Společnost ovládaná šokem a bázní

Kniha Naomi Kleinové Šoková doktrína kritizuje brutální strategii, jež využívá kalamit, katastrof, neštěstí a krizí v privátní prospěch.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kniha Naomi Kleinové Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu vášnivě kritizuje brutální strategii, jež využívá kalamit, katastrof, neštěstí a krizí v privátní prospěch. Brutální proto, že její protagonisté při nedostatku přirozených kataklyzmatických příležitostí úmyslně přispívají k jejich vzniku.

Jádrem knihy je analýza situací, při nichž bylo využito technologie ovládnutí společnosti „šokem a bázní“. Tato původně armádní doktrína neútočí pouze na vojenské síly nepřítele, ale používá i kolektivní strach coby zbraň, kterou paralyzuje společnost jako celek. Asociace na terorismus jsou zcela na místě.

Friedmanovská škola

Teorie využití šoků v oblasti psychiatrické je založená na myšlence eliminace pacientovy rezistence paralyzováním rozhodovacích kapacit, přičemž informační a podnětové vakuum vystřídá vjemové a informační přetížení. Tím se dezorientované vědomí „vynuluje“ (vyvipuje), vrací se do infantilního stavu a je připraveno přijmout nový, požadovaný obsah. Bázeň pak pomáhá nově navozený stav mysli udržovat.

Zkušenostem z psychiatrických, psychologických, neurologických a sociologických experimentů v této oblasti pozorně naslouchali ekonomové takzvané friedmanovské školy. Neodolali svůdnému pokušení využít kolektivního traumatu k prosazování radikálních sociálních a ekonomických změn. Zajímavé je, že když se podobně plánované plošné experimenty odehrávaly na „Východě“, „Západ“ je kdysi posměšně onálepkoval jako sociálně ekonomické inženýrství. Navíc žáci Miltona Friedmana opakují po svém guru mantry o tomto superiorním vědeckém přístupu, proti němuž je vědecký materialismus zaříkáváním. Vysvětlení je nasnadě. Z housenky trockismu se vylíhl motýl neokonzervatismu.

Myšlenka využití krize a neštěstí byla od počátku modem operandi friedmanovského hnutí

Kleinová takové paralely explicitně nedotahuje do konce, jedna z velkých hodnot knihy však spočívá v předložení materiálu, který k podobným paralelám svádí. A poznání reality důslednou deideologizací vnucovaného obrazu světa je asi tím nejdůležitějším, co se před lidstvem objevuje, chce-li ze současné šlamastyky vyváznout živé a nezdegenerované vzájemným pářením se několika přeživších „elitních“ jedinců – přesně ve stylu Kubrickova a Sellersova Doktora Divnolásky.

Ekonomická aplikace

Kleinová začala s výzkumem styčných bodů „superzisků a megakatastrof“. Světová obchodní organizace (WTO) prosazovala směřování k „osvobozenému trhu“ formou striktních pokynů žadatelům o půjčku Mezinárodního měnového fondu (MMF). Tyto direktivy se týkaly privatizace, deregulace a sociální restrikce. K jejich prosazení se posléze začalo používat tvrdých donucovacích prostředků bezprostředně po přírodní katastrofě či vojenské okupaci. Kleinová dovodila, že myšlenka využití krize a neštěstí byla od počátku modem operandi friedmanovského hnutí.

Friedman a jeho následovníci neustále zdokonalovali svou strategii, jak využít kalamit, katastrof, neštěstí či krizí k privatizaci maxima funkcí a prostředků státu, redukci sociálních výdajů a k deregulaci. A poučili se i z Machiavelliho. Všechny rány musejí být vedené bezprostředně po sobě, aby se lidé nestačili vzpamatovat z šoku způsobeného kataklyzmatickými událostmi. Změny musejí být ihned poté prohlášené za nezměnitelně trvalé a utvrzeny bolestí, aby v samém počátku bylo zabráněno odporu. Dle Friedmana rychlost, náhlost a rozsah ekonomických reforem vyvolá u veřejnosti psychologické reakce, které „pomáhají přizpůsobit se těmto změnám“.

