Sto padesát let s ropným trhem: Od Venezuely po břidlice

Trh s ropou není neměnný. V předchozí exkurzi jsme se dozvěděli o prvním ropném boomu v USA či nejznámějším ropném magnátovi Rockefellerovi. Nyní se budeme věnovat zemím, kde se ropa po 2. světové válce těžila stále více, zejména Blízkému východu.

Jakub Kučera 21.11.2015
Těžba ropy (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Těžba ropy (ilustrační foto). | foto: Shutterstock
Těžba ropy (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Seriál Jakuba Kučery ke 150. výročí vzniku ropných trhů. V prvním dílu se věnuje období do začátku 50. let 20. století, ve druhém od 50. let 20. století do současnosti.

Producentské země sahají po moci

Postupný rozpad koloniálních impérií vedl ke změně vztahů mezi ropnými společnostmi a zeměmi, kde působily. Do té doby měly smlouvy mezi nimi rovněž jistý koloniální charakter – producentské země z těžby dostávaly výrazně menší část.

Výhodnější dělení ropných zisků ovšem ještě neznamenalo plné posílení postavení producentských zemí vůči spotřebitelským zemím a vnějšímu hegemonovi USA

Kamínkem, který spustil lavinu změn, byla Venezuela. Ve čtyřicátých letech se přes odpor těžebních společností prezidentovi Rómulu Betancourtovi podařilo prosadit rovné dělení zisků z těžby. Protože ale ceny ropy v tomto období krátkodobě poklesly, venezuelská ropa měla poměrně vysoké těžební náklady a na ropné společnosti zbývala nyní už jen polovina zisků, hrozila jihoamerickému státu ztráta tržního podílu. Z venezuelského Caracasu se proto na Blízký východ vydaly vládní delegace s cílem přesvědčit producenty, aby si z ropného koláče také ukrojili více. Záměr se povedl – formuli „fifty-fifty“ zavedla Saúdská Arábie, Kuvajt a Írák.

Výhodnější dělení ropných zisků ovšem ještě neznamenalo plné posílení postavení producentských zemí vůči spotřebitelským zemím a vnějšímu hegemonovi USA. Znárodnění iránského ropného průmyslu za premiéra Mosaddeka v roce 1951 bylo o dva roky později de facto anulováno Operací Ajax, provedené britskou MI-6 a americkou CIA, která Muhammada Mosaddeka svrhla a nastolila vládu prozápadního šáha Rézy Páhlavího. Ropa sice oficiálně zůstala íránskou, ale její těžbu převzalo konsorcium britských, amerických a francouzských firem. Do stejného období spadá i Suezská krize, kdy egyptský prezident Gamál Násir znárodnil Suezský průplav.

Na ropných trzích se krize spojená s následnou francouzsko-britsko-izraelskou intervencí přímo neodrazila – jen mírně vzrostly přepravní náklady, protože některé tankery musely nově obeplout Afriku. Ropné společnosti ale opustily plány na položení ropovodů na Blízkém východě a zaměřily se na výstavbu tankerové flotily, včetně obrovských supertankerů. Alespoň jedna část výrobního řetězce – přeprava – měla zůstat izolována od politických krizí. Dominanci nadnárodních ropných společností nad ropnými trhy nadále upevňovala pro ně výhodná situace v mezinárodních vztazích na Blízkém východě.

Konec starých časů

Přes značnou snahu neměla tehdy Moskva na Blízkém východě žádné spojence, takže žádná dohoda s arabskými producenty o koordinaci produkce se nekonala

V šedesátých letech se začala vytvářet nová podoba ropných trhů, která nás doprovázela více méně do nedávné doby. Symptomaticky byla roku 1960 v Bagdádu založena Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Důvodem pro založení organizace, na kterém se tehdy podílel Irák, Kuvajt, Írán, Saúdská Arábie a Venezuela, ovšem nebylo „ukutí“ energetické zbraně proti bývalým koloniálním mocnostem a USA, ale ropný trh, který se koncem padesátých let opět vyvíjel v neprospěch producentů.

