Snad Václav Klaus klasický liberalismus úplně nezničil...

Předpoklad, že se trestá překročení jasných, tvrdých pravidel, jež platí pro všechny stejně, nebyl v Česku devadesátých let často naplňován.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto archiv, ISIFAČeská pozice

Vstoupila-li v Česku do širšího povědomí jména Friedrich August von Hayek či Ludwig von Mises a pojmy liberalismus, libertarianismus či neviditelná ruka trhu, mají na tom velký podíl dvě osobnosti – exprezident Václav Klaus a současný děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Miroslav Ševčík.

Kdybychom však pátrali, proč si tolik lidí s těmito slavnými ekonomy a zmíněnými myšlenkovými směry spojuje natolik vysoký počet záporů, museli bychom obě jmenované české osobnosti umístit na čelní příčky žebříčku viníků.

Může za to liberalismus jako myšlenkový směr, který k podobným koncům vede, nebo je vina spíše na zmíněné dvojici a řadě jejích následovníků? Respektive, jde o skutečné liberály, nebo o lidi, kteří se liberalismem jen zaštiťují – hlásají myšlenky o volném trhu, ale jejich praktické jednání je zcela odlišné?

Hrozba českému liberalismu

„Reálně existovala obrovská disproporce mezi protržní rétorikou a tím, co bylo skutečným obsahem reforem. Taková kombinace je nesmírně nebezpečná, protože právě tyto polovičaté reformy a jejich samozřejmá nefunkčnost následně těžce diskreditují liberalismus jako takový,“ hodnotí dnes dobu po sametové revoluci rektor CEVRO Institutu Josef Šíma.

Chování současného děkana NF VŠE Miroslava Ševčíka je v rozporu s liberálními myšlenkami

Ten patří mezi klíčové postavy českého liberalismu. Kromě jiného proto, že přeložil do češtiny jednu ze zásadních knih tohoto myšlenkového směru – Lidské jednání. Pojednání o ekonomii rakouského ekonoma Ludwiga von Misese.

S Miroslavem Ševčíkem jde o podobnou disproporci. Byť v roce 1990 zakládal Liberální institut, dlouhá léta baštu českého liberalismu, dnes má jeden malér za druhým, přičemž jde vesměs o chování, které je s liberálními myšlenkami v přímém rozporu.

Uvedený Josef Šíma dnes naopak označuje Ševčíka za hrozbu českému liberalismu: „Neštěstím jsou liberálové jako děkan Ševčík, kteří jsou spíše táboroví řečníci, plytcí myslitelé a arogantní individua jezdící v protisměru po dálnici. Svými postoji i argumenty mohou jedině odradit spoustu přemýšlivých lidí.“

Základní principy

Co jsou tedy základní myšlenky liberalismu? To je trochu problém. Není totiž v podstatě možné najít společnou definici liberalismu – od zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe, který mimo jiné vymyslel pojem „neviditelná ruka trhu“, jenž v jeho podání byl „neviditelnou rukou boží prozřetelnosti“, až po například Murrayho Rothbarda, radikálního amerického ekonoma, který je za myšlenkovým směrem nazývaným anarchokapitalismus, jenž odmítá stát jako takový.

Za uplatněním základních principů liberalismu nejen v ekonomii, ale i například v právu či filozofii, je zejména takzvaná rakouská škola

Za uplatněním hlavních principů liberalismu nejen v ekonomii, ale i například v právu či filozofii, je zejména takzvaná rakouská škola. Ta definuje principy, které od 19. století dodnes vytvořily ucelený myšlenkový proud. Nicméně od předminulého století, v němž šlo především o ekonomy Carla Mengera, Eugena von Böhm-Bawerka a další, se mnoho změnilo.

Pokračovatelé rakouské školy, jako byli již zmínění Hayek, Mises či Rothbard, posunuli své úvahy o notný kus kupředu, a proto třeba Rothbard stát jako takový zcela odmítl, což je u jeho předchůdců nemyslitelné.