Poznatelní nikoli dle jména, ale činů

Historie chamtivosti prahnoucí po radikální privatizaci války a katastrof je dle Kleinové význačná tím, že sledovaný vnitřně stejný jev neustále mění vnější atributy. Friedman se považoval za liberála. Jeho žáci však liberály spojovali s vysokými daněmi a hippies, a proto se začali označovat za konzervativce, klasické ekonomy, zastánce klasického trhu, později „reaganomiky“, ještě později „laissez faire“. Ve světě byli známí jako neoliberálové, zastánci volného trhu či globalizátoři. Od poloviny devadesátých let jsou z nich zase neokonzervativci. Jejich nejjistějším identifikačním znakem je použitá technologie ovládání mas nesoucích náklady, zatímco zisky jsou privatizovány. Tím vzniká nová, úzká elita. Její klony lze odhalit doslova všude na světě. I v Číně, Polsku či Rusku.

Poznávacím znamením činnosti těchto „friedmanovců“ je trojjediná transformace ve formě jedné šokující vlny. Kleinová s menší či větší přesností ukazuje, že všude, kde za posledních 40 let byla uplatněna strategie této „chicagské školy“, srostli velké podniky a vlivní politici. Takový systém však není ani liberální, ani konzervativní či kapitalistický, ale korporátní.

Na obzoru je jeden z nejtemnějších mraků, jímž je privatizace obranných, bezpečnostních i zpravodajských činností státu

Prvním jeho znakem jsou obrovské transfery veřejných financí soukromníkům. Funkce státu spočívá pouze v jejich výběru a přerozdělení. Druhým stále rostoucí propast mezi úzkou špičkou extrémně bohatých a chudnoucí většinou. Třetím mizení střední vrstvy, o níž se říkalo, že je nositelkou demokracie.

Ostatně, s demokracií to jde prudce z kopce. Dalším signifikantním projevem je nacionalistické bušení a xenofobie ve spojení s manipulací strachem z terorismu vydatně nahánějící vodu na mlýn průmyslu obrany a bezpečnosti. Tento nový průmysl je pochopitelně privátní, ekonomicky se vyznačuje podobným boomem jako nedávno vlna informačních technologií (IT).

Jak to začalo a kam to spěje

Kleinová věnuje pozornost počátkům této doktríny, jež vznikla v psychiatrických ústavech a kterou převzala CIA a modifikovali vojáci. V příručce CIA pro vyslýchání, pracovně zvané „Kubark“, je mimo jiné popsán postup, jak „promyšlený přísun vjemů při výslechu vede u subjektu k tomu, že má sklon nahlížet na vyšetřovatele jako na otcovskou autoritu“. Jímá-li koho lehká závrať, nechť je ubezpečen, že i já jsem byl po přečtení této věty duchem v Československu počátku padesátých let. Kleinová významné znaky uplatnění strategie „chicagské školy“ nachází za posledních 40 let v Indonésii, Chile, Argentině, Uruguaji, Bolívii, Polsku, Rusku, Číně, Jižní Africe, Srí Lance, Iráku, Izraeli a USA. A také v činnosti MMF, Světové banky a WTO.

A nejde jen o historii. Nedávno šéf MMF a člen Bilderbergské skupiny Dominique Strauss-Kahn prohlásil na konferenci o globální měnové reformě ve švýcarském Curychu, že globalisté musejí chápat „krizi jako příležitost“ k prosazení „nové světové měny vydané světovou centrální bankou“. A na obzoru je jeden z nejtemnějších mraků, jímž je privatizace obranných, bezpečnostních a zpravodajských činností státu. Vojáci, zpravodajci a policisté jsou loajální vůči státu. Žoldáci svému zaměstnavateli. Kam to může vést?

V USA se v současnosti stále víc rozevírá sociální propast. V roce 1950, kdy střední třída zažívala rozkvět, byl průměrný ředitelský plat 30násobkem dělnického. Na počátku 21. století pak již 500násobkem. Nejinak tomu je v dalších zemích nesoucích stopy „friedmanovské terapie“. Proto je na místě na závěr ocitovat Ludvíka Vaculíka: „Komunismus jsme odstranili, ale důvody, proč vznikl, jsou tu zase. Tak co se vlastně stalo?“ Kniha Naomi Kleinové je odpovědí! Slovem do pranice, snad nejdůležitějším za poslední roky.

Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu
(The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism, Metropolitan Books 2007)
AUTOR: Naomi Kleinová
VYDAL: Argo, Dokořán, Praha 2010
ROZSAH: 548 stran