Na tom měl svůj podíl i Sovětský svaz, který v padesátých letech konsolidoval svou válkou narušenou těžební základnu, postupně ji rozšířil do Povolží a na západní Sibiř a zahájil vývoz ropy na západ. Přes značnou snahu neměla tehdy Moskva na Blízkém východě žádné spojence, takže žádná dohoda s arabskými producenty o koordinaci produkce se nekonala. Ropné příjmy v západních měnách převážily chuť energetické dodávky jakkoli politizovat.

Podíl OPEC, OECD a SSSR na těžbě ropy

Podíl OPEC, OECD a SSSR na těžbě ropy.

Poznámka: * OECD = Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, z velkých ropných producentů sem patří USA, Kanada, Norsko a Velká Británie, od roku 1994 i Mexiko
Pramen: BP 2015

Klesající ceny v důsledku nadprodukce nejdříve producentské země nepálily, protože v rámci smluv „fifty-fifty“, které se mezitím staly mezinárodním standardem, dostávaly za každý vytěžený barel ropy fixní částku. Naopak těžební společnosti propad pociťovaly silně a menší příjmy z jednoho barelu se snažily kompenzovat vyšší těžbou, což ovšem ceny ropy tlačilo dále dolů.

Proč se neopakovala kartelová dohoda z 20. let mezi největšími nadnárodními koncerny? Jednak se nový sovětský hráč natolik lišil od původních Sedmi sester, v neposlední řadě ideologicky, že dohoda s ním nebyla možná. A to nebyla jediná překážka při hledání dohody na nabídkové straně. Ta se totiž dále drolila – třeba Francie pod vedením prezidenta Charlese de Gaulla silně podporovala své ropné společnosti v severní Africe. Podobně italská vláda tolerovala nákup levné sovětské ropy energetickým koncernem Eni a libyjská vláda své koncese rozdala americkým nezávislým těžařům.

Pro těžební společnosti to znamenalo rozevírající se nůžky mezi cenou barelu ropy na trhu a náklady zahrnující pevně stanovené odvody pro země, kde se ropa těžila

Trh s ropou se od oligopolu rychle ubíral směrem k vysoce konkurenčnímu prostředí, jaké zažily dvacátá léta. Pro těžební společnosti to znamenalo rozevírající se nůžky mezi cenou barelu ropy na trhu a náklady zahrnující pevně stanovené odvody pro země, kde se ropa těžila. Protože dohoda nebyla možná, zbylo jediné – bez konzultací tyto odvody snížit. Právě OPEC měla producentské země sjednotit a zabránit dalšímu snižování jejich podílu na ziscích z těžby ropy, a to se jí podařilo.

Tento úspěch a šestidenní válka mezi Izraelem na straně jedné a Egyptem, Jordánskem a Sýrií na straně druhé v červnu 1967 vedly k první politizaci dodávek ropy ze strany arabských producentů. Arabští členové OPEC uvalili embargo na izraelské spojence, zejména Velkou Británii a USA. Tento první pokus o embargo ovšem neuspěl – jednak nepanovala mezi zeměmi OPEC shoda na tom, které státy a jak dlouho bojkotovat, a některé státy jako Venezuela a Írán se nepřidaly vůbec. Současně byl na trhu stále přebytek ropy, takže exportéři byli nakonec poškozeni více než bojkotované země. Jako reakci na toto fiasko si arabští producenti založili svou Organizaci arabských zemí vyvážejících ropu (OAPEC).

