Spalování uhlovodíků nelze vinit ze všech potíží s ovzduším

Světová banka vyhlásila moratorium na úvěry pro těžbu a dopravu ropy a plynu. Toto politicko-ekologické rozhodnutí změní globální ekonomiku. Myslí politici a ochránci životního prostředí na blaho lidstva, nebo člověka?

Spalování uhlovodíků. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spalování uhlovodíků. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Spalování uhlovodíků.

Jaké bude zhruba za 20 let nejprestižnější povolání s mezinárodní působností a s pravomocemi, o nichž si současní exekutoři mohou jen zdát? Uhlíkový stopař, takový karbonový Děrzu Uzala. Tito lidé se zrodí ze spoluobčanů, kteří dnes slídí po barvě spalin. Žertuji, možná trochu hloupě, ale je ústup od uhlovodíkových paliv promyšlený? Nepovedou důsledky tohoto rozhodnutí k mnohem větším pohromám a problémům?

Spalování uhlovodíků problémem je, ale vinit ho ze všech globálních potíží s ovzduším a skleníkového efektu je snadné a efektivní. Od Francouzské revoluce nebylo moc lepších příležitostí k provolávání jednoduchých a štěpných hesel a konečných pravd. Je to ale správné? A je to všechno? Zákaz spalování fosilních paliv je míněn vážně, jinak by Světová banka nevyhlásila moratorium na úvěry pro těžbu a dopravu ropy a plynu. Čeho se toto politicko-ekologické rozhodnutí dotkne?

V prvé řadě změní globální ekonomické poměry. Z těžby a prodeje uhlovodíků žije Blízký východ, sever Afriky, část Jižní Ameriky, Norsko, a především Rusko. Těžba a distribuce plynu se postupně zastaví; plynárenství proto pravděpodobně přejde z přepravy plynu na přepravu vodíku, ale to je dlouhá cesta. Těžba ropy se omezí pouze na typy, jež nejvíce vyhovují jejich chemickému zpracování například pro průmysl, farmacii či výrobu plastů. Mezi ně sirnaté ropy s vysokým podílem těžkých frakcí nepatří.

Nejzranitelnější je Rusko

V zásadě lze rozlišit tři druhy dlouhodobých strategií producentských zemí. První – část producentů z Blízkého východu a Norsko – si již dávno uvědomily, že těžba ropy není navždy. Část zisku proto věnovaly nejen do pozlacených vozů Rolls Royce (vyjma Norska), ale i do dalších podnikatelských rozvojových aktivit, zejména do vzdělání. Maximálně také diverzifikovaly ekonomické portfolio. A věděly, že kdo šetří…

Budoucnost těchto zemí proto bude záviset na rychlosti tempa jejich ekonomické strukturální transformace a jejím načasování. Nikdy v budoucnu však již nedosáhnou natolik snadných zisků jako při těžbě a prodeji ropy či plynu.

Pouze Rusko si před deseti lety vytvořilo velký volnoměnový rezervní fond, ale jak ceny ropy klesaly a ekonomické sankce narůstaly, fondu začíná být vidět dno. Sociální a vojenský program Ruska však závisí na prodeji ropy a plynu. Jeho ekonomická zranitelnost v případě ukončení podstatné části světového obchodu s ropou a plynem je ze všech producentských států největší.

Druhou skupinu tvoří země, které žily ve víře, že ropa, nejlépe drahá, je navždy. Pouze Rusko si před deseti lety vytvořilo velký volnoměnový rezervní fond, ale jak ceny ropy klesaly a ekonomické sankce narůstaly, fondu začíná být vidět dno. Sociální a vojenský program Ruska však závisí na prodeji ropy a plynu. Jeho ekonomická zranitelnost v případě ukončení podstatné části světového obchodu s ropou a plynem je ze všech producentských států největší.

Příkladem takového vývoje „v malém“ je Venezuela. Tato země s dlouhodobě vysokou životní úrovní poté, co levicová vláda marnotratně rozhazovala zisky z ropy, aby získala podporu mírně nemyslících obyvatel, končí v bídě a občanských nepokojích. Znásobíme-li tuto situaci několikrát, získáme možný obraz Ruska za 15 až 20 let. Tato zpráva by pro Evropu dobrá nebyla.

Geopolitický důsledek

Třetí „tábor“ tvoří pragmatici vedení USA, jimž příliš nezáleží na názorech Světové banky, přestože sídlí na jejich území. Těžba břidlicové ropy a plynu jim vytváří silnou konkurenční výhodu; zásoby ropy v USA již však nejsou natolik významným indikátorem světových cen ropy. Navíc rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa obnovilo – s výjimkou Floridy – možnost těžby uhlovodíků v pobřežním americkém šelfu. Z původního importéra se přitom USA staly významným exportérem ropy a plynu už před Trumpovým rozhodnutím.

Geopolitický důsledek uhlovodíkového moratoria zní: USA budou nadále mocensky i ekonomicky posilovat; Evropská unie se bude muset přestavět na výlučnou spotřebu elektrické energie, a to i pro vytápění; Blízký východ zchudne a naroste zde nespokojenost, tedy i tendence hledat štěstí jinde.

Světovou těžbu kapalných uhlovodíkových paliv (s výjimkou USA) proto může omezit pouze trvalý a výrazný vynucený pokles globálního odbytu uhlovodíků. Nikoli však pokles cen; ty vlivem řízeného světového nedostatku ropy porostou. Může to ale nastat, pokud Čína odvozuje svůj ekonomický rozvoj od uhlovodíků včetně uhlí a země třetího světa se dříve, či později začnou domáhat účasti na světovém blahobytu?

Geopolitický důsledek uhlovodíkového moratoria zní: USA budou nadále mocensky i ekonomicky posilovat; Evropská unie se bude muset přestavět na výlučnou spotřebu elektrické energie, a to i pro vytápění; Blízký východ zchudne a naroste zde nespokojenost, tedy i tendence hledat štěstí jinde.

Rusko se dostane do hospodářsky neřešitelné situace, kdy jediná podstatná exportní komodita, na níž je zcela závislé, obchodně zanikne. Celou svou historii řešilo Rusko ekonomickou slabost uplatňováním vojenské převahy a zotročováním menších národů. To není historické ponaučení pro Rusy, ale pro nás.

Nepřítel oxid uhličtý

Podívejme se na hlavní zdroje znečištění ovzduší. Prachové částice jsou produktem spalování uhlí a ropy, přesněji ropných produktů. Vynecháme-li erupce sopek, pralesní či stepní požáry a písečné bouře, není o lidské stopě pochyb. Trochu jiná je situace u dusičnanů (NOX); vznikají při spalování, a pokud jde o fosilní paliva, vede rašelina, následována hnědým uhlím, topnými oleji, černým uhlím, a na konci, s výrazným odstupem, je zemní plyn, přesněji metan, jehož „noxová“ stopa je téměř zanedbatelná.

Je zajímavé, za jak velkého nepřítele je oxid uhličitý považován, jako by se zapomínalo, že fotosyntéza je v přírodě založena na hospodaření s kyslíkem a CO2. Máme tedy omezovat rostlinstvo, abychom CO2 redukovali? A kdo či co bude dodávat kyslík? Dialýza vody na vodík a kyslík větrnými elektrárnami? Tato úvaha směřuje k fantasmagoriím.

Jenomže metan je také významným skleníkovým plynem. Jeho úniky při těžbě, dopravě a spotřebě zemního plynu jsou z hlediska dopadu na životní prostředí daleko za desetinnou čárkou. Hlavními škůdci v případě produkce metanu jsou býložravci, bažiny, skládky komunálního odpadu, a nejvíce asi globální oteplování a z něho vyplývající ústup permafrostu, jenž odkrývá metan absorbovaný v tuhých strukturách. Jinak se přirozeně odpařuje do ovzduší; tento problém vzrůstá s ústupem ledu nad Arktidou.

Ani úplný zákaz spalování čehokoliv nepomůže – dnešní oteplování Země akceleruje vznik a rozvoj dalších činitelů, jež ji rychleji oteplují. Dalším hříchem je vznik oxidu uhličitého (CO2). Je zajímavé, za jak velkého nepřítele je považován, jako by se zapomínalo, že fotosyntéza je v přírodě založena na hospodaření s kyslíkem a CO2. Máme tedy omezovat rostlinstvo, abychom CO2 redukovali? A kdo či co bude dodávat kyslík? Dialýza vody na vodík a kyslík větrnými elektrárnami? Tato úvaha směřuje k fantasmagoriím.

Známý paradox

Nejvíce CO2 produkuje v důsledku promyšlené lidské činností spalování uhlí; následuje ropa a ropné produkty (včetně pohonných hmot). Přidejme dřevo a biomasu. Na posledním místě je s velkým odstupem zemní plyn. Bude-li ústup od uhlovodíků pojímán jako proces, v nejbližší budoucnosti zhyne uhlí, pak ropa a její produkty pro vytápění a pohon a nakonec zemní plyn.

Sebedokonalejší energetické technologie totiž vyžadují výrobu základních materiálů – oceli, barevných a vzácných kovů, plastů, skla a kdovíčeho ještě –, jež společně s těžbou bývají energeticky náročné. Je známým paradoxem, že největším spotřebitelem energií je energetika.

Nevěřím tomu. Sebedokonalejší energetické technologie totiž vyžadují výrobu základních materiálů – oceli, barevných a vzácných kovů, plastů, skla a kdovíčeho ještě –, jež společně s těžbou bývají energeticky náročné. Je známým paradoxem, že největším spotřebitelem energií je energetika.

O kolik budou muset vzrůst environmentálně akceptovatelné energetické zdroje, aby byla pokryta současná produkce jaderných a „klasických“ elektráren, a to i když poroste účinnost spotřeby a bude klesat počet spotřebitelů? A co bude s odpady? Stalo-li se trendem „kupovat nové, neopravovat staré“, čemuž odpovídají nehorázné ceny oprav.

Toto století bude recyklační. Co se stane s miliony tun plastu, jehož recyklace je v zásadě možná pouze spalováním? Zatím se volí transformace; z PET lahví se tvoří palety a šijí síťovky, a kdo ví co ještě. Jenomže i tyto morfy jednou doslouží – a co potom? Uděláme si desetiletí ekologického pardonu, v němž založíme národní polyethylenové vatry, jež zapálíme a budeme okolo nich extaticky křepčit s písní „zelená je tráva“?

Zásada „safety first“

Mnohem větším problémem je nižší diverzita dostupných energetických zdrojů. Dnes, v době čmoudivé, máme na výběr od ohníčku pravěkého lovce po supermoderní automatickou klimatizaci. Společnost byla, je a bude rozdělena podle kupní síly. Občas se zdá, že autoři zásadních energetických vizí si tuto maličkost neuvědomují. I dnes zůstali zoufalci, kteří se nechali zlákat na elektrické přímotopy; jsou při současné ceně elektřiny šťastní a mají doma teplo? Neptejte se jich, riskujete úraz.

Zásada „safety first“ pokrývající činnosti od koordinace evropského železničního grafikonu po chráněný sex platí – či měla by bez výjimky platit – i pro systémová rozhodnutí o energetice

Bude cena elektřiny na topení pro osamělou stařenku v chaloupce na sněhem zapadané Vysočině aspoň stejná či nižší než hnědé uhlí a dřevo se šiškami, jež si přes léto natahala lopotně z lesa? A bude dnes banální konstatování „nejde proud“ předznamenáním konce civilizovaného světa? Celosvětově spoléhání se na jediné energetické médium je cestou do pekla. A rychlá. Možná je to hřích opovážlivého spoléhání se na milost Boží.

Zásada „safety first“ pokrývající činnosti od koordinace evropského železničního grafikonu po chráněný sex platí – či měla by bez výjimky platit – i pro systémová rozhodnutí o energetice. Pro příklad se vraťme o čtvrt století, kdy se pět hodin jízdy autem od nás navzájem vraždili lidé v tehdejší Jugoslávii. Světové společenství zakročilo; krvavý konflikt byl urovnán. Jak to souvisí s elektřinou?

Jugoslávské elektrárny nebyly bombardovány tunami výbušnin, ale bombami s velkým množstvím jemného uhlíkového prášku. Pokud se usadil nad jakoukoliv rozvodnou, zkratoval ji a zničil, aniž by byla zničena elektrárna – a celé oblasti zůstaly bez proudu. Čím větší je závislost na jediné infrastruktuře, tím zranitelnější je společnost.

Nespolehlivost přírodních živlů

Druhou potíží je, že elektrická energie je vždy a výhradně produktem energetické transformace. A je lhostejné, roztáčí-li rotor generátoru či dynama vítr, slunce, geotermální energie, příboj, příliv nebo pára. Vyškrtneme-li páru jako dnes rozhodující pro výrobu elektrické energie – s výjimkou geotermálních elektráren –, disponujeme přírodními živly, jejichž přirozenou nespolehlivost budeme kompenzovat obrovskými soustavami baterií.

Elektrická energie je vždy a výhradně produktem energetické transformace. A je lhostejné, roztáčí-li rotor generátoru či dynama vítr, slunce, geotermální energie, příboj, příliv nebo pára. Vyškrtneme-li páru jako dnes rozhodující pro výrobu elektrické energie – s výjimkou geotermálních elektráren –, disponujeme přírodními živly, jejichž přirozenou nespolehlivost budeme kompenzovat obrovskými soustavami baterií.

Argumentem není ani míra plošné disperse – vždy někde fouká vítr či svítí slunce. Slunce v zimě zapadá nad Evropou okolo 17. hodiny a vychází před osmou. Stabilizovaná tlaková výše spolu s měsícem ve fázi novu ovlivní vítr i příliv, přičemž atmosférické teploty budou navzdory oteplování Země klesat; topení bude na sever od Apenin nezbytností.

V současnosti jsou více než tři čtvrtiny plynu spotřebovávány v EU pro vytápění – z jeho celkové spotřeby plynu v členských zemích v roce 2016 18 tisíc petajoulů bude nezbytné nahradit elektřinou (novými zdroji) necelých 14 tisíc. Nějak si to neumím představit. Co se týče termické účinnosti energetického cyklu, je totiž lhostejné, zda se ztráty soustřeďují v části výroby, přenosu či spotřeby energie. Vždy se nakonec sečtou.

K tomu přidejme rozhodnutí o postupném zákazu skládek komunálních odpadů či výjimku pro využívání bioplynových stanic. Bioplyn je onen zlopověstný metan. Časem jsem dospěl k názoru, že na výjimky vymírají civilizace, minimálně jejich právní řády.

Kybernetický útok

Postupné „technologické odcizování“ lidstva se projevuje nárůstem neschopnosti „civilizované a technologicky vyspělé části světa“ řešit běžné potíže. Umíte si opravit auto? Já ne, ale můj táta to uměl. Automobil byl totiž mechanicky i elektronicky jednodušší a počítalo se s tím, že se drobné opravy odehrají svépomocí. Jak reagujete na přerušení dodávky energie dnes a jak budete reagovat, až jiná energie nebude dostupná a vaši domácnosti bude diskrétně, leč svéhlavě řídit počítač? Že je to daleko? Není.

V případě totální elektrifikace Země mohou armády demobilizovat a rozejít se domů. Bude totiž stačit skupinka hackerů, kteří dokážou nabourat řídící centra energetiky. Možná to bude znít příliš pateticky, ale v době energetiky založené výlučně na elektřině ovládne části Země ten, kdo ovládne jejich energetickou infrastrukturu; a nemusí to být jen vlastnicky, ale i kybernetickým útokem zdáli…

Nejhorší je, že v případě totální elektrifikace Země mohou armády demobilizovat a rozejít se domů. Bude totiž stačit skupinka hackerů, kteří dokážou nabourat řídící centra energetiky. Možná to bude znít příliš pateticky, ale v době energetiky založené výlučně na elektřině ovládne části Země ten, kdo ovládne jejich energetickou infrastrukturu; a nemusí to být jen vlastnicky, ale i kybernetickým útokem zdáli… Ale to si málokdo uvědomuje.

Doprovázejí bohulibé úmysly vířící v hlavách účastníků environmentálních konferencí i úvahy o možných negativních důsledcích jejich rozhodnutí? Používají lékárnické váhy, kdy na jednu misku kladou dobré, a na druhou neblahé? Nebo vezmou decimálku, hodí tam plný pytel pozitivních přínosů a radují se, jak ručička na váze stoupá? Potřebovali bychom to znát, protože je to naše budoucnost, a budovatelské nadšení a fachidiocie již v (nejen) našich dějinách přinesly lecjakou tragédii.

Myslí ti líbiví a blankytní globální politici a průmysloví ochránci životního prostředí na blaho lidstva, nebo člověka? Připomíná mi to hlavní rozdíl mezi evropským a asijským myšlením. V Asii včetně Ruska je člověk bezvýznamnou součástkou kolektivu, ten je mocný a hodný pozoru. V Evropě je základem společnosti jedinec; kolektiv je pouze jejich souborem. Je ta protiuhlíková rezoluce psaná latinkou, nebo nějakými znaky?