Mýtus o neoliberalismu

Současní příznivci rakouské školy nepředstavují homogenní skupinu a mezi jednotlivými frakcemi panuje značná rivalita. Například Hayek ve svém díle Právo, zákonodárství a svoboda připouští státní sociální systém, který občanům neumožní spadnout do absolutní bídy, zatímco Rothbard odmítá stát jako takový, přičemž jeho příznivci občas označují  Hayekovy stoupence za socialisty.

Kromě toho na liberálním základu vykrystalizovalo několik zcela nových myšlenkových směrů. Ve třicátých letech 20. století se například objevuje pojem neoliberalismus, který je dnes často chápán jako nadávka. Ve skutečnosti na počátku, kdy byl spojen s Alexandrem Rüstowem, německým ekonomem a sociologem, či Wilhelmem Röpkem, německým ekonomem, šlo v jistém smyslu o třetí cestu.

Zakladatelé neoliberalismu obhajovali některé státní zásahy do volného trhu a dokonce je považovali za nezbytné

Zakladatelé neoliberalismu obhajovali některé státní zásahy do volného trhu a dokonce je považovali za nezbytné. Z neoliberálních kruhů po druhé světové válce vzešel i pozdější německý kancléř Ludwig Erhard, který tyto myšlenky zpopularizoval a vešly do povědomí jako „sociálně tržní hospodářství“. Do dnešních dní však pojem neoliberalismus značně zmutoval a obvykle je jím pejorativně označován chaotický kapitalismus bez pravidel, což s jeho původním významem nemá nic společného.

Každopádně jisté společné znaky existují. Klasický liberalismus, jak jej chápali například Hayek, Mises či zhruba 200 let před nimi Adam Smith, nemá nic společného se složitými makroekonomickými modely, které se snaží předvídat vývoj všemožných makroekonomických indikátorů, jejichž výpovědní hodnota (indikátorů i modelů) je často sporná.

Jeden nejmenovaný bankovní analytik mi pak před lety na téma makroekonomických predikcí sdělil: „Tyto modely výborně fungují, dokud vše probíhá normálně, jakmile však nastane nějaká neočekáváná událost, což se děje skoro pořád, začnou být celkem k ničemu.“ Liberální ekonomové tedy tuto cestu nepreferují.

Vládě nelze věřit

„Klasický liberalismus není o nějaké makroekonomii nebo o tom, jak zařídit hospodářský růst, ale o pravidlech, jak lidé s různými cíli a záměry mohou vedle sebe nekonfliktně existovat. Vysvětluje, jak vytvořit prostředí, v němž ekonomická aktivita může přinášet prosperitu,“ říká Josef Šíma.

Tomáš Ježek, další důležitá postava českého liberalismu, duchovní otec privatizace v devadesátých letech a člověk, který v samizdatu překládal Hayekovy knihy, k tomu dodává: „Znakem pravého liberalismu je též nedůvěřivý postoj k vládě, která má dle liberálů neodolatelnou tendenci rozhodovat za občany.“ Tento postoj liberálů pramení přinejmenším ze dvou přesvědčení:

  • V prvé řadě je to odpor k centrálnímu řízení. Žádný jednotlivec nebo instituce ve formě vlády, parlamentu či plánovací komise totiž nemůže mít ke svému rozhodování tolik nezbytných informací, kolik jich má decentralizovaný trh, na němž nespočet lidí uskutečňuje své záměry. Rozhodování, co a jak dělat s majetkem, by tedy mělo být ponecháno na nich.
    „Na tomto základním poznatku spočívá celá filozofie individualismu. Tato filozofie nepředpokládá, jak se nám často tvrdí, že člověk je egoista či sobec, nebo že by takovým měl být. Vychází pouze z nepopiratelného faktu, že omezenost naší představivosti nám neumožňuje zahrnout do naší stupnice hodnot více než pouhý zlomek potřeb celé společnosti,“ uvádí v knize Cesta do otroctví Hayek.
  • Druhý klíčový argument, který podporuje ochranu soukromého vlastnictví a svobodu nakládání s ním, je obezřetnost. Česká zkušenost z plánovaného hospodářství je asi dostatečným důkazem, že pokud je pravomoc rozhodovat, co se bude vyrábět a za kolik, svěřena jednotlivci nebo malé skupině lidí, vede to ke katastrofě. Šlo se jí bezpochyby vyhnout, kdyby se místo bolševických plánovačů dostalo sluchu Adamu Smithovi.
    „Státník, který by se pokusil určovat soukromým osobám, jakým způsobem mají používat svého kapitálu, by si přisvojil autoritu, kterou není možno svěřit žádnému senátu nebo radě a která by nebyla v žádných rukách více nebezpečná než v rukách jedince, jenž by byl dostatečně pošetilý, aby se považoval za schopného ji používat,“ stojí ve Smithově stěžejním díle Bohatství národů.
Trest za protispolečenské jednání