Ropa jako zbraň

Toto první větší ropné embargo nevedlo k žádné viditelné změně chování na straně velkých spotřebitelů. Podíl dovezené ropy na celkové energetické spotřebě se například v západním Německu v 60. letech vyšplhal až na 50 procent. Tehdejší vláda sice zavedla rozsáhlou podporu domácí těžby uhlí, spíše však šlo o snahu udržet pracovní místa než snížit závislost na dovážené ropě. Podobná situace panovala ve Velké Británii. Jakékoli omezení poptávky a s ní i hospodářského růstu nepřipadalo v úvahu. Ropy byl na trhu ostatně stále dostatek.

Jistou výjimku představovala Francie, která se sice nesnažila o celkovou redukci spotřeby, v zájmu vyšší energetické bezpečnosti ale více sázela na těžbu pod svojí kontrolou v Alžírsku

Pomalu ale rostl tržní podíl blízkovýchodních producentů a závislost USA a západní Evropy na nich (v roce 1971 dosáhly Spojené státy své maximální produkce). Jistou výjimku představovala Francie, která se sice nesnažila o celkovou redukci spotřeby, v zájmu vyšší energetické bezpečnosti ale více sázela na těžbu pod svojí kontrolou v Alžírsku.

O to větší šok přišel v říjnu 1973, kdy další izraelsko-arabský konflikt skončil vítězstvím Izraele. Arabské producentské země jako odplatu za podporu Izraele přistoupily k rozsáhlému embargu vůči USA a dalším spojencům Izraele. To, že toto embargo nedopadlo podobným fiaskem jako to předchozí, lze přičíst několika faktorům.

Počátkem 70. let začaly zejména blízkovýchodní a severoafrické producentské země vystupovat stále jednotněji. Postupně se jim podařilo vyjednat ještě lepší ceny za své nerostné bohatství a znárodňovací vlnou převzít kontrolu i nad samotnou produkcí. Do karet jim přitom hrála stoupající poptávka, která pomalu začala dostihovat těžbu, a skutečnost, že na straně spotřeby působilo již daleko více aktérů, takže jejich případná koordinace byla jen stěží možná. Neexistoval tak velký prostor pro embargo producentských zemí ze strany nadnárodních ropných společností. Ty nadále kontrolovaly přepravu, takže by teoreticky mohly bojkotem exemplárně potrestat prvního producenta, který by si začal příliš vyskakovat.

Nadnárodní společnosti si podržely v obchodu s ropou významnou roli – protože vládly transportu a zpracování ropy, mohly ropné toky přesměrovat tak, že výpadky v dodávkách zůstaly ve všech zemích ve snesitelných mezích

Úspěchu embarga také napomohly rozpory mezi hlavními spotřebitelskými zeměmi. Některé z nich, například USA a Nizozemsko, zastávaly proizraelské pozice, jiné jako Francie byly spíše proarabské. Některé z nich exportovaly z Blízkého východu velmi málo ropy (USA v roce 1973 jen pět procent), jiné daleko více (Západní Německo 60 procent a Japonsko 90 procent).

Na druhou stranu se ukázalo, že nadnárodní společnosti si podržely v obchodu s ropou významnou roli – protože vládly transportu a zpracování ropy včetně distribuce ropných produktů, mohly ropné toky přesměrovat tak, že nakonec výpadky v dodávkách zůstaly ve všech zemích ve snesitelných mezích. Dodávky ze zemí OAPEC putovaly hlavně do „přátelských“ zemí, bojkotované země podporující Izrael byly zásobovány z nearabských zemí.

Vzestup ropných burz

Embargo skončilo už v březnu 1974 a jedním z faktorů byly rostoucí potíže udržet vývozní omezení na pozadí stoupajících zisků na spotových, okamžitých trzích. Tomuto lákadlu mnohé země OAPEC podlehly a dohody začaly porušovat – jev, který je dobře znám i z pozdější doby. Asi nejznámějším následkem první ropné krize bylo založení Mezinárodní energetické agentury (IEA) v Paříži, která měla řešit problémy západních zemí se zásobováním ropou, například koordinací ropných zásob. Ovšem IEA svým členským zemím pomáhá, jen když se jim nedostává určitého množství ropy, avšak její cenou se nezabývá.

