Stát začíná krajině pomáhat znovu umět pít

Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka vytvořil mapu lokalit pro pilotní projekty infiltrace vody z povrchu pod zem. Jsou maximálně šetrné a ohleduplné, jak by to příroda dělala sama, takže se v harmonii nacházejí zájmy vodohospodářů i ekologů.

Úpravna vody Želivka Vodárenský komplex budov a technologických zařízení slouží... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Úpravna vody Želivka Vodárenský komplex budov a technologických zařízení slouží... | foto: Úřad Vlády ČR
Úpravna vody Želivka Vodárenský komplex budov a technologických zařízení slouží...

Loni v létě nemusel být člověk biblická postava, aby u Týniště přešel řeku Orlici téměř suchou nohou. Hladina byla tak nízko, že leckde zvládla maximálně olíznout kotník. Na tristním stavu se podepsala kombinace červencového suchopáru a někdejšího narovnání toku, při němž zanikla část ramen. Jenže čím víc plochy řeka má, čím víc se může rozlít a zpomalit na zákrutách či odbočkách, tím víc vody se stihne vsáknout do strategických podzemních zásob. To se kvůli probíhající klimatické změně stalo nejvyšším zájmem státu, proto člověk začíná krajině pomáhat, aby znovu uměla pít.

Významné místo v tom zastupují projekty infiltrace vody z povrchu pod zem. Jsou maximálně šetrné a ohleduplné vůči tomu, jak by to příroda dělala sama, takže se ve vzácné harmonii nacházejí zájmy vodohospodářů i ekologů. Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka (VÚV) probádal celou republiku a sestavil sérii map podle toho, kde se jaký typ projektu dá použít, protože se tam, zjednodušeně řečeno, protíná nedostatek vody s vhodně stavěným i rozsáhlým podložím. Pilotních akcí, na nichž se vyzkouší různé podmínky, je po Česku vytipovaných devět.

Více způsobů připumpování

Jelikož podzemní vodní spižírna už loni zeslábla na 20leté minimum, je po „záchranných programech“ poptávka. Projekty injektáže tekutiny shora dolů umějí vyrábět pitnou vodu v objemu až několika kubíků za sekundu. I kdyby to byl jeden metr krychlový, za sekundu by se saturovala vodní spotřeba čtyřčlenné domácnosti po tři dny. Je více způsobů, jak dolní rezervoáry připumpovat.

Projekty injektáže tekutiny shora dolů umějí vyrábět pitnou vodu v objemu až několika kubíků za sekundu. I kdyby to byl jeden metr krychlový, za sekundu by se saturovala vodní spotřeba čtyřčlenné domácnosti po tři dny. Je více způsobů, jak dolní rezervoáry připumpovat.

Od velkých staveb umělé infiltrace, jako jsou vsakovací nádrže ve vzorové vodárně Kárané, přes vlnění napřímených řek, jako se stane na zmíněné Orlici, až po drobné úpravy místního významu. Na příkladu Meziboří v Ústeckém kraji. Pod zemí se postaví stěna, která nadzvedne podzemní hladinu a stvoří i nový zdroj. Jde o vybudování podzemního rybníka s tím bonusem, že když se schovává pod povrchem, v létě z něj sluníčko neodsává a nedělají si v něm prázdninové stanoviště sinice.

„Pro umělou infiltraci jsou vhodné cirka čtyři až šest lokalit v zemi, drobnějších projektů typu Meziboří by se ale daly realizovat stovky na ploše asi 20 procent území České republiky. Projektů jako na Orlici přichází v úvahu několik desítek,“ shrnul pro LN výsledky celorepublikové rešerše Zbyněk Hrkal z VÚV, hlavní gestor úkolu zadaného ministerstvem životního prostředí. Od velikosti záměru a s ním i nalapané životadárné tekutiny se odvíjí cena: osciluje od jednotek milionů až po jejich první stovky.

Zatím jen Kárané

Renesance orlických zákrut přijde na řadu první, správci z Povodí Labe se pustí do práce na meandru Jordán už letos v létě. Výzkumný ústav od minulého roku sleduje, jak si vedou spodní hladiny, než se tok vrátí do původního koryta, a až bude hotovo, zhodnotí, co dobrého a v jaké míře to přineslo.

Zatím jediné místo, kde umělá infiltrace probíhá ve velkém, je zmíněné Kárané. Tam od sklonku šedesátých let minulého století funguje 15 vsakovacích nádrží ve štěrkopíscích Jizery, kapacita je 700 až 900 litrů za sekundu. Voda z řeky se při průchodu podložím zároveň čistí, takže do kolektorů v zemi překape v lepší kvalitě.

„Na Orlici se ‚ucpe‘ uměle narovnaný tok, pročistí starý meandr a do něj se řeka opět vpustí, čímž dojde ke zpomalení toku. Protože se mezitím v narovnaném úseku řeka zařízla do podloží, hladina se hrázkou zvedne do původní úrovně. Tím se voda rozlije a vsákne do okolních říčních teras a zvětší se zásoby podzemní vody,“ vysvětlil Hrkal. Meandr podle propočtů dokáže zajistit až 400 kubíků vody za den.

Meziboří ještě není na konci administrativní fáze svého života, takže s ním se začne nejdřív v příštím roce. Průzkum je hotový, ale byrokracie spolyká další měsíce. V rámci razítkové sháňky se musejí doložit například výsledky monitorování obzvlášť chráněných druhů, v daném prostoru je to třeba mravenec či žába. Pilotní zbudování severočeského podzemního rybníka poslouží jako typový projekt pro další vyprahlá městečka v horách či podhůří. Potenciál stavebních úprav sahá až na 80 metrů krychlových denně.