Tím se vracíme do devadesátých let 20. století v Československu, respektive České republice. Je-li preferované soukromé vlastnictví a neomezování jeho použití, může to na první pohled vypadat, že by si optimálně měl každý dělat, co chce. To ale není pravda. Klasický liberalismus totiž předpokládá jasná a velmi tvrdá pravidla, která trestají jakékoli protispolečenské jednání.

Pokud je pravomoc rozhodovat, co se bude vyrábět a za kolik, svěřena jednotlivci nebo malé skupině lidí, vede to ke katastrofě

„Stát nebo vláda jsou společenským nástrojem nátlaku a donucení. Mají monopol na násilné jednání. Žádný jednotlivec nesmí používat násilí nebo hrozbu násilím, pokud mu vláda toto právo nedala. Stát je v podstatě instituce na udržení mírových lidských vztahů. Avšak pro udržení míru musí být připraven zlikvidovat útoky těch, kteří tento mír ruší,“ uvádí se v Misesově knize Lidské jednání. Pro tyto účely je v ní jako ideál zmiňována demokratická vláda, kterou může většina odstranit i jinak než revolucí či občanskou válkou.

Hayek i Mises ve svých pracích předpokládají jasná, tvrdá a pro všechny stejně platná pravidla, jejichž překročení se trestá. A právě to v devadesátých letech v Česku často chybělo.

Varování před právním pozitivismem

„Je-li pravý liberalismus totéž, co pravidla správného chování a jejich vynucování, pak lze jen litovat, že vlajkonoši liberalismu se po listopadu 1989 nestali právníci, neboť ve svobodné společnosti právě péče o pravidla správného chování tvoří jádro jejich práce,“ říká dnes Tomáš Ježek. Tomu je také přisuzován jeden z nejčastěji dezinterpretovaných výroků té doby: „Ekonomové musejí utéct před právníky.“

Tomáš Ježek se snažil do zákona o investičních společnostech a fondech dostat ustanovení o oddělení majetku fondu a účastníků, což by zabránilo jejich tunelování

„Jistě, tehdy jsem to řekl, ale bylo to v kontextu, že jsem varoval před právním pozitivismem. Vojtěch Cepl dokonce tehdy na adresu právního pozitivismu řekl, že pražská právnická fakulta by měla být přejeta buldozerem a zasypána nehašeným vápnem. Bohužel se to kompletně překroutilo v něco, co jsem rozhodně neměl na mysli. Naopak liberál musí klečet před zákony,“ vzpomíná Ježek.

Mimo jiné se snažil do zákona o investičních společnostech a fondech dle svých slov dostat ustanovení o oddělení majetku fondu a účastníků, což by zabránilo jejich tunelování. Nicméně dané ustanovení bylo nakonec ze zákona vypuštěno. Důsledky jsou známé.

Ústava jako trhací kalendář

Víme-li, že liberalismus neznamená, že si každý může dělat, co chce, ale naopak uznává nutnost tvrdých pravidel, že liberál by měl „klečet před zákony“ a že centrální rozhodování je nebezpečný nesmysl, je na místě otázka, jak se v tomto duchu chovala dvojice Ševčík a Klaus.

