v Budapešti (LL.M.). Působí jako advokát v pražské pobočce britské nadnárodní kanceláře Clifford Chance a jako profesor na Radboud University Nijmegen v Nizozemsku. Přes deset let vyučuje právo obchodních korporací jako externí vyučující na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK.

Na rozhovoru spolupracoval Martin Rychlík.

Ctirad Bednář Souhlasím. . 13:57 10.7.2013

Počet příspěvků: 19, poslední 19.7.2013 07:15 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.