Zatím jediné místo, kde umělá infiltrace probíhá ve velkém, je zmíněné Kárané. Tam od sklonku šedesátých let minulého století funguje 15 vsakovacích nádrží ve štěrkopíscích Jizery, kapacita je 700 až 900 litrů za sekundu. Voda z řeky se při průchodu podložím zároveň čistí, takže do kolektorů v zemi překape v lepší kvalitě.

Jen existující voda

Jak upozorňuje docent Hrkal, žádný z projektů neumí vyrobit novou vodu, pracuje jen s tou existující. Buď z toků, nebo co napadá z oblohy. „Intenzita závisí na srážkách, když neprší, ‚stroj na výrobu podzemní vody‘ nefunguje. Umělá infiltrace pouze přetváří povrchovou, rychle odtékající vodu na podzemní, která z krajiny odtéká pomaleji,“ říká.

Žádný z projektů neumí vyrobit novou vodu, pracuje jen s tou existující. Buď z toků, nebo co napadá z oblohy. „Intenzita závisí na srážkách, když neprší, ‚stroj na výrobu podzemní vody‘ nefunguje. Umělá infiltrace pouze přetváří povrchovou, rychle odtékající vodu na podzemní, která z krajiny odtéká pomaleji.

Už zpomalení je však výborná zpráva, protože z tuzemských končin chvátá tekutina obzvlášť rychlým tempem. Dlouholeté scelování polí do ohromných lánů s monokulturními plodinami, odstraňování remízků, narovnávání řek nebo vysazování smrků tam, kam přirozeně nepatří – to vše společně zlikvidovalo valnou část překážek, které umějí vodu v území pozdržet, aby měla čas se vsáknout.

Aby dávala infiltrace smysl, musí lokalita splňovat následující podmínky: podloží musí být propustné, ale zase ne příliš, protože pak by se voda nestihla cestou dolů vyčistit. Podzemní skladovací prostor by měl být dost hluboko a dost velký. Z prostoru, kam voda steče, musí být možné ji v případě potřeby zase dostat a zásoby by neměly unikat puklinami. Na povrchu je třeba dost mocný zdroj, odkud se tekutina do hlubinného zásobníku převede, a pod zemí už nesmějí být současné zásoby znečištěné natolik, že by ani rozředění novým přílivem nepomohlo.

Poslední ukazatel diskvalifikoval regiony, kde po těžbách uhlí s uranem zůstaly podzemní „nádrže“ vysokou měrou kontaminovány, byť jinak by dostály všem parametrům. Bylo by však neužitečným plýtváním posílat vzácné příděly do jedové polévky. Jedná se třeba o mosteckou a sokolovskou pánev, Ostravsko či okolí Kladna. Vědecký průzkum České republiky odhalil jednu svízel, na kterou budou podzemní pumpy narážet. Existují tu místa, která splňují všechno, co je potřeba. Ale často je to v regionech, jejichž pitný režim netrpěl ani v pěti posledních parných létech.

Proti suchu i povodním

„Řada velmi perspektivních lokalit, kde bychom mohli vybudovat ‚nové Kárané‘, leží paradoxně v oblastech, kde o vodu není zájem, protože je jí tam dost. Sucho je dosud lokální problém a vodohospodářské soustavy ještě nejsou dostatečně propojené,“ dodává docent z Masarykova výzkumného ústavu. Chybějící potrubní spojení neumožňuje, aby se voda kumulovala na jednom místě a rovnou posílala strádajícím oblastem; není kudy.

Infiltrační projekty nejsou obranou jenom proti suchu, stejně dobře umějí léčit i povodňové hrozby, protože v obou případech jde o stejnou věc: zadržet a zpomalit vodní masu. Realizačně nenáročným příkladem takového obojetného chování je třeba poldr. Mezi pozitivní účinky patří i omezení eroze.

Infiltrační projekty nejsou obranou jenom proti suchu, stejně dobře umějí léčit i povodňové hrozby, protože v obou případech jde o stejnou věc: zadržet a zpomalit vodní masu. Realizačně nenáročným příkladem takového obojetného chování je třeba poldr. Mezi pozitivní účinky patří i omezení eroze. Přílivová vlna s sebou vezme úrodnou horní vrstvu z polí, dovede ji do říčních koryt či na silnice, což ani jedno nejsou místa, kde by byla k užitku. Na polích naopak chybí, protože zvyšuje schopnost zeminy nasávat vláhu.

V českých a slovenských reáliích se s infiltrací vydatně koketovalo kolem nástupu normalizace, ale zájem brzy uvadl. Hned vedle u sousedů, v Německu, může Česko čerpat ztracené zkušenosti, protože patří ke státům, jež na infiltraci spoléhají nejvydatněji. Z podpovrchových kasiček, doplněných s lidskou pomocí, se napájejí například Düsseldorf či Frankfurt, dobrou tradici má postup i v Maďarsku podél Dunaje. V osvěžení krajiny tyto projekty nejsou samospasitelné, hlavní tíže úkolu leží na zemědělství.

Nová protierozní vyhláška třeba definuje 25 procent českých polí jako území ohrožená tím, že ornici spláchne voda nebo odvane vítr. Tam bude oko veřejné správy přísně bdít nad tím, jestli farmář svoji zeminu zbytečně nevyčerpává nevhodným střídáním plodin či neekologickým hnojením. Zákonem se má také nastavit maximální povolená velikost půdního bloku s jedním druhem rostliny, a to na 30 hektarů.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.