Současný člověk je naplněn sám sebou aneb O hrůzných dětech

Evropská civilizace dospívá k naplnění svých sókratovských a ježíšovských kořenů. Každý se stává ztělesněním výroku madame de Pompadour: „Po nás potopa!“

Peter Sloterdijk, Die schrecklichen Kinder der Neuzeit: Über das... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Peter Sloterdijk, Die schrecklichen Kinder der Neuzeit: Über das... | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Peter Sloterdijk, Die schrecklichen Kinder der Neuzeit: Über das... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kardinál Dominik Duka citoval v rozhovoru pro televizní portál Drtinová Veselovský (DVTV) výrok českého arabisty Aloise Musila (1868–1944): „Islám nezná pojem bližního.“ Znamená to, že principem růstu nebyly konverze, ale rodové vazby uvnitř klanů. Naopak Ježíš je schopný vytvořit si pouto s cizím, který se mu stane bližním ve sdíleném duchu. Rod nerozhoduje, a proto se Ježíšovi připisuje třeba výrok: „Neboť kdo činí vůli mého otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka“ (Mt 13).

Tato otevřenost vůči cizím však má i temnější stránku – Ježíš má poměrně problematické vztahy se svou rodinou. Lukáš zaznamenává dva citáty. Ježíš na jednom místě varuje: „Budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni“ (Lk 12,51). Jindy se nechává slyšet: „Kdo nepřichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 13,26).

Vzpoura proti rodičům

Německý filozof Peter Sloterdijk volí ve své nejnovější knize Die schrecklichen Kinder der Neuzeit: Über das anti-genealogische Experiment der Moderne (Hrůzné děti novověku. O protigenealogickém experimentu moderny) podobnou strategii jako kardinál Duka. Oba se zabývají biblickým motivem, aby vyjasnili nesnáze západní společnosti – paradoxně právě té, která je přesvědčena, že se od náboženství emancipovala.

Sloterdijk se ve svých poznámkách k Ježíšovi nesnaží postihnout křesťanství jako kulturní fenomén. Ježíše považuje za představitele těch, kteří se bouří proti svým rodičům a posléze i společnosti a mravům.

Navíc považují za stěžejní podobný motiv – vztah k rodině a vztah k bližnímu. Rozcházejí se však v hodnocení těchto vazeb. Zatímco Duka zdůrazňuje pozoruhodnost pojmu bližního, Sloterdijk se zaměřuje na Ježíšovu necitlivost, místy až krutost k vlastní rodině, a především si všímá, že „protirodinné zaměření“ není vlastní jen Ježíšovi, ale je rysem i jedinců, které řadí do kategorie „hrůzných dětí“ – revolucionářů, kteří obracejí společnost vzhůru nohama.

Sloterdijk se ve svých poznámkách k Ježíšovi nesnaží postihnout křesťanství jako kulturní fenomén. Ježíše považuje za představitele těch, kteří se bouří proti svým rodičům a posléze i společnosti a mravům. Hrůzné děti jsou strůjci revolucí a agenty moderny, byť by žily ve starověku.

Modernu totiž dle Sloterdijka nevymezuje konkrétní časové období, ale specifické chování, jímž jedinec navazuje, udržuje a rozvazuje vztahy. Prosazuje se tam, kde je zpochybňovaná danost, zavedené mravy a instituce, tedy tam, kde přítomnost se odpoutává od minulosti a lidí, kteří ji ztělesňují.

Hrůzné dítě Sókratés

Ježíš dovádí archetyp hrůzného dítěte do krajnosti, proto ho Sloterdijk označuje za nejhrůznější ze všech hrůzných dětí: svého pozemského otce odmítá za otce uznávat a těžiště nejen svého života, ale i společnosti vytrhne z minulosti, aby ho založil na vůli nebeského otce.

Hrůzným dítětem starořecké kultury je dle Sloterdijka i Sókratés považovaný za ztělesnění této antické civilizace

Protirodinný motiv objevuje Sloterdijk i u svatého Pavla – duchovní rodina se nezakládá na pokrevních poutech, ale na obrácení se k Bohu. Generaci tudíž nahrazuje konverze. Očekávají-li navíc raní křesťané, že mezi ně vtrhne království boží jako „zloděj v noci“, již nemá smysl plodit další děti – všichni jsou původně u Boha a k Němu se vracejí. Dle Sloterdijka se proto dopouštíme chyby, spatřujeme-li v křesťanství silný apel na obranu rodiny, aniž bychom vzali v úvahu tvrdá slova, jimiž ji Ježíš a mnozí svatí odmítají.