Daleko podstatnějším výsledkem krize byl příklon k obchodování na spotových trzích – místo do té doby dominantních dlouhodobých smluv se čím dál více obchodovalo na burzách. Důvodem byly vyšší ceny, jichž producentské země na ropných aukcích dosahovaly. Odběratelé byli ochotni platit více ze dvou důvodů – jednak se jednalo o malé „nezávislé“ firmy a menší rafinerie z Evropy, které měly ztížený přístup k „velkým“ dlouhodobým kontraktům, a také se pomocí aukcí dalo částečně obejít embargo. S přechodem na burzovní obchodování, které s sebou nese proměnlivější ceny než svět dlouhodobých kontraktů, vznikly také ropné futures a další cenné papíry, jejichž pomocí si můžeme zajistit budoucí cenu suroviny.

Reakci odběratelských zemí na první ropnou krizi lze shrnout zkratkou CoCoNuke. Západní země a Japonsko začaly šetřit energií (conservation), nahrazovaly ropu uhlím (coal) a jadernými technologiemi (nuke).

Reakci odběratelských zemí na první ropnou krizi lze shrnout zkratkou CoCoNuke. Západní země a Japonsko začaly šetřit energií (conservation), nahrazovaly ropu uhlím (coal) a jadernými technologiemi (nuke). Západoevropské země navíc zintenzivnily spolupráci se SSSR v energetických otázkách, zejména na poli dodávek zemního plynu. Aby podpořili výstavbu nutné infrastruktury, tolerovali politici na Západě dlouhodobé smlouvy s cenami plynu navázanými na ropné ceny – model, který začne pomalu mizet až na začátku našeho století.

Zajímavá byla i proměna sovětského přístupu k energetickým vývozům. Do roku 1973 byl SSSR zejména levným producentem, který byl vždy připraven a ochoten stlačit ceny ropy co nejníže, aby poškodil kapitalistické nadnárodní ropné koncerny. Po roce 1973 Sověti změnili svou taktiku – nyní se snažili dosáhnout co nejvyšších zisků, a to i na úkor politických cílů.

Jiným dítkem první ropné krize byl zákaz vývozu americké ropy, aby USA dovážely co nejméně. Tento důsledek embarga z roku 1973 má ale daleko tužší kořínek a úvahy o jeho zrušení nabraly na intenzitě až letos. Jiným následkem byla snaha nadnárodních společností otevřít naleziště mimo státy kartelu OPEC, například v Severním moři, v Mexiku a na Aljašce. Nové ropné zdroje měly kompenzovat jejich ztrátu vlivu – trhu začal dominovat OPEC a místo exkluzivních dlouhodobých smluv si bývalí vládci ropných trhů museli vystačit se spotovými trhy.

Spotřeba energie v Německu – celková a podle jednotlivých zdrojů (mil. tun ropného ekvivalentu)

Spotřeba energie v Německu – celková a podle jednotlivých zdrojů (mil. tun ropného ekvivalentu).

Poznámka: * primární spotřeba energie
Pramen: BP 2015

Obecně lze 70. léta charakterizovat jako dekádu, během níž se posílila role trhů, a to na nebývalou úroveň. Na první pohled to tak sice nepůsobí – vznikl OPEC, který byl evidentně schopen trhy značně ovlivňovat. Řada jiných faktorů ale pozice jednotlivých hráčů oslabila. OPEC sám přešel ke spotovým trhům a mezinárodní ropné společnosti ztratily některé výhody vertikální integrace. Západní spotřebitelské země se dokonce ani nepokusily ovlivňovat trhy pomocí nějakého spotřebitelského kartelu.