Klaus se jako prezident každou chvíli dostával do konfliktu s Ústavou ČR, kterou si vykládal po svém. Jeho „respekt“ k soudům a zákonům byl vidět z reakcí na rozhodnutí nezávislých soudů, například Městského soudu v Praze, který mu uložil jmenovat soudního čekatele Petra Langera, jehož Klaus spolu s dalšími odmítl jmenovat, protože jim ještě nebylo 30 let, což v zákonech nemá žádnou oporu.

Jako prezident se Václav Klaus každou chvíli dostával do konfliktu s Ústavou ČR, již si vykládal po svém

V urážení soudů, kterým liberálové přisuzují zásadní význam, dospěl Klaus natolik daleko, že v projevu před poslanci v roce 2010 prohlásil, že moc ve státě vyvěrá z parlamentu. V tomto ohledu se Klaus choval spíše jako autokrat než liberál.

Ševčík nedávno proslul jízdou po dálnici v protisměru s modrým majáčkem na střeše, přestože nemá nárok řídit vozidlo s právem přednostní jízdy. To o respektu k zákonům vypovídá víc než dost. Navíc existuje podezření z machinace s účetnictvím Liberálního institutu, což se ale bude ještě šetřit.

Podíváme-li se na nejnovější volby do sněmovny, pak hnutí Hlavu vzhůru, které si půjčilo na transparenty exprezidentův obličej, skončilo totálním propadákem. Děkan Ševčík má nyní problémů více než dost a loni přišel i o funkce v Liberálním institutu, který spoluzakládal. Skoro se zdá, že Václav Klaus a Miroslav Ševčík ustupují do pozadí.

Nová krev

„V současnosti na liberální scéně existuje řada nových alternativ – Ludwig von Mises Institut, Students for Liberty, CEVRO Institut či znovu se oživující Liberální institut. Jsem rád, protože každá z těchto alternativ láká trochu jiné lidi a má trochu jiný pohled na různé věci. A je výborné, že celé toto hnutí je decentralizované a že navzájem komunikujeme. V USA třeba něco podobného zdaleka neplatí a různé skupiny libertariánů mezi sebou často nesmyslně bojují,“ popisuje dnešní situaci liberální scény v Česku Josef Šíma.

Zdá se, že roste nová generace liberálů, která působí v různých platformách. Jejich cílem je vesměs ukázat, že centralizace má alternativu.

Ten je v této oblasti velmi aktivní a například srazy Ludwiga von Misese Institutu se konají v sídle CEVRO. Lidé z Misesova institutu už také kritizovali, že děkan Ševčík porušil zákony, když se vydal na dálnici do protisměru. Jednoduše proto, že respekt k zákonům je liberálům vlastní. „Být liberál znamená mít starost o ochranu svobody, zdraví a života ostatních lidí, zejména těch nejslabších, na jejichž úkor se lidé jako děkan Ševčík snaží prosadit za cenu pošlapání pravidel, zákonů i obyčejné slušnosti,“ zní také v jejich prohlášení.

Zdá se tedy, že roste nová generace liberálů, která navíc působí v různých platformách. Jejich cílem je vesměs ukázat, že centralizace prosazovaná na řadě míst má alternativu. Jejich názory nejsou jednotné, protože jde o lidi na již zmíněné škále Smith-Rothbard – a Hayekovy stoupence mohou třeba zastánci Rothbarda považovat za socialisty. Podstatné je, že tato generace si už pojem „neviditelná ruka trhu“ nespojuje s Viktorem Koženým ani s Harvardskými fondy a dalšími hořkými vzpomínkami na devadesátá léta.

Jak řekl ČESKÉ POZICI i Tomáš Ježek: právě tato absence vzpomínek na dobu, kdy byly základní principy liberalismu zcela překrouceny, může být dobrým začátkem pro opětovné oživování liberálních myšlenek. A shodují se na tom i další lidé, s nimiž jsme na toto téma hovořili. Ostatně, nejlepším důkazem je narůstající počet členů zmíněných liberálních organizací.

Cermans Díky! Diky 9:13 13.4.2014
Dudman 7:54 13.4.2014

Počet příspěvků: 56, poslední 28.4.2014 05:17 Zobrazuji posledních 56 příspěvků.