Španělsko potomky vypovězených Židů netáhne

Španělsko na konci 15. století vyhnalo ze svého území všechny Židy. Po více než 500 letech se jim omluvilo a jejich potomkům nabídlo na základě zákon, který začal platit 1. října 2015, občanství. Zájem však projevily jen tři tisíce namísto očekávaných desetitisíců.

Tomáš Nídr 26.2.2017
El Cotillo (Španělsko) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy El Cotillo (Španělsko) | foto: Shutterstock
El Cotillo (Španělsko) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V uplynulém desetiletí patřilo k dobrému bontonu vrcholných představitelů západních států omlouvat se za křivdy spáchané jejich předky v dávné historii, ať při válkách v Evropě nebo koloniálních výbojích. Španělsko nezůstalo jen u slov či peněžního odškodnění. Nabídlo občanství potomkům těch, které před více než 500 letech vypovědělo z Pyrenejského poloostrova.

V roce 1492 vrcholila reconquista, při níž královský pár Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská dostali Španělsko pod vládu křesťanských panovníků. Ve snaze o pokřesťanštění celého území nařídili Židům, kterých tam tehdy žilo zhruba 300 tisíc, aby začali uznávat Ježíše za spasitele, anebo aby zemi opustili.

Většina jich odešla do severní Afriky, na Balkán nebo do Malé Asie – do Osmanské říše, jejíž sultán vyhnance přívětivě přijal. Dnes jejich potomků může být maximálně 3,5 milionu. Podle hebrejského výrazu pro Španělsko Sepharad se jim dostalo přízviska sefardští a toto označení se přeneslo i na Židy žijící mimo Evropu, kteří s Iberským poloostrovem neměli nic společného.

Kousek z puzzlu

Ve Španělsku se o vině za vyhnání Židů mluvilo mnoho desetiletí – poprvé na konci 19. století, kdy monarchie po válce s USA ztratila své poslední kolonie v Karibiku a s nimi i velmocenské postavení. Překvapivý krok však udělala až pravicová vláda premiéra Mariana Rajoye a zákon začal platit 1. října 2015.

Myšlenku, že pyrenejské království považuje pozvání potomků svých dávno odsunutých obyvatel za kousek z puzzlu, po jehož dokončení by se měla země dostat z vleklé hospodářské krize, zmiňuje většina textů, které se tématu věnují

Podle tehdejšího ministra spravedlnosti Alberta Ruiz-Gallardóna je za ním „snaha odčinit nejdůležitější historické chyby“. Ale izraelský deník The Jerusalem Post to v komentáři glosoval následovně: „Židé byli vyhnáni, protože Španělsko chtělo jejich majetky a nyní je vítá ze stejného důvodu.“ Myšlenku, že pyrenejské království považuje pozvání potomků svých dávno odsunutých obyvatel za kousek z puzzlu, po jehož dokončení by se měla země dostat z vleklé hospodářské krize, zmiňuje většina textů, které se tématu věnují.

Sefardští Židé dnes žijí například v Argentině, jejíž hospodářské problémy jsou ještě komplikovanější než španělské, nebo ve Venezuele, která se pod vedením Chávezových pohrobků proměnila v diktaturu v bankrotu. Mnoho jich žije i v Turecku, kde prezident Recep Tayyip Erdogan do veřejného života stále více vpouští islám, takže náboženské menšiny nemají dobré vyhlídky.

V těchto i dalších státech patří k bohatším vrstvám. Nemuseli by se spokojit jen s gestem přidělení občanství, ale mohli by se do dávné vlasti předků i přestěhovat a přinést s sebou investice. Nebylo by to poprvé, kdy by se nějaká země lákáním Židů pokoušela nastartovat svou ekonomiku – v 19. století se o to pokusily například Mexiko, Argentina nebo Egypt.

Nesnadné splnění podmínek

Pokud byl za španělskou omluvou a přednostním udělením občanství ekonomický motiv, pak rozhodně nevychází. Při takovém množství lidí se očekávalo, že zájem o ceněný pas Španělska a tedy i Evropské unie, s nímž je spojena i možnost pracovat kdekoliv na území unie, bude několikasettisícový.

Splnit podmínky pro získání přednostního občanství, kvůli kterému se není třeba vzdávat státní příslušnosti ke své současné vlasti, nejsou jednoduché

Když parlament zákon v červnu 2015 schválil, zavalily španělské konzulární úřady dotazy o podmínkách k udělení občanství. Po 18 měsících – na konci loňského roku – však počet podaných žádostí dosahoval pouze zhruba tří tisíc, což je značně pod očekáváním několika set tisíc.

Splnit podmínky pro získání přednostního občanství, kvůli kterému se není třeba vzdávat státní příslušnosti ke své současné vlasti, nejsou jednoduché. Především je třeba dokázat sefardský původ. To nemusí být kvůli turbulentní historii, která se podepsala i na detailních záznamech, jež vedou Židé o členech své komunity, snadné. Je nutné se totiž probrat složitými a dlouhými formuláři a také prokázat znalost jazyka a orientaci ve španělských reáliích.

Další komplikace

To může být velká komplikace i pro mnoho sefardských komunit, jež si zachovaly vlastní řeč ladino. Ta kombinuje španělštinu z 15. století s hebrejštinou a s výrazy jazyků většinové populace, mezi niž se po vyhnání dostali. V Madridu se s ní s potížemi domluvíte, ale na jazykovou zkoušku to není. Karen Sarhonová ze Sefardského centra v Istanbulu to pro španělský deník El País glosovala, že jazykovou zkoušku na Instituto Cervantes, který nese jméno renesančního autora Dona Quijota, by ani on kvůli zastaralé španělštině nesložil.

Další komplikací je cesta do Madridu, která žádost prodraží dle deníku El País zhruba o tři tisíce eur. To není zanedbatelná částka za žádost, u níž není jistota, že jí bude vyhověno.

Další komplikací je cesta do Madridu, která žádost prodraží dle deníku El País zhruba o tři tisíce eur. To není zanedbatelná částka za žádost, u níž není jistota, že jí bude vyhověno. Čas na její podání mají sefardští Židé až do 1. října 2018. Každopádně zatím omluva po půltisíciletí vypadá na nečekané fiasko.

Navíc vyvolává etickou otázku, proč se omluvy a slibu přidělení občanství dostalo jen Židům. Křesťanští monarchové totiž uzmuli Španělsko islámským vladařům, po jejichž panování zbyli v zemi desetitisíce muslimů. Také jim bylo nabídnuto buď konvertovat k Bibli, nebo odejít. Většina na oko změnila náboženství a ve svém domově zůstala. Těchto zhruba 300 tisíc konvertitů, takzvaných moriscos, však nakonec počátkem 17. století čekalo vyhnání přes Středozemní moře do Maroka, Alžírska a Tuniska.

O odškodnění nebo občanství pro jejich potomky na rozdíl od Židů dnes nikdo nemluví. Nadžíb Loubaris, který je v marocké metropoli Rabatu prezidentem Asociace pro zachování paměti na Andalusii k tomu poznamenává: „Španělsko by mělo garantovat stejná práva všem, kdo byli vypovězeni. Takto to vypadá selektivně, nebo lépe řečeno rasisticky.“



Počet příspěvků: 2, poslední 27.2.2017 08:10 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.