Druhá ropná krize vyvolaná íránskou revolucí v roce 1979 nepřinesla žádné zásadní změny, spíše jen potvrdila a prohloubila kurz spotřebitelských zemí (energetické úspory) a nadnárodních koncernů (technologicky náročná těžba mimo země OPEC). Dala také vzniknout takzvané Carterově doktríně, podle níž „jakýkoli pokus jiné mocnosti získat kontrolu nad Perským zálivem bude považován za ohrožení životních zájmů USA a jako takový bude odražen všemi nutnými prostředky včetně vojenských“.

Trh vrací úder a ropná houpačka

Svrhnutí iránského šáha v roce 1979 a íránsko-irácká válka v letech 1980 až 1988 vyvolávaly obavy, že ceny ropy opět razantně narostou. V očekávání vysokých cen vypověděly producentské země veškeré zbývající dlouhodobé kontrakty, aby mohly co nejvíce ropy prodat na lukrativnějších spotových trzích. Nakonec ale postavení na ropném trhu ztratily a dostaly se do nemalých finančních problémů.

Na spotových trzích se mohlo uplatnit více menších producentů, včetně těch mimo OPEC. V důsledku poklesla do poloviny 80. let dramaticky cena ropy a s ní i podíl OPEC na světové produkci.

Výše zmíněné investice nadnárodních společností dokázaly vykrýt ztrátu íránského a iráckého vývozu. Zrušením dlouhodobých smluv se trh dále liberalizoval, protože odpadly do té doby vysoké náklady vstupu na něj. Na spotových trzích se mohlo uplatnit více menších producentů, včetně těch mimo OPEC. V důsledku poklesla do poloviny 80. let dramaticky cena ropy a s ní i podíl OPEC na světové produkci.

Ropný kartel nemohl na situaci adekvátně reagovat omezením těžby, protože jeho dva významní členové spolu válčili a bylo v jejich zájmu prodat ropy co nejvíce. Skutečnost, že někteří členové OPEC potřebují prodat co nejvíce ropy, ať už kvůli válce nebo napjatým rozpočtům, bez ohledu na účelnost takového počítání pro blaho OPEC jako celku, vidíme dodnes.

Ostatní velcí producenti ropy (v mil. tun)

Ostatní velcí producenti ropy (mil. tun).

Pramen: BP 2015

V 80. a částečně 90. letech se opakovala situace 20. a 50. let – na trhu byl nadbytek ropy, její cena padala dolů, čímž trpěli hlavně majitelé specific assets, tedy zejména těžaři. Na některé producenty přišly zlé časy – zejména na Sovětský svaz válčící v Afghánistánu. Nadnárodní společnosti ovládající i zpracování, transport a distribuci ropných výrobků na tom byly o něco lépe, i když i ony musely přihlížet, jak se některé jejich projekty stávají nerentabilními.

Vše se začalo měnit koncem 90. let a zejména počátkem nového století. Situace na trhu se stala daleko napjatější ze dvou důvodů. Jednak stoupala poptávka v rozvojových zemích v čele s Čínou a svou spotřebu ropy od začátku našeho století zdvojnásobila také Saúdská Arábie. Současně se začala propadat těžba v Severním moři a v USA. Daleko menší přebytky nabídky – v některých letech se dokonce vytěžilo méně, než se spotřebovalo – vedly k tomu, že trh byl více náchylný k různým krizím v producentských zemích. I malý konflikt mohl poslat ceny ropy nahoru, natož pak turbulence na Blízkém východě.

Největší spotřebitelé ropy (v milionech tun ročně)

Největší spotřebitelé ropy (v milionech tun ročně).

Pramen: 2015

Vysoké ceny se vrátily i po globální ekonomické krizi, i když hospodářský růst v Evropě a USA stále zaostával za očekáváními. Rozvojový svět ale stále polykal čím dál větší množství ropy. Ropní producenti se opět koupali v záplavě petrodolarů a na své si přišly i velké nadnárodní ropné firmy – a mohly se směle pustit do těžby v náročných podmínkách hlubokých moří nebo arktických šelfů.