„Hrůzností“ jsou poznamenány nejen počátky křesťanské kultury, ale i starořecká kultura. Jejím hrůzným dítětem je dle Sloterdijka i Sókratés považovaný za ztělesnění starořecké civilizace. Podobně jako Ježíš se totiž postavil neproblematicky přijímaným mravům, zpochybnil zažité kulturní vzorce a ustrnulou duchovní formu. Je příznačné, že byl odsouzen a popraven za zavádění nových bohů – hrůzné děti zatěžují společnost nevítanou novostí, která vede k rozlomení věků.

První krok k demokratizaci

Stojí-li Evropa na dvou nohách – Ježíšovu kázání o království božím a Sókratovu umění pochybovat –, pak lze tvrdit, že Evropa, jak ji známe, je dědičkou zpochybňování otcovských hodnot. Zatímco v antice se revolucionáři rodili výjimečně, užil si středověk a renesance několika „silných ročníků“ a současnosti už zcela vládnou hrůzné děti – obrat proti osobní i kulturní minulostí se stal chronický.

První krok k demokratizaci hrůzných dětí učinily francouzská a americká revoluce

První krok k demokratizaci hrůzných dětí učinily francouzská a americká revoluce. V „Deklaraci lidských a občanských práv“ z roku 1793 se v § 28 píše, že národ má vždy právo revidovat svou ústavu, a naopak současná generace nemá právo podrobit zákonům generaci budoucí.

V podobném duchu se vyjadřuje i americký myslitel Ralph Waldo Emerson (1803–1882) ve svém volnomyšlenkářském eseji Sebedůvěra z roku 1841, který bývá označována za intelektuální prohlášení americké nezávislosti: „Copak jsou rodiče více než dítě, do něhož vložili svou uzrálou podstatu? Kde tedy pramení uctívání minulosti? Nikdy nenapodobuj druhé…, každý velký člověk je jedinečný.“

Rodina jako žhavá oblast

Na přelomu 19. a 20. století se hrůzné děti začínají hemžit mezi literáty a vědci, kteří proměňují rodinu ve žhavou oblast. Ve Vídni zakládá Sigmund Freud (1856–1939) psychoanalýzu, která odvozuje psychiatrické poruchy z narušených rodinných vztahů, a vzpouru proti otci v podobě Oidipovského komplexu považuje za fází, jíž musí projít každý chlapec.

Na přelomu 19. a 20. století se hrůzné děti začínají hemžit mezi literáty a vědci, kteří proměňují rodinu ve žhavou oblast

V Praze spouští paralelní akci k vídeňské psychoanalýze spisovatel Franz Kafka (1883–1924). Ve svém Dopisu otci napsaném v roce 1919, ale publikovaném až posmrtně roku 1952 vyčítá svému otci, že ho fatálně poznamenal. Mimo jiné to, že mu „předhazuje“ nevydařené pokusy o založení rodiny. Jenže co má dělat, je-li jeho „rodinný smysl“ otcovou vinou narušen? Otcové a rodiny ale působí nevolnost nejen chlapcům a mladým mužům.

Své o tom ví hlavní protagonistka románu Slečna Elsa vídeňského prozaika a lékaře Arthura Schnitzlera (1862–1931). Ta shrnuje svou osobnost, minulost i budoucnost do zlověstné věty: „Nejsem stvořena pro občanskou existenci a taky postrádám talent. Stejně by pro naši rodinu bylo nejlepší, kdyby vymřela.“ V komentování tragičnosti rodinných svazků nezůstává stranou ani německý filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900), který se ve svém díle Tak pravil Zarathustra táže: „A které dítě by nemělo proč nad svými rodiči splakat?“

Manifest dnešního člověka

Sloterdijk je přesvědčen, že evropská civilizace dospívá v současnosti k naplnění svých sókratovských a ježíšovských kořenů. Demokratizoval se nárok na odmítnutí rodiny, na její náhradu bližními, a rovněž nárok člověka na osobní revolty. Každý se stává ztělesněním výroku milenky krále Ludvíka XV. madame de Pompadour (1721–1764): „Po nás potopa!“

Heslo „po nás potopa“ by mohlo být považované za manifest dnešního člověka a současně představuje ústřední motiv Sloterdijkovy knihy

Toto heslo „po nás potopa“ by mohlo být považované za manifest dnešního člověka a současně představuje ústřední motiv Sloterdijkovy knihy, kterou zcela neovládá Freudova, Kafkova či Nietzschova humorná hysterie, ale to, co Sloterdijk nazývá „ženským temným nihilismem“.

