Stane se zmrtvýchvstalý člověk umělcem či svatým?

Rozpor mezi duchem meditativním, nezávislým na předmětech, a tvořivým, jenž je na ně vázaný, je i rozporem mezi nesmrtelností a věčností.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Wikipedia, ČESKÁ POZICEČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V řadě obětí není Ježíš Kristus se svým učením o nicotnosti a marnosti pozemských pokladů první ani poslední. Podle buddhismu je konečným cílem nirvána neboli vystoupit z pozemského kolotoče, být co nejméně spojen se světem, překonat onu konečnou a největší patologickou závislost, která se zjevně tváří jako život. Kdybychom nezabředávali do teologických detailů, mohl by být svatý František buddhistickým mnichem stejně jako poustevníkem, neboť i on se snažil o co nejmenší míru závislosti na penězích, moci a slávě.

Smrt je zrcadlo ducha – vznáší se měsíc ve vodách nebe –, přesně od chvíle, kdy jsme smrtelní. Rozuměj, od chvíle, kdy smrt pro nás představuje bolest, mnozí se domnívají, že duch je stejně nevesele strohý jako jeho zrcadlo – smrt. Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejsvobodnější?

Svobodný duch a hrouda

Svobodné umění prosté jakýchkoli hmotných prostředků, ta svatá prostota, je odedávna strašidlem, které je doma v redakcích i v kostelech. Přílišné detaily a zbytečné momenty se propadají sítem času. Kdo ví, jak tomu vlastně je. Nicméně se musí nechat, že by bylo příjemné zůstat nezávisle na všech hmotných omezeních včetně vlastní schránky jen duchovní bytostí. Svobodným duchem. Moci se vykašlat na prostor a čas a pořád jen přemýšlet, povídat si a tvořit. Sedět jako chytrý ptáček na jediném stromě široko daleko a cvrlikat si o Aristotelovi. Bláhová naděje.

Duch je totiž mnohem méně svobodný, než bychom si přáli. Naopak se spíš „blíží k hroudě“, ke světu věcnému a k civilizaci. Pokud se jeví svobodně, většinou je to pouze asymptoticky. Ve chvílích uměleckého prožitku jako by se náš duch pouze volně vznášel, jako by vůbec nezáleželo na prostoru, čase, hmotě nebo faktech. Jenže i o těchto zdánlivě, asymptoticky svobodných chvilkách může rychle vyjít najevo, že se nepřímo vážou k hroudě. Bez faktické pomocné síly by nikdy nenastaly. Hudba sfér neexistuje.

Duch je mnohem méně svobodný, než bychom si přáli. Naopak se spíš „blíží k hroudě“, ke světu věcnému a k civilizaci.

Uvědomili jsme si někdy, nakolik je například hudební umělecký zážitek podřízen pozemským pokladům? Třeba housle Guarneri, a co teprve Stradivari! Bez nástroje není hudba, leda zpěv, a členové orchestru nejsou andělé. Mše h-moll je hluboce zasazena do hmoty. Žádný čistý duch. Prakticky není nehmotná. Iluzi nehmotnosti vytváří komplikovaný soubor prostředků. Koncert není skřivánčí píseň, nestačí k němu pouhý zobáček, zatímco opera je učiněný velkopodnik s miliardovým rozpočtem. Stejně tak vizuální zážitek, film, je produktem továren, filmových ateliérů.

Zpředmětnění pomíjivé ideje

Je snadné protestovat proti zpředmětňování, které je postrachem ducha, v nákupních střediscích a vyhlásit den bez nakupování. V obchodě s nábytkem může mít člověk dojem, že jde o hlouposti, cetky a nevkusnosti, oproti nimž je duch svobodný. Co si však počít s takovými monumenty objektivizace, které ducha šlechtí? Zkuste si v Louvru, Ermitáži nebo v Národním muzeu uvědomit, že jsou to všechno jen předměty, a řekněte si s Ježíšem: marnost nad marnost, neshromažďujte si poklady na zemi!

Co když však Ježíš nemluvil jen o hloupých tretkách, panenkách Barbie, pokémonech a přehrávačích mp3, nýbrž o skutečných pokladech? O hodnotách? Kde a jak zní mezi skutečnými hodnotami, vzácnými malbami a sochami hlas, jenž pěje chválu na nekonečnou prostotu? A troufáme si mu za těchto okolností rozumět? A propos kolik modlitebních knih a devocionálií vlastní františkánský řád? Kolikpak má inventárních čísel? Člověk by se nedopočítal.

To všechno jsou jen jednotlivé věci, které se vážou k hmotě a spočívají v ní, zatímco zásadním cílem procesu umělecké tvorby je právě zpředmětnění pomíjivé, efemérní ideje. Exegi monumentum – takové pomníky! Jenomže to nejsou slova Ježíše, nýbrž pohanského Římana.

Egoismus a sobectví

Zdá se, že rozpor, který se snažím přiblížit, tkví skutečně mezi uměním a meditací. Dílo, ať už jakkoli oduševnělé, je ze své podstaty materialistické. Protože je uchopitelné. Umělec usiluje o nesmrtelnost. Je egoista, neboť v díle zprostředkovaně dál žije.

Meditující poustevník netouží tvořit. Oduševnělý řeholník, poustevník či kněz neusiluje o nesmrtelnost, ale o navázání kontaktu. Neusiluje o to sdílet zážitek (či soubor), usiluje o jeho prožití. O jeho získání, což se díky této interpretaci může jevit i jako určitý druh sobectví. Toto sobectví však navzdory tomu není egoismus, neboť meditující mniši a poustevníci neusilují o individuální nesmrtelnost, ale spíš o věčnost. O to stát se její součástí.

Oduševnělý řeholník, poustevník či kněz neusiluje o nesmrtelnost, ale o navázání kontaktu. Neusiluje o to sdílet zážitek, usiluje o jeho prožití.

Půjdeme-li ještě dál, může rozpor mezi duchem meditativním, který je na předmětech nezávislý, a tvořivým, jenž je na ně vázaný, ilustrovat i rozpor mezi nesmrtelností a věčností. Rozpor, v jehož důsledku pojímá nadčasovost jinak křesťan a jinak pohan. Zatímco nadčasovost pohanská touží po nesmrtelnosti, v případě křesťanství jde o věčnost.

Dualita

Tato dvojitost, dualita věčnosti a nesmrtelnosti se ostatně objevuje také v rámci samotného křesťanství, ale s opačným znaménkem. Cože mám vlastně na mysli? Všimněme si, že teologicky silnější křesťanská naděje či tužba – zmrtvýchvstání, „vzkříšení těla“ – má blíž k pohanské nesmrtelnosti. A naděje teologicky slabší – osvobození duše od těla (často s nálepkou platonismu) – naopak k věčnosti.

Pravověrní židé spatřují pečeť jistoty v příchodu Mesiáše, věřící křesťané ve druhém příchodu Krista a posledním soudu. Mezi smrtí a posledním soudem se nachází šedá zóna, demilitarizované pásmo teologie. Ježíš nehlásal osvobození duše, nýbrž tělesné vzkříšení psychosomaticky jednotného člověka. Starořecké veselí právem posledního slova. Také na vratech hřbitova se neskví nápis o duši, jež by se měla dostat do nebe, ale příslib zmrtvýchvstání.

Teď už je jenom otázka, zda bude zmrtvýchvstalý člověk umělcem či svatým. Zda bude sbírat padající listy, anebo jako svobodný duch chodit po vodě, případně se vznášet nad vodami.



Počet příspěvků: 1, poslední 10.3.2012 11:05 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.