Tehdejší náladu dokreslují stále hlasitější varování před takzvaným peak oil, možnosti, že těžba ropy už nadále neporoste a začne neúprosně klesat. Změna přišla během loňského léta. USA se už v roce 2009 podařilo otočit sestupný trend a tamní produkce ropy začala opět růst. Do toho začaly některé ekonomiky růst pomaleji, například Čína, nebo se dostávaly postupně do recese, například Brazílie a Rusko, a na trhu začal být přetlak.

Je otázka, jaký vliv bude mít nekonvenční americká těžba z ropných břidlic v budoucnosti. Může se stát, že to bude právě ona, která bude nastavovat ropě cenový strop.

Je otázka, jaký vliv bude mít nekonvenční americká těžba z ropných břidlic v budoucnosti. Může se stát, že to bude právě ona, která bude nastavovat ropě cenový strop. Oproti dřívějším modelům s výjimkou dávných pensylvánských časů je tato těžba daleko flexibilnější. Vrt lze vyvrtat v řádu týdnů. Na druhou stranu jeho výtěžnost rychle klesá, cenové spirály směrem dolů mohou být proto kratší.

Situaci z pohledů producentů také zhoršilo rozhodnutí Saúdské Arábie a jejích spojenců na Arabském poloostrově nesnižovat svoji těžbu. Důvody k tomu měli dva – jednak si zachovat podíl na trhu a dále také poškodit svého geopolitického rivala Írán. V této situaci se také demonstrovala nejednotnost organizace OPEC či ztráta její akceschopnosti – část jejích členů se dostala do takových finančních potíží, že si jen stěží mohou dovolit jakékoli snížení své těžby. Omezit produkci by proto musela Saúdské Arábie a její sousedé. Ani to by ale nemuselo stačit – jediné, co OPEC ještě zvládne, je zaplavit trh levnou ropou, ovšem k nelibosti mnohých svých členů.

Krátké shrnutí

  • Ropné společnosti mají tendenci se vertikálně integrovat, tedy postupně ovládnout celý produkční řetězec. Tím snižují transakční náklady mezi jednotlivými články řetězce a také mizí problém se specific assets, kdy jeden článek řetězce je flexibilnější než předešlý nebo navazující. Integrace je také činí stabilnějšími – vertikálně integrované společnosti nejsou závislé na jednom druhu činnosti, třeba jen těžbě ropy. Vertikální integrace ovšem vede k tomu, že je těžší těmto kolosům konkurovat.
  • Jak poptávka po ropě, tak její nabídka jsou cenově neelastické, pomalu reagují na změnu ceny. Pokud tedy ceny klesají, poptávka neroste adekvátní způsobem. Současně se ani neomezuje těžba, protože ropné společnosti se naopak snaží prodat co nejvíce. Přebytek suroviny na trhu také zhoršuje dlouhodobá povaha řady ropných projektů – naplánovány mohou být v době vysokých cen, spuštěny ale až v době cen nízkých. Naopak pokud je na trhu ropy nedostatek, mohou ceny vzrůst značně – spotřebitelé snižují svou spotřebu relativně pomalu a není snadné rychle na trh přivést novou ropu.
  • Volatilitu do určité míry zvyšují spotové, okamžité trhy, na kterých se nyní s ropou obchoduje. Na druhou stranu rozšiřují ropné burzy okruh účastníků trhu, vedou k lepší cenotvorbě a jejich pomocí se můžeme zajistit i proti budoucím cenovým výkyvům (částečně tak rozkolísání cen opět tlumí).
  • V ropném sektoru se etablovala organizace OPEC sdružující některé producentské země. Ropný kartel nyní stále kontroluje okolo 40 procent celosvětové těžby, ale jeho akceschopnost omezují finanční obtíže některých členských zemí. V kartelu také ne vždy panuje shoda a dohody o výši produkce bývají často narušovány.