Otcové padli v bojích se svými dětmi a nad jejich mizejícími stíny se vznáší ženský nedůvěřivý hlas. Ve Sloterdijkově knize nepromlouvá jen madame de Pompadour, ale i Napoleonova matka Laetitia, která výboje svého syna suše komentovala: „Jen jestli tohle může dobře dopadnout…“ Nemůže, odpovídá Sloterdijk podobně skepticky.

Proměna mladých lidí

Sloterdijk předkládá surrealistickým stylem mnoho podnětů: čtenář se proplétá zástupy literárních a historických postav, brakovou literaturou, biblí, novinovými články i společenskými drby. Jen obtížně se však lze ubránit dojmu, že Sloterdijk občas zachází s prameny svévolně. Uvádí-li Ježíšovo „protirodinné zaměření“, pak jde jen o část pravdy.

Ježíš totiž rovněž zavrhoval rozvod, neboť „od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu… Co ale bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mk 10,6)“. Svatý Pavel – ve Sloterdijkově podání další bojovník proti rodině – pojednává jednotu muže a ženy jako předobraz království božího a věrnost, jež je poutá, jako pozemský obraz boží věrnosti. Z tohoto hlediska je manželství součástí nového bytí v Kristu.

Pokud v minulosti mladí lidé obdivovali představitele starší generace, do nichž se stylizovali třeba tím, že předčasně nosili brýle, současní mladí lidé prostřednictvím stejně starých idolů zbožšťují sami sebe

Je však třeba také respektovat, že Sloterdijkovi nejde o věroučnou interpretaci křesťanského pojetí rodiny. V důsledku svého jednostranného pohledu na Ježíšův vztah k rodině a toho, že nevzal v úvahu pozdější interpretaci, ale opomněl, že revolta je možná jen v napětí ke stálosti. Pokud tato stálost chybí, nemohou existovat ani „hrůzné děti“. Paradoxně se tím demokratizace revolty proměňuje v bezcílnost a strnulost.

Tuto interpretaci občas naznačuje i Sloterdijk. Na vrcholu revolty se revolučnost proměňuje v tupé sebezapomnění. Pokud v minulosti mladí lidé obdivovali představitele starší generace, do nichž se stylizovali třeba tím, že předčasně nosili brýle, současní mladí lidé prostřednictvím stejně starých idolů zbožšťují sami sebe.

Revolty proti strážcům pořádků

Současný člověk je naplněn sám sebou. Dle Sloterdijka žije z mystéria splněných přání. Je vyzýván, aby si plnil své sny, což se mu nezřídka daří – aby následně zjistil, že neexistuje větší trest než splněné přání. Dříve sice sny byly nesplnitelné, ale současně cestou, jak se prostřednictvím nereality aspoň na okamžik vymanit z tíživé skutečnosti, a touto svou nerealitou sny odlehčovaly.

Dnes se ocitáme v odlišné situaci. Buď nemáme, o čem snít, protože jsme již byli „potrestáni“ splněním svých přání, anebo o ničem nesníme z obavy, že by se sen mohl splnit. I tento motiv vystihl Franz Kafka. V románu Nezvěstný (Amerika) je doplutí hlavního protagonisty do Ameriky „oslavováno“ nepříliš velkolepými slovy: „Ano, volný jsem, řekl Karel a nic se mu nezdálo tak málo důležité.“

Revolty proti strážcům zažitých pořádků, „hrdinům kontinuity“, uvolňovaly mnoho energie, jež mohla být plodně zužitkovaná

Evropa je výsledkem poškození otcovské autority a rodinných vazeb. Revolty proti strážcům zažitých pořádků, které Sloterdijk nazývá „hrdiny kontinuity“, uvolňovaly mnoho energie, jež mohla být plodně zužitkovaná. Povstaleckou energii totiž „uzemnilo“ to, že tvořila protiváhu ke stabilitě, o niž se mohla opřít.

Nezbytnost této stability ukazuje Friedrich Nietzsche ve svém díle Ranní červánky, v němž „lepší mrav jakýkoliv než žádný“ považuje za první zákon civilizace. Ve hře však ani zdaleka není jen mravnost. Bez ní se totiž nemůžeme chovat ani nemravně. Ale kde bychom bez všech těch hrůzných dětí byli?

Die schrecklichen Kinder der Neuzeit: Über das anti-genealogische Experiment der Moderne

Hrůzné děti novověku. O protigenealogickém experimentu moderny

AUTOR: Peter Sloterdijk

VYDAL: Suhrkamp 2014

ROZSAH